Dokončit závod společně (Žd 12,15-17)

Každá společnost má své silné stránky, které jsou ovšem často doprovázeny odpovídajícími slabinami. My Američané jsme mimořádně individualističtí a soutěživí. Obdivujeme člověka, který to „táhne sám“. Soutěžíme ve všem, dokonce i když hrajeme hry na církevním výletě! Náš urputně soutěživý duch s sebou ovšem nese to, že často zaostáváme v oblasti spolupráce. Nevidíme, že potřebujeme jeden druhého, a v důsledku toho jsme slabí. A to platí zejména v církvi.

Na jedné Speciální olympiádě běželi mentálně postižení chlapci závod na dvě stě dvacet yardů. Jeden chlapec jménem Andrew běžel mnohem rychleji než ostatní a s padesátiyardovým náskokem se blížil k cíli, když koutkem oka zahlédl, jak jeden jeho kamarád upadl. I když na něj od cílové pásky všichni křičeli, aby běžel dál až do cíle, zastavil, vrátil se a pomohl kamarádovi na nohy. Společně pak doběhli jako poslední. Kdyby byl chudák Andrew tak chytrý jako my „normální lidi“, věděl by, že má za úkol zvítězit, ne pomáhat kamarádovi!

Autor Listu Židům povzbuzuje své čtenáře, aby vytrvale běželi závod, který mají před sebou (12,1). Potřebovali se trpělivě podrobovat Boží přísné výchově, aby nezmalomyslněli a neodpadli ze závodu. Než toto téma zcela opustí, chce jim (a také nám) ještě ukázat, že neběžíme jako jednotlivci, kteří závodí mezi sebou, ale jako tým. Jsme si navzájem povinováni tím, abychom celému týmu pomohli dokončit závod. Autor říká, že: V církvi máme jedni vůči druhým odpovědnost, abychom si navzájem pomáhali překonávat překážky, které by nás mohly vyřadit ze závodu.

1. Dbát o druhé je služba každého v církvi.

Řecké sloveso přeložené jako „dbejte na to“ (12,15) se v Novém zákoně vyskytuje pouze zde (a v některých různočteních 1Pt 5,2, kde je řeč o starších). Znamená „konat dozor“, „dohlížet“. Příslušné podstatné jméno (od nějž je odvozeno slovo „episkopální“), překládané „biskup“, označuje správce či dozorce sboru. Jeho smysl vystihl Charles B.  Williams: „Trvale si hleďte jedni druhých, aby někoho neminulo Boží duchovní požehnání.“ (C. B. Williams: The New Testament: A Translation in the Language of the People [Chicago: Moody Press], s. 503.) Vyjadřuje povinnost, kterou k sobě navzájem mají všechny údy Kristova Těla. Je na nás starat se o to, aby nikdo ze závodu neodpadl. Když to vypadá, že někdo zaostává nebo že upadl, musí ten, kdo to vidí, udělat to, co Andrew na Speciální olympiádě. Měl by se vrátit, aby mu pomohl vstát a dokončit závod.

Musíme samozřejmě mít na paměti to, co říkal Ježíš o tom, že než budeme svému bratru pomáhat s třískou, kterou má v oku, musíme napřed odstranit kládu z oka vlastního (Mt 7,1-5). To je nejspíš jedna z hlavních příčin, proč nepomáháme druhým v jejich duchovním zápase: víme, že v našich vlastních životech jsou věci, které nejsou v pořádku. Máme strach, že když se někomu pokusíme pomoci, začne poukazovat na naše chyby.

Člověk ale nemusí být dokonale duchovní, aby mohl svému bratru pomoci vypořádat se s nějakým hříchem nebo duchovním nebezpečím, které v jeho životě vidí. Kdybychom museli být dokonalí, nikdo (ani pastoři) by nemohl pomáhat nikomu jinému. Požadavek zní, že musíte chodit s Pánem a zabývat se hříchy, tak jak se ve vašem životě objevují. Pokud pak vidíte, jak se jiný věřící řítí do duchovních problémů, přiběhněte k němu, pomozte mu vstát a pokračovat v běhu.

To má Pavel na mysli, když v Galatským 6,1-2 říká: „Bratří, upadne-li někdo z vás do nějakého provinění, vy, kteří jste vedeni Božím Duchem, přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti a každý si dej pozor sám na sebe, abys také nepodlehl pokušení. Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův.“

Je významné, že Pavel tento verš neadresuje výlučně vedoucím stáda, ale „vám, kdo jste duchovní“ (KMS). Co to znamená, to právě vysvětlil (Ga 5,16-26). Duchovní jsou ti, kdo se dají vést Duchem a ne svými hříšnými sklony. Vypěstovali si – ne dokonale, ale v podstatné míře – charakterové vlastnosti, které jsou označovány jako ovce Ducha: „láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání“ (Ga 5,22-23). Ukřižovali svou hříšnou přirozenost, takže nehledají prázdnou slávu, nejsou jeden k druhému vyzývaví a nezávidí jeden druhému (Ga 5,26). Jsou duchovní, ne super-duchovní! Jsou si vědomi svých vlastních sklonů k hříchu („každý si dej pozor sám na sebe“), takže mohou stát při druhých v duchu mírnosti a pokory. Nezatracují ty, kteří upadli, ale snaží se je dostat zpět na trať. Toto slovo, přeložené jako „napravovat“ (KMS, NBK, KR), se používá také ve smyslu „zasazovat vykloubené kosti zpátky na místo“. Jejich cílem je pomoci tomu druhému, aby pokračoval v závodě a doběhl do cíle.

Tato církev bude zdravá jen natolik, nakolik každý její člen, který je duchovní, pomáhá napravovat ty, kdo jsou slabí, aby zůstali účastníky závodu. Starší a pastoři se sice snaží o stádo pečovat, ale sami to zvládnout prostě nemůžeme. Už proto, že neznáme všechny lidi v této církvi. Je ovšem pravděpodobné, že v rámci celé církve vedou spojnice vztahů ke každému. Vaší odpovědností je pomáhat každému, koho znáte. Pokud nevíte, jak pomoci někomu, kdo má duchovní problém, požádejte některého ze starších o pomoc.

Ale nejspíš to jste vy, a ne někdo ze starších, kdo bude muset stát vašemu bratru po boku, protože vy s ním máte nějaký vztah. Duchovní pomoc je téměř vždy nejúčinnější tehdy, když přichází po mostech existujících láskyplných vztahů. „Dbejte na to“ tedy autor listu říká vám! To znamená, že je to vaše služba! Je na vás, abyste dalším členům týmu, kteří mohou být v nebezpečí vyřazení ze závodu, přišli na pomoc s povzbuzením a posilou.

2. Je několik běžných překážek, které mohou křesťana vyřadit ze závodu.

Všechny duchovní problémy lze klasifikovat jako selhání v jednom ze dvou největších přikázání: selhání v lásce k Bohu nebo selhání v lásce k bližnímu. Minule jsme viděli, jak s těmito přikázáními souvisí příkazy z verše 12,14: usilovat o pokoj (druhé největší přikázání) a o svatost (první největší přikázání). Výčet překážek v Židům 12,15-17 není vyčerpávající.

Autorovi jde především to, aby jeho čtenáři pod hrozbou pronásledování neopustili víru a nevrátili se k judaismu. Připomíná Ezaua jako odstrašující příklad člověka, který své duchovní dědictví zahodil kvůli jedinému pokrmu. Tyto verše zmiňují pět nejběžnějších překážek, které mohou některé lidi vyřadit. Musíme si na ně dávat pozor ve svých vlastních srdcích, stejně jako v srdcích našich bratří a sester.

A. Ze závodu nás může vyřadit to, že promeškáme Boží milost.

Sloveso, které tu autor použil, znamená „zůstat tak daleko vzadu, že člověk přestane být účastníkem závodu“. (Philip Hughes: A Commentary on the Epistle to the Hebrews [Eerdmans], s. 538, pozn. 142.) Totéž sloveso používá Pavel, když v Římanům 3,23 říká, že „všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy“. Autor „nemluví o nějakém poměrně závažném nedostatku v křesťanském životě, ale o té naprosto katastrofální možnosti, že se člověk oddělí od Boží milosti“ (tamtéž). Jinými slovy, je to varování pro ty z adresátů, kteří byli v pokušení opustit křesťanství a vrátit se k judaismu. Zůstali by daleko pozadu za Boží milostí v evangeliu.

Ti, kdo věří, že křesťané mohou spasení ztratit, používají tento verš na podporu svého stanoviska. Jak jsme ale viděli minule, spousta biblických veršů učí, že Bůh si ponechá všechny, které spasí (Fp 1,6; J 10,27-30; Ř 8,29-36). Spasení není záležitost lidského rozhodnutí, ale toho, že Bůh vloží duchovní život do těch, kteří jsou mrtví ve svých hříších (Ef 2,1-5; Jk 1,18). Ti, kdo se narodili tělesně, se nemohou „odnarodit“, a totéž platí i duchovně. Pokud jste vírou v Krista nové stvoření, Boží moc vás zachová až do nebe.

Vždycky je tu ale nebezpečí, že někteří v církvi vyznávají, že jsou znovu narození, ačkoli Bůh nikdy nezměnil jejich srdce. Ne že by jednou přijali Boží milost v evangeliu a později ji ztratili. Spíš ji v první řadě nikdy nedostihli. Autor tuto církev varoval, aby nebyla jako Izrael na poušti. Ze zajetí v Egyptě sice vyšli všichni Izraelci, ale ne všichni byli spasení a pak padli na poušti (Žd 3,16-18). V oddílech 6,4-6 a 10,26-31 vyslovil naléhavá varování adresovaná těm v církvi, kteří vypadali jako věřící, ale ve svém srdci doopravdy nevěřili a neposlouchali.

Takoví lidé se bez výjimky spoléhají ne na Boží milost v Kristu, ale na náboženství, které tak či onak spočívá ve skutcích. Všechna náboženství kromě evangelia jsou založena na skutcích a nezabývají se srdcem. Vykonávej předepsané obřady, přinášej povinné oběti, dodržuj pravidla, a obstojíš. To se zamlouvá naší hříšné přirozenosti, které se líbí představa, že jsme dost dobří na to, abychom se Bohu líbili tím, co děláme A také si rádi lichotíme, že jsme lepší než ti, kdo naše náboženské předpisy a obřady nedodržují.

Boží milost ale naši pýchu odstraňuje, když říká: „Nikdo nemůže nikdy být dost dobrý na to, aby si Boží přízeň zasloužil, protože všichni zhřešili.“ Někteří sice mohou být schopni dodržovat vnější předpisy a obřady, ale Bůh se dívá na srdce. Jediný způsob, jak být spasen, spočívá v tom, že přijmeme Boží milost (nezaslouženou přízeň), kterou nám nabízí na kříži, kde Ježíš zaplatil pokutu, kterou jsme měli zaplatit my. Jinými slovy, dávejte pozor na to, abyste vy sami ani nikdo, koho znáte, nezaostali za Boží milostí proto, že byste se spoléhali na své vlastní skutky nebo na to, že jste „dobří“ lidé.

Chceme, aby se každý člověk v této církvi spoléhal na Boží milost v Ježíši Kristu jako na svou jedinou naději, jak se dostat do nebe.

B. Ze závodu nás může vyřadit zahořklost kvůli zkouškám, která se pak může šířit mezi ostatními jako otrava.

Závěr verše 12,15 je narážkou na Dt 29,17 (29,18 NBK, KR). V kontextu tohoto verše varuje Mojžíš Izraelce před nebezpečím modloslužby. Nechce, aby se v Izraeli vyskytli lidé, „jejichž srdce by se dnes odvrátilo od Hospodina, našeho Boha, takže by šli sloužit bohům těch pronárodů. Ať není mezi vámi kořen plodící jed a pelyněk.“ „Kořenem hořkosti“ (KMS, NBK, KR) je tedy míněn v první řadě zahořklý člověk v církvi, který se odvrátil od Boha, a pokud nebude zastaven, způsobí mnoho potíží a svede mnoho dalších. Tomuto člověku se pravděpodobně nelíbí, jak s ním pravý Bůh jedná. Prochází těžkými zkouškami, a přitom se nezdá, že by se ho Bůh chystal vysvobodit. Místo aby se podřídil Boží výchově, začne na Boha myslet s hořkostí: „Takové zacházení si nezasloužím!“  Potká někoho, kdo řekne: „Já jsem to zkusil s tím a tím jiným bohem, a mně to pomohlo.“ Náš člověk, který trpí, si řekne: „Co ještě můžu ztratit?“ A zkusí to s tím jiným bohem, jestli mu také nepomůže. Do našeho sboru začali před lety v Kalifornii chodit jedni manželé, kteří se ovšem zanedlouho objevovat přestali. Když jsem za nimi zašel, zjistil jsem, že navštěvují setkání sekty typu Science of Mind. Když jsem je před názory této sekty varoval, manžel mi odsekl: „Podívejte, moje žena měla chronické bolesti zad a tady jí dokázali pomoct, takže budeme chodit sem!“ Víckrát už jsem je neviděl.

To je modloslužba, a pokud ten, kdo takto zhřešil, nečiní pokání ani není vyloučen, rozšíří se jed tohoto hříchu po celém sboru. Provinilec způsobí potíže a svede mnoho dalších. Jako členové sboru máte odpovědnost dbát na to, aby zvláště v dobách zkoušek nevyrašil nějaký „hořký kořen“, který by druhé odváděl od Boha a tak je znečišťoval. I když se kořen skrývá pod zemí, vyživuje celou rostlinu. To je připomínka záludné povahy hříchu v našem srdci. Srdcem označuje Písmo vnitřního člověka, zejména náš způsob uvažování. Přísloví 4,23 říká: „Především střez a chraň své srdce, vždyť z něho vychází život.“ To je zvlášť důležité, když procházíte zkouškami. Reptáte proti Bohu? Říkáte si v duchu: „Jestli se mnou Bůh hodlá zacházet takhle, tak ho nehodlám následovat“? Jestli na Boha takhle zuříte (a mnozí takzvaně křesťanští psychologové věřícím právě tohle doporučují!), připouštíte, aby se z vás stal „jedovatý kořen“ uprostřed vaší církve! Zkoumejte své srdce, zvláště pokud procházíte utrpením, a přesvědčte se, jestli se opravdu podřizujete Boží vychovávající ruce.

C. Ze závodu nás může vyřadit to, že se oddáváme sexuální nemravnosti.

Na první pohled se zdá, že podle našeho textu byl Ezau „nevěrný“, a židovská tradice takové tvrzení podporuje. To ale Bible nikde neříká – leda by se za smilstvo počítalo to, že si za manželky vzal tři pohanské ženy (Gn 26,34-35; 28,8-9). Jelikož Písmo o Ezauovi nikde netvrdí, že by žil v sexuální nemravnosti, patrně bude nejlepší chápat zde slovo „nevěrný“ jako samostatné, zatímco slovo „bezbožný“ ve vztahu k Ezauovi.

Slovo „nevěrný“ (KMS, NBK, KR „smilník“), v řeckém originále pornos, je slovo obecné, označující všechny druhy hříšného sexuálního konání. Sexuální hřích není žádná novinka! Nakolik je mi známo, první biblickou zmínku o sexuální nemravnosti najdeme v příběhu o tom, jak sodomští muži usilovali o homosexuální styk s anděly, kteří přišli za Lotem (Gn 19,5). (Dřívější zpráva v Gn 6,1-4, že „synové božští vcházeli k dcerám lidským“, neříká, že by se to dělo mimo manželství.) Nejranější zmínkou o heterosexuální nemravnosti je zpráva o incestu Lotových dcer s jejich otcem (Gn 19,30-38). Dále Genesis zaznamenává znásilnění Jákobovy dcery Díny (34,2), Rúbenův nezákonný poměr s otcovou konkubínou Bilhou (35,22), Judův hřích s Támarou (38,12-19) a pokus Potífarovy ženy svést Josefa (39,7-15). Od té chvíle, co lidstvo upadlo do hříchu, je sexuální hřích zdrojem mimořádného pokušení.

Bible učí, že sex mezi mužem a ženou v rámci manželského vztahu je dobrý Boží dar. Bůh nám dal manželství mimo jiné proto, aby zabránil sexuální nemravnosti (1K 7,1-5). V manželství je sexuální vztah obrazem sjednocení Krista s jeho církví (Ef 5,25-33). Mimo manželství však nekontrolované sexuální vztahy znesvěcují nejen ty, jichž se týkají, ale celou církev. Nejprve bychom se vždy měli snažit přivést ty, kdo zhřešili, k nápravě a k pravému pokání (Mt 18,15-18). Ale ty, kdo se snahám o nápravu vzpírají a odmítají činit pokání, je třeba z církve odstranit (1K 5,1-13). Proto tu autor celé církvi nařizuje dbát na to, aby nikdo v církvi nebyl smilník.

Někteří jsou tedy ze závodu vyřazeni proto, že promeškají Boží milost, jiní proto, že kvůli zkouškám zahořknou vůči Bohu, další proto, že podlehnou sexuálnímu hříchu.

D. Ze závodu nás může vyřadit to, že si vypěstujeme bezbožný přístup k životu.

Ezau je označen jako „bezbožný“ člověk, „který prodal prvorozenství za jediný pokrm“. Bible ho líčí jako člověka, který obdivuhodně uspěl ve všem, co nabízí tento svět, ale tragicky selhal v Božích věcech. Ezau byl sympaťák, oblíbený mezi ostatními muži, zdatný lovec a zkušený zálesák. Byl to přirozený vůdčí typ; dal dohromady skupinu více než čtyř set mužů a stal se jejich vůdcem. Vzal si za manželky krásné ženy a každý jeho syn měl vlastní kmen, jehož náčelníkem byl. Jeho sláva přetrvala celá staletí po jeho smrti. Takže dosáhl úspěchu v rodinném životě, dosáhl úspěchu po stránce finanční a materiální a dosáhl úspěchu, pokud šlo o politický vliv. Neuspěl ovšem v tom, na čem záleží nejvíc: neuspěl u Boha.

Prvorozenství a požehnání dávalo prvorozenému synu určitá dědická práva. V případě Abrahamových potomků zahrnovala tato práva a požehnání především to, co Bůh Abrahamovi slíbil ve své smlouvě (Gn 12,1-3). V Jákobových a Ezauových dnech se ještě žádný z těchto slibů nesplnil. Jejich splnění nebylo ani v dohledu. Ezau si říkal: „Hele, já mám hlad. K čemu mi budou nějaká kdovíjaká požehnání někdy kdovíkdy, když teď umřu hlady?“ Boží sliby do budoucna ho nezajímaly. Žil tím, co bylo teď a tady. A tak prodal prvorozenství za misku guláše, otřel si pusu a šel pryč, aniž by ho to v té chvíli třeba jen trochu zamrzelo (Gn 25,34).

Později Jákob na otci podvodně vylákal požehnání. Tehdy si Ezau nejspíš uvědomil spojitost mezi tím, že prodal své prvorozenství, a tím, že přišel o požehnání, a přišlo mu to líto. Plakal a zapřísahal otce, aby mu požehnal, ale na to už bylo příliš pozdě. Proto se Ezau rozzuřil a chtěl bratra za jeho podlou lest zabít, ale nakonec se přes to přenesl a kráčel dál k životním úspěchům. Háček byl v tom, že uspěl ve světských záležitostech, ale v duchovních selhal. V tomto smyslu byl bezbožným, světským člověkem.

Kontrast mezi Mojžíšem, který „Kristovo pohanění pokládal za větší bohatství než všechny poklady Egypta, neboť upíral svou mysl k budoucí odplatě“ (11,26), a Ezauem už nemůže být větší. Autor nám chce ukázat, že i kdybychom výměnou za svou duši získali celý svět (Mk 8,36), je to špatná investice. Satan nás pokouší, abychom usilovali o všechno, co v tomto životě nabízí tento svět, na úkor péče o svou duši a za cenu nezájmu o věčnost. Když se dáte tímto směrem, budete vyřazeni ze závodu.

E. Ze závodu nás může vyřadit to, že sice usilujeme o požehnání, ale o Boha jako o své požehnání nestojíme.

Ze slov „potom chtěl“ (12,17) by nám měla naskákat husí kůže. Některá rozhodnutí mají neodvolatelné důsledky! Když činíme opravdové pokání, Bůh nám odpustí každý hřích, ale některé hříchů mají následky, které nelze odčinit. Některé hříchy poznamenají naše svědomí.

Když Ezau přišel o požehnání, napřed ho to mrzelo. Obrečel to. Ale posbíral se, šel dál a byl v životě úspěšný. V pozdějším věku si nejspíš říkal: „Tenkrát mi připadalo, že ztratit požehnání je konec světa, ale už jsem se z toho dostal. Život je fajn.“ Ezau pravděpodobně „hledal“ požehnání, ne pokání. Ezau v slzách neusiloval o pokání, Ezau v slzách usiloval o požehnání (Gn 27,38). Jinak řečeno, nelitoval svého hříchu, že pohrdl Bohem. Litoval, že nedostal požehnání. Jinými slovy, na tom, aby hledal Boha pro radost z poznání Boha, mu už nemohlo záležet míň. Stál jenom o to, čím mu Bůh mohl zpříjemnit tento život.

Dnes je mnoho těch, kteří jsou křesťany pro to, co tím mohou získat. Když jim Bůh dá šťastné manželství a spokojenou rodinu, dobré zdraví a příjemný životní styl, budou Bohu a církvi odvádět, co jim náleží. Když ale život začne být těžký, když přijdou tvrdé zkoušky, začnou se poohlížet kdekoli jinde po čemkoli, co funguje. Nejsou věrní Bohu, ale sami sobě!

Když mohou „pomocí“ Boha dostat to, co chtějí, udělají to. Když ale Bůh „nefunguje“, zkusí to o dům dál. Jsou úplně stejní jako Ezau. Touží po požehnání, ale ve skutečnosti nejsou vůbec zvědaví na onu radost, kterou poznal žalmista, když napsal: „Koho bych měl na nebesích? A na zemi v nikom kromě tebe nemám zalíbení. Ač mé tělo i mé srdce chřadne, Bůh bude navěky skála mého srdce a můj podíl“ (Ž 73,25-26).

Závěr

Každý z nás by měl nejprve zkoumat své vlastní srdce, pokud jde o těchto pět překážek, které mohou člověka vyřadit ze závodu křesťanského života.

• Znám z vlastní zkušenosti Boží milost v evangeliu?

• Vykořeňuji ze svého srdce veškerou hořkost vůči Bohu, kterou ve mně vyvolává jeho výchova, jak ji prožívám ve svém životě?

• Vyhýbám se pokušení k sexuálním hříchům, počínaje na úrovni myšlenek?

• Zaměřuji se na věčná požehnání, a ne na věci tohoto světa?

• Hledám Boha pro radost z něj samotného, a ne kvůli požehnáním, která mi může dát?

Potom bychom se měli rozhlédnout kolem sebe po těch, které ve své církvi známe. Pokud váš bratr či vaše sestra v závodě upadli nebo pokud jim hrozí, že sejdou z dráhy, buďte jako Andrew na té Speciální olympiádě: vraťte se a pomozte jim vstát a pokračovat v závodě. Bůh nás volá k tomu, abychom si navzájem pomáhali dokončit závod společně!

Otázky k diskuzi

1. Jak poznáme, kdy se máme za někoho, kdo se nám zdá být v duchovním nebezpečí, jenom modlit a kdy si s ním máme raději promluvit?

2. Dopustil se Ezau hříchu, který nebude odpuštěn, když prodal své prvorozenství? Jakou pastýřskou radu byste dali člověku, který se obává, že se tohoto hříchu dopustil?

3. Jak vypadá skutečné pokání? Jak se liší od lítosti nad minulými hříchy (viz 2. Korintským 7:9-11).

4. V čem je problém, když člověk usiluje o Boží požehnání, ale nehledá Boha samotného? Jak můžeme bezpečně poznat, jestli nám jde opravdu o Boha?