Bázeň před vámi a děs z vás padnou na všechnu zemskou zvěř i na všechno nebeské ptactvo; se vším, co se hýbe na zemi, i se všemi mořskými rybami jsou vám vydáni do rukou. (Gn 9,2)
Při stvoření Bůh dal člověku vládu nade vším živým. Každý živý tvor ho měl poslouchat. Nyní Bůh znovu svěřuje člověku vládu nad zvířaty, ale je to jiná vláda – zvířata se budou bát lidí. Padne na ně bázeň a děs z člověka. To má mimochodem ukázat, jak na tom člověk je – budí hrůzu a děs. Hřích vzbuzuje odpor nejenom u Boha, ale také u Božího stvoření! Možná předtím – a před pádem to tak nepochybně bylo – vládli lidé nad zvířaty skrze lásku, ale po potopě to bude skrze strach. Bůh je svatý a vzbuzuje bázeň, o tom není žádných pochyb, ale Bůh vždycky vede a vládne skrze lásku a nikdy skrze strach. Strach používá ďábel k tomu, aby ovládal lidi a mohl s nimi manipulovat.
Nezávislé sbory by neměly být izolovanými církvemi. Ačkoli každá pravá církev má vše, co potřebuje od Krista, aby mohla fungovat jako církev, ne každá církev je tak zdravá a silná, jak by mohla být, ani není schopna dělat vše, co by si přála.
I tam, kde nejsou žádné zvláštní problémy, je moudré a dobré, aby církve se stejným smýšlením udržovaly společenství, ať už neformálně a organicky, nebo formálněji a záměrně.
Od začátku třetí kapitoly 1. Timoteovi začíná Pavel mluvit o vedoucích církve. V životě církve je právě toto jednou z těch nejdůležitějších věcí. Církve se dnes mnoho starají o to, jaké mají PR (Public Relations – vztahy s veřejností), jak se prezentují navenek, jaké mají budovy, jaká mají liturgická roucha, jak propracované a uživatelsky přívětivé mají webové stránky… Ale jenom výjimečně uslyšíte o tom, jak se nějaká církev stará o to, jaké má vedoucí!
Biblické učení o jistotě milosti a spasení je životně důležité pro zdravý křesťanský život. Ustanovení, která věřící dostávají v Kristu, jsou proměňující. „Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!“ (2K 5,17). Tříbení a uskutečňování vašeho nového života v Kristu vám výrazně pomůže to, nakolik jste si jisti, že máte zachraňující vztah s Ježíšem.
Vy to nedokážete, umlknout krásně, radostně, dokud jste přirození lidé. To žádný přirozený člověk nedokáže. Každý přirozený člověk je s Pánem Bohem ve sporu. I když mlčí, v srdci přece jen rebeluje. Co se vám na světě nelíbí? Když si všimnete, zjistíte, že ten přirozený život se vám líbí. Zdravý život s sebou vlastně vždy nese i radost. Možná, že jste si toho nevážili, a to je škoda. Ten přirozený život nese radost.
Následovat ho, jít za ním, je spojeno s obětí, je spojeno se smrtí, s útrapami, je spojeno s bojem a se slzami a ranami. A to Pán Ježíš nikomu nehodlá tajit. A proto předkládá každému tu svou cestu jako úzkou, bránu jako těsnou, proto mluví o sebezapření a o kříži, proto mluví o pohanění a odporu, proto mluví o boji a pokušení.
Podívejme se na další příklad Boží péče o vdovu. Situace vdovy ze Sarepty byla vážná. Hladomor ohrožoval nejen Izrael, ale celé okolí včetně Sarepty, která patřila Sidónu. Sidónským králem byl Etbaal, otec Jezábel. Jeho jméno znamenalo „Baal žije“, což bylo ironické, protože Baal jako údajný bůh plodnosti a života naprosto selhal. Tato chudá vdova a její jediný syn trpěli hladem a hrozila jim smrt. Vypadala vyhublá a vyzáblá, tiše smířená se svým údělem. Velmi brzy si hladomor vyžádá další dvě oběti – dokud Elijáš, prorok Pána, Boha Izraele, nepřeruší vdovino zoufalé hledání několika klacků na oheň, aby si mohla uvařit poslední jídlo.
