Nejtěžší břemeno, které musel Ježíš nést!

• Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. (Iz 53,5)

Od slyšení před Pilátem byl Ježíš odvlečen na popravu. Obtěžkán křížem, na který měl být připevněn, klesl pod nákladem, který musel na místo popravy nést někdo jiný. K němu byl přibit hřeby skrz ruce a nohy a pak byl vztyčen jako nahá krvavá podívaná pro všechny jeho nepřátele!

Ach, jakým posměškům byl tehdy vystaven, dokonce i ze strany zločinců, kteří po obou stranách trpěli stejným trestem! Člověk by si myslel, že v takové situaci by se Ježíš mohl stát alespoň předmětem soucitu, ale v srdcích jeho krvelačných nepřátel se žádný soucit nenacházel! Jejich údajná ochota utišit jeho utrpení byla jen bezbožným výsměchem a krutou urážkou – dali mu „okusit žluče, ocet mu dali pít“ (Ž 69,22 B21)!

Ale nejtěžší břemeno, které musel Ježíš nést, na něj vložily jiné ruce než lidské – byly to ruce jeho nebeského Otce! Člověk se mohl dotknout pouze jeho těla; rány, které byly zasazeny jeho duši, pocházely přímo od Boha, kterému se „zalíbilo rozdrtit ho“ a potrestat ho za nepravosti jeho lidu. Všechna ostatní utrpení snášel mlčky jako beránek, ale toto ho donutilo k srdceryvnému výkřiku: „Bože můj! Můj Bože! Proč jsi mě opustil!“ 

Temnota, která v poledne na tři hodiny zahalila celou zemi, byla smutným symbolem jeho stavu v mukách vyhasínající lidské přirozenosti a hněvu Boha, jemuž je hřích odporný! Nakonec vypil poslední doušky z kalicha hněvu, který mu byl vložen do rukou – sklonil hlavu a zemřel!

Po tomto stručném náčrtu utrpení našeho Vykupitele přejděme k úvaze o tom, že jeho utrpení bylo zástupné.

Ta slavná osoba, o jejímž utrpení jsme uvažovali, netrpěla pro sebe, ale pro nás: „Byl odříznut, ale ne pro sebe“ (Da 9,26 dle KJV). Utrpení našeho Vykupitele bylo za hříchy jeho lidu. Ve všem, co snášel, byl naším zástupcem. My jsme se stali dlužníky kvůli hříchu, za který on zaplatil.

• Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti. (2K 5,21)
• On ‚na svém těle vzal naše hříchy‘ na kříž. (1Pt 2,24)
• Vždyť i Kristus dal svůj život jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu. (1Pt 3,18)
• Je-li jaká bolest jako bolest moje, ta, která mi byla způsobena, jíž mě zarmoutil Hospodin v den svého planoucího hněvu. (Pl 1,12)

Co jiného by nás mohlo pohnout k lásce k našemu Spasiteli, ne-li rozjímání o jeho zástupném utrpení? Copak bychom o tom mohli přemýšlet a nezahořet k němu ve své duši láskou a vděčností? Taková nezměrná láska nás jistě musí nutit, abychom ho obdivovali, abychom ho uctívali, velebili ho a sloužili mu všemi svými schopnostmi a možnostmi.

Samotné kameny by křičely proti nám, kdybychom neustále nevolali „hosana“ našemu obdivuhodnému Vykupiteli!

• A svůj život dávám za ovce. (J 10,15)
• Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá. (Ef 5,2)
• Kristus si zamiloval církev a sám se za ni obětoval. (Ef 5,25)
• A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne. (Ga 2,20)