Bůh ho vzkřísil z mrtvých! (Sk 5,30–31)

Praha, 16. dubna 2017 (Neděle vzkříšení)

Dnes si připomeneme důvod, proč jsme vůbec tady, proč můžeme žít jako křesťané, jak je to možné, že můžeme žít život, který není z nás, ale je z Boha. Tím důvodem je Kristovo vzkříšení. Protože on žije, i my, kteří v něj věříme, žijeme životem, který není z nás, ale je z Boha. Je to Kristův život, kterým jsme byli i my vzkříšeni z duchovní smrti, abychom mohli žít Bohu. 

• Bůh našich otců vzkřísil Ježíše, kterého vy jste pověsili na kříž a zabili; toho Bůh vyvýšil jako vůdce a spasitele a dal mu místo po své pravici, aby přinesl Izraeli pokání a odpuštění hříchů.  (Sk 5,30–31)

Dva verše, které jsou dnes před námi, jsou z odpovědi apoštolů židovské radě a veleknězi, kteří zakázali apoštolům kázat o Kristu. V předchozím verši je zaznamenaná Petrova známá odpověď na porušení zákazu kázání o Kristu:

• Boha je třeba poslouchat, ne lidi. (Sk 5,29)

To bylo vysvětlení apoštolů, proč neposlechli světskou autoritu, pod kterou je Bůh postavil. Tento verš v současné době začíná opět nabývat stále větší důležitosti – jsme svědky stále většího omezení, které se týká svobody, kterou máme v Kristu. Můžeme zmínit otázky kolem manželství a s ním spojené homosexuality, otázky kolem výchovy dětí, kdy mnoho států na západ od nás zákonem zakazuje vychovávat děti v bázni a napomenutích Pána, můžeme zmínit vyučování evoluce nebo sexuální výchovy ve školách, omezování náboženské svobody, atd. Proto, moji milí, pro nás bude tento verš stále důležitější a budeme si ho muset stále více připomínat. Ale to není to, o čem budeme dneska mluvit. Dvacátý devátý verš je Petrovým vysvětlením, proč a v čem se on ani apoštolové nepodřizují autoritě vlády. Ale ten hlavní důvod, proč vůbec k tomu došlo, že se nepodřizují, nacházíme právě ve verších 30–31. To je vysvětlení, proč apoštolové nemohli jinak, než kázat o Kristu, přestože jim to představitelé jejich národa zakázali. Protože Kristus vstal z mrtvých, žije, a skrze něj přichází pokání a odpuštění hříchů. 

Z dnešního textu si ukážeme tři hlavní důvody, které vedly apoštoly k tomu, aby kázali Krista navzdory tomu, že jim to jejich vůdcové zakázali. Především to bylo proto, že Bůh vzkřísil Ježíše. Kristus žije, a proto musíme mluvit o jeho vzkříšení. Jestliže je v nás jeho život, nemůžeme ho zapírat tím, že bychom o Kristu nemluvili. Ježíš o tom velmi jasně mluvil ve svém vyučování, když řekl:

• Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi; kdo mně však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi. (Mt 10,32–33)

Druhým důvodem, proč apoštolové kázali Krista (a ten druhý důvod vychází z prvního), je, že Bůh vyvýšil toho, který byl ukřižován a učinil ho vůdcem a spasitelem. A poslední důvod, který vidíme v našem textu, je, že Bůh ho dal, aby přinesl Izraeli pokání a odpuštění hříchů. 

Takto to zformulovali apoštolové, a to ukazuje, že velmi dobře rozuměli smyslu i důsledkům evangelia, a proto také neohroženě kázali Krista a využili k tomu každou příležitost, která se jim naskytla. 

I. Bůh vzkřísil Ježíše

• Bůh našich otců vzkřísil Ježíše, kterého vy jste pověsili na kříž a zabili. (Sk 5,30)

Apoštolové tady vyhlašují začátek nového věku – věku, který židovská velerada i velekněží odmítali. Je to věk nové smlouvy. Bůh naplnil zaslíbení dané otcům – zaslíbení daná Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. Kristus ustanovil novou smlouvu, on je původce nové smlouvy. Je to smlouva, která byla zaslíbená Starým zákonem. Mojžíš mluvil o proroku, který povstane po něm, kterého všichni budou poslouchat. Jeremjáš mluví o nové smlouvě velmi jasně:

• Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novu smlouvu. Ne takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země. Oni mou smlouvu porušili, ale já jsem zůstal jejich manželem, je výrok Hospodinův. (Jer (31,31–32)
• Uzavřu s nimi smlouvu věčnou, že už jim nepřestanu prokazovat dobro. Do jejich srdcí dám bázeň přede mnou, aby ode mne neodstupovali. (Jer 32,40)

Další prorok Ezechiel tuto smlouvu popisuje ve vztahu k poslušnosti:

• A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich. (Ez 36,26–27)

Nová smlouva byla spojená s příchodem Mesiáše, s věčným Mesiášem, s odpuštěním hříchů, s novým srdcem naplněným poslušností, s vylitím Ducha svatého a s kázáním evangelia. To je celý kontext našeho oddílu ve Skutcích 5. Apoštolové to připomínají vůdcům svého lidu. Odkazují na Mojžíše. Používají slova z knihy Exodus, kdy Mojžíš přichází k Izraelcům do Egypta, aby je vyvedl. Bůh Mojžíšovi řekl, jak mám mluvit:

• Řekni Izraelcům toto: ‚Posílá mě k vám Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.‘ To je navěky mé jméno, jím si mě budou připomínat od pokolení do pokolení. (Ex 3,15)

Tento Bůh, tento Bůh, který vyvedl tento národ z Egypta, Bůh našich otců, právě tento Bůh vzkřísil Ježíše, kterého vy jste přibili na dřevo a zabili. Všimněte si drobné nuance, která se v tomto textu objevuje – Petr mluví o Bohu našich otců, nikoliv o jejich Bohu. Svými slovy odkazuje na Exodus, na zatvrzelost Izraelců, na jejich nevěru, kdy jejich mrtvá těla zůstala ležet na poušti. Když Petr říká, Bůh vašich otců, vynáší soud nad celou židovskou radou. Vy jste ho zabili, ale Bůh, kterého vy neuctíváte, Bůh, kterého uctívali naši otcové, tento Bůh ho vzkřísil. Ve druhé kapitole Skutků ve svém kázání v den letnic Petr spojuje zaslíbení vzkříšení Mesiáše, s naplněním proroctví o vládě krále z rodu Davidova. Petr citoval slova Žalmu 16 a říká o Davidovi:

• Byl to však prorok a věděl o přísaze, kterou se mu Bůh zavázal, že jeho potomka nastolí na jeho trůn; viděl do budoucnosti a mluvil tedy o vzkříšení Kristově, když řekl, že nezůstane v říši smrti a jeho tělo se nerozpadne v prach. (Sk 2,30–31)

Tohoto Krista Bůh vzkřísil. Apoštolové připomínají veleradě Kristovu smrt. Nevíme přesně, kam bychom mohli časově zařadit pátou kapitolu Skutků. Je jasné, že to budou už měsíce od událostí ukřižování a vzkříšení Krista, možná dokonce několik let. Apoštolové však neváhají říci, že to byli právě velekněží spolu s veleradou, kdo si vyžádali Kristovu smrt. 

• … kterého vy jste pověsili na dřevo a zabili. (Sk 5,30)

Bylo to vaše dílo. Kristus ale nezůstal v říši mrtvých. Zemřel strašlivou smrtí na římském kříži, byl sňat z kříže, a byl pohřben. Neměl ani vlastní hrob, ale jeden z členů židovské rady, tajný Ježíšův učedník, Josef z Arimatie, poskytl Kristu svůj hrob, který byl nedaleko od místa ukřižování. Byl to nový hrob, nikdo v něm ještě nebyl pohřben. A tento hrob byl třetího nalezen prázdný. Když pohřbili Ježíše, přišli vojáci poslaní touto židovskou radou a zapečetili ten hrob. Dokonce postavili ke hrobu stráž, aby učedníci nemohli přijít a ukrást tělo. My víme, že by k tomu mohlo jenom těžko dojít. Učedníci byli ustrašení, báli, rozprchli se při Kristově zatčení, minimálně někteří z nich sice byli přítomni ukřižování, ale potom se všichni ze strachu před Židy skrývali za zavřenými dveřmi. Je opravdu těžké si představit, jak se tito ustrašení učedníci vydávají k zapečetěnému a hlídanému hrobu, jak přemáhají cvičené stráže a kradou tělo Ježíše. Přesto byl hrob nalezen prázdný. Co se stalo? 

Evangelia nám dávají celkem dobrý popis toho, co se stalo v to nedělní ráno. Mezi učedníky byly také ženy, které se o Ježíše a učedníky staraly. Ty chtěly prvního dne po sobotě brzo ráno jít a pomazat Ježíšovo tělo k pohřbu. Vyrazily ještě za tmy, ale když se blížily ke hrobu, nastalo zemětřesení, objevil se veliký anděl, který odvalil kámen, kterým byl hrob uzavřený a sedl si na ten kámen. Stráže, které byly u hrobu, byly strachy bez sebe – ti muži, kteří byli zvyklí rozhánět srocený dav, strnuli jako mrtví. Pohleďte, jak to popisuje Matouš:

• Anděl řekl ženám: „Vy se nebojte. Vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován. Není zde; byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte se podívat na místo, kde ležel. Jděte rychle povědět jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých; jde před nimi do Galileje, tam ho spatří. Hle, řekl jsem vám to.“ … Když se ženy vzdálily, někteří ze stráže přišli do města a oznámili velekněžím, co se všechno stalo. (Mt 28,5–7.11)

Velekněží dali vojákům peníze a přikázali jim, aby rozhlásili, že v noci přišli učedníci, a když vojáci spali, ukradli tělo Ježíše. Všimněte si, že někteří z těch vojáků byli pro židovskou radu svědky o vzkříšení Krista ještě dříve, než začali svědčit apoštolové. Ta rada od prvního dne věděla, co se stalo. Nyní Petr a apoštolové vystupují a směle znovu prohlašují: Tohoto Ježíše, kterého vy jste zabili, Bůh našich otců vzkřísil z mrtvých. Bůh nenechal svého Syna mrtvého. Kristus sám nemohl zůstat v moci smrti. Ačkoliv na sebe vzal naše hříchy a zakusil kvůli nim Boží hněv a fyzickou smrt, smrt těla, nemohl zůstat mrtvý. On sám o tom mluvil se svými učedníky, když jim vysvětloval, že je dobrý pastýř, který položí život za své ovečky:

• Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, abych jej opět přijal. Nikdo mi ho nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout. (J 10,17–18)

Kristus si vzal svůj život zpět. Byl svatý, žil dokonale svatým životem, a přestože se narodil z ženy, byl počat Duchem svatým, a proto nebyl poddán hříšné adamovské přirozenosti. Nikdy se ani v nejmenším neprohřešil proti Bohu, v každé vteřině svého života miloval Boha Otce celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a ze vší své síly. A stejně miloval bližního svého. Nebyla jediná myšlenka, jediné slovo, jediný pohled ani jediný skutek, jimiž se kdykoliv prohřešil proti Bohu nebo proti svému bližnímu. Proto ho smrt nemohla udržet ve své moci. Proto mohl ochotně dát svůj život s vědomím, že ho přijme zase zpět. Přesto musel zakusit hrůzu tělesné smrti. Ale nebyl to jenom tento důvod, proč Kristus vstal z mrtvých – je to jenom část, a řekl bych, že ta nejméně podstatná. Náš text říká, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých. Kristus byl vzkříšen v lidském těle jako prvotina, jako první člověk. Protože on byl vzkříšen, budeme i my vzkříšeni. Protože on nyní žije, i my jsme byli vzkříšeni k životu spolu s ním. To je první vzkříšení. Mluví o tom sám Ježíš:

• Amen, amen, pravím vám, přichází hodina, ano, už je tu, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna, a kteří uslyší, budou žít. Neboť jako Otec má život sám v sobě, tak dal i Synovi, aby měl život sám v sobě. (J 5,25–26)

To je vyučování apoštola z listu Efezským:

• … probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni! Spolu s ním nás vzkřísil a spolu s ním uvedl na nebeský trůn v Kristu Ježíši. (Ef 2,5–6)

Milovaní svatí, to je realita křesťanského života. Kristus žije a my žijeme spolu s ním. Proto může Pavel v listu Galatským vyznávat, že nežije už on, ale žije v něm Kristus. Jak v něm žije? Poslouchejte Pavlovo vysvětlení:

• A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne. (Ga 2,20)

Kristus v nás žije skrze víru. To je jediný způsob, jak můžeme žít křesťanský život – tedy že Kristus bude skrze nás žít svůj život. Jsme obživeni jeho vzkříšeným životem. Je to nový život. Je to dokonale svatý život. Jenom tohle je ta spravedlnost, která daleko přesahuje spravedlnost zákoníků a farizeů. Proto je to život, který už nepodléhá smrti, hříchu, zákonu ani soudu. Ano, naše fyzická těla se rozpadnou v prach, protože jsou propadlá hříchu, ale už nyní v nás působí Kristův život a to znamená, že i když tělo zemře, my budeme pokračovat v životě a budeme okamžitě s Pánem. V jeho svaté a slavné přítomnosti budeme čekat na vzkříšení těla. A máme jistotu, že k tomu dojde, protože Bůh vzkřísil Krista z mrtvých. 

II. Bůh vyvýšil ukřižovaného

• Bůh našich otců vzkřísil Ježíše, kterého vy jste pověsili na dřevo a zabili; toho Bůh vyvýšil jako vůdce a spasitele. (Sk 5,30–31)

Apoštolové pokračují ve vysvětlování evangelia a přinášejí židovské radě a velekněžím další slova soudu. Ukazují na jejich naprosté nepochopení toho, co se stalo. Je velmi pravděpodobné, že mezi těmi muži, k nimž apoštolové mluvili, byli někteří z těch, kteří stáli pod křížem a posmívali se Kristu. 

• Když chceš zbořit chrám a ve třech dnech jej znovu postavit, zachraň sám sebe; jsi-li Syn Boží, sestup z kříže! (Mt 27,40)

Právě proto, že byl Boží syn, nesestoupil z kříže. Právě proto, že byl Boží syn, zůstal na kříži až do konce a dokončil úkol, kvůli kterému přišel – aby zachránil hříšníky. Zůstal na kříži až do hořkého konce, kdy volal: „Boží můj, Bože můj, proč jsi mě opustil!“ (Mt 27,43). Zůstal na kříži až do posledního okamžiku, kdy slavně zvolal: „Je dokonáno!“ (J 19,30). To byla Pánova poslední slova na kříži. Za hříchy Božího lidu bylo zaplaceno. Smrt Božího syna je dostatečným výkupným. Krev kříže nás očistila a smířila nás s Bohem. Ježíš zemřel a byl pohřben. Ale Bůh jej třetího dne vzkřísil. Vzkřísil ho v těle, které měl jako člověk. Dokonce na tom těle zůstaly rány po hřebech na rukou a díra v boku. Vzkříšený Kristus se čtyřicet dní po svém vzkříšení setkával se svými učedníky a vyučoval je o Božím království až do dne, kdy byl vzat vzhůru k Otci (Sk 1,9). Bůh ho vyvýšil. 

Apoštolové připomínají radě, co se stalo – Ježíš byl přibit na dřevo. Schválně zde používají slovo dřevo, místo slova kříž. To je další zjevný odkaz na starozákonní kletbu. Znovu připomínají velekněžím, koho nechali zabít. Kristus byl Božím synem, který přišel naplnit zákon. Přišel naplnit proroctví Izajáše, že na něm spočinou naše hříchy a bude za ně potrestán. Přišel vysvobodit svůj lid z prokletí zákona. 

• Ale Kristus nás vykoupil z kletby zákona tím, že za nás vzal prokletí na sebe, neboť je psáno: ‚Proklet je každý, kdo visí na dřevě‘. (Ga 3,13)

Kristus byl ponížen – nejenom křížem, který musel snášet, nejenom hříchy, které nesl, ale také tím, že na sebe vzal všechna prokletí zákona. Tím jedním prokletím na sebe vzal všechna prokletí, která zákon sliboval těm, kdo nebudou zákon zachovávat. Tak Kristus naplnil zákon a tak ho také vyprázdnil. Na svatého Božího syna dopadlo prokletí zákona. Byl naprosto ponížený. Tohle je důvod, proč je kříž tak velkým pohoršením pro Židy. Nelze v něm nalézt žádnou lidskou chloubu, není v něm nic, co bychom si mohli přisvojit, je spojený s prokletím zákona, ukazuje na velikost a odpornost lidského hříchu. Proto to apoštolové velekněžím připomínají a dodávají, že právě tohoto Ježíše Bůh vyvýšil jako vůdce a spasitele. Ta dvě slova vysvětlují, co znamená Kristovo vzkříšení. Bůh ho vyvýšil jako vůdce a spasitele. Bůh ho potvrdil jako toho, za něhož se vydával. Nyní je takto dosvědčován apoštoly a Duchem svatým. Protože ho Bůh vzkřísil, je to důkaz, že Ježíš je zaslíbený Kristus, že je zaslíbeným potomkem Davidovým, že už přišla vláda zaslíbeného Mesiáše. Byl ustanoven vůdcem a spasitelem. Bůh sám, Bůh jejich otců, Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, potvrdil, že naplnil své sliby dané otcům. Poslal Mesiáše a vyvýšil ho nade vše. Slovy Pavla z listu Efezským:

• Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím. Všechno podrobil pod jeho nohy a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve, která je jeho tělem, plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest. (Ef 1,20–21)

Kristus je vyvýšen nade všechny mocnosti a vlády. Je vůdcem – nejenom svého lidu, ale vládne všem. Jeho vláda nyní z vnějšího pohledu vypadá trochu podobně, jako vypadalo dílo spasení. Velekněží a zákoníci se mu vysmívali. Byl tím posledním, o kom by byli ochotní prohlásit, že spasitelem. Přesto Kristus dobře věděl, co dělá. Vypadalo to, že prohrál, že ztratil všechno a že mu nezůstalo nic. Ale kříž znamenal vítězství – nad hříchem, nad smrtí, nad démonskými mocnostmi i nad ďáblem. A právě tak je to s jeho vládou. I nyní lidé někdy namítají, že takhle přece nemůže vypadat vláda zaslíbeného Mesiáše. Ale nemá snad všechno pod kontrolou? Nebyla mu dána veškerá moc na nebi na zemi? Copak není Pánem pánů a Králem králů? Což nebyl učiněn hlavou církve? A není snad hlavou všech mocností a sil (Ko 2,10)? Víme, že toto ještě není plnost Kristovy vlády – ta teprve přijde, ale už nyní je učiněn vůdcem a spasitelem, už nyní vládne. Bůh ho vyvýšil. To bylo nepochybně to poslední, co chtěli velekněží slyšet. Přesto apoštolové přinášejí tuto zvěst – Bůh vyvýšil toho Ježíše, kterého vy jste přibili na dřevo a zabili. Možná je to pro vás pohoršením, možná se vám to nelíbí, ale přesně toto Bůh udělal. 

A nejenom to – vzkřísil svého Syna a vyvýšil ho, aby byl spasitelem svého lidu, a pověřil ho nebo mu dal, aby skrze něj mohli lidé dojít spásy.

III. Bůh Otec pověřil Syna spasením a soudem

• … toho Bůh vyvýšil jako vůdce a spasitele a dal mu místo po své pravici, aby přinesl Izraeli pokání a odpuštění hříchů. (Sk 5,31)

Dal mu místo po své pravici, aby přinesl pokání a odpuštění hříchů. Když se o několik kapitol dále zmínil Štěpán, že vidí Pána po pravici Boží, dovedlo ho to k ukamenování. Myslím, že ani nyní nebyli apoštolové daleko od pronásledování. Bůh vyvýšil Ježíše, aby tak dal Izraeli pokání a odpuštění hříchů. Musíme rozumět tomu, že apoštolové tady mluví o duchovním Izraeli, o duchovních potomcích Abrahama, o církvi Kristově. 

To vyplývá z jednoduché skutečnosti, že apoštolové mluvili k náboženským špičkám svého lidu a tito muži zůstali zatvrzelí, nečinili pokání a jejich hříchy nebyly odpuštěny. Zůstali v temnotě, v hříchu, ve smrti, přestože tělesně pocházeli z Izraele. Ale duchovně byli vzdálení. Kdo činil pokání? Někteří Židé, Samařané a především pohané. V Kristu – skrze potomka Abrahama – docházejí požehnání pohanské národy – to je naplnění zaslíbení, které Bůh Abrahamovi dal. Kristus je úhelným kamenem i skálou pádu. Bůh ho vzkřísil z mrtvých a skrze něj nyní volá všechny lidi, ať jsou kdekoliv, aby činili pokání a věřili v Krista. Kdo uvěří, tomu jsou odpuštěny jeho hříchy jednou provždy. Kdo věří v Krista, je obřezán ve svém srdci a to je ta pravá obřízka, která není učiněná lidskou rukou, ale Duchem svatým, to je skutečné znamení příslušnosti k Božímu lidu, k pravému Izraeli. Ale kdo nevěří v Krista, už je odsouzen, protože neuvěřil v jediného Syna Božího (J 3,18). Kdo nevěří v Krista, není součástí Božího lidu a ani nemůže být, protože na něm spočívá Boží hněv. To je Kristovo dílo. K tomu byl Kristus ustanoven, byl vyvýšen Otcem a byl pověřen, aby byl spasitelem svého lidu a soudcem těch, kteří Bohu vzdorují. 

Když byl Kristus vyvýšen, splnil svůj slib a poslal jiného přímluvce, Ducha svatého. Duch svatý byl vylit do světa, aby ukazoval světu v čem je hřích, spravedlnost a soud (J 16,8-11). Duch svatý přivádí lidi pokání a k víře. Ježíš poslal své učedníky do celého světa, aby všichni, kteří jsou součástí duchovního Izraele, činili pokání a jejich hříchy byly odpuštěny. 

Proto i my musíme jít a svědčit stejně jako apoštolové. I my jsme svědkové Kristova vzkříšení. Nejsme očitými svědky, jako byli apoštolové. Nicméně jsme zakusili moc Kristova vzkříšení. Činili jsme pokání, litovali jsme svých hříchů, své vzpoury proti Bohu a zakusili jsme odpuštění svých hříchů. Pokud toto není vaší zkušeností, nejste křesťané. Pokud nevíte, zda jsou vaše hříchy odpuštěné, musíte volat k Bohu, prosit ho o milost, musíte jít ke Kristu, k tomu, který byl ukřižován a kterého Bůh vzkřísil z mrtvých a spolehnout se na to, že jeho dílo je dostatečné i pro vaše spasení. A až Duch svatý udělá svou práci ve vašich životech a bude vám dosvědčovat, že jste Božími dětmi, potom budete s radostí svědčit druhým o Kristově kříži i jeho zmrtvýchvstání. 

Moji milí, i nás Bůh posílá do celého světa šířit dobrou zprávu o Kristově vzkříšení. A ten svět, kam nás Bůh posílá, začíná hned za dveřmi. Pro některé z vás začíná doma, u vašich nevěřících blízkých, kteří vzdorují Bohu podobně jako velekněží a židovská rada. Ale ani jejich vzdor nesmí být důvodem k tomu, abychom polevili ve svém svědectví. 

Bratři a sestry, žijeme v zemi, která má sice dlouhou křesťanskou tradici, ale přesto patří k nejméně evangelizovaným zemím světa. Existuje tady početná skupina obyvatel, která nikdy nepotkala žádného křesťana. Jsou zde lidé, v jejich okolí není žádný křesťan. Většina obyvatel této země nikdy neslyšela jasně vysvětlené evangelium. Nemusíme nutně jít až na sám konec země, abychom šířili evangelium. Stačí zajít za sousedem, stačí mluvit s kolegou v práci, stačí se dát do řeči s Vietnamcem v nedalekém obchodě. Jenom hrstka z vás pochází z křesťanských rodin – a i tam máte příbuzné, kteří nejsou křesťané. Povězte jim o tom, že Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých. Povězte jim o naději, kterou díky tomu máte – je to naděje věčného života, je to odpuštění hříchů, očištěné svědomí, pokoj s Bohem. Povězte jim o Ježíši, který pastýřem duší, který vede naší víru od počátku až do konce, protože Bůh ho vyvýšil jako vůdce, původce a spasitele. 

Hledejte své potěšení u vzkříšeného Pána a žijte život, který prosycený jeho životem. Takový život bude důkazem a potvrzením pravdivosti vašich slov. Takový život bude oslavovat Boha. 

• Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem. Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, váš život, tehdy i vy se s ním ukážete v slávě. (Ko 3,1–4)

Pojďte ke Spasiteli. Pohleďte na Ježíše, věřte v něj a vaše hříchu budou odpuštěny. Žijte z moci jeho nového života. Ať Kristus, který vstal z mrtvých, žije svůj život skrze vás. Tak budete libou a příjemnou vůní pro všechny, které Bůh povolává ke spasení a smrtonosnou vůní těm, kteří směřují k věčné záhubě.