Boží ojedinělost

Možná, že název této kapitoly nevystihuje dostatečně její obsah. Částečně je tomu proto, že jen hrstka lidí je zvyklá zamýšlet se nad Božími osobními dokonalými vlastnostmi. Poměrně málo z těch, kdo občas čtou Bibli, vědí o majestátu božského charakteru, který vyvolává úžas a vzbuzuje úctu. Povědomí, že je Bůh velký v moudrosti, úžasný v moci a stále plný milosrdenství, pokládají mnozí za jakousi obecnou znalost. Zamýšlet se však nad věcmi, které se blíží adekvátní představě o Jeho existence, přirozenosti a vlastnostech, jak jsou odhaleny v Písmu, je něco, čemu se v této zkažené době věnuje jen málo lidí. Bůh je ojedinělý ve Své vznešenosti.

• Kdo je mezi bohy jako ty, Hospodine? Kdo je jako ty, vznešený v svatosti, budící bázeň slavnými skutky, činící divy? (Ex 15,11)

„Na počátku … Bůh…,“ (Gn 1,1). Byla doba, pokud ji můžeme nazvat „dobou“, kdy Bůh přebýval v souladu se svou podstatou (ačkoliv existoval rovnocenně ve třech osobách) sám. „Na počátku… Bůh…“ Neexistovalo nebe, kde obzvláště se nyní jeho sláva projevuje. Neexistovala země, aby jí věnoval Svou pozornost. Nebyli andělé, aby mu zpívali chvály. Nebyl vesmír, aby ho podpíral slovem Své moci. Nebylo nic, nikdo, jen Bůh. A to ne po dobu dnů, let nebo věků, ale „od věků.“ Během minulé věčnosti byl Bůh sám – samostatný, soběstačný, bez potřeby čehokoliv. Pokud by měl z nějakého důvodu zapotřebí existenci vesmíru, andělů nebo lidí, byli by také povoláni k existenci od věčnosti. Stvořil je však, aniž by něco přidal k Boží podstatě. Nemění se (Mal 3,6), a proto k velikosti slávy, jež je Jeho nezbytnou součástí, nemůže být nic přidáno ani z ní ubráno. Bůh nebyl k tvoření donucen žádným omezením, žádným závazkem, žádnou potřebou. Rozhodnutí tvořit byl čistě svrchovaný čin z Jeho strany, který nebyl způsoben ničím mimo Něj, nebyl dán ničím jiným, než Jeho vlastním ušlechtilým potěšením, protože On „… působí všechno podle rady své vůle…“ (Ef 1,11). To, že tvořil, bylo kvůli zjevení Jeho slávy. Možná některé z našich čtenářů napadlo, že jsme zašli za hranice Písma. Potom se tedy odvoláváme k zákonu a svědectví:

• Povstaňte, dobrořečte Hospodinu, svému Bohu, od věků až navěky! Ať dobrořečí tvému slavnému jménu, které je vyvýšeno nad každé dobrořečení a chválu. (Neh 9,5)

Bůh nezískává nic ani z našeho uctívání. Neměl potřebu vnější slávy Své milosti, které se Mu dostává od Jeho zachráněných, protože On je sám v Sobě dost slavný i bez ní. Tak co Ho tedy přimělo předurčit Své vyvolené, aby chválili slávu Jeho milosti? Jednal „podle zalíbení své vůle.“ (Ef 1,5)

Jsme si dobře vědomi, že vyvýšené místo, po kterém tady kráčíme, je nové a neznámé téměř pro všechny naše čtenáře, a tak se budeme pohybovat pomalu. Pojďme se znovu obrátit na Písmo. Když apoštol uzavírá dlouhou argumentaci ohledně spasení skrze svrchovanou milost, ptá se:

• Kdo poznal Pánovu mysl a kdo se stal jeho rádcem? Anebo kdo mu dal něco dopředu, aby mu to on musel odplatit? (Ř 11,34-35)

Síla těchto slov je v tom, že není možné Nejvyššímu přičítat nějaký závazek vůči stvoření. Bůh od nás nezískává nic.

• Pokud jsi byl spravedlivý, co mu tím dáš nebo co od tebe získá? Tvá ničemnost se týká jen člověka, jako jsi ty, tvá spravedlnost lidského syna. (Jb 35:7-8)

Nemůže se však jistě týkat Boha, který je Sám v Sobě plně požehnaný.

• Tak i vy, když uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: ‚Jsme nehodní otroci… (Lk 17,10)

Naše poslušnost nic nepřináší.

Jdeme dále: Náš Pán Ježíš Kristus nepřidal Bohu nic k Jeho podstatě a slávě ani tím, co udělal nebo vytrpěl. Je pravda, slavná pravda, že nám zjevil Boží slávu, ale Bohu nic nepřidal. Sám to výslovně říká a z Jeho slov nezaznívá žádný protest: „Pane, ty jsi mé dobro, mimo tebe žádné nemám.“ (Ž 16,2). Celý žalm je žalm Krista. Kristova dobrota či spravedlnost zasáhla Jeho svaté na zemi (Ž 16,3), ale Bůh byl vysoko nad tím vším, mimo toho všeho.

Je pravda, že Bůh je lidmi uctíván i zneuctíván, ne co se týče podstaty Jeho bytí, ale Jeho formálního charakteru. Stejně tak je pravda, že Bůh je oslavován za to, že stvořil, že zaopatřuje a že daroval spásu. Neopovažujeme se to ani na chvíli zpochybňovat. Všechno to má však co dělat s Jeho zjevenou slávou a naším poznáním této slávy. Kdyby si to totiž Bůh tak přál, mohl pokračovat Sám po celou věčnost bez toho, aby svou slávu celému stvoření zjevil. Jestli to udělá nebo ne, tak se rozhodl Sám podle Své vlastní vůle. Byl v Sobě zcela požehnán i předtím, než vešlo první stvoření v existenci. A co pro Něj znamená všechno dílo Jeho rukou nyní? Písmo znovu odpovídá:

• Hle, národy jsou před ním jako kapka na vědru nebo jako poprašek na vahách. Hle, ostrovy nadzvedá jako smítko. Stromy Libanonu nestačí na oheň a jeho zvěř nestačí na zápalnou oběť. Všechny národy jsou před ním jako nic. Mají pro něj cenu menší než nic, než marnost. Ke komu tedy připodobníte Boha? Jakou představu si o něm učiníte? (Iz 40,15-18)

To je Bůh Písma. Stále je však pro nedbající zástupy „neznámým Bohem“ (Sk 17,23).

• Ten, který sídlí nad obzorem země, jejíž obyvatelé jsou jako kobylky, který jako závoj roztahuje nebesa a napíná je jako stan k bydlení, který proměňuje mocnáře v nic, soudce země učinil marností. (Iz 40,22-23)

Jak nepřekonatelně se od sebe liší Bůh Písma a bůh průměrného kázání!

Ani svědectví Nového zákona se neliší od Starého. Jak je to možné, pokud oba nemají jednoho a toho stejného Autora? I tady čteme:

• …které svým časem ukáže blahoslavený a jediný Panovník, Král kralujících a Pán panujících. On jediný má nesmrtelnost a přebývá v nepřístupném světle; jeho nikdo z lidí nespatřil a nemůže spatřit. Jemu buď čest a věčná moc. Amen. (1 Tm 6,15-16)

Někdo Takový musí být považován, uctíván, obdivován. Je ojedinělý ve Svém majestátu, jedinečný ve své vznešenosti, nikdo se s Ním nemůže srovnávat v Jeho dokonalých vlastnostech. Zachovává vše při životě, ale na ničem není závislý. Dává všem, ale není nikým obohacován.

Takový Bůh nemůže být odhalen hledáním. Můžeme Ho poznat jen tak, jak ho Duch Svatý zjeví skrze Slovo našemu srdci. Je pravda, že stvoření ukazuje na Stvořitele a to tak jasně, že lidé jsou „bez výmluvy“. Musíme souhlasit s Jóbovými slovy:

• Hle, toto jsou okraje jeho cest, zaslechneme o něm jen něco jako šepot. Kdo porozumí hromobití jeho sil? (Jb 26:14)

Věříme, že obhájci „inteligentního plánu“, kteří to jistě myslí dobře, nadělali se svým argumentem více škody než užitku. Pokusili se snížit velikého Boha na úroveň omezeného chápání, a proto ztratili z dohledu Jeho ojedinělou vznešenost.

Existuje analogie s divochem, který najde na zemi hodinky a z bližšího zkoumání určí hodináře. Zatím je to v pořádku, ale pokračujme. Představte si, že divoch sedí na zemi a pokouší se představit si tohoto hodináře, jeho osobní záliby a způsoby, jeho povahu, zvyky a morální charakter, všechno, co dohromady tvoří osobnost. Mohl by dokázat vymyslet nebo vydedukovat opravdového člověka, člověka, který vyrobil hodinky, tak, aby mohl říct: „Znám ho dobře.“? Asi je směšné se na to ptát, ale je věčný a nekonečný Bůh vůbec v dosahu lidského chápání? Ne, to není. Boha Písma mohou poznat jen ti, komu se On Sám dá poznat.

Boha nemůžeme poznat ani intelektem. „Bůh je Duch…“ (J 4,24), a proto může být poznáván jen duchovně. Padlý člověk však není duchovní, je tělesný. Je mrtvý pro vše, co je duchovní, dokud se znovu nenarodí - není nadpřirozeně přenesen ze smrti do života, zázračně převeden z temnoty do světla. Nemůže Boží věci vidět (J 3,3), natož je chápat (1 K 2,14). Duch Svatý musí osvítit naše srdce (ne intelekt), aby nám předal „poznání Boží slávy v osobě Ježíše Krista.“ (2 K 4,6). Ale i duchovní poznání je jen částečné. Obrozená duše musí v milosti a známosti Pána Ježíše růst (2 Pt 3,18).

Hlavní modlitbou a cílem křesťanů by mělo být:

• abyste vedli život hodný Pána a ve všem se mu líbili, abyste nesli ovoce v každém dobrém skutku a rostli v poznání Boha. (Ko 1,10)