Cílem našeho vyučování je láska (1Tm 1,3–5)

Dobré dopoledne, milovaní svatí. Pokračujeme v našem výkladu prvního Pavlova listu Timoteovi. Je to dopis adresovaný do Efezu, kde Timoteus zůstal, aby dal do pořádku některé věci, které v pořádku nebyly. Podobně Pavel nechat jiného ze svých spolupracovníků, Tita, na Krétě, aby dal do pořádku, co ještě zbývalo v tamních církvích:

• Proto jsem tě ponechal na Krétě, abys uvedl do pořádku, co ještě zbývá, a ustanovil v jednotlivých městech starší, jak jsem ti nařídil. (Tt 1,5)

Timoteus měl také pověření ustanovovat starší v Efezu, ale nebyla to jediná věc, kterou měl udělat. Jak budeme procházet listem, uvidíme, že toho bylo velmi mnoho, co nebylo v pořádku v efezské církvi, v církvi, kterou Pavel po tři roky vyučoval, kde sám připravoval a ustanovil starší. Zcela zjevně byly v této církvi problémy se staršími i se služebníky, v církvi nevěděli, jak se mají postarat o vdovy, o které přesně vdovy by se měla církev postarat, nestarali se ani o své starší, křesťané naslouchali učitelům, kteří je sváděli lidskými i démonskými naukami, byly zde ženy, které se draly do popředí a chtěly mít skrze vyučování moc nad muži, církev se nemodlila ani příliš nešířila evangelium, lidé nežili zbožně ani nevěděli, jak by měla zbožnost vypadat a zaměňovali zbožnost za askezi a nejrůznější druhy odříkání, ve sboru byly spory, hádky, hněv, jedni se povyšovali nad druhé a efezská církev se dost možná v mnohém podobala církvi korintské. Když Pavel navštívil Efez – a Lukáš ve Skutcích nezaznamenává, kdy přesně k tomu došlo, viděl, že věci nejsou v pořádku a prosil svého spolupracovníka, mladého čtyřicátníka Timotea, aby zůstal v Efezu a postaral se o to, aby věci byly zase takové, jak mají být. Pavel počítal s tím, že se do Efezu vrátí a na vše dohlédne. Vyjadřuje svou naději, že brzo přijde, ale dokud nepřijde, má Timoteus postupovat podle instrukcí, které mu Pavel dal v tomto listě:

• Píši ti to pro případ, že bych se opozdil, abys věděl, jak je třeba si počínat v Božím domě, jímž je církev živého Boha, sloup a opora pravdy. (1Tm 3,14–15)

Spolu s Timoteem nejsme ani my ponecháni napospas vlastním myšlenkám a nápadům o tom, jak bychom si měli počínat v církvi. Boží slovo je dostatečné k tomu, aby nás vybavilo všemu potřebnému pro život ve zbožnosti, pro fungování církve, pro učení i jednání. Pavel se svými instrukcemi Timoteovi začíná hned na začátku svého dopisu po úvodním pozdravu. 1Tm 1,3-5.

Máme před sebou jednoduchý text, který nám ukazuje jeden z důvodů, proč Pavel prosil Timotea, aby zůstal v Efezu – popisuje nám jednu z velkých oblastí práce starších v církvi – zabránit vyučování jiného učení. V našem textu je také popis tohoto jiného učení, včetně jeho důsledků pro místní sbor a do kontrastu s ním je postavené učení zdravé, učení evangelia. Pojďme tedy do našeho textu:

I. Timoteus v Efezu

• Když jsem odcházel do Makedonie, žádal jsem tě, abys dále zůstal v Efezu a nikomu nedovolil učit odchylným naukám. (1Tm 1,3)

Během několika málo let od Pavlova odchodu z Efezu došlo v tamní církvi k určitému odklonu od evangelia – možná ne úplně od učení evangelia, ale rozhodně od života, který je založený na evangeliu. Nebylo to tak, jako u církví v Galácii, které úplně odpadly od milosti a přiklonili se k jinému evangeliu, k evangeliu skutků založených na zákoně. Efezská církev zachovala evangelium, přesto jeho čistota byla zakalena, jasnost zamlžena a ostrost otupena. Mezi vedoucími efezské církve byli rouhači, jako byli Hymenaios a Alexandr (1Tm 1,20), které Pavel vydal satanovi, aby se odnaučili rouhat. Ve druhém listu Timoteovi vidíme Hymeania, a je dost pravděpodobné, že se jedná o téhož, jako je zde v prvním listu, jak stále učí bludy a svádí Boží lid. I kovář Alexandr je zmíněn v druhém listě, ačkoliv si nemůžeme být jistí, zda se jedná o téhož muže, protože jméno Alexandr bylo v prvním století velmi populární jak mezi Židy, tak mezi pohany. Byl to muž, který odporoval Pavlovu učení. A byli zde další – byli zde učitelé, kteří učili zákon, jak vidíme v následujících verších první kapitoly (v. 6-11), ale vůbec nerozuměli tomu, co říkají a nechápali, jaký je vztah mezi zákonem a evangeliem. Ve čtvrté kapitole je zmínka o lidech, kteří svádějí démonskými naukami a učí lidi, aby se zřekli některých pokrmů, aby nevstupovali do manželství a žili asketicky. To všechno vyvolávalo zmatek v církvi, takže lidé opouštěli ty nejdůležitější věci – zbožnost, která se projevuje modlitbami a setrváváním v Božím slově, dobročinnost v péči o vdovy, misii v podpoře svých starších a šíření evangelia.

Pavel navštívil Efez spolu s Timoteem a požádal ho, aby zůstal v Efezu, a dal do pořádku všechny tyto věci. Ve třetím verši mu ukazuje, kde je kořen všech těchto nešvarů, které se zabydlely v církvi – „abys nikomu nedovolil učit odchylným naukám“! Odklon od zdravého učení evangelia vždycky vede k odklonu od zdravého života podle evangelia. A nemusí být zjevný na první pohled – tento odklon může být a obvykle je a bude velmi pomalý, postupný, nenápadný, bude se projevovat jenom maličko nejprve v jedné oblasti života, potom v druhé, třetí… Tohle je něco, co můžete pozorovat skrze celou církevní historii. V současnosti to můžete vidět například v tom, že křesťané začnou hledat pomoc nebo řešení nějakých problémů v tzv. křesťanské psychologii, která je ale založená na lidském učení (i když bývá okořeněná biblickými verši, vytrhanými z kontextu), místo aby vedla k Bohu, vede k člověku a lidé začnou používat Boha jako terapeutický prostředek. Ruku v ruce s tím jde snižování významu Božího slova, které přestává být dostatečné k tomu, aby nás připravilo ke každému dobrému činu, protože potřebujete učení psychologie. A pokud ulomíte hrot Božího slova na jednom místě, začnou se postupně lámat další a dochází k řetězové reakci.

Problémy ve sboru obvykle – ve větší nebo menší míře – souvisí se zdravým učením podle evangelia slávy požehnaného Boha. Proto Timoteus dostává za úkol nedovolit nikomu učit odchylné věci. Je to jeden z nejtěžších úkolů starších církve. Je to těžký úkol, protože to znamená, že abych rozpoznal odchylné učení, musím sám dobře vědět, čemu věřím. Jestliže je církev teologicky nevyhraněné, jak hrdě řekl kazatel jedné rádoby evangelikální denominace v naší zemi – potom v podstatě neexistuje odchylné učení. Ale Písmo je v tomto směru docela jasné – je tady zdravé učení a je tady jiné učení, falešné učení, démonské učení. Takže potřebujeme vědět, čemu věříme a starší to musí vědět. Když už víme, čemu věříme, stále zůstává nelehkým úkolem nedovolit učit odchylným věcem. Titovi Pavel dokonce říká, že některé lidi je potřeba umlčet, doslova zacpat jim ústa. Takže nejde jenom o to, kdo vyučuje a káže ve sboru, nejde o to, koho pustíme nebo nepustíme za kazatelnu – to se dá celkem jednoduše ošetřit, ale jde také o to, že ve sboru mohou být někteří lidé, a tak to bylo i ve sboru v Efezu, kteří nebudou vyučovat „oficiálně“, ale přesto budou šířit falešné učení nebo odchylné. V takovém případě je to pastýřská práce jak s danými lidmi, tak i s těmi, kdo jim naslouchají. Pavel povzbuzuje Timotea:

• Nepouštěj se do hloupých sporů, v jakých si libují nepoučení lidé; víš, že vedou jen k hádkám. Služebník Kristův se nemá hádat, nýbrž má být laskavý ke všem, schopný učit a být trpělivý. Má vlídně poučovat odpůrce. Snad jim dá Bůh, že se obrátí, poznají pravdu a vzpamatují se z ďáblových nástrah, do kterých se dali polapit, když podlehli jeho vůli. (2Tm 2,23–26)

Ještě musím zmínit jednu těžkost, která souvisí s tímto příkazem, jedno úskalí, kterému je potřeba se vyhnout a potom půjdeme k obsahu falešného učení. Víte, nejjednodušším řešením celé věci by bylo, kdyby Timoteus řekl, že nejlépe zabrání tomu, aby někdo učil odchylné věci tím, že bude vyučovat jenom on. Nikdo jiný kromě mě, případně ještě toho nebo toho bratra nebude kázat a vyučovat, a tak zabráníme tomu, aby se ve sboru šířilo odchylné učení. Ale ještě budeme muset lidem říct, že nemají poslouchat další kázání na internetu, číst knihy, které nedoporučíme, kromě Zápasu o duši žádné časopisy a úplně nejlepší bude, když s nikým ani nebudou mluvit o duchovních věcech… To, co popisuji, je sektářství, kterému se musíme vyhýbat a před kterým musíme, moji milí, utíkat. Je to nebezpečné a je to velké pokušení pro všechny vedoucí v církvi, aby udělali něco takového. A nakonec to ani nevyřeší problém odchylného učení, protože pokud sami sebe, své učení a své názory nebudeme konfrontovat jinými názory a to vše srovnávat s Písmem, skončíme zacyklení do sebe a dostaneme se úplně mimo. Pojďme nyní ke druhé věci v našem textu:

II. Obsah falešného učení

• … žádal jsem tě, abys dále zůstal v Efezu a nikomu nedovolil učit odchylným naukám a zabývat se bájemi a nekonečnými rodokmeny, které vedou spíše k jalovému hloubání… (1Tm 1,3–4)

Podívejme se na tři věci, které jsou v tomto textu a které nám poodhalují obsah toho, co učili někteří lidé v Efezu. Od šestého verše příště uvidíme další velkou oblast, kterou se měl Timoteus zabývat – učitelé zákona, kteří se snažili svým vyučováním dovést křesťany pod zákon.

Jiné učení

V našem dnešním textu ale mluví Pavel nejprve velmi obecně – říká Timoteovi, aby nedovolil nikomu učit odchylným naukám, nebo jak bychom to mohli přeložit doslova „aby přikázal některým nevyučovat jiné nauky“. „Vyučovat jiné nauky“ je v řečtině jedno slovo, sloveso, které mluví o vyučování jiných, odlišných nauk. Jedná se o jiné učení, než jaké přijali od Pavla. Není to zdravé učení podle evangelia slávy požehnaného Boha, ale jde o něco naprosto jiného. V Efezu byli lidé, kteří vyučovali věci, které se příčily zdravému učení, a to všemi možnými způsoby. Zatemňovali evangelium zákonem, vydávali milost za nezřízenost, zbožnost zaměňovali za askezi, místo na Krista se soustředili na člověka. Proto musel Pavel připomenout Timoteovi, aby odmítal bezbožné a dětinské báje (1Tm 4,7) a cvičení těla ve smyslu askeze (1Tm 4,8). Proto musí mluvit o tom, jaké je tajemství zbožnosti:

• Byl zjeven v těle, ospravedlněn Duchem, viděn od andělů, hlásán národům, došel víry ve světě, byl přijat do slávy. (1Tm 3,16)

Zbožnost je o Kristu, zbožnost vychází z evangelia. Jakékoliv jiné učení je falešné, snižuje Krista a odvádí od spasení. Ale jenom skrze Krista je možné dojít spásy, jenom v něm je možné najít milost. V evangeliu je dost milosti i pro největšího z hříšníků, jak o sobě mluví Pavel. Kristova smrt na kříži očišťuje od každého hříchu všechny, kdo se na ní ve víře spoléhají a Kristovo slavné vzkříšení je mocí k novému životu pro všechny, kdo v něj věří.

• Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. (Ř 10,9)

To je evangelium, které zachraňuje hříšníky. To byla zpráva, která byla zatemněna jiným učením. Proto Pavel povolává Timotea k tomu, aby umlčel každého, kdo by učil odlišné nauky, jiné učení. Součástí těchto nauk byly:

Mýty a nekonečné rodokmeny

Tohle nám trochu ukazuje, jakým směrem se ubíralo učení těchto falešných učitelů – šli k věcem, které neměly základ v Písmu, v Božím slově. Šli dál, než šlo Boží slovo, šli k tradicím, k tradovaným příběhům, k mýtům, k příběhům, které byly vymyšlené lidmi a které se snadno nalepí na každý skutečný příběh. Pavel tady zmiňuje mýty – nevíme přesně, o co šlo, ale je dost možné, že to souviselo s asketickými naukami, možná s gnosticismem, který se v prvním století šířil v křesťanských církvích. Nemůžeme si být jistí, o jaké mýty šlo, ale to není to nejdůležitější – to, co si z toho máme vzít, je, že nemáme stavět na ničem jiném, než na samotném Písmu. Apoštol Petr se setkal s podobnými věcmi v církvích, a proto napsal křesťanům:

• Nedali jsme se vést vymyšlenými bájemi, ale zvěstovali jsme vám slavný příchod našeho Pána Ježíše Krista jako očití svědkové jeho velebnosti. On přijal od Boha Otce čest i slávu, když k němu ze svrchované slávy zazněl hlas: Toto jest můj milovaný Syn, v něm jsem nalezl zalíbení. A tento hlas, který vyšel z nebe, jsme my slyšeli, když jsme s ním byli na svaté hoře. Tím se nám potvrzuje prorocké slovo, a činíte dobře, že se ho držíte; je jako svíce, svítící v temném místě, dokud se nerozbřeskne den a jitřenka vám nevzejde v srdci. (2Pt 1,16–19)

Všimněte si, co říká – nestaví ani na bájích, ani na zkušenostech – a měl zkušenosti, jaké měli s ním jenom dva další lidé. Viděl Krista proměněného do jeho slávy – a přesto to nebylo něco, na čem by chtěl stavět a k čemu by chtěl vést ostatní křesťany – odkazuje je na zapsané Boží slovo. Děláte dobře, že se ho držíte! Boží slovo je světlem. Žádné lidské učení, žádné lidské výmysly, žádné mýty nemohou být světlem pro život člověka. Mýty, o kterých mluví náš text, jsou spojené s rodokmeny – možná biblickými rodokmeny, možná jinými, ale se vší pravděpodobností se jedná o židovské rodokmeny. Zdá se, že to bylo součástí učení židovských učitelů, kteří se snažili dovést křesťany k tomu, aby žili podle Mojžíšova zákona. Titovi, kterého Pavel nechal na Krétě, napsal:

• Hloupým sporům o rodokmeny, rozbrojům a hádkám o Zákon se vyhýbej. Jsou zbytečné a k ničemu. (Tt 3,9)

Židé si velmi pečlivě vedli rodokmeny, protože tím prokazovali jak svou příslušnost k národu, tak také způsobilost ke službě. To se týkalo kněží a lévijců, kteří museli mít jasně prokazatelný původ od Árona a Léviho, jinak by nemohli být připuštěni ke službě v chrámu. Měli pečlivě vedené rodokmeny, které byly uschovány v chrámu. Když byl v roce 70 dobyt Jeruzalém a chrám byl zničen a spálen, vzaly za své i všechny rodokmeny, které zde byly uloženy. Ale v době, kdy Pavel psal Timoteovi, byli v Efezu lidé, kteří se dovolávali rodokmenů a dost možná kněžských funkcí, jako to dělali synové jakéhosi Skévy, údajně židovského velekněze, jak můžeme číst ve Skutcích 19. A podívejte se do našeho textu, k čemu směřovalo učení takových lidí:

Vede k jalovému hloubání

Dohadování, spory, hloubání, nekonečné otázky, které vedou k rozbrojům a hádkám. To je jeden z výsledků falešného učení v církvi. Odklon od zbožnosti a svatosti a příklon k hádkám a k neplodnému hloubání. Zaměření se na okrajové a nedůležité věci a pominutí těch podstatných a zásadních. Tohle byl problém farizeů, vzpomínáte?

• Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba činit a to ostatní nezanedbávat. (Mt 23,23)

Souvislost se zákonem je zjevná z následujících veršů a je vidět, že falešné učení působí pořád stejně. Na Krétě vedlo k hloupým sporům, v Efezu k jalovému hloubání a dohadování, jak bychom mohli také přeložit slovo, které se tam používá. To vede k sektářství, nejednotě, rozdělení. Pokud v církvi starší nedělají svou práci, jak mají, vede to nakonec ke zmatku, a k tomu, že se církev stává neužitečnou, přestává být solí a světlem světa, a místo toho se točí jenom kolem svých vlastních záležitostí a problémů, řeší mýty a rodokmeny a opouští pevné Boží slovo. Proto Pavel dává tyto věci do kontrastu s tím, co je nejdůležitější – a to nás vede k poslednímu bodu dnešního kázání:

III. Cíl křesťanského vyučování

• … abys … nikomu nedovolil učit odchylným naukám a zabývat se bájemi a nekonečnými rodokmeny, které vedou spíše k jalovému hloubání, než k účasti víry na Božím záměru. Cílem našeho vyučování je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry. (1Tm 1,3–5)

Falešní učitelé v Efezu odváděli Boží lid od evangelia, místo aby ho vedli k němu. Jejich učení působilo svár a rozpory, nebylo to něco, co buduje, ale místo toho bořili. Proto Pavel zdůrazňuje dvě věci, které vyplývají ze zdravého učení:

Účast víry na Božím záměru

Ekumenický překlad mluví o „účasti víry na Božím záměru“, Studijní překlad o „Boží správě, která spočívá ve víře“ a B21 o „naplňování Božího záměru ve víře. Doslovně bychom mohli ten text přeložit jako „plán Boží ve víře“. Je tam slovo oikonomia, ze kterého máme české ekonomie, a které znamená správcovství, správu jako takovou, a může se také překládat jako plán nebo výchova či vedení ke spasení. A v tomto druhém významu – plán, výchova, vedení ke spasení, je potřeba rozumět tomu slovu v našem textu. Zdravé učení vede ke Kristu na prvním místě, což znamená k evangeliu a k víře. Evangelium je evangeliem Kristovým a je o víře. Pavel říká:

• Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka. Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: ‚Spravedlivý z víry bude živ.‘ (Ř 1,16–17)

Tady máme Abakuka 2,4 v praxi. Zdravé vyučování se nutně musí zabývat Božím plánem spasení, který je o víře. Jsme spaseni milostí skrze víru (Ef 2,8). A to je obsahem a hlavním tématem zdravého vyučování. Je to vysvětlení textu Božího slova s ohledem na Boží plán spásy, vysvětlování Písma skrze evangelium Kristovo – a to vede k víře. A to bylo něco, co úplně unikalo těm falešným učitelům v Efezu. Místo toho se zabývali nekonečnými rodokmeny, řešili konspirační teorie a nejrůznější mýty, ale nevedli lidi ke Kristu! Proto se vůbec nemůžeme divit tomu, že Pavel chtěl po Timoteovi, aby takovým lidem zakázal učit, aby jim nedovolil šířit jejich učení. A co víc – nejenom že ukazuje Timoteovi, co tito lidé opomíjeli, vysvětluje mu také, co je cílem křesťanského vyučování. A o tom je celý pátý verš:

B. Cílem vyučování je láska

• Cílem našeho vyučování je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry. (1Tm 1,5)

Některé překlady (např. ČSP) zdůrazňují, že se jedná o toto konkrétní Timoteovo vyučování – cílem tohoto nařízení je láska. Když Timoteus nařizuje falešným učitelům, aby už dále neučili odchylné nauky, tak cílem je láska. Nepochybně to tak je – jestliže milujeme evangelium a jestli toužíme po spasení nevěřících a růstu věřících, potom nám nikdy nebude lhostejné, že někdo káže nesmysly, bludy, věci, které odvádějí lidi od víry, že někdo převrací Boží slovo nebo káže lidské filozofie a smyšlenky. A protože milujeme Boha i bližního, budeme usilovat o to, aby takový člověk buď změnil své učení, nebo se ho budeme snažit umlčet. Nicméně nemyslím si, že tohle je skutečně důraz tohoto textu. Jsem přesvědčený o tom, že Pavel směřoval ještě dále – jak to nacházíme v Ekumenickém překladu, že směřoval k obecnému cíli jakéhokoliv křesťanského vyučování. Důvodem, proč si to myslím, je kontext – konec čtvrtého verše, kde se mluví o Božím plánu spásy skrze víru, dále popis falešného učení, které následuje a vrcholí ve verších 10 a 11:

• … a co se ještě příčí zdravému učení podle evangelia slávy požehnaného Boha, které mi bylo svěřeno. (1Tm 1,10–11)

Zde se znovu mluví o celku zdravého učení, o celém evangeliu. A podobně následující verše, v nichž Pavel popisuje moc evangelia na sobě samém. Cílem křesťanského vyučování je láska – láska k Bohu a láska k bratrům. Boží láska, která proměňuje lidské srdce. Je to proměna života křesťana. Pokud nás vyučování nepovede k tomu, že budeme více milovat Boha a více milovat bližní – a to obojí se projeví praktickou službou lidem kolem nás – potom se nejspíš nejedná o zdravé vyučování.

• Láska neudělá bližnímu nic zlého. Je tedy láska naplněním zákona. (Ř 13,10)

Láska, která je vyvrcholením učení a naplněním zákona, je tady charakterizovaná třemi věcmi – vychází z trojitého zdroje:

1. Láska z čistého srdce. Je tady srdce, které je očištěné krví Ježíše Krista. Jenom z takového srdce může vycházet skutečná láska. Nemůžeme hledat lásku u nevěřících – nenajdete jí tam. Jenom srdce, které bylo obřezané Duchem svatým, je srdce, které je schopné skutečně, opravdově milovat. Milovat tak, jako Bůh miloval nás, že dal svého Syna za nás. Vidíte, jak spolu souvisí víra (účast víry na Božím záměru), vyučování zdravého učení a láska? Zdravé učení vede k víře a z víry může pramenit skutečná láska – jenom věřící srdce je očištěné srdce. Takové srdce je evangeliem rozpalováno a rozehříváno, aby více, radostněji, hlouběji a odhodlaněji milovalo Boha i bližního. Čisté srdce je takové srdce, které bylo očištěno Kristem a které se stále očišťuje – vyznává své hříchy Bohu a opouští je, proměňuje se do podoby Ježíše Krista. Druhým zdrojem je:

2. Láska z dobrého svědomí. Zatímco čisté srdce odkazuje na objektivní skutečnost Kristovy oběti, dobré svědomí se zaměřuje na každodenní chození s Kristem. Čisté srdce je něco, co Kristus udělal na kříži Golgoty a v našich životech to došlo naplnění v okamžiku, kdy jsme uvěřili. Dobré svědomí je něco, co si můžeme a máme zachovávat, a co souvisí s poslušností Kristu. Jestliže Pána posloucháme a jednáme podle jeho slova, zachováváme si čisté svědomí. Nejsme si vědomi žádného provinění proti Bohu a jeho slovu. A pokud se nějaké takové provinění objeví, utíkáme s ním ke kříži Beránkovu, prosíme o milost a slitování, obnovujeme své svědomí skrze víru v Krista. Vyučování zdravého učení tedy vede k lásce z čistého srdce, k lásce z dobrého svědomí a nakonec:

3. Láska z upřímné víry. Třetím zdrojem lásky je upřímná víra. Vírou zde Pavel myslí spolehnutí se na Boha a na evangelium. Na tomto místě mluví o samotném základu, na kterém stavíme – věř v Pána Ježíše a budeš spasen. Upřímná víra k tomu řekne jenom ano a amen. Upřímná víra nehledá pochybnosti, nehledá otázky, spory a hloubání, ale spoléhá se na Boží slovo. To stačí, tam je naprosto všechno. Upřímná víra je taková víra, která není pokrytecká, jak je to doslova v originále (KRAL „víra neošemetná“). Je to víra, o které mluví Jakub, když nás vybízí, abychom si ve víře vyprosili od Boha moudrost:

• Nechť však prosí s důvěrou a nic nepochybuje. Kdo pochybuje, je podoben mořské vlně, hnané a zmítané vichřicí. Ať si takový člověk nemyslí, že od Pána něco dostane; je to muž rozpolcený, nestálý ve všem, co činí. (Jk 1,6–8)

Je to jednoduchá a nekomplikovaná víra v Boha a jeho slovo. Bůh slíbil, že když se spolehneme na jeho řešení, on splní, co slibuje. Spolehněte se na to, že Kristova oběť je naprosto dostatečná pro vaše spasení a budete zachráněni. Kristův kříž je prostředkem vašeho vykoupení a není jiná cesta, jak byste mohli vykoupení získat. Spasení není nijak složité – stačí věřit a to je jednoduché. Věříte v Krista?

Mluvili jsme o lidech, kteří se minuli smyslem evangelia. Viděli jsme zodpovědnost starších, kteří nemají takovým lidem dovolit, aby vyučovali druhé a viděli jsme také zodpovědnost každého jednotlivého křesťana – zodpovědnost za to, čemu nasloucháme, jakému učení a jakým učitelům a zodpovědnost za to, co říkáme, co vyučujeme druhé, protože v jistém omezeném slova smyslu jsme všichni učiteli, protože každý křesťan byl vyučen od Boha a nyní zvěstuje evangelium, tedy vyučuje druhé o Bohu. Víte, čemu věříte? Víte, co vyučujete? Vedou vaše slova k budování v lásce? Vedou k takové lásce, která vychází z čistého srdce, dobrého svědomí a upřímné víry? Je vaše srdce očištěné vírou? Je vaše svědomí dobré? Pokojné? Je vaše víra upřímná? Jde o srdce! Jde o svědomí! Jde o víru! A především – jde o Krista! Jenom on může účinně jednat s naším srdcem, jenom on může upokojit naše svědomí a jenom on může posílit naší víru.

• Proto … odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle. (Žd 12,1–2)

Amen.