Zamyšlení

Jákob řekl: „Odpřisáhni mi to dnes.“ A on mu to odpřisáhl, a tak své prvorozenství prodal Jákobovi. (Gn 25,33)

Bezúhonný Jákob byl také lstivý. Ten, kdo je Bohem nazýván bezúhonným, tady zneužívá slabosti svého bratra. Nečestným, byť legálním – nikoliv nelegálním – přesto však nečestným způsobem zde připravuje svého bratra o prvorozenectví. Ten, který označen jako bezúhonný se v tuto chvíli chová hůře, než ten, který označen jako muž světa, jako člověk nevěřící. Leckdy nevěřící lidé zahanbují ty, kteří jsou věřící. Bylo to tak v případě Jákoba a Ezaua. Tito dva bratři si neměli co vyčítat – byli jeden jako druhý. Věřící leckdy jednají hůř než nevěřící. Je to smutné a Boží slovo má pro takové jednání jedno jediné slovo: hřích! Bůh neschvaluje žádné nečestné jednání, i kdyby to bylo podle všech společenských pravidel. To, co udělal Jákob svému bratrovi, bylo špatné.

Izák miloval Ezaua, protože z lovu měl co do úst, kdežto Rebeka milovala Jákoba. (Gn 25,28)

Ačkoliv Jákob a Ezau dospěli v muže, nebyli úplně dospělí – jejich srdce bylo velmi nedospělé. I když byli ve věku mužů, jejich srdce bylo srdcem dětí – bylo to srdce sobecké, zaměřené na sebe sama, na svůj prospěch, ke svým vlastním cílům. A kromě toho tyto vymodlené děti nakonec vrazily klín mezi své rodiče. To se může snadno stát, když rodiče dovolí, aby láska k některému z dětí převážila nad láskou k partnerovi a především nad láskou k Bohu samotnému. Potom to může dopadnout jako v životě Rebeky a Izáka – ačkoliv se milovali navzájem, Rebeka nakonec nejenom pomáhala Jákobovi podvést Izáka (Gn 27,5–13), ale přímo to sama iniciovala. 

Když chlapci dospěli, stal se Ezau mužem znalým lovu, mužem pole, kdežto Jákob byl muž bezúhonný a sídlil ve stanech. (Gn 25,27)

Oba chlapci dospěli a stali se z nich muži. Jejich život začal sám vyprávět jejich vlastní příběh. Už to nebylo jenom o tom, jak vypadali, ale bylo to daleko více o tom, jak žili, jaké skutky promlouvali skrze jejich život. Všimněte si, jak Boží slovo hodnotí oba muže – Ezau byl muž znalý lovu, člověk odvážný, vytrvalý, silný, byl mužem pole, měl rád zemi, volnou přírodu – rád se toulal volnou krajinou. Byl to muž divočiny (ČSP), obratný lovec. Jeho bratr Jákob byl úplně jiný. Boží slovo říká, že byl bezúhonný. Je zde stejné slovo, jako je to řečeno o Jobovi – také Job byl bezúhonný (Jb 1,8). Jákob se držel doma, sídlil ve stanech – různé české překlady říkají, že byl spořádaný, mírný, prostý, bezúhonný.

První vyšel celý červenohnědý a chlupatý jako kožíšek; toho pojmenovali Ezau. Potom vyšel jeho bratr a rukou držel Ezaua za patu; ten dostal jméno Jákob. Při jejich narození bylo Izákovi šedesát let. (Gn 25,25–26)

Bůh odpověděl Rebece na její modlitby a připravil jí hned tři překvapení: 1. Má dvojčata, 2. tito chlapci už jsou představeni jako národy, 3. starší bude sloužit mladšímu (ČSP, B21). Boží odpověď uspokojila Rebeku, ale pokoj jí pravděpodobně nepřinesla. Její děti mělo potkat rozdělení a dokonce útlak v tom, že starší se stane služebníkem mladšího. Už na první pohled byli oba bratři hned od svého narození každý jiný – bylo to přesně tak, jak Bůh řekl. Ezau dostal své jméno podle barvy svých vlasů – červený. Jákobovo jméno pochází podle učenců ze zkrácené formy jména Jákob-El a znamená to ‚Bůh tě ochraňuj‘. Vidíme, že oba bratři se hned od začátku rozešli – nejen ve vzhledu, ale i ve jménu a především ve svém údělu. Bůh si zamiloval, vyvolil, Jákoba, Ezaua však odmítl.

Izák prosil Hospodina za svou ženu, protože byla neplodná. Hospodin jeho prosby přijal, a jeho žena Rebeka otěhotněla. (Gn 25,21)

Když Izák zjistil, že jeho žena je neplodná, udělal tu nejpřirozenější věc, která se mu namanula – prosil za ni Hospodina. A Bůh jeho prosby přijal. Devatenáct let to trvalo, než Rebeka otěhotněla. Toto je vytrvalost člověka, který zná Boha, to je vytrvalost člověka, který chodí s Bohem, to je vytrvalost člověka, který staví na Božích slibech. Toto je modlitební vytrvalost. To je modlitební břemeno, které Bůh dává svým svatým. Nedává ho každému stejně a nedává každému stejné břemeno. Ale každému dává nějaké a v nějaké míře – podle míry víry, kterou nám Bůh udělil. Každé své dítě Bůh volá k oddané vytrvalosti na modlitbách. Jste připraveni modlit se příštích devatenáct let? A možná nejenom devatenáct.

Po Abrahamově smrti požehnal Bůh jeho synu Izákovi. A Izák sídlil u Studnice Živého, který mě vidí. (Gn 25,11)

Abrahama pohřbili jeho synové, prvorozený Izmael a Izák, syn zaslíbení a dědic. Synové Ketúry zde nejsou. Je dokonce možné, že Izmael jako prvorozený se chtěl nějakým způsobem ucházet o dědictví, zatímco u těch mladších synů už nic takového nepřipadalo v úvahu. Ale Abraham všechno zařídil před svou smrtí. A Bůh potvrdil svá slova, která dal Abrahamovi, že Izák bude dědicem požehnání (Gn 25,11). Izák dostal požehnání Abrahamova Boha. A spolu s Izákem toto požehnání dostávají také křesťané, protože i oni jsou dědici požehnání (Ga 4,28). Duchovní bohatství Abrahama patří všem, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho zaslíbení. Abraham se držel Božích slibů, držel se toho, co Bůh řekl, jednal podle toho a Bůh se k jeho víře neustále přiznával.

I zesnul Abraham a zemřel v utěšeném stáří, stár a sytý dnů, a byl připojen k svému lidu. (Gn 25,8)

Abraham zemřel ve stáří a zemřel jako stařec. Žil 175 let. Sto let chodil Abraham s Bohem. Sto let žil na zemi jako poutník a cizinec a hledal nebeskou vlast. Jeho žena Sára ho předešla do nebeské vlasti a nyní se naplnila také jeho touha. Abraham neměl snadný život, ale den za dnem se musel rozhodovat ve víře. Následoval Boha všude, kam ho Bůh vedl. Nyní odešel ke svému Bohu. Ale tento verš zdůrazňuje kromě dlouhého života také kvalitu života. Zemřel sytý dnů, v krásném stáří, v pokoji. Zemřel uspokojený životem. Když se Abraham ohlédl zpátky na svůj dlouhý život, tak mohl říci, že to byl dobrý život. Nebyl to život bez chyb ani bez problémů, ale byl to život žitý k Boží slávě.

Abraham si vzal opět ženu; jmenovala se Ketúra. Porodila mu Zimrána a Jokšána, Medána a Midjána, Jišbáka a Šúacha. (Gn 25,1–2)

Abraham měl víc dětí v posledních 35 letech svého života než v předchozích 140. Synové Ketúry byli pravděpodobně mladší než mnozí z Abrahamových vnuků, synů Izmaela. Když se Abraham znovu oženil, tak už bylo jeho prvorozenému synovi nejméně 53 let. A mnozí z jeho synů již byli pravděpodobně na světě a možná že někteří z nich už měli vlastní děti. Ale ačkoliv měl Abraham řadu dětí ve svém stáří, tak syn, jehož miloval, byl Izák. Abraham poslouchal Boha a věděl, že jediným synem zaslíbení je Izák. A podle toho se také choval. Ještě za svého života Abraham udělal všechno pro to, aby jeho synové nemuseli po jeho smrti válčit o dědictví. Tady znovu můžeme vidět ohromnou moudrost, kterou Abraham měl.

Izák pak uvedl Rebeku do stanu své matky Sáry. Vzal si ji a stala se jeho ženou. A zamiloval si ji. Tak našel útěchu po smrti své matky. (Gn 24,67)

Láska přichází až nakonec. Romantická láska nebyla základem jejich manželství. Nikdy nemůže být. Je to přesně naopak – manželství je opravdovým základem pro romantickou lásku. Všechno ostatní je vzplanutí emocí, nebo také chtíče a vášní, které ovládají život člověk, místo aby člověk ovládal je. Romantické lásce zde předcházelo jasné poznání od Boha, že Izák se má oženit, předcházelo mu čekání na Boží čas, hledání nevěsty na správném místě a podřízení se Božímu vedení. Teprve potom přišlo manželství a s ním také skutečná romantická láska, která staví na Boží milosti a tím také vede k Boží slávě. Bůh stvořil manželství ke své slávě. Manželství je svědectví o evangeliu, o Bohu a jeho díle, o Kristu a jeho nevěstě (Ef 5,31–32).

Izák právě přicházel od Studnice Živého, který mě vidí, neboť sídlil v Negebu. Vyšel totiž k večeru na pole a byl zamyšlen. (Gn 24,62–63)

Izák byl na poli, procházel se někde krajinou a rozjímal, přemýšlel. A uviděl je, jak přijíždějí. Rebeka se setkává se svým manželem. Znovu vidíme velmi pokorné jednání Rebeky, vidíme její cudnost, ostych, plachost, což může být něco, co doprovází víru. Její naděje se tady naplňuje. A Eliezer sice vyslán Abrahamem, za svého pána označuje Izáka a jemu podává zprávu o všem, co se stalo. Kapitola začíná Abrahamem, ale končí Izákem. Začíná Abrahamovou vírou a končí Izákovou vírou. Začíná zaslíbením, a končí jeho naplněním. Izákova víra vyrůstala ze slibů, které Bůh daroval jeho otci Abrahamovi. Jenom na úrodné půdě rozjímání o Bohu a jeho zaslíbeních mohla vyrůst víra, která vytrvá.

On však jim řekl: „Nezdržujte mě, když Hospodin dopřál mé cestě zdaru. Propusťte mě, ať mohu jít k svému pánu.“ (Gn 24,56)

Rebečini příbuzní propouštějí Rebeku a dávají jí požehnání, které velmi připomíná požehnání, které dostal Abraham od Boha: „Sestro naše, buď matkou nesčíslných tisíců, tvé potomstvo ať obsadí bránu těch, kteří je nenávidí!“ (Gn 24,60). Bůh ve své milosti požehnal Eliezerovi. Znamenalo to ale také požehnání pro Abrahama, požehnání pro Izáka, požehnání pro Rebeku i celou její rodinu. Takto Bůh rozhojňuje svou milost, když jednáme v závislosti na něm. Když jednáme ve vzdoru proti němu nebo proti jeho Slovu, přináší to problémy, těžkosti, nepokoj a soužení do našich životů. Boží slovo neustále volá k tomu, abychom zůstávali v Kristu, abychom mu vyznávali své hříchy, abychom se spoléhali na jeho dílo, na kříž, a abychom už dál neotročili hříchu a nežili podle vášní svého srdce, ale žili pro Krista.

Jakmile Abrahamův služebník uslyšel jejich slova, poklonil se Hospodinu až k zemi. (Gn 24,52)

Abrahamův služebník měl správné priority (Boží sláva), měl správný cíl (splnit úkol, který mu dal jeho pán), použil duchovní postup, nikoliv světský nebo tělesný, a ve všem jeho jednání vidíme ovoce Božího Ducha: pokoru, věrnost, odvahu… Ruku v ruce s tím jde Boží jednání. Bůh v celé situaci skutečně jedná a je to vidět na výsledku, kdy Lában dává svou sestru Rebeku Izákovi. Eliezer na to reaguje tím, že obdaroval jak Rebeku, tak Lábana i jejich matku. A Boží ruka se projevuje i nadále – druhého dne ráno se služebník připravil k odchodu, ale rodina se postavila proti. Chtěli, aby s nimi Rebeka zůstala ještě aspoň deset dní. Bůh ale otevírá srdce Rebeky, která souhlasí s okamžitým odchodem. To je dílo Boží milosti a důkaz Božího požehnání pro celou tuto misi.

Tu padl muž na kolena, klaněl se Hospodinu a řekl: „Požehnán buď Hospodin, Bůh mého pána Abrahama, že od mého pána neodňal své milosrdenství a svou věrnost. Dovedl mě až do domu bratří mého pána.“ (Gn 24,26–27)

Modlitba je nezbytná. Ale stejně nezbytné je čisté srdce. Jen modlitba, která vychází z vědomí naší vlastní nedostatečnosti a z velikosti Boží milosti, nás může dovést k nalezení Boží vůle. Ruku v ruce s modlitbou jde také zkoumání. Eliezer ve víře jde, modlí se a zkoumá, jak Bůh odpovídá na jeho modlitby. A když zjišťuje, že ho Bůh přivedl do domu příbuzných jeho pána, tak vzdává Bohu chválu. Padá na kolena a chválí Hospodina. Veřejně dává najevo, že to byl Bůh, kdo ho na celé této cestě vedl. Eliezer je zaměřený na cíl. Dříve, než se občerstvil, než něco snědl, předkládá rodině Rebeky svou záležitost. Modlitba a čekání na Boha jsou úzce spojené s cílevědomým a rozhodným jednáním.

Hospodin, Bůh nebes, který mě vzal z domu mého otce a z mé rodné země, promluvil ke mně a přísahal mi, že tuto zemi dá mému potomstvu; on sám vyšle před tebou svého posla, a ty budeš moci vzít odtamtud ženu pro mého syna. (Gn 24,7)

Abraham dostal jasná zaslíbení od Boha a na základě těchto slibů nyní jedná. Posílá svého služebníka Eliezera, aby přivedl pro jeho syna Izáka nevěstu z Abrahamovy rodiny. Zavazuje ho při Hospodinu, Bohu nebes a země. Jedná s hlubokým niterným přesvědčením. Bůh mi zaslíbil, že tuto zemi dá mě a mému potomstvu. Proto je potřeba přivést nevěstu sem a neodvádět Izáka tam. To je víra. Abraham nic z toho neviděl. Ale spolehl se na Boží slovo, na Boží slib a podle něj jednal. Rozhodoval se nikoliv na základě toho, co viděl, ale na základě toho, co Bůh zaslíbil. Proto vysílá svého služebníka, aby přivedl nevěstu pro Izáka, aby se Boží sliby staly skutečností v jeho životě i v životě jeho syna. Víra bez skutků je mrtvá.

Abraham byl stařec pokročilého věku. Hospodin mu ve všem požehnal. (Gn 24,1)

Bůh dal Abrahamovi syna, jak zaslíbil. Bylo mu sto let, když mu jeho devadesátiletá žena porodila syna. To bylo Boží požehnání. Bůh se nad ním smiloval. Ale pokročilý věk s sebou nese také další věci – Abrahamova žena Sára umírá a Abraham se stává vdovcem. Jeho synu Izákovi je čtyřicet let a navzdory tomu, že Bůh řekl, že z něj vzejdou národy, stále nemá nejenom děti, ale dokonce ani manželku. Jak chce Bůh naplnit svá zaslíbení? Izák se bude muset oženit a mít děti, jinak to nebude možné. Proto Abraham hledá ženu pro svého syna Izáka. Promýšlí Boží zaslíbení a nevidí jinou cestu, než že se Izák ožení a bude mít děti. A nezůstává pasivní. To je víra požehnaného Abrahama. 

… a ve tvém potomstvu dojdou požehnání všechny pronárody země, protože jsi uposlechl mého hlasu. (Gn 22,18)

Je tady zaslíbení, které je dané tomu jednomu potomku Abrahama. V našem překladu se mluví o potomstvu, v jiných překladech se mluví o semeni – v originále je jednotné číslo, to jediné símě, ten jediný potomek. V něm dojdou požehnání všechny národy na zemi. Z Nového zákona víme dobře, že řeč je o Kristu. On je tím zaslíbeným potomkem. Jenom v něm docházejí požehnání pohanské národy, když se spolehnou na jeho dílo, když uvěří, že je tím zaslíbeným Spasitelem a Pánem, když se mu cele odevzdají. On je ten zaslíbený potomek, ten, v němž docházíme požehnání i my, kteří jsme dříve Boha neznali, ale byli jsme Bohem nalezeni a poznáni. V něm docházejí požehnání všichni, kdo v něj věří!

…jistotně ti požehnám a tvé potomstvo jistotně rozmnožím jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu. Tvé potomstvo obdrží bránu svých nepřátel … (Gn 22,17)

Abraham jednal se vší poslušností a Bůh mu díky této poslušnosti mocně požehnal. Bůh rozmnoží jeho potomstvo – bude jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu. Abrahamova potomstva bude nepočítaně. Nebude možné ho sečíst. Ale co z tohoto požehnání Abraham viděl na vlastní oči? V podstatě vůbec nic! Viděl své dva vnuky, kteří se narodili až pár let před jeho smrtí. Slyšel o požehnání, které bylo dané Jákobovi, ale neměl už mnoho  sil, aby se ze svých vnuků potěšil, aby toto požehnání nějak významně zasáhlo do jeho života. Jeho život byl ukotven v tom, co mu Bůh zaslíbil. Na tom stavěl celý svůj život, toho se pevně držel. To byla jeho naděje, nikoliv to, co viděl svýma očima a na co si mohl sáhnout.

„Přisáhl jsem při sobě, je výrok Hospodinův, protože jsi to učinil a neodepřel jsi mi svého jediného syna… (Gn 22,16)

Potom, co Abraham obětoval berana, Bůh k němu promluvil znovu. Hospodinův posel zavolal na Abrahama z nebe … Zdá se, že to musel být slyšitelný hlas, který se ozval z nebe, podobně jako když Bůh promluvil ve chvíli, kdy byl pokřtěný Pán Ježíš Kristus. Bůh dal zaslíbení Abrahamovi – a následně toto zaslíbení několikrát zopakoval a potvrdil. V našem textu ujišťuje Abrahama, že mu skutečně, jistotně požehná. Že všechna slova, která mu řekl, se naplní, žádné z nich se nevrátí s prázdnou. Bůh sám mu řekl, že jeho naděje je úplně jistá. Proč? Protože to už předtím Bůh slíbil. A cokoliv Bůh slíbí, to se stane. Cokoliv Bůh řekne, je pravda, tedy skutečnost. A je úplně jedno, jestli se to týká minulosti, přítomnosti nebo budoucnosti. 

Hospodinův posel zavolal pak z nebe na Abrahama podruhé. (Gn 22,15)

Hospodinův anděl mluví jako Bůh sám. Když Bůh promlouval ústy svých proroků, žádný z proroků se nikdy neodvážel říct: „Já, Bůh, říkám …“, ale vždycky říkali: „Toto praví Hospodin…“ Toto je Boží slovo. Ale tady je anděl, který říká: „Já jsem poznal, že jsi bohabojný, mně jsi neodepřel svého syna, já jsem přisáhl při sobě, já ti požehnám, protože jsi uposlechl mého hlasu.“ Jsou jenom dvě vysvětlení tohoto textu – buď Bůh řekl stvořené bytosti, aby mluvila jako on sám, nebo je to Bůh sám, kdo mluví jako Hospodinův anděl. A z hlediska všech textů Starého i Nového zákona můžeme říct, že tady je druhá osoba Boží trojice, která se vždy dávala zjevně poznat lidem, a která se v určený čas stala člověkem, Pán Ježíš Kristus.

A nazval Abraham jméno místa toho: „Hospodin opatří“. Odkudž říká se do dnes: „Na hoře Hospodinově opatří se.“ (Gn 22,14 KRAL)

Bůh zná každičký detail. On ví o každém vlase na vaší hlavě. Hospodin opatří, Bůh se postará. Abraham zde byl zcela závislý na Bohu. Jenom na Bohu. Služebníky poslal zpátky, Sára zůstala doma. Když přicházejí zkoušky, tak býváme vděční za přátele, za rodinu, za všechny, kteří nás povzbuzují a případně nám pomohou nést břemena. Ale někdy přicházejí zkoušky, kdy musíme jít úplně sami a cele se spolehnout na to, Bůh se postará. Jenom tehdy totiž můžeme poznat, co s námi náš nebeský Otec zamýšlí. Abraham se spolehl na Boží sliby. Pravděpodobně neměl žádnou předchozí zkušenost se vzkříšením z mrtvých, přesto počítal s tím, že Bůh křísí mrtvé a že se vrátí zpět se svým synem Izákem.

Abraham se rozhlédl a vidí, že vzadu je beran, který uvízl svými rohy v houští. Šel tedy, vzal berana a obětoval jej v zápalnou oběť místo svého syna. (Gn 22,13)

Pro Abrahama Bůh připravil berana, který uvízl v houští, chytil se tam svými rohy a nemohl se ani hnout. Ale Abraham nešel na tu horu s očima na stopkách, jestli náhodou neuvidí nějakého berana, kterého by mohl obětovat Bohu místo svého syna Izáka. Ne, dokud ho Bůh nezadržel, Abraham si toho berana ani nevšiml. Navzdory tomu, že tam ten beran byl uvízlý nejspíš už ve chvíli, kdy Abraham na to místo přišel. Ale Abrahamovy oči se soustředily na Boha, jeho srdce bylo odevzdané poslušnosti Bohu, takže místo hledání berana hledal kameny, aby mohl postavit Bohu oltář! Ale Bůh ve své milosti zajistil pro Abrahama všechno, co bylo nakonec potřebné. Kde to Bůh zajistil? Přesně tam, kde to Abraham potřeboval, na místě, které Bůh určil.

A posel řekl: „Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej! Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna.“ (Gn 22,12)

Bůh nenechal Abrahama dokonat toto dílo. Izák by nikdy nemohl být takovou obětí, která by uspokojila Boha. A protože byl Abraham zkoušen, Bůh viděl jeho srdce, nechal i Abrahama samotného uvidět jeho vlastní odhodlání, ale zastavil ho, protože Bůh nechce lidské oběti. Bůh chce naše srdce a to mu Abraham cele dal. Bůh chce vidět naší oddanost až do konce, chce, abychom postavili oltář, abychom na něj narovnali dřevo a abychom spálili to, co je nám skutečně nejdražší. Mnohdy zadrží naši ruku s nožem a vrátí nám zpátky to, co jsme mu dali. Ale už to není stejné. Protože naše srdce se změnilo. Už jsme to vydali Bohu. Ale někdy nás také nechá dokonat toto dílo, abychom usekli to, co do našeho života nepatří.

I vztáhl Abraham ruku po obětním noži, aby svého syna zabil jako obětního beránka. (Gn 22,10)

Otec sám vybudoval oltář, na němž byl Syn člověka obětován za naše hříchy. A stejně jako v případě Abrahama to byl sám Otec, kdo vztáhl ruku po noži. Ale na rozdíl od Abrahama, Bůh Otec také vylil svůj hněv na svého Syna. Nebyl nikdo, kdo by mohl zadržet jeho ruku, jako se to stalo v případě Abrahama. Otec zahalil celou scénu do temnoty, aby se nikdo nemohl dívat na agónii jediného milovaného Syna a potom na něj udeřil svým nožem a vydal ho do spárů smrti. Ježíš na sebe vzal naše hříchy a zaplatil za ně svou smrtí. Proto každý, kdo v něj věří, nezahyne navěky, ale má život věčný. Na lidském těle byl odsouzen náš hřích! Ježíš už zaplatil. Je dokonáno.

Když přišli na místo, o němž mu Bůh pověděl, vybudoval tam Abraham oltář, narovnal dříví, svázal svého syna Izáka do kozelce a položil ho na oltář, nahoru na dříví. (Gn 22,9)

Je to velmi strohý popis podobný tomu, co čteme v evangeliích o ukřižování Pána Ježíše Krista. Žádné velké detaily tu nejsou. Nic o tom, jak kladivo římského vojáka buší do hřebů a proniká masem Pánových rukou a nohou. To jenom naše fantazie takhle pracuje. Bůh naopak takové věci zakrývá. Během toho nejhoršího Pánova utrpení na kříži se celá scéna na tři hodiny zahalila do tmy. To bylo zjevné znamení od Boha. Kdo měl oči k vidění, viděl a uvěřil. Jako římský setník, který vyznal, že ten ukřižovaný muž musel být Boží syn (Mk 15,39). Pán Ježíš byl ve svém lidství položen na dřevo kříže jako zápalná oběť. Otec sám přinesl tuto oběť! Otec dal svého syna, aby byl obětí smíření za naše hříchy.

Nato Abraham řekl: „Můj synu, Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné.“ A šli oba spolu dál. (Gn 22,8)

Bůh Abrahamovi řekl, že má obětovat Izáka jako beránka. Svým služebníkům odpověděl ve víře, že se s Izákem vrátí. Co tedy chtěl Abraham říct těmito slovy Izákovi? Byl si Abraham vědom toho, že je potřeba lepší oběti, než byl jeho vlastní syn Izák? Rozuměl tomu, že Izák nemůže být obětí, která snímá hříchy světa? O Abrahamovi čteme, že spatřil Kristův den a zaradoval se (J 8,56). Možná to byla právě tato chvíle, kdy mu Bůh otevřel okno věčnosti a dal mu tu milost pohlédnout do budoucnosti, spatřit Beránka, který snímá hříchy světa a získat tak ujištění, které se týkalo jeho vlastního syna. A přesně o tom je víra, která se spoléhá na to, v co doufá a je si jistá tím, co nevidí (Žd 11,1).

Tu Izák svého otce Abrahama oslovil: „Otče!“ Ten odvětil: „Copak, můj synu?“ Izák se otázal: „Hle, oheň a dříví je zde. Kde však je beránek k zápalné oběti?“ (Gn 22,7)

Abraham měl tři dny na to, aby nějak zpracoval Boží slovo, zkoušku, do které ho Bůh postavil. Jak těžké musely být ty tři dny cesty k hoře Mórija. Teď odchází od svých služebníků jenom s Izákem a otázky začínají vyvstávat Izákovi. Začíná mu docházet, co se asi děje. Do této chvíle vůbec netušil skutečný záměr této cesty a ani v nejmenším ho nenapadlo, že má být tou obětí on sám. Je však zřejmé, že byl na oběti zvyklý, byl v nich vychován, viděl, jak se vykonávají, znal jejich podstatu a věděl, co je k nim zapotřebí. Proto hledá beránka a obrací se na svého otce. Hle, jak něžný dialog: „Otče.“ „Synu.“ Abrahamovo srdce bylo drceno na padrť, ale jeho víra a naděje rostly.

Za časného jitra osedlal tedy Abraham osla, vzal s sebou dva své služebníky a svého syna Izáka, naštípal dříví k zápalné oběti a vydal se k místu, o němž mu Bůh pověděl. (Gn 22,3)

Abraham byl věrný Bohu. Abraham jednal podle Božího slova. Kdykoliv mu Bůh řekl, co má udělat, Abraham to udělal. Viděli jsme, že byly i chvíle, kdy naprosto selhal, kdy zapřel svou ženu kvůli strachu o svůj vlastní život, kdy lhal, aby sám sebe ochránil. Ale můžeme také vidět, že kdykoliv – skutečně kdykoliv – mu Bůh řekl, aby něco udělal, Abraham jednal přesně podle toho, co mu Bůh řekl. Když mu Bůh řekl, aby odešel ze své země a šel do země, kterou mu Bůh ukáže, Abraham se zvedl a šel. Když mu Bůh řekl, aby obřezal sebe a celý svůj dům, Abraham neváhal a ještě týž den udělal to, co Bůh chtěl.

A Bůh řekl: „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!“ (Gn 22,2)

Bůh nepožadoval po Abrahamovi nic, co by nebyl ochoten udělat sám. A to, co Bůh přikázal Abrahamovi, mělo ukazovat vpřed, do budoucnosti k tomu, co se o dva tisíce let později stalo na Golgotě. Jenom v tomto světle – ve světle toho, že obětování Izáka bylo obrazem budoucích věcí – můžeme rozumět tomu, že tento Boží příkaz byl svatý, čistý a spravedlivý. Abrahamova ochota obětovat svého syna nám na lidském příkladu ukazuje lásku Boží k nám, lidem, tu lásku, která vedla Boha k tomu, že dal svého jediného Syna za naše hříchy. Bolest, kterou zakoušel Abraham, nám ukazuje na to, jak zlomené bylo srdce Boha Otce, když na svého milovaného Syna vyléval svůj hněv kvůli našim hříchům. Poslušnost Izákova nám ukazuje poslušnost Pána Ježíše Krista naplnit vůli Otce.

Po těch událostech chtěl Bůh Abrahama vyzkoušet. Řekl mu: „Abrahame!“ Ten odvětil: „Tu jsem.“ (Gn 22,1)

Bůh není bezmocný. Bůh není jenom divák. Bůh není nezaujatý pozorovatel. Bůh jedná! Bůh chce svoje děti vyzkoušet podobně jako Abrahama. Bůh přichází a říká: „Dej mi to, co miluješ nejvíc!“ Jak by to bylo jednoduché, kdyby nám Bůh řekl, abychom mu dali svou modlu. Hned bychom se jí zbavili. Nechtěli bychom ji, protože máme nové srdce a nenávidíme modlářství. Ale Bůh to říká jinak … Dej mi svého syna, kterého miluješ. Dej mi svůj majetek, své peníze, své dítě, svého manžela nebo manželku, dej mi svůj dům, své auto, svého koníčka, svůj oblíbený pořad v televizi, svou milovanou politickou stranu, svůj oblíbený sport, svou práci, své touhy, své cíle, své představy …

Sára otěhotněla a Abrahamovi, ačkoli byl stár, porodila syna v čase, který mu Bůh předpověděl. (Gn 21,2)

Sára porodila syna! Je to skutečně zvláštní, že si Bůh vybral právě tuto chvíli pro naplnění svého slibu. Abraham i Sára to měli už o třináct let dříve vymyšlené jinak, ale nebylo to ono. Tohle byl Boží plán. Takhle Bůh ukazuje svou moc a svou milost. Bůh požehnal Sáře a otevřel její lůno. A je možné, že Bůh použil všechny tyto okolnosti, aby probudil víru Sáry, aby se spolehla na Boží slovo, na zaslíbení, která od Boha dostala. Sára se smála, když jí Bůh řekl, že bude mít syna. Ale hned následující den po těchto svých pochybnostech, po to skrytém a zapíraném smíchu, viděla zničená bezbožná města a jenom pár dní potom se její manžel Abraham modlil za pohanské ženy a otrokyně a ony začaly rodit.