Zamyšlení

Bylo malé město a v něm hrstka mužů. Tu přitáhl na ně velký král, obklíčil je a zbudoval proti němu mohutné náspy. (Kaz 9,14)

Šalomoun věděl o konkrétním příkladu z života svého otce, kdy Jóab s Izraelci obklíčili město Abel, protože se v něm ukryl Šeba, který se vzbouřil proti Davidovi, ale byla v něm moudrá žena, která město zachránila (2S 20). My však můžeme přemýšlet nad tímto textem také alegoricky a uvažovat o městě Božím, na které od doby Adama útočí satan a snaží se ho zničit. Staví proti němu své náspy falešného učení a svádění k hříchu, snaží se ho odklonit od pravého uctívání Boha a vnést do něj sváry a rozepře, aby vyvolal občanskou válku uprostřed Božího města. Ale brány pekel toto město, církev, nepřemohou! Boží moudrost ho obklopuje svými hradbami a Boží láska naplňuje životy věřících, aby mohli stát pevně a odolat hříchu.

Také jsem spatřil pod sluncem tuto moudrost a jevila se mi veliká … (Kaz 9,13)

Mladičký Šalomoun prosil Boha o moudrost a Bůh mu jí dopřál v nezměrné hojnosti. Proto si jí celý život tolik cení. A i když se jedná o „obyčejnou“ lidskou moudrost, není to nic jiného než odraz Boží moudrosti. Je to Boží požehnání, že mezi lidmi něco takového vůbec existuje, a navzdory tomu, že se moudrým lidem ne vždy dobře daří, jak ukazují následující verše. Mezi lidmi je stále tolik hlouposti a ignorantství, že se snadno a rychle nechávají chytnout do pasti, která je na ně políčena ve zlý čas. Boží moudrost volá na lidské syny, aby přišli k ní a učili se od ní, aby složili svou důvěru v Pána Ježíše Krista, protože v něm je vtělena plnost moudrosti.

Jako na ně, tak i na lidské syny bývá políčeno ve zlý čas, který je náhle přepadá. (Kaz 9,12)

Nejenom ptáky a ryby přepadá zlý čas, kdy je na ně políčeno, a lapají se do pastí. Také člověk je vystaven zlým časům a snadno spadne do pasti, která na něj byla přichystaná. Nezná svůj čas a neví, kdy na něj dojde. Neví, kdy Bůh bude tříbit jeho charakter, ať už sám, nebo skrze nástroj, který si zvolí, jímž může klidně satan, jako v případě Jóba nebo Petra, nebo jenom člověk. Šalomoun také napsal: „Na stříbro kelímek, na zlato pec; srdce však Hospodin prozkoumává“ (Př 17,3). A pouze ten, kdo je pevně zakotvený v Kristu, obstojí – ovšem ne kvůli sobě a kvůli své pevnosti, ale kvůli tomu, kdo stojí za ním, kvůli nepohnutelnosti Pána Ježíše Krista. 

Vždyť člověk ani nezná svůj čas. Je jako ryby, které se chytají do zlé sítě, a jako ptáci chytaní do osidla. (Kaz 9,12)

Hle, jak zajímavá přirovnání! Člověk je jako ryba, která se chytá do sítě, jako ptát, který se chytá do pasti. Člověk nezná svůj čas, nedokáže rozlišovat, dívá se sice kolem sebe, ale nevidí nebezpečí, které mu hrozí. Jde po své cestě a ta mu připadá přímá, ale nakonec ho přivede ke smrti (Př 14,12). Člověk je více zahleděný na sebe a do sebe, než aby přemýšlel nad tím, co má před sebou a kdo je nad ním. Proto ho snadno stihne náhlá pohroma (Př 6,15). Jenom jedna cesta nevede ke smrti, a to je cesta pokání a víry v Pána Ježíše Krista. On sám je tou cestou, která je velmi úzká, ale současně je tak jednoduchá, že na ní ani ten nejhloupější nezbloudí (Iz 35,8)!

Vždyť člověk ani nezná svůj čas. (Kaz 9,12)

Podstatou lidského hříchu je ona skutečnost, že člověk chce být jako Bůh. To je ten největší a trvalý problém, jehož se člověk nezbaví ani vírou skrze Pána Ježíše. Když člověk uvěří, je mu sice dáno nové srdce, ale v jeho mysli, v jeho touhách a především v jeho těle je stále ono staré ďábelské „budete jako Bůh“. Při každé příležitosti to vystrkuje svou hlavu. Člověk by chtěl být pánem sebe sama, ale nezná ani svůj čas – nezná vlastně čas vůbec ničeho, nejenom ten svůj. Přesto by chtěl nade vším vládnout a všechno ovládat minimálně skrze to, že bude znát čas, že ho bude určovat, že bude řídit, co, jak a kdy mají dělat druzí lidé. 

Opět jsem pod sluncem viděl, že běh nezávisí na snaze hbitých ani boj na bohatýrech ani chléb na moudrých ani bohatství na rozumných ani přízeň na těch, kdo mají poznání, ale jak kdy každému z nich přeje čas a příležitost. (Kaz 9,11)

Moudrý král Šalomoun dobře věděl, jak se věci mají. Byl obdařen moudrostí od Boha, bohatstvím i slávou, ale bylo mu také jasně řečeno, že to byl Bůh, kdo ho takto obdaroval. Nebyla to Šalomouva chytrost, ale dílo Boží milosti. A v tomto textu mluví o příhodném čase a o příležitosti. Bůh samozřejmě stojí za tím vším, a lidé to někdy vůbec nemusí vidět, vědět ani chápat, že za „jejich“ úspěchem není nic jiného, než přesné Boží načasování. Což rozhodně neznamená, že by člověk neměl usilovně pracovat a jednat podle míry moudrosti, která mu byla udělena. Jen ho to má vést k pokoře a bázni před Bohem, aby rozuměl tomu, že i když se člověk namáhá, záleží na Bohu, který se smilovává.

Opět jsem pod sluncem viděl, že běh nezávisí na snaze hbitých ani boj na bohatýrech ani chléb na moudrých ani bohatství na rozumných ani přízeň na těch, kdo mají poznání, ale jak kdy každému z nich přeje čas a příležitost. (Kaz 9,11)

Bůh všechno v tomto světě řídí ke své slávě a k naplnění těch závěrů, které on si předsevzal. Proto není možné, aby se mu cokoliv vymklo z rukou. On byl, je a vždycky bude naprosto svrchovaný. Každá jednotlivý atom stvořeného světa musí sloužit Božím cílům. Proto je pravdou, že nezáleží na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale záleží jenom na Bohu, který se slitovává (Ř 9,16). Přesto stvořil člověka, který je zodpovědný za své jednání, za své smýšlení i za svá slova, takže záleží na tom, jak člověk jedná – zda je moudrý, zda je hbitý, zda má poznání a bázeň před Hospodinem. Jinde to Šalomoun napsal zcela jasně: „Kůň je strojen pro den boje, ale vítězství je u Hospodina“ (Př 21,31).

Všechno, co máš vykonat, konej podle svých sil, neboť není díla ani myšlenky ani poznání ani moudrosti v říši mrtvých, kam odejdeš. (Kaz 9,10)

Dělej, dokud je čas! Jednej, dokud můžeš! Za chvíli nastane okamžik – a nebude trvat jenom krátce – kdy už nebudeš moci vykonat nic z toho, co bys vykonat chtěl. Přijde chvíle, kdy se ocitneš v říši mrtvých, kam nakonec dojdou všichni lidé, kteří přicházejí na tento svět, a zde již nebude možné vykonat vůbec nic. Boháč z příběhu o Lazarovi mohl toužit po sebekrásnějších a sebeušlechtilejších věcech, ale nemohl už vykonat žádnou z nich. A ani Lazar nebyl poslán k tomu, aby vyplnil boháčovo „zbožné“ přání (Lk 16,19–31). Stačí, když mají Mojžíše a proroky! Boží slovo je dostatečné k tomu, aby člověka připravilo ke každému dobrému činu. Stačí se ho držet a jednat podle něj. 

Všechno, co máš vykonat, konej podle svých sil, neboť není díla ani myšlenky ani poznání ani moudrosti v říši mrtvých, kam odejdeš. (Kaz 9,10)

Konej to, co máš, podle svých sil! Bůh tě volá, abys ho miloval kromě z celého srdce také ze vší své síly (Mk 12,30). Není to nic neduchovního napnout všechnu svou sílu k oslavě Pána Ježíše Krista – je to přesně naopak, je to naplnění jeho přikázání. Je-li on sám mým cílem, a pokud hledám jeho tvář, bude on sám také mou silou – už to nebude má vlastní síla, která bude napínaná, ale bude to jeho dílo skrze mě a ve mně. Spolu s Pavlem vyznávám, že už nežiju já, ale žije ve mně on, Kristus (Ga 2,20). Skrze víru v něj tak chodím ve skutcích, které mi připravil, abych v nich jako jeho nové stvoření žil. 

To ti je pod sluncem dáno po všechny dny tvé pomíjivosti, to je tvůj podíl v životě při tvém klopotném pachtění pod sluncem. (Kaz 9,9)

Bůh mohl snadno učinit člověka s tím, že se bude sytit jenom jednou plodinou a bude pít vodu, kterou Bůh napájí tento svět. Svět mohl být monotónní, šedivý, uniformní. Ale Bůh stvořil každého člověka naprosto jedinečného, a nejenom člověka, ale dokonce i každý list na stromě a každou sněhovou vločku, která tady je jen na okamžik a potom se rozplyne. Bůh je plný nádhery, bohatství a moci. A člověku do jeho pomíjivosti dal tolik požehnání a radosti, že člověk jen zírá a nepřestává se divit. Ano, Bůh dal člověku mnoho důkazů o sví přítomnosti, velikosti i dobrotě, přesto člověk nechce vidět tuto nádheru a zakrývá si oči. Bohu patří všechna chvála, čest sláva i moc na věky věků!

Užívej života se ženou, kterou sis zamiloval, po všechny dny svého pomíjivého života. (Kaz 9,9)

Bůh dal člověku všechna potřebná požehnání, aby člověk mohl žít ve zbožnosti a radovat se v tomto světě, aby mohl žít klidně a tiše v opravdové zbožnosti a vážnosti. Dal člověku dostatečné zaopatření chleba i vína, postavil člověka do vztahu, do manželství, takže se může radovat „z ženy svého mládí“ (Př 5,18), tedy může mít radost z toho, koho dal člověku – ať už muži nebo ženě – jako životního partnera. To je princip, který najdeme ve všech kulturách a ve všech společenstvích pod sluncem. Ale zvrácenost lidského srdce chce víc – chce vlastnit, chce vládnout, chce řídit druhého člověka. Člověk chce „být jako Bůh“, což je veškerá příčina jeho hříchu, ale nechce se podřídit Bohu a jeho slovu, aby mohl žít k Boží slávě. 

Tvé šaty ať jsou v každé době bílé a tvá hlava ať nepostrádá vonný olej. (Kaz 9,8)

To je jasná výzva k novému způsobu života! Nikde jinde než Pána Ježíše Krista člověk nemůže získat čisté roucho, které by mohl obléknout a které je přečištěné Pánovou převzácnou krví, nikde jinde než u něj nelze získat ten nejčistější olej Ducha svatého. Jenom Ježíš nás může pomazat svým Duchem a naplnit nás jím, abychom byli proměňováni do jeho vlastní podoby. Pouze on zaslíbil trvalou přítomnost Ducha svatého pro každého, kdo věří v jeho jméno a chodí po jeho cestách. A Duch svatý střeží každé Boží dítě, aby neznečistilo svůj šat, ale žilo ve svatosti, čistotě a bázni před Bohem. Duch pravdy nás uvádí do každé pravdy a do porozumění Slovu pravdy a Boží láska je skrze něj rozlitá do našich srdcí. 

Jdi, jez svůj chléb s radostí a popíjej své víno s dobrou myslí, neboť Bůh již dávno našel zalíbení ve tvém díle. (Kaz 9,7)

Věrná a Krista milující duše se může radovat a pokojně si užívat všeho, čím ji Bůh zahrnuje, protože Bůh již dávno našel zalíbení v díle takové duše. Není proto, že by to dílo bylo tak skvělé, ale kvůli milosti, kterou nás Bůh zahrnuje ve svém Synu. Jenom díky jemu a jeho oběti se Bůh dívá na naše skutky se zalíbením podobně, jako se rodič dívá se zalíbením na ne příliš povedený obrázek svého malého dítěte. Bůh si své vyvolené zamiloval před stvořením světa, dal jim nově se narodit skrze víru v Pána Ježíše Krista, připravil pro ně skutky a obdaroval je vším potřebným k jejich vykonání. Proto nachází zalíbení i v tom nejmenším díle, které jeho milované dítě dělá k Boží slávě.

Jdi, jez svůj chléb s radostí a popíjej své víno s dobrou myslí, neboť Bůh již dávno našel zalíbení ve tvém díle. (Kaz 9,7) 

Požehnaná rada, která je zjevně určená věřícím a nikoliv těm, jejichž bohem je břicho a kteří říkají: „Jezme, pijme, neboť zítra zemřeme“ (Iz 22,13). Kdo miluje Boha a kdo je Bohem milován, nemá žít se zasmušilou tváří a v trýznivém odříkání, ale má se radovat ze všeho, co mu Bůh dává. Jez s radostí a pij víno s dobrou myslí, protože Bůh tě zahrnuje svým požehnáním. „Všechno, co Bůh stvořil, je dobré a nemá se zavrhovat nic, co se přijímá s díkůvzdáním“ (1Tm 4,4). Démonské nauky vedou k zakazování pokrmů a k asketickému způsobu života, ale žádné „neber to do rukou“ nebo „nejez“ či „nedotýkej se“ nemá význam pro ovládání vášní (Ko 2,21.23).

Jak jejich láska, tak jejich nenávist i jejich horlení dávno zanikly a nikdy se již [mrtví] nebudou podílet na ničem, co se pod sluncem děje. (Kaz 9,6)

Z prachu země stvořil Bůh člověka a do prachu země se člověk zase navrátí, tedy jeho tělesná schránka, vnější člověk. Vnitřní člověk odchází na určené místo – věřící do blažené přítomnosti Pána Ježíše Krista, kde bude čekat na vzkříšení z mrtvých, nevěřící do temnoty a osamění, kde je pláč a skřípění zubů, kde bude čekat na věčné odsouzení. Ani jedni se už žádným způsobem nebudou podílet na tom, co je pod sluncem. Ani jedni už svýma tělesnýma očima slunce nespatří, protože ti druzí budou sledovat jenom plameny ohnivého jezera, zatímco těm druhým bude jejich vzkříšení věčným sluncem a zářícím světlem Beránek. Nyní je čas milosti, kdy každý může volat k Bohu a prosit ho o záchranu, která je v Kristu.

Jak jejich láska, tak jejich nenávist i jejich horlení dávno zanikly … (Kaz 9,6)

Smrt znamená konec dobrého i zlého, prostě konec života. Adam s Evou se rozhodli, že budou poznávat dobré i zlé, ale díky našeptávání ďábla to vzali za špatný konec a začali poznávat ze strany zla, z pozice neposlušnosti Boha. A všichni jejich potomci nemohou jinak, než je v tomto následovat. Pouze pokání a víra v Pána Ježíše Krista mohou člověku otevřít oči, aby začal poznávat také dobro, skutečnou lásku, kterou Bůh člověku prokázal, když dal svého Syna jako oběť smíření za jeho hříchy. Není jiná cesta k životu a k poznání pravdy. Bez Pána Ježíše nemůže člověk poznat dobro, lásku ani horlivost k dobrému. Takové věci jsou mimo dosah toho, kdo zůstává ve vzdoru proti Bohu.

Živí totiž vědí, že zemřou, mrtví nevědí zhola nic a nečeká je žádná odměna, jejich památka je zapomenuta. (Kaz 9,5)

Šalomoun mluví o tělesném životě – když ten vyhasne, vyhasne také památka na něj. Tělesné smysly a všechno tělesné vnímání je u konce. Ale existence u konce není – ani bezbožných, ani zbožných. Bezbožní zakoušejí beznaděj, protože jejich svědomí v duši oddělené od těla jim dosvědčuje Boží existenci, jeho spravedlivý soud a dává jim už nyní zakoušet červa, který neumírá a oheň, který nehasne. Svatí, kteří opustili tělo propadlé zkáze, poznávají Boha a mnohem více rozumějí tomu, že byli poznáni Bohem, a co to doopravdy znamená. Vidí moc evangelia a začínají chápat jeho tajemství, zakoušejí slávu a blaženost nebeského stavu a dokonce rozumí mnohem více než dříve tělesnému životu. Smrt je pro ně skutečným ziskem. 

Živí totiž vědí, že zemřou … (Kaz 9,5) 

Ano, živí skutečně vědí, že jednoho dne zemřou, protože smrt je nevyhnutelná, je důsledkem hříchu, jak o tom svědčí Písmo a je přítomná ve světě kolem nás. Všichni umírají. Všichni ve všech předešlých generacích zemřeli, celé stvoření hyne. Této skutečnosti se nedá utéci, proto si ji nevěřící lidé snaží nepřipouštět, případně nevidět, co všechno je se smrtí spojeno – tedy především Boží soud. Pán Ježíš Kristus přemohl smrt a tak si ji podřídil ke své službě, takže svatí se mohou ze smrti radovat, protože vědí, že smrt je branou, která je vede přímo do náruče Pána Ježíše Krista. Jediné, co nevědí, je, kdy, kde a za jakých okolností přijde, ale její přínos mnohonásobně převažuje její negativa.

Kdo tedy bude vyvolen? Všichni, kdo žijí, mají naději. Vždyť živý pes je na tom lépe než mrtvý lev. (Kaz 9,4)

Život je lepší než smrt. Dokonce i takový člověk, který by mohl být přirovnán k opovrženíhodnému psovi, může být ve své bídě za živa užitečnější, než udatný bohatýr, který je však mrtvý. Nikdy však na tom živý hříšník není lépe než zesnulý svatý, který zemřel v Pánu. Kdo umírá v Kristu, ví, kam jde a může se radovat, protože míří domů, do náruče svého Vykupitele. Ale žijící hříšník zůstává ve své vzpouře proti Bohu. Nicméně dokud dýchá, má stále naději, že se i nad ním Bůh smiluje, otevře mu oči a srdce a dá mu milost k pokání a víru v Pána Ježíše Krista. Pouze takto může člověk uniknout před přicházejícím Božím hněvem a zachránit svou duši před zkázou.  

Všichni, kdo žijí, mají naději. (Kaz 9,4)

Pokud bychom se na věci dívali z Boží perspektivy, bude zřejmé, že není co řešit, že je všechno jasné, protože Bůh vyvolil ty, které zachrání již před stvořením světa. A výzva k pokání, výzva naděje, je oním spouštěčem, který se sepne u těch, jejichž jména byla od stvoření světa zapsána v knize života. Což znamená – míněno z perspektivy člověka – že všichni, kdo žijí, mají naději. Všichni jsou voláni k tomu, aby činili pokání a věřili v Pána Ježíše Krista, protože v nikom jiném není spasení a není pod nebem jiného jména, jímž bychom mohli být spaseni. Dokud člověk žije, je tady naděje – ale po smrti přichází soud. Potom už zbývá jenom neochvějná jistota, která vyplývá z toho, zda se člověk spolehl na Pána Ježíše Krista a jeho dílo, či nikoliv. 

Kdo tedy bude vyvolen? (Kaz 9,4)

Jen Bůh sám ví, kdo patří mezi vyvolené. Apoštol Pavel mění Šalomounovu perspektivu a vysvětluje, že správně položená otázka zní: „Kdo byl vyvolen?“ Protože „Bůh nás vyvolil před založením světa, abychom byli svatí a bez úhony před jeho tváří v lásce“ (Ef 1,3). A jinde říká, že skupina vyvolených je tatáž, jako skupina ospravedlněných, a i ta je rovna těm, kdo budou oslaveni (Ř 8,28–30). Vyvolení je dílem Boží milosti, která vyrůstá z jeho lásky. Proč tedy musí lidé činit pokání? Protože bez pokání a víry v Krista nebude nikdo ospravedlněn. Je zodpovědností každého člověka, aby přišel ke Kristu a věřil v něj, v jeho dokonané zástupné dílo na kříži Golgoty. Bez této víry není možné zalíbit se Bohu (Žd 11,6).

Na všem, co se pod sluncem děje, je zlé to, že všichni mají stejný úděl a že srdce lidských synů je naplněno zlobou, po celý svůj život mají v srdci samé ztřeštěnosti a pak se odeberou k mrtvým. (Kaz 9,3)

Ano, je to zlé a smutné, když se potřeštěnci připojují k mrtvým. Už je nečeká žádná radost ani pokoj, už nezakusí sílu lásky pouze moc přicházejícího Božího hněvu. Ten smete jejich ztřeštěnost jako uragán. Nezůstane nic, co by mohlo a mělo obstát. Sestoupí do podsvětí, kde je už nyní pláč a skřípění zubů a s hrůzou budou očekávat Pánův den, kdy budou odhaleny a odsouzeny všechny jejich skutky, slova, myšlenky, motivy i záměry. Běda všem, kdo za svého života nenalezli útočiště v živém Bohu, kdo ve víře a v pokání nepřišli k Pánu Ježíši Kristu, který jediný má moc zachránit nás před přicházejícím Božím hněvem. Pouze duše, která se spoléhá na něj, může pokojně projít údolím stínu smrti a vejít do radosti svého Pána.

Na všem, co se pod sluncem děje, je zlé to, že všichni mají stejný úděl a že srdce lidských synů je naplněno zlobou, po celý svůj život mají v srdci samé ztřeštěnosti … (Kaz 9,3)

Jedním z hlavních důvodů, proč na zemi dopadl Boží soud v podobě celosvětové potopy, byla skutečnost, že každý výtvor mysli i srdce člověka je v každé chvíli jen zlý (Gn 6,5). Jen díky Boží milosti se toto zlo neprojevuje v plné míře, Bůh drží lidský hřích i ztřeštěnost člověka na uzdě. Ale kdykoliv jí jen trochu povolí, pošetilost a hříšnost člověka se hned projeví se smrtonosným účinkem. Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy. Dokonce i ti nejzbožnější stále nacházejí pozůstatky nejrůznějších pošetilostí ve svém nitru. Proto voláme k Pánu podobně jako Petr: „Pane, zachraň mě, hynu!“ Kéž se Pán nad námi smiluje a naplní nás svou moudrostí, která je shůry a která vede k jeho slávě.

Na všem, co se pod sluncem děje, je zlé to, že všichni mají stejný úděl a že srdce lidských synů je naplněno zlobou … (Kaz 9,3)

Člověka neznečišťuje to, co vchází jeho ústy dovnitř, ale to, co ústy vychází z jeho srdce ven. Ústa mluví, čím srdce přetéká – a čím, že to lidské srdce přetéká? Ježíš to říká velmi jasně: „Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost“ (Mk 7,21–22). Srdce lidských synů je naplněné hříchem a jen jediná moc pod sluncem je schopná tento hřích, tuto zlobu a nečistotu z lidských srdcí odstranit, a to je krev Pána Ježíše Krista. Pouze Ježíš může dát člověku, když k němu člověk v pokání a ve víře přijde, nové srdce, které je naplněné Duchem svatým a přetéká Boží láskou. 

Na všem, co se pod sluncem děje, je zlé to, že všichni mají stejný úděl … (Kaz 9,3)

Mzdou hříchu je smrt. Všichni zhřešili, proto musí všichni zemřít. Důkazem všeobecné hříšnosti člověka jsou hřbitovy – každý tam jednou skončí. To je úděl, k němuž směřuje dobrý i hříšník, to je úděl úplně každého člověka. Nezáleží na tom, zda je věřící, či nikoliv, zda je bohatý, chudý, chytrý nebo hloupý, zdravý nebo nemocný – všechno směřuje jediným směrem, tedy ke smrti. Ale smrtí to všechno nekončí, ačkoliv je to přesně to, co se pod sluncem děje a co je zlé. Ti, kdo uvěřili v Pána Ježíše Krista, mají naději na věčný život v Pánově blízkosti, na místě blaženosti a nekonečné slávy. Jejich úděl bude zjevně odlišný od těch, kdo neuvěřili. Proto není třeba na nic čekat, a volat k Pánu: „Pane, zachraň mě!“

… dobrý je na tom jako hříšník, přísahající jako ten, kdo se přísahat bojí. (Kaz 9,2)

Skutečně jsou na tom všichni stejně? Je na tom dobrý stejně jako hříšník? Ano, v mnoha ohledech to tak skutečně je. Jsou dobří, kteří se mohou mít špatně a jsou hříšní, kteří se mají velmi dobře. Přesto však je mezi nimi rozdíl, a to nejen z hlediska jejich věčného údělu. I během této marné a pomíjivé časnosti je celá řada věcí, které přinášejí požehnání, pokoj, radost a milost těm, kdo jsou dobří, jejichž srdce byla změněna Pánem Ježíšem Kristem, k němuž volali a kterého pozvali, aby je zachránil a ujal se jich. Je to záblesk věčnosti, který je usazený v životě každého Božího dítěte a ukotvuje ho v naději, která mu byla v Kristu darována. 

Všechno je u všech stejné: Stejný úděl má spravedlivý i svévolný, dobrý a čistý i nečistý, obětující i neobětující … (Kaz 9,2)

Na jednom poli spolu roste pšenice i koukol, spravedlivý i svévolný. Rostou spolu, takže zakoušejí totéž – stejné podmínky, stejný déšť, stejnou půdu. Pokud je dříve nezastihne Pánův druhý příchod, budou nakonec muset oba projít údolím stínu smrti. V tomto smyslu je pozemský úděl všech stejný. Ale od bran smrti se jejich cesty rozcházejí – ti, kdo vzdorovali Bohu, budou vhozeni do temného místa, kde je pláč a skřípění zubů a budou čekat na finální Boží soud a ohnivé jezero. Ale ti, kteří byli očištěni Kristovou krví, kteří činili pokání a uvěřili v jeho jméno, půjdou na místo blaženosti v Pánově blízkosti, kde budou trpělivě čekat na vzkříšení těla, na nové tělo, které už nepodléhá hříchu a zkáze. 

Člověk neví, co milovat ani co nenávidět, cíl všeho je před ním. (Kaz 9,1)

Člověk je zoufalé stvoření. Bůh ho stvořil jako stvoření velmi dobré, ale člověk poslechl ďábla, a tak se sám poddal hříchu a začal poznávat dobré a zlé, ovšem ze strany zla, nikoliv ze strany dobra. Což znamená, že neví, co je dobré, nechápe, co by měl milovat, nerozumí tomu, proč je tady a jaký je smysl jeho existence. Všechny tyto věci může nalézt a může jim porozumět jenom tehdy, když přijde k Pánu Ježíši Kristu, když se skloní před jeho křížem, když prostí Boha o milost a slitování nad svou vlastní ubohostí a bídou. Teprve tehdy je schopen pochopit, co je opravdová láska, kdo je skutečně dobrý a k čemu Bůh stvořil člověka i celý svět. 

O tom všem jsem uvažoval a ve všem tom jsem zjistil, že spravedliví a moudří i jejich práce jsou v ruce Boží. (Kaz 9,1)

Šalomoun žil dostatečně pomalu na to, aby mohl dostatečně hluboko uvažovat o Bohu ve svém srdci. Jeho rozjímání mělo zjevný užitek – viděl, jak lidé žijí, proč a díky komu. Spravedliví a moudří jsou v ruce Boží, následují Boha a řídí se jeho Slovem. To je ovoce uvažování o Božích věcech, rozjímání. To je disciplína, která modernímu člověku chybí, protože na ni nemá čas – hektická doba ho nutí dělat stále další a další aktivity a nedovoluje mu zastavit se. Ale Bůh sám přirovnává lidský život, resp. život moudrého člověka, ke  stromu, který je zasazený u tekoucí vody, jehož kořeny jsou natolik hluboké, aby jeho listí neuvadalo, tedy byl stále zelený a přinášel ovoce v pravý čas (Ž 1).  

Ani moudrý, řekne-li, že zná to či ono, není schopen všechno postihnout. (Kaz 8,17)

Žádný člověk nemá takovou kapacitu a mentální schopnosti, aby byl schopen všechno postihnout. Dokonce ani člověk obdařený moudrostí, která je shůry. I takový stále zůstává závislý na Bohu, na jeho Slovu, na jeho vedení, na zjevení, které od Boha přichází. Člověk je pouhé stvoření, které je omezené časem, prostorem, schopnostmi i mírou obdarování a víry. Jenom Bůh je neomezený a zná všechno. Ví o všech věcech, ví, kam se budou ubírat, a odkud přicházejí. Jemu nezůstává nic skryto, ani ty nejtajnější záhyby lidských srdcí. On všechno vede svou mocí a podle toho, jak si od věčnosti předsevzal. Celé stvoření krok za krokem přivádí k tomu, aby ho v pravý čas uvedl do jednoty s Kristem (Ef 1,10).