Jak máme Boha správně uctívat?

Doba čtení: 9 minut

Hledej blaho v Hospodinu... (Ž 37,4)

Dneska budou po celém světě milióny lidi uctívat Boha. Někteří půjdou do kostela, kde hoří svíčky a kadidlo při rituální bohoslužbě. Jiní budou nadšeně zpívat, mluvit zvláštními jazyky a válet se po zemi. Slyšel jsem o sborech, kde členové praktikují věci, které nazývají „svaté krkání a dokonce zvracení“. Další lidi však zůstanou doma se svou rodinou a budou uctívat Boha.

Ale jak bychom měli Boha uctívat? Máme svobodu společně uctívat, jak chceme, nebo jsou kritéria, která by nás mohla nasměrovat? Dneska si ukážeme, jak si náš Bůh přeje, abychom ho uctívali.

Minulou neděli jsme viděli, jak vypadá osobní uctívání přijatelné našemu Bohu. Uvědomili jsme si, že pravé uctívání by mělo zahrnout každou oblast našeho života – práci, školu, manželství i vychovávání dětí. Potom jsme probrali to, jak Bohu milé uctívání musí být v duchu a v pravdě.

Tento týden jsem se modlil za to, aby každý z nás vroucně Boha uctíval. Prosil jsem Boha za to, abychom horlivě oslavovali Boha a v důsledku toho měli hlubokou radost. Pán Bůh je všude a přeje si, abychom všude chválili Jeho slávu. V této souvislosti zní zásadní otázka, „Musíme chodit do církve, abychom Boha uctívali?“ Jasná biblická odpovědět je, naprosto ne.

Viděli jsme, jak Ježíš ženě u studny oznámil, že místo uctívání není vůbec podstatné. Tak je možné, aby v neděli křesťané Boha uctívali v lesích, nebo doma jako rodina. Člověk může zůstat doma a poslechnout si duchovní program v televizi nebo v rádiu. Je také možné si přečíst úsek z Bible nebo kázání v křesťanském časopise, a někdy je to daleko lepší než to, co by slyšeli v církvi!

Ale je zřejmé, že by nebylo možné Boha společně uctívat, pokud by se jednotliví křesťané neshromažďovali s jinými křesťany. Takže položme otázku jinak.

Je potřeba, aby se každý křesťan pravidelně shromažďoval s nějakým sborem věřících?

Podívejme se do Bible, abychom viděli důležitost a nádheru společného uctívání. Skutky 1,13-14 – kam šli Ježíšovi učedníci ihned po jeho nanebevstoupení? Šli domů? Ne. Text nám říká, že „když přišli do města, vystoupili do horní místnosti domu, kde pobývali… Ti všichni se svorně a vytrvale modlili spolu s ženami, s Marií, matkou Ježíšovou, a s jeho bratry.“ Proč se shromáždili? Bylo jim to nějak přikázáno? Ne. Oni prostě cítili svou potřebu být spolu a modlit se. Bůh svému lidu dává takovou touhu.

Druhá kapitola Skutků nám ukazuje, jaká byla situace, když začala novozákonní církev. V prvním verši druhé kapitoly čteme, že „když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě.“ Nebylo to přikázané, nemuseli se setkávat, ale chtěli. Chtěli jen jako věřící strávit čas spolu. A během shromáždění prožili úžasný Boží dotyk. Všichni byli naplněni Duchem Svatým. Skoro ihned, tři tisíce lidí uvěřilo, a přidalo se k nim. Být křesťanem hned od začátku církve znamenalo aktivní příslušnost do společenství věřících.

Křesťané si dobře pamatovali, jak se jejich praotcové často společně shromažďovali, aby uctívali Boha. Není možné si toho nevšimnout v Žalmech:

Vzdám ti chválu ve velikém shromáždění a budu tě chválit před početným lidem. (Ž 35,18)
Haleluja. Chválu vzdávám Hospodinu celým srdcem, v kruhu přímých, v shromáždění. (Ž 111,1)
Haleluja. Zpívejte Hospodinu píseň novou, jeho chválu v shromáždění věrných! (Ž 149,1)

Víme, že žalmy byly používané jako zpěvník při společném uctívání? Věřící ve Starém i v Novém Zákoně dobře chápali důležitost společného uctívání. Je normální a zdravé, že bratři a sestry v Boží rodině chtějí být spolu.

A co kdyby to křesťan nechtěl nebo zanedbával? Tak něco není v pořádku v jeho vztahu s Bohem a musí dbát varovaní autora Židům: „Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův.“ (Žd 10,25). Tak, Boží plán a přání je, aby se jeho děti shromažďovaly v místních sborech.

Ale jak má vypadat místo, kde se křesťané shromažďují k uctívání Boha?

Jinými slovy, kde se máme setkávat? Podle důkazů v Novém zákoně se raná církev setkávala na různých místech. Ve Skutcích 2,46 čteme, že „každého dne pobývali svorně v chrámu i po domech…“Římanům 16,5 nám ukazuje, že se jeden křesťanský sbor pravidelně shromažďoval v domě Prisky a Akvily. Pamatujete si, kde apoštol Pavel, když byl v Makedonii, našel modlitebnu a mluvil k ženám? Na břehu řeky ve Filipech. A v důsledku tohoto shromáždění v přírodě se stala prvním křesťanem v celé Evropě – Lýdia.

I když v roce 70 Židovský chrám byl zapálen a úplně zlikvidován, společné uctívání křesťanů nepřestalo. Navzdory krutému pronásledovaní římskými císaři, se křesťané scházeli spolu po domech, v lesích, jeskyních i dokonce v katakombách.

Když jsem studoval na semináři, měl jsem možnost dělat kurs přímo v Izraeli a se dívat potom na katakomby v Římě. Katakomby jsou neuvěřitelně hluboké, dokonce 8 pater, a tunely vypadaly jako obrovský labyrint. Podle historie, kvůli pronásledování se tam schovávali křesťané, nejen aby pohřbili své mrtvé gladiátory, kteří byli císařem předhozeni lvům. Tam se také shromažďovali, aby společně mohli uctívat Boha.

Viděli jsme kresby na zdech: symboly ryb, písní, a obrázky jejich oslavy večeře Páně. Dodnes mám z toho velký dojem. Takoví křesťané Boha horlivě a společně uctívali a nechali pro nás výzvu.

Společné uctívání je tak důležité v celém Novém Zákoně, že těžko najdeme zmínku o křesťanech, kteří nejsou aktivně zapojeni do nějakého společenství křesťanů. Proč? Protože rozuměli tomu, že Bůh uskutečňuje svůj nejvyšší záměr – ukazovat svou slávu – skrze místní sbory věřících!

Jak by mělo probíhat společné uctívání v místním sboru?

Podívejme se do druhé kapitoly Skutků, abychom se dívali na společné uctívání církve v prvním století. Petr mocně kázal evangelium a mnoho lidí se k Bohu obrátilo. Mnoho!

Ti, kteří radostně přijali jeho slovo, byli pokřtěni a bylo přidáno toho dne asi tři tisíce duší. Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se. (Sk 2,41-42)

1. Boží slovo

Na prvním místě bylo Boží slovo. Shromáždili se, aby slyšeli Boží hlas skrze jeho slovo. Je však tendence ve sborech, obzvláště na západě, povýšit slovo lidí nad slovo Boží. Legrační příběhy, drama, i zábavné hry často zaberou víc a víc času ve sborech a lidé jen slyší šeptání z Božího slova. To bylo nebezpečné i pro sbor v Efezu. Proto apoštol Pavel zapřísahal kazatele Timotea,

Hlásej Slovo, přicházej s ním vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej se vší trpělivostí a s vyučováním. Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, nýbrž si podle vlastních žádostí budou shromažďovat učitele, aby jim říkali, co je jim příjemné. (2Tm 4,2-3)

Proč dáváme přednost Božímu slovu? Abychom byli naplněni velkými myšlenkami o Boží velikosti a z tohoto důvodu uctívali Boha! Proč každou neděli z Božího slova předčítáme nahlas? Má to specifický důvod z Písma? Je to zmíněno v Bibli? V první Tim. 4,13 Pavel Timoteovi vyučoval: „Než přijdu, věnuj se předčítání Božího slova, napomínání, vyučování.“

Tak v našem shromáždění máme pozorně poslouchat Boží slovo a potom budeme připravení se modlit a oslavit Boha. Nejvíce se radujeme, když je naše myšlení naplněné Božím slovem.

2. Chvály

V této souvislosti Pavel vzývá církev v Kolosis:

Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství: se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch. (Ko 3,16)

Slovo „navzájem“ předpokládá, že křesťané musí být spolu, aby to uskutečnili. A v důsledku přebývání Božího slova v nás budou přetékat:

žalmy – mají slova přímo z Bible,
chvály – písně, které také uctívají Boha, ale nejsou přímo z Písma,
zpěvy – chvály osobního svědectví, které vyjadřují Boží milosti.

Paralelní verš v Efezkým 5,19 zdůrazňuje stejnou pravdu takto, „ale plni Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce.“ Překlad Nové smlouvy ještě lépe vyjadřuje poslední větu takto: „svým srdcem zpívejte a hrajte Pánu.“ Neneseme Bohu nějaké mrtvé oběti. Naše společné chvály a modlitby skutečně vystoupí jako kadidla před Boží tvář.

3. Povzbuzování

Další část společného uctívání je vzájemné povzbuzování a poučení jeden druhého. Uctíváme Boha také prostřednictvím duchovních darů. Možná, že nevíte, jak vás Bůh obdaroval. Víte, nejlepší způsob, jak to zjistit, je sloužit. Vidíte nějakou potřebu ve sboru a chcete tomu nějak pomáhat? Služ a rozpoznáš, jak tě Bůh obdaroval. A to bude k Boží slávě a k růstu Božího těla. Platí to i pro děti. Sloužit jeden druhému ve sboru je Boží plán k vybudování Kristova těla. To je důvod proč autor Židům píše:

Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům. 25 Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův. (Žd 10,24-25)

Když odebereme uhlí z ohniště, co se stane? Rychle zhasne. Tak je to s lidmi, kteří se odtáhnou od ohně sborového života. Ve společném shromáždění máme možnost, abychom se rozhořeli pro službu Boží.

4. Dávání

Dávání Bohu je další příležitost, jak máme Boha uctívat. Filipský sbor to krásně prokázal a Pavel jim za to srdečně děkoval:

Mám všechno, a ještě mi přebývá. Jsem plně opatřen, když jsem přijal od Epafrodita to, co jste mi poslali, vzácnou vůni, oběť vítanou, Bohu milou. Můj Bůh naplní všechnu vaši potřebu podle svého bohatství v slávě v Kristu Ježíši. (Fp 4,18-19)

Není to úžasné? Nebude jim nic chybět, protože první Bohu dali. Jsem přesvědčen, že jednotliví křesťané i sbory, kterým často chybí peníze a prostředky, nedávají Bohu to, co si zaslouží. Ale dávat Bohu je nejlepší investice na světě, která přináší zisk ihned a také navěky! 1 Kor 16,2 ukazuje, jak je potřeba systematicky dávat Bohu.

V první den týdne nechť každý z vás dá stranou, co může postrádat, aby sbírka nezačala teprve tehdy, až k vám přijdu.

Mimochodem, děkuji za vaše štědré dávání Bohu. Potřebujeme jen se modlit, abychom věděli, jak moudře používat přebytek.

5. Misie

Společné uctívání také zahrnuje investici do misií. Antiochijský sbor byl velmi biblický a zakládali nové sbory. Je to pro náš malý sboreček dobrý vzor. Co se stalo, když se shromáždili? Duch Svatý je žádal, aby poslali misionáře.

Když konali bohoslužbu Pánu a postili se, řekl Duch svatý: „Oddělte mi Barnabáše a Saula k dílu, k němuž jsem je povolal.“ (Sk 13,2)

A to bylo překvapení. I když jejich sbor ještě byl jako miminko v jeslích, Bůh rozhodl, aby své milované učitele poslali na misii. Proč? Aby jim a nám ukázal, že sbor musí být závislý na Bohu a ne na Pavlu anebo na Petru nebo komkoliv jiném.

Z toho pro nás vyplývá princip, že zdravý sbor musí od začátku být zaměřený ven na svět než dovnitř na sebe. Protože Boží plán je, aby více lidí se stalo ctiteli, kteří by se připojili ke společnému uctívání.