Jákobova hořká sklizeň (Gn 33,18-34,31)

Doba čtení: 20 minut

Opustili jsme Jákoba a jeho rodinu v závěru 33. kapitoly hned poté, co se Jákob usmířil se svým bratrem Ezauem. Potom se oba bratři rozešli. Ezau směřoval domů do Seíru a Jákob – ačkoliv řekl Ezauovi, že půjde za ním – se vydal do Sukótu. Když se podíváme na mapu, tak uvidíme, že Sukót leží tak trochu tím směrem, kterým by Jákob šel za svým bratrem do Seíru. A to je údaj, který nám může leccos napovědět.

Třicátá čtvrtá kapitola patří k těm nejtemnějším místům z celé knihy Genesis. Na několika místech v knize Genesis vidíme Boží soud – po pádu Adama a Evy (kap. 3), při potopě (kap. 6-8), při zmatení jazyků (kap. 11) nebo při zničení Sodomy a Gomory (kap. 19). Ve všech těchto případech je to Bůh, kdo jedná – svatý Bůh, naprosto spravedlivý Bůh, svrchovaný vládce a nanejvýš milosrdný stvořitel nebe i země.

Ale ve třicáté čtvrté kapitole jsou to lidé, kteří berou spravedlnost do svých vlastních rukou, jsou to lidé, kteří chtějí ukojit své vlastní vášně a žádosti, svou pomstu, a to bez ohledu na Boha. Co se stalo? Všechno to souvisí s Jákobem a s jeho nevěrou, s jeho neochotou zůstat věrný.

I. Vážné nebezpečí hrozí Jákobovi (33,18-20)

Jákob odešel od Lábana, od pastýřského života, od života úspěšného obchodníka – vzpomeňte si, co všechno získal, takže musel jistě hodně obchodovat a úspěšně. Během svého pobytu u Lábana se upevňoval Jákobův vztah s Bohem. Bůh byl stále více ve středu života Jákoba i jeho rodiny. Nyní se ale Jákob přestěhoval zpátky do Kenaánu. A to s sebou přineslo mnohá nebezpečí. Hned první nebezpečí se objevuje v tom, že Jákob neplní své sliby – nenásledoval svého bratra Ezaua do Seíru, jak mu slíbil.

Když se podíváme na mapu a uvědomíme si časové souvislosti, tak to skoro vypadá tak, že se Jákob přesunul maličký kousek za Ezauem a potom zůstal a čekal. Postavil své stany u Sukótu a čekal, jak zareaguje jeho bratr. Jákob nešel ani splnit to, co před lety slíbil Bohu. Když se mu Bůh ukázal na začátku jeho cesty k Lábanovi, tak Jákob řekl:

Genesis 28:21-22 Navrátím-li se v pokoji do domu svého otce, bude mi Hospodin Bohem. Tento kámen, který jsem postavil jako posvátný sloup, stane se domem Božím. A ze všeho, co mi dáš, odvedu ti poctivě desátky."

Když čekal na setkání s Ezauem, tak si připomínal tyto události, jak překročil Jordán jenom s holí v ruce a nyní se vrací s velikým majetkem. Ale nesměřuje do Bételu postavit Boží dům. Tam půjde až na Boží pokyn na začátku další kapitoly. Nyní ale tráví svůj čas v Sukótu a potom u Šekemu. A nejde o krátkou zastávku. Dína se narodila ve čtrnáctém roce Jákobovy služby u Lábana. Šest let nato Jákob od Lábana odešel. A ve 34. kapitole je sice Dína nazvaná jednou děvčátkem, ale všechno ostatní ukazuje na to, že to již byla dívka, která se mohla vdávat. Můžeme uvažovat o tom, že jí bylo minimálně 12, 13, 14 let. Takže mezi Gn 33,17 a Gn 34,1 je minimálně šest let a spíše ještě o něco více.

To, co bylo pro Jákoba normální v Lábanově domě – jeho vztah s Bohem, jeho poslušnost Bohu, následování Boha, tak se s novými podmínkami jaksi z Jákobova života vytratilo. Do Jákobova života se vloudily falešné tóny a jeho dům přestal být vzorem. Toto je muž, který stál tváří v tvář našemu Pánu! Muž, který přijal tolik duchovního i fyzického požehnání. Muž, kterého provázela Boží dobrota a Boží milost. Nyní se dostává do duchovní temnoty. Jeho duchovní život začíná vysychat. Možná to tak nevypadá navenek – podívejte se do v. 20 – zřídil Hospodinův oltář. Ale obávám se, že to byla jenom známka duchovního úpadku. Navenek proklamoval své náboženství, ale chyběla mu jeho moc. Pomalu se začal utápět v problémech. Postavil sice oltář Hospodinu, ale když mu Bůh řekl, aby šel do Bételu a postavil mu tam oltář, tak musel celé své rodině přikázat:

Zbavte se cizích bohů, které máte mezi sebou! (Gn 35,2-3)

Po dlouhé roky nechal Jákob svou rodinu žít v modlářství. Sám chtěl přestat být poutníkem a tak si nakonec koupil díl země od šekemských, aby mu na této zemi patřilo alespoň něco. Vidíme tady snahu Jákoba zabydlet se na této zemi. Proč se Jákob rozhodl utábořit u Sukótu? Proč se přestěhoval k Šekemu? Obávám se, že následoval bratrance svého otce Izáka – vzpomínáte si, kdo to byl? Izákův bratranec byl Lot, který se usídlil u bran Sodomy. Tráva tam – jak už to bývá – byla zelenější než na jiných místech, společnost byla lepší než jinde, kultura vybranější, … Tak to asi působilo na Lota, a myslím, že to velmi podobně mohlo působit také na Jákoba, který se vrátil do Kenaánu.

Starověké záznamy a vykopávky vedou badatele k tomu, že považují tehdejší Šekem za centrum celé oblasti. Zdá se, že Jákob prostě zatoužil po ruchu velkoměsta, po kultuře, po společnosti, po dobrém obchodu – byl to bohatý muž, tak si možná chtěl dopřát na stará kolena trochu toho luxusu. Jakou za to zaplatil cenu? Odnesla to „jenom“ jeho rodina!

Křesťané, co je důležité ve vašem životě? Je to skutečně Bůh a jeho sláva? Je to Bůh a Boží věci, které určují naše jednání a rozhodování? Chceme skutečně na prvním místě být věrní Bohu, oslavit Boha a sloužit Bohu? Toto jsou otázky našeho každodenního rozhodování. Týká se to všech aktivit, které děláme: práce, studia, odpočinku, místa, kde budeme žít, místa i způsobu trávení dovolené, volného času. Budu dělat takové aktivity, které mi sice možná přinesou větší uspokojení nebo zisk, ale budou znamenat, že budu mít méně času na Boha a Jeho slovo, na službu Bohu, nebo se spokojím s něčím obyčejnějším, ale budu moci lépe žít s Bohem? Budu mít jistotu, že budu žít věrně? Je to o tom, co čteme, na co se díváme, co posloucháme, jak mluvíme, jak žijeme, jak se chováme.

Buďte spokojeni s tím, co máte. Vždyť Bůh řekl: ‚Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.‘ (Žd 13,5)

Jákob nedbal na toto základní pravidlo a vedlo ho to i s celou rodinou k duchovnímu úpadku. Ale nejen k duchovnímu úpadku – podívejme se dále:

II. Velké neštěstí Díny (34,1-2)

Dína si vyšla a dopadlo to špatně. Nikým nechtěný důsledek života v blízkosti Šekemu se rychle dostavil. Dína jednala tak, jak je to přirozené pro dívky jejího věku – šla se „podívat na dcery té země“. Chtěla strávit čas se svými vrstevnicemi. Mělo to jeden problém – tyto dívky neznaly Boha, neměly Boží bázeň a nebyly vedené k Bohu. A jak jsme slyšeli nedávno v kázání:

Neklamte se: ‚špatná společnost kazí dobré mravy‘. (1K 15,33)

Šekem, syn vládce té země, Dínu ponížil tím, že si jí vzal a spal s ní. Na rozdíl od toho, co slyšíte dnes kolem sebe (a co pravděpodobně bylo normální i v Šekemu), Boží slovo říká, že je pro muže i ženu ponižující, hanlivé, když vstupují do manželství s tím, že si nezachovali sexuální čistotu. Takže můžete slyšet dokonce i z úst některých křesťanů, že na takové věci se už dneska nehraje! Ale je to stejné jako v případě Jákoba – žijeme totiž příliš blízko k branám Šekemu a příliš daleko od pravdy Božího slova, která má výsadní právo na to, aby formovala naše smýšlení, naše postoje i naše jednání.

Šekemův hřích je neomluvitelný. I přes to, že neznal živého Boha a nežil podle jeho standardů. Porušil zásady pohostinnosti a svedl tuto dívku. Ale ačkoliv mluvíme o hříchu Šekema, tak musíme mít také na paměti slabost a nevěru Jákoba, které umožnily toto zahanbení jeho jediné dcery Díny. Duchovní slabost obvykle povede ke zjevným problémům v životě člověka. Duchovní slabost a nevěra se dříve nebo později ukáže v životě lidí – různým způsobem, ale obvykle nepřehlédnutelným.

Na druhé straně se nesmíme dopustit té chyby, že bychom problémy, které nás potkávají a budou potkávat, vždy přičítali na vrub duchovní slabosti nebo nevěře. To by byl špatný úsudek a nebylo by to biblické rozlišování. Problémy přicházejí z nejrůznějších důvodů a skutečně jenom některé z nich jsou zapříčiněné duchovní slabostí člověka a jeho nevěrou.

III. Nečekané plány Šekema (34,3-12)

Šekem se do Díny zamiloval – a ačkoliv o tom text nemluví, tak z některých náznaků bychom mohli odvodit také to, že Dína se zamilovala do Šekema. Po ponížení Díny tak čeká ponížení také Jákoba. Otec Šekemův, Chamór, vládce té země, jde žádat Jákoba, aby mu dal svou zneuctěnou dceru za ženu pro svého syna. Jak zahanbující muselo být takové jednání pro Jákoba. Skutečně zvláštní je Jákobovo jednání v této situaci. Když uslyšel o poskvrnění Díny, tak se odmlčel. Jákob byl hlavou celé rodiny – matkou nad dětmi, jak se sám nazval (Gn 32,12), ale nyní mlčí a nic nedělá a my se můžeme znovu jen dohadovat, proč to tak je. Mlčel proto, že byl v šoku nad tím, co se stalo? Mlčel proto, že si uvědomil svou roli v tomto příběhu a vzpomněl si na Bétel? Nebo mlčel proto, že nevěděl, co má říct a čekal na své syny? Je skutečně těžké porozumět jeho mlčení a jeho pasivitě v této chvíli. Ale vypadá to, že toto mlčení se vztahuje k hříchu a ke zneuctění Díny. Jákob čekal, až přijdou jeho synové z pole. Zdá se, že bratři měli nějaké slovo v tom, za koho se provdá jejich sestra – tuto roli sehrál Lában v životě své sestry, Jákobovy matky, Rebeky.

Nyní dostávají lákavou nabídku – spojit dva významné rody. A zdá se, že Šekem toho chce dosáhnout za každou cenu: Dám vám, oč mě požádáte (v. 11,12). Slibují a nabízejí dary, nabízejí majetek, nabízejí zemi, nabízejí otevřenou sňatkovou politiku, nabízejí spojení – národní unii. Staneme se jedním lidem. Moji milí, tady se skrývá veliké nebezpečí pro Boží lid – a nezáleží na tom, v jaké době se nacházel nebo nachází. Boží slovo nás varuje:

Kdo chodívá s moudrými, stane se moudrým, kdežto tomu, kdo se přátelí s hlupáky, se povede zle. (Př 13,20)
Málo kvasu celé těsto prokvasí. (Ga 5,9)

Chcete být jako oni? To nebude problém – ale bude to lid podle jejich pravidel. Zbožný a bezbožný nemohou táhnout za jeden provaz. A pokud táhnou, potom je to provaz bezbožnosti a nikoliv zbožnosti. Kdykoliv Boží lid přestane rozlišovat mezi těmi, kdo patří Bohu a těmi, kdo Bohu nepatří, kdykoliv je Boží lid zaslepen lákavými nabídkami synů tohoto světa – může jít o společenské uznání, může jít o prestiž, může jít o majetek nebo o moc – vždycky to skončí špatně, zkázou.

Nemůžete pít kalich Páně i kalich démonů. (1K 10,21)

Nemůžete se bratříčkovat s těmi, kdo jsou očividně modláři a přestože si berou Krista do úst, tak Jeho slovo pro ně nic neznamená. Představte si košík plný shnilých jablek. Co se stane, když k němu přidáte jedno zdravé? Nebo deset zdravých? Shnijí všechna. Dokonce, i když dáte jedno shnilé mezi deset zdravých jablek, tak to dopadne stejně – nakonec shnijí všechna. Jedinou cestou, jak si uchovat zdravá jablka, je oddělit je od těch shnilých. Každé, které začne hnít, dát hned pryč.

„Kdyby někdo nesl svaté maso v cípu svého šatu a dotkl by se tím cípem chleba, kaše, vína, oleje nebo jakéhokoli jídla, bude to tím posvěceno?“ Kněží odpověděli: „Nikoli.“ I řekl Ageus: „Kdyby se někdo poskvrněný mrtvolou dotkl něčeho z těchto věcí, poskvrní se to tím?“ Kněží odpověděli: „Poskvrní.“ (Ag 2,12-13)

Jedinou cestou, jak si můžeme uchovat svatost, je oddělit se od hříchu v každé podobě. Jedinou cestou, jak se nestát pošetilci, je netrávit čas s pošetilci. Jedinou cestou, jak církev může být solí světa, je, že se nestane podobná světu. Řada církví se dnes ale chce vyrovnat světu – chtějí být jako svět, a myslí si, že pak jim bude svět naslouchat.

Irský kazatel Edward Donelly ve své knize Nebe a peklo napsal: Koho budou hledat lidi v krizi? Toho kdo je jako oni? Toho, kdo je rozesměje? Znovu a znovu se přesvědčujeme o tom, že lidé v nesnázích jsou instinktivně přitahováni k těm, kteří jsou vážní, opravdoví, kdo jsou v kontaktu se skutečným životem. Cítí ryzí charakter, schopnost doopravdy pomoci. …

Možná budou chvíle, kdy svět bude chtít, abychom se s ním spojili. Ale Boží lid patří Bohu a má zůstat věrný Bohu. Bez kompromisů, bez vytáček. Každý kompromis totiž vede k dalšímu. Jákobova duchovní slabost vedla k další svévoli – tentokrát ke svévoli jeho vlastních synů:

IV. Lstivé podmínky Jákobových synů (34,13-17)

Jákobovi synové předkládají Šekemovi své vlastní podmínky. A Mojžíš tu dodává jedno slůvko – lstivě. Toto slovo najdeme, když Izák mluvil s Ezauem, poté, co dal Jákobovi požehnání určené Ezauovi.

Přišel lstivě tvůj bratr a vzal ti požehnání. (Gn 27,35)

Nyní lstivě přicházejí bratři Díny. Victor Hamilton ve svém komentáři ke Genesis srovnává Dínu s Támar, dcerou krále Davida. V obou případech jde o zneužité dívky a v obou případech je použité stejné hebrejské slovo. V obou případech jsou zde bratři – na jedné straně Jákobovi synové, na druhé straně Abšolóm. Jákobovi synové plánují lstivý úskok. Abšolóm připravoval svou pomstu dva roku. Jákob i David jsou v obou případech pasivní. Jediné, co oba příběhy odlišuje, je vzdor Támar, s nímž se vzpírala svému nevlastnímu bratrovi, který ji zneužil. Dína naproti tomu ochotně a rychle opouští otcův dům a stává se ženou Šekema.

Všimněte si slov Jákobových synů ve v. 15. Na jedné straně víme, že mluvili lstivě, na druhé straně – jejich podmínky ukazují na to, že jejich náboženství bylo zaměřené na vnější věci, mělo formu zbožnosti, ale postrádalo její moc.

Svolíme jen tehdy, budete-li jako my: dá-li se u vás každý mužského pohlaví obřezat. (Gn 34,15)

Oni tady říkají pohanům, že musí být jako oni, což zní logicky a dobře. Ale způsob, jakým to chtějí udělat je úplně špatný. Chtějí toho dosáhnout vnějšími prostředky, obřízkou. Jako kdyby nějaká vnější věc mohla změnit nitro člověka. Z člověka se nestane křesťan tím, že se nechá pokřtít nebo že začne chodit do církve, ale tím, že se narodí shůry (J 3,3). Z kozy neuděláte koně, když na ní budete dávat sedlo a strčíte jí z chlívku do stáje. Oni chtěli přizpůsobit svět církvi, ale už jsme si říkali, jak to dopadne – shnije všechno. Nelze nařídit lásku k Bohu – to Bůh musí dát člověku nové srdce, aby ho člověk mohl milovat.

Jákobovi synové tady jednají stejně jako Chamór a Šekem. Ti je zapřísahali, nabízeli, prosili. Jákobovi synové vydírají. Když nás neposlechnete, nebude nic, vezmeme si Dínu a odejdeme. Znovu používají prostředky světa. Ale dohoda už se blížila k uzavření.

V. Chtivá důvěřivost šekemských (34,18-24)

Šekem se hned nechal obřezat. A se svým otcem potom přemlouvají ostatní obyvatele Šekemu, aby udělali totéž. A podívejte se na to, jaké motivy stojí za jejich slovy a jejich jednáním:

Nebudou tak jejich stáda a majetek i všechen jejich dobytek patřit nám? Buďme jen svolni a oni se u nás usídlí. (Gn 34,23)

My uděláme jen malý ústupek, ale oni pak budou cele patřit nám. Toto dělá hřích. Toto je výsledek kompromisu se světem. Začneme si s ním – a najednou jsme chyceni a spoutáni. Podobně, když obyvatelé Jábeše chtěli uzavřít smlouvu s amónským králem, který jim hrozil a chtěl je zničit:

Náchaš Amónský jim odpověděl: „Uzavřu ji s vámi tím způsobem, že každému z vás vyloupnu pravé oko. Tak uvedu pohanu na celý Izrael.“ (1S 11,2)

Ochromím vás a oslepím – to je nabídka světa. A pak budete cele moji. Bez duchovního rozlišování, bez schopnosti postavit se na odpor. Svět vám rád udělá malý ústupek – ale cena za to bude vždycky neúměrná.

Milí přátelé, podívejte se na to. Tady jsou lidé, kteří jsou ochotní pro své vlastní zisky podstoupit i celkem bolestivý náboženský rituál. Tito lidé jsou pro nás také velkým varováním. Ne každý, kdo navenek vypadá jako křesťan, jím doopravdy je. Apoštol Pavel popisuje tyto falešné bratry, kteří se vloudili mezi křesťany, aby slídili po jejich svobodě a nakonec uvedli křesťany do otroctví zákona (Ga 2,4). Apoštol Petr mluví o lživých učitelích, kteří budou v církvi (1 Pt 2,1) a dodává, že mnozí budou následovat jejich nezřízenosti. Jejich motivy jsou stejné, jako motivy šekemských:

Ve své hrabivosti budou vám předkládat své výmysly, aby z vás těžili. (2Pt 2,3)
Pro hanebný zisk učí tomu, co se nepatří, a rozvracejí tím celé rodiny. (Tt 1,11)

Apoštol Jan mluví o těch, kteří vyšli z nás, ale nebyli z nás (1 J 2,19).

Kdyby byli z nás, byli by s námi zůstali. Ale nezůstali s námi, aby vyšlo najevo, že nepatří všichni k nám, kdo jsou s námi. (1J 2,19)

Nesmíme být proto překvapení, když se v církvi setkáme s lidmi, kteří budou jako šekemští. Lidské srdce je skutečně převrácené a hříšná a tato kapitola je toho dobrým dokladem. Mnozí – a Boží slovo nám opakovaně říká tuto strašlivou informaci, že to jsou skutečně mnozí, kdo se vloudili do Božího lidu pod nejrůznějšími záminkami. Motivem je vždycky nějaký osobní zisk a nikoliv láska ke Spasiteli. Může to být touha po přátelích, může to být nalezení smysluplné činnosti, může to být touha po uplatnění, kterou tito lidé jinde nenalézají – Alois Adlof ve svém komentáři k Bunyanově knize Cesta křesťana mluví o kazatelích, kteří svou práci dělají jenom proto, aby se nějak uživili. Je to prostě jejich práce, a když se objeví lepší nabídka, tak jdou za ní. Bunyan napasal svou knihu v 17. století a Adlof svůj komentář na konci 19. Totéž vidíme kolem sebe i dnes. Nic se nemění. Šekemští stále usilují o to, aby se stali součástí Božího lidu a mohli se podílet na požehnáních, které Bůh svému lidu zaslibuje. Proto jsme opakovaně voláni k tomu, abychom zkoumali své srdce, abychom nesli ovoce, které ukazuje, že činíme pokání a že žijeme z víry.

Dejte si pozor, moji milovaní, abyste jednoho dne nebyli nalezeni uprostřed nábožně vypadajících, navenek obřezaných, ale uvnitř převrácených šekemských.

VI. Zrádné (a zrůdné) jednání Jákobových synů (34,25-29)

Šekemští přistoupili k podmínkám Jákobových synů důvěřivě. Jejich motivem sice byla jejich chtivost, ale jejich jednání se vyznačovalo důvěrou.

Tito muži se k nám chovají pokojně. (Gn 34,21)

Jak moc měli být zanedlouho zklamáni! Jákobovi synové vyhrožovali, vydírali – musíte být jako my! Kdyby šekemští byli jako Jákobovi synové, tak by už celá Jákobova rodina byla mrtvá!

V knize Genesis už jsme se setkali s hříchem v souvislosti s ženou. A teď nemluvím o Pádu, i když tam to platí také.

Žena vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl. (Gn 3,6)

Genesis 6 – synové božští si brali dcery lidské – nevíme přesně, jak tomuto místu jednoznačně rozumět, ale víme, že je to řečeno v kontextu lidské zkaženosti, hříchu a Božího soudu. Genesis 12 – Abram zapírá svou ženu Sáraj u faraona. Bál se, aby ho nezabili. Stejně tak později u abímeleka (Gn 20) a stejně, i když za jiných okolností, to udělal jeho syn Izák – Gn 26. Abraham i Izák se báli o svůj život a proto lhali a podváděli, ačkoliv jsme nikde neviděli, že by jim skutečně o život šlo. I v našem textu je souvislost se ženou a jde o život. Tentokrát jde o život těch, kteří s tím neměli nic společného.

Synové Jákoba – lstivého – jednají lstivě. Aktivita vychází od dvou starších synů – Šimeóna a Léviho. Zdá se, že oni vymysleli tuto věc a potom ji také zrealizovali. Ale ostatní bratři nezůstávají v ničem pozadu. Nepodíleli se sice na vražedném šílenství těch dvou, ale podívejte do v. 27:

Na pobité potom přišli Jákobovi synové a za poskvrnění své sestry město vyloupili. (Gn 34,27)

Vyloupili celé město. Vzali do zajetí všechny ženy a děti, sebrali všechen dobytek. Co na to Jákob? Podívejte se do posledních dvou veršů kapitoly:

VII. Smutné důsledky (34,30-31)

Jákob znovu neudělal vůbec nic. Podobá se tady jinému otci z Bible – veleknězi Élímu, jehož synové sloužili ve stánku, ale byli to ničemníci, jak říká Písmo, a sváděli celý Izrael. Ale jejich otec s tím nic neudělal. Jenom říkal: Proč to děláte? Tak to nejde. To není dobrá zpráva, co o vás slyším, … (1 S 2,23-25).

Jákob má strach. Kdo ví, zda má větší strach ze svých synů nebo z Kenaánců. Jeho strach ho ochromuje. Tam až ho dovedla jeho vlažnost a světskost, jeho duchovní slabost. Jsou to nakonec jeho synové, kdo mají v této kapitole poslední slovo. Musím vás ubezpečit, že to tak nezůstalo – když těsně před svou smrtí dává Jákob svým synům požehnání, tak říká:

Šimeón a Lévi, bratři, jejich zbraně – nástroj násilí. V jejich kruh ať nevstupuje moje duše, s jejich spolkem zajedno ať není moje sláva, neboť v hněvu povraždili muže, ve svém rozvášnění ochromili býky. Buď proklet jejich hněv, že byl tak prudký, jejich prchlivost, že byla tak krutá. Rozdělím je v Jákobovi, rozptýlím je v Izraeli. (Gn 49,5-7)

To není požehnání, ale spíše soud. Jákob napomenul své dva syny, ale oni si nechali poslední slovo – slovo sebeospravedlnění. Což směl s naší sestrou zacházet jako s děvkou? Nebyla tady žádná lítost, žádná vina, žádné slitování. Přímo uprostřed Boží rodiny vidíme tolik zkaženosti a hříchu. Synové, kteří působí bolest svému otci a zármutek své matce. Nepoučitelní, zatvrzelí.

Proč to tak bylo? Jak jsme se vůbec dostali do tak hrozné kapitoly, která je plná hříchu od začátku až do konce? Tato kapitola je varováním před milováním světa, před světskostí. Jákobovi zůstalo několik vnějších věcí z jeho náboženství, ale vytratila se veškerá duchovní moc a síla. Jeho vztah s Bohem zůstal někde daleko za ním – u potoka Jaboku, kde byl Penúel, kde Jákob hleděl na Boží tvář. Tam to byl hluboce zbožný muž, který velmi pokorně čelil svému rozhněvanému bratrovi – jeho zbraní byla modlitba, pokora, Boží zaslíbení. O několik let později je jeho duchovní síla pryč a zbraní jeho synů je meč a násilí. To je ovoce světskosti, duchovní slabosti a lenosti.

Jákob sice postavil oltář, ale jaké bylo svědectví tohoto oltáře ve světle těchto událostí? Podle nejnovějšího průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění si jenom 39 % lidí v naší zemi myslí, že církve hrají nějakou roli v otázce vytváření morálky ve společnosti. Ukazuje to, že větší část naší společnosti se dívá na církev a na křesťany velmi podobně jako se dívali Kenaánci na Jákobovu rodinu po vyvraždění Šekemu.

Křesťané, jsme povoláni k tomu, abychom byli světlem a solí tomuto světu. Naším ovocem musí být láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. To je ovoce Ducha svatého – to je přesný opak světskosti. Láska ke světu, připodobňování se světu v myšlení a jednání je skutečným duchovním nebezpečím, které přináší velmi trpké ovoce. Proto se potřebujeme sytit pokrmem Božího slova, proměňovat podle něj své smýšlení i jednání, být věrní Bohu a slovu jeho milosti. Světskost je překážkou duchovního požehnání a duchovního růstu. K čemu vám budou oběti oltáře, vnější znaky náboženství, když ve svém životě nebudete zakoušet jeho skutečnou moc?

Jaké je řešení toho všeho? To řešení je zjevné od počátku:

Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. (Mt 6,33)
Hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem. (Ko 3,1-2)

To je jediné řešení. Bez Krista budeme jako Šimeón a Lévi. Možná ale nejste tak otrlí – tak bychom byli jako ti ostatní bratři. Bez intenzivního vztahu s Pánem budeme jako Jákob – budeme mlčet a dívat se na zlo.

Prostoduché zavraždí jejich odmítavost, hlupáky zahubí jejich netečnost. (Př 1,32)

Moji milí, pospíchejme k Pánu pro moudrost, abychom nebyli prostoduší, jako Jákobovi synové, pospíchejme k Němu pro sílu, abychom nebyli neteční jako Jákob. Jenom u Něj najdeme pravou zbožnost. Jenom každodenní vztah s Ním nám může pomoci neupadnout do milování světa:

Neboť všechno, co je ve světě, po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá, není z Otce, ale ze světa. A svět pomíjí i jeho chtivost; kdo však činí vůli Boží, zůstává na věky. (1J 2,16-17)

Amen