Křesťan a stát (3): Pacifismus

• Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo. Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí. Proto také platíte daň. Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů. Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest. (Ř 13,1–7)

V závěru našeho minulého studia jsme se snažili ukázat, že Písmo zcela jasně naznačuje, že vrchnost, tedy stát, má moc brát život. Ve věci trestu smrti vláda „nenese meč nadarmo“. Nepoužívá však meč jako jednotlivec, ale jako Boží služebník. A to nás přivádí k dalšímu problému, který velmi úzce souvisí s problémem trestu smrti a vzniká stejným způsobem. Nyní se musíme zabývat otázkou pacifismu.

Křesťané se potýkají s tímto problémem, když je stát, jehož jsou součástí, zapojen do dvou typů konfliktů. Prvním z nich je válka s jinou zemí. Viděli jsme, že jako občan má křesťan povinnost stát nejen uznávat, ale i poslouchat. „Každá duše‘, říká apoštol v Římanům 13,1 (KRAL), ‚ať se podřizuje vládní moci.‘ A uvedl nám k tomu důvody. Z tohoto stavu se nevymaňujete proto, že jste se stali křesťany. Měli byste být naopak nejlepšími občany státu a podílet se na jeho životě, na jeho politice, ekonomice atd. Nemůžete se od něj oddělit. Sice to na začátku chcete udělat, ale je to nemožné, a proto byste se o to neměli ani pokoušet. Naší povinností, nás všech, je udělat vše, co je v našich silách, abychom plnili vůli a nařízení Boží v celé této záležitosti práva a vlády. Takže v okamžiku, kdy stát, k němuž patříme, vstoupí do války, jsme do ní zapleteni všichni a musíme mít jasno v tom, co je naší povinností.

Druhou věcí, kde se objevuje otázka pacifismu, je vzpoura nebo revoluce uvnitř státu. K tomu došlo v Británii v sedmnáctém století a došlo k tomu i v mnoha jiných zemích – k povstáním dochází i v současnosti. V předchozím studiu jsme se zabývali otázkou vzpoury jako takové a došli jsme k závěru, že je v krajních případech ospravedlnitelná, ale že si musíme být velmi jistí svým základem. Nyní však jde o následující otázku: Pokud dojde k revoluci ve státě, jaký je postoj křesťana k účasti v bojích?

To jsou tedy dva hlavní způsoby, v nichž vyvstává problém pacifismu. Jaké je však učení? Jsou tací, kteří tvrdí, že brát život je vždy špatné. O tom jsem se musel zmínit, když jsem se zabýval otázkou trestu smrti, a tam se mi podařilo prokázat, že to není učení Písma, pokud jde o trest smrti. Nyní však k tomuto tématu přistupujeme z hlediska pacifismu.

Pacifisté jsou lidé, kteří říkají, že žádný stát by nikdy neměl válčit. Neustále se snaží přesvědčit různé země, k nimž patří, že válka je vždy špatná. Je třeba mít na paměti, že musíme brát v úvahu také postoj jednotlivce. Pacifista by bez váhání řekl, že stejně jako je špatné, když stát nikdy neválčí, je zjevně stejně špatné, ne-li ještě špatnější, když se války účastní jakýkoli jednotlivec. Takto pacifisté vše zobecňují.

Jaký má být náš postoj? Zdá se mi zcela jasné, že pacifismus je třeba odmítnout. Říkám to proto, že ve Starém zákoně vidíme, že Bůh neustále přikazuje synům Izraele, aby šli do války a zabíjeli určité lidi. V některých případech jim dokonce přikazuje vyhladit celý národ. A ve Starém zákoně najdeme příklady lidí, kteří jsou za neuposlechnutí tohoto pokynu Bohem potrestáni – například král Saul, první izraelský král, je potrestán za to, že neuposlechl Boží příkaz zabít každého jednoho nepřítele. To je jasné učení Starého zákona. Bůh nejenže přikazuje synům Izraele, aby šli do války, ale také jejich úsilí žehná. Někdy jim dokonce dává pokyny, jak mají v bitvách bojovat, kde mají nastražit léčky a podobně.

Pacifista ovšem okamžitě namítne, že se jedná pouze o starozákonní učení. A naše odpověď zní: Nyní již tedy nediskutuje o otázce boje a zabíjení, ale nastolil celou otázku svého pohledu na Písmo.

Je velmi důležité, abychom si to dokázali zdůvodnit. Pacifista, který tomu oponuje a říká: „To je jen starozákonní učení, to se na křesťana nevztahuje“, posunul svůj pohled na věc a nastolil celou otázku postoje křesťana k Bibli. Otázka, o které nyní diskutujeme, zní takto: „Považujete Písmo svaté, starozákonní i novozákonní, za stejně neomylné a inspirované Boží slovo?“ Pokud odpoví: „Ano, myslím si to“, pak musí svou námitku stáhnout.

Navíc v okamžiku, kdy někdo zpochybňuje inspiraci Starého zákona, se dostáváme do diskuse o osobě Pána Ježíše Krista. Říkáte, že věříte, že je Syn Boží? Dobrá, ale on přijal celý Starý zákon. Nic nenasvědčuje tomu, že by k němu měl nějaké výhrady; ba právě naopak. Náš Pán citoval z mnoha knih Starého zákona a zejména z těch, které se týkají právě této záležitosti. Mýlil se tedy ve svém pohledu na Starý zákon? Byl pouze dítětem své doby? Měl jen tu smůlu, že nežil ve dvacátém století, kdy jsme se v těchto věcech stali osvícenějšími? To jsou otázky, které vyvstávají, když pacifisté předkládají své argumenty.

Ale pak mohu jít ještě dál. Když za naším Pánem přicházeli různí důstojníci tehdejší armády, nikdy jim neřekl, aby opustili své zaměstnání. Vezměme si setníky, kteří k němu přišli, žehnal jim, aniž by kdy naznačil, že by se někdo z nich měl vzdát své práce vojáka, jen proto, že v něj uvěřili. Neexistuje od něj žádné slovo, které by jakkoli zakazovalo člověku, který se stane křesťanem, aby byl vojákem.

To vše jsou důležité důkazy. Ale pak někdo řekne: „Dobře, uznávám, že je to obecně pravda, ale nemáme snad určité konkrétní výroky Pána, které tuto otázku boje a zabíjení skutečně zcela znemožňují?“ A samozřejmě, že příklady, které se okamžitě objeví, jsou výroky našeho Pána v páté kapitole Matoušova evangelia o nastavování druhé tváře a nejen o lásce k bližnímu, ale také o lásce k nepřátelům. „Tady to je,“ říká se nám. „Jasné a konkrétní učení, které nám dal sám náš Pán.“

Co s tím? Když jsme se zabývali koncem dvanácté kapitoly listu Římanům, přesně toho jsme se dotkli. A naznačili jsme, že celá zásada spočívá v tom, že Kázání na hoře se podobně jako desatero přikázání vztahuje na jednotlivce, a nikoli na stát. Lidé říkají: „Neříká jedno z deseti přikázání ‚Nezabiješ‘?“ Ano, říká, ale to samozřejmě nemůže být odkaz na stát, protože, jak jsme viděli, Bůh přikázal synům Izraele vyhlazovat lidi a Bůh si neprotiřečí.

V Kázání na hoře náš Pán mluví o tom, co máme dělat, když nám bylo ublíženo. Viděli jsme to v Římanům 12: „Nikomu neodplácejte zlým za zlé“ (v. 17); „Nechtějte sami odplácet, milovaní“ (v. 19). Pavel oslovuje křesťany v Římě nikoliv stát. Zabývá se jednotlivými křesťany v jejich vztazích s jinými jednotlivci. A jak jsme viděli při řešení trestu smrti, jednotlivec nikdy nemá právo brát život, ať už se mu osobně stalo cokoli. To je princip.

Chtěl bych však v této věci jít ještě dál. Zdá se, že se vždy předpokládá, že pokud člověk bojuje za svou zemi, musí nutně nenávidět svého nepřítele. Ale to je jistě mylný předpoklad. Je mylné předpokládat, že každý britský voják, který bojoval v poslední válce, nenáviděl každého vojáka německé, italské a japonské armády. To prostě není pravda. Ne, právě tady dochází ke zmatení. Je rozdíl mezi nenávistí k tomu, co váš nepřítel v danou chvíli představuje, a nenávistí k samotným mužům. Je dokonce možné, aby člověk bojující za nějaký princip litoval lidi, proti nimž bojuje, litoval je v jejich zaslepenosti, nevědomosti nebo hříšnosti. To vše ještě více objasním, až uvedu jasné důvody, na jejichž základě jsou křesťané oprávněni bojovat za svou vlast.

Mohu jít ještě dál. Je mi velmi líto, že to musím říct, ale je to prostá pravda; někteří z nejzatrpklejších mužů, které jsem kdy poznal, byli přesvědčení pacifisté. Jejich postoj k těm, kdo s nimi nesouhlasili, byl nanejvýš militantní; ve skutečnosti byl vražedný. V jejich srdcích a duších bylo více hořkosti a nenávisti vůči těm, kdo s nimi nesouhlasili, než v srdcích většiny bojovníků posledních dvou světových válek. Právě takovým způsobem se lidem v těchto věcech zamotává myšlení. V okamžiku, kdy začnete o této otázce nenávisti hovořit, dojdete k poznání, že nejde jen o fyzické činy, ale o záležitost ducha a srdce.

Nakonec se však dostáváme k tomu, co pacifisté považují za svůj nejvyšší argument, a tím je smrt našeho Pána na kříži na hoře Kalvárii. Vždycky si vzpomínám, jak mě před mnoha lety oslovil jeden můj známý, mladý služebník, protože celá tato otázka vyvstala v jeho pastorační práci. Začal mi předkládat pacifistické stanovisko a já jsem vyjádřil údiv, protože byl evangelikál.

„Ale,“ řekl, „jistě nemůžeš uvažovat o smrti našeho Pána, aniž bys okamžitě zaujal pacifistický postoj?“

A bylo zcela jasné, že smrt našeho Pána považuje za smrt pacifisty. Neviděl v ní nic jiného než pasivní odpor. Musel jsem ho tedy upozornit, že to, o čem ve skutečnosti diskutujeme, není otázka boje a zabíjení, ale smrt našeho Pána.

Pokud pacifisté používají smrt našeho Pána jako argument pro svůj postoj, jednoduše tím ukazují svou neznalost důvodů jeho smrti. Byla to jedinečná smrt; náš Pán přišel na tento svět, aby zemřel. Ti, kdo tento argument používají, zcela jasně prozrazují, že buď neznají, nebo odmítají učení o zástupné smrti našeho Pána za naše hříchy. To, co se stane komukoli z nás, se nikdy nesmí srovnávat se smrtí našeho Pána. To jej Bůh učinil hříchem za nás; to na něj Bůh vložil vinu nás všech a zasáhl jej ranami, které si zasloužíme. Nikdy to nesmí být do tohoto sporu vtahováno.

Protože jsem se zabýval pacifistickým pohledem, byla moje argumentace dosud negativní, ale nyní přejdu k pozitivnímu přístupu. Především navrhuji, aby rozhodnutí o vyhlášení války bylo za určitých okolností považováno za rozšíření funkce vrchnosti a součást povinnosti státu.

Viděli jsme, že úkolem vrchnosti je udržovat a zajišťovat právo a řád. Proto ji Bůh ustanovil. Je služebníkem dobra pro ty, kdo dodržují zákon, ale může také trestat ty, kdo se dopouštějí špatností. A jak jsme viděli, za určitých okolností je vrchnost, tedy stát, oprávněn zajít až k tomu, že některé nepoddajné lidi usmrtí. Trest smrti! Nesení meče!

Domnívám se, že stejně jako má vrchnost udržovat právo a pořádek uvnitř státu, je Bohem povolána k tomu, aby totéž činila i ve vnějších vztazích státu. To je, opakuji, jen rozšíření její funkce; k tomu ji Bůh určil: V tomto případě se jedná o „dobro“, tedy o dobro pro dobré lidi, a o omezování a trestání zlých lidí. Z toho vyplývá, že pokud se jiný stát zvenčí pokusí poškodit nebo zničit život státu, pak je povinností státu chránit zájmy svých občanů.

Za druhé, stejně jako v případě trestu smrti znovu zdůrazňuji, že válka musí být vždy až tou poslední možností; všechny ostatní snahy musí selhat a všechny ostatní možnosti musí být vyčerpány. Stát by měl vyhlásit válku teprve tehdy, když zcela selžou všechny jeho snahy konfliktu zabránit a napravit křivdy.

To mě přivádí ke třetímu bodu, a to, že když stát vstoupí do války, musí být schopen prokázat, že je to ve spravedlivém zájmu. V průběhu staletí se v církvi vedly velké diskuse o této otázce „spravedlivé“ nebo „oprávněné války“. Myslím si však, že o tom nemůže být pochyb. Jakmile pochopíte, že vést válku je rozšířením povinnosti vrchnosti – vládnoucí moci ve státě –, vyplývá z logické nutnosti, že věc musí být vždy spravedlivá. Jak jsem musel zdůraznit, když jsem se zabýval naším vztahem ke státu, pokud se vám stane, že jste pod vládou tyrana nebo diktátora, pod vládou někoho, kdo zneužívá svůj úřad a místo toho, aby udržoval právo a pořádek, je sám vrchním porušovatelem zákona, pak máte právo zúčastnit se povstání, abyste změnili svou vládu. Přesně stejný princip funguje i zde. Pokud stát, k němuž patříte, nevyhlásil válku z oprávněných důvodů, pak je celý postoj jiný.

Jinými slovy, zdá se mi, že Písmo zcela jasně a bez jakýchkoli výhrad odsuzuje jingoismus[1], jakoukoli formu imperialismu nebo jakoukoli sobeckou válku, jejímž cílem je prospěch vlastní země na úkor jiné země nebo jiných lidí. To vše musí být špatné. Pokud jednotliví vládci jednají sobecky, porušují tím to, k čemu je Bůh povolal, a totéž platí pro stát jako celek. Obojí je stejně špatné.

Z těchto důvodů jsme samozřejmě právem odsoudili Hitlera a Mussoliniho, ale já bych se přikláněl k tomu, že přesně totéž lze říci o vůdcích Británie v búrské válce. Jejich chování bylo tehdy zcela neospravedlnitelné a bylo takové i v mnoha dalších válkách, do nichž se tato země zapojila. Nebyly to dobré důvody, a proto byla válka neospravedlnitelná. Ne, země by měla jít do války pouze za účelem potlačení zla a z žádných jiných důvodů.

Musíme si však dávat pozor, abychom v této věci zachovali rovnováhu. Stejně jako říkáme, že jingoista se vždy mýlí a každý, kdo oslavuje válku, se mýlí, tak musíme zároveň tvrdit, že je stejně nesprávné říkat, že jedině pacifista má pravdu, a má ji stále. Obojí bych odsoudil stejně: Oba špatně pochopili skutečnou funkci státu. Na obou krajních pozicích byli a jsou křesťané. Kdo tvrdí, že každý křesťan, který se někdy zúčastní války, se nutně mýlí, je zmatený; ale stejně tak je zmatený i křesťan na druhé straně. Někdy křesťané upadají do vážného omylu, když považují každého člověka, který bojuje ve válce, téměř za světce. Proviňují se tím, že si bojovníky a vojevůdce idealizují. V první světové válce byli muži – vzpomínám si na ně – kteří neváhali z křesťanských kazatelen říkat, že každý muž, který v této válce padl v boji za svou vlast, jistě a nevyhnutelně přijde do nebe. Pro to však neexistuje žádné biblické opodstatnění. Tyto postoje jsou zcela neslučitelné nejen s duchem Písma, ale i s jasným a konkrétním biblickým učením.

Křesťané často zneužívají tak skvělé texty jako: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí svůj život za své přátele“ (J 15,13). Tento text nemá nic společného s bojem ve válce. Žádný člověk, který vstupuje do armády, nepokládá svůj život vědomě; doufá, že nebude zabit. Lidé na obou stranách zneužívají texty ze sentimentálních důvodů, a tak se míjejí s tím, co považuji za pravdivé stanovisko.

K čemu to tedy vede? Tady je země, která jde do války, a co dělají křesťané? Mají povinnost zkoumat, co jejich země říká a dělá. Pokud jsou přesvědčeni, že válka je vedena ze zcela nesprávných důvodů, jsou zcela oprávněni odmítnout mít s ní cokoli společného. Je to nespravedlivé a jejich vládci po nich žádají něco, co je v rozporu s učením těchto veršů.

Jsou-li však křesťané přesvědčeni, že válka je vedena ve spravedlivé věci, pak je jejich obtíž v jistém smyslu větší. Jak jsem právě naznačil, mají právo se domnívat, že na jejich účasti v této válce není ze své podstaty nic špatného. Ale co když mají přesto pocit, že se jí účastnit nemohou? Pak bych neváhal říci, že mají právo odmítnout bojovat. Budou muset nést následky; mohou být potrestáni; mohou být uvězněni, jako byli muži za obou světových válek, zejména za první světové války. Je na nich, aby se rozhodli. Je jim ponecháno jejich vlastní svědomí, a to musí stát respektovat. Proto bylo v zákonech za obou světových válek vždy uznáno postavení odpírače vojenské služby z důvodu svědomí. Stát nesmí porušovat svědomí jednotlivce.

Velmi často záleží na konkrétním temperamentu dotyčné osoby. Pro ilustraci vám povím příběh, který jsem zažil na začátku poslední války. Mladý muž, kterého jsem znal několik let, byl povolán do armády. Cítil, že se nemůže zúčastnit války, a tak se odvolal, ale se svým odvoláním neuspěl. Nyní se se svým případem obrátil na tribunál, který zasedal ve Westminsteru, a přišel za mnou, aby mě požádal, zda bych svědčil v jeho prospěch.

Chvíli jsem byl v nesnázích, ale po zralé úvaze jsem pochopil, že mohu zaujmout zcela svědomitý a biblický postoj. Argumentoval tím, že jako křesťan nemůže bojovat, a to bylo důvodem jeho odvolání. Řekl jsem mu tedy, že s ním a jeho argumenty nesouhlasím, ale dodal jsem, že jeho případ přesto podpořím, i když ne z důvodů, které uvedl. „Důvody, které budu zastávat,“ řekl jsem, „jsou tyto: Jak vás znám a jak znám vaši povahu, myslím, že je prakticky nemožné, abyste se zúčastnil boje.“ Byl to choulostivý muž, co se týče zdraví, postavy i všech ostatních ohledů. Bylo nemyslitelné, aby takový člověk byl někdy v armádě.

Když jsme předstoupili před odvolací soud, řekl jsem třem posuzovatelům zcela otevřeně, že s teologií svého přítele naprosto nesouhlasím, a že jsem si jist, že špatně chápe Písmo. „Ale“, řekl jsem, „i když Bibli nerozumí, ve skutečnosti vyjadřuje to, co je jeho přirozeností a temperamentem.“ A na základě toho jsem je požádal, aby se na něj podívali a zvážili, zda si dovedou představit víc než já jeho účast v boji. Tři členové tohoto tribunálu zcela přijali mé argumenty, což mělo za následek, že tento muž byl zproštěn veškeré vojenské služby a byl poslán na zemědělské práce.

Vyprávím vám ten příběh jen proto, abych vám ukázal, že někdy to nakonec dopadne tak, že člověk prostě cítí, že je mu to celé odporné. Neargumentuje biblicky, ale temperamentem; tak je stvořen. A myslím, že je to oprávněný argument, protože je to jeden z faktorů, který ovlivňuje svědomí, takže pro tohoto mladého muže byla válka z hlediska svědomí špatná. Člověk tedy může být svědomitý pacifista – mluvím o křesťanovi – a, v pořádku, já si ho vážím, ale nikdy nesmí říkat, že všichni křesťané musí odmítat bojovat.

Na druhou stranu křesťan, který bojuje ve válce, nesmí pohrdat pacifistou. I to je špatné. Musíme se na to všechno dívat z biblického hlediska způsobem, který jsem se vám pokusil předložit.

Co by však měl křesťan dělat, když dojde ke vzpouře? No, argument je úplně stejný. Pokud jste dospěli k tomu, že vzpoura je oprávněná, pak není ve své podstatě nic špatného na tom, že se jí účastníte. Opět ale musíte zpracovat tytéž argumenty v souladu s tím, co jsme probírali v otázce pacifismu.

Toto téma je tak důležité a způsobilo tolik trápení a neštěstí, že považuji za nutné uvést seznam chyb, které se skrývají v pacifistické argumentaci, jak je nám obecně předkládána.

Nejdříve je však zajímavá historie této otázky sama o sobě. Obecně řečeno, křesťanská církev přijala učení a postoj, který jsem se vám snažil předložit, ale musíme říci, že téměř od samého počátku vznikaly v církvi zvláštní sekty, které přijímaly pacifistický postoj; vždy jich bylo málo a vždy šlo o výjimky.

Jedním z nejpozoruhodnějších příkladů v celých dějinách církve je případ anabaptistů v 16. století. Zmínil jsem se o nich již dříve, když jsem poukázal na to, že nevěřili v žádný vztah ke státu, a to ani do té míry, že by měli platit daně – mnozí z nich raději zemřeli, a také zemřeli, než aby tak učinili. Myšlenka, že by se křesťan jakkoli podílel na správě státu, pro ně znamenala popření křesťanství. To je však, jak jsme viděli, čirá hereze a jejich pacifistické názory byly součástí téže hereze.

Kromě těchto zvláštních projevů v různých dobách je však pacifismus jako křesťanské hnutí novodobým fenoménem. V nedávné době měl významné a mocné zastánce, kterým se zpravidla dostalo velké publicity, ale pravdou je, že vznikl jako přímý důsledek a pokračování toho, co obvykle nazýváme modernismem nebo liberálním postojem k Písmu. To je velmi zajímavé. Kdykoli se setkáte s pacifisty, ať už jsou to významní lidé, nebo ne, vždy sledujte jejich obecné názory a téměř vždy zjistíte – všimněte si, že říkám téměř – že v celém svém postoji k těmto záležitostem jsou to liberálové nebo modernisté.

Pokud jde o vlastní omyl, je mylné tvrdit, že je vždy špatné, když stát válčí. Pacifisté očekávají, že lidé, kteří nejsou křesťany, budou jednat podle toho, co oni považují za křesťanské zásady, ale to je dobře známá chyba pelagianismu. Očekávat od mužů a žen, kteří nejsou křesťany, že se budou chovat podle křesťanských zásad, je hereze; byla mnohokrát odsouzena, a to právem. Podrobněji se tím budu zabývat, až se dostaneme k otázce vztahu mezi církví a státem.

Kromě toho se však tento pacifistický názor, jak jsem vám ukázal, téměř vždy zakládá na nesprávném pohledu na Písmo, zejména na Starý zákon. Je také založen na nesprávném pohledu na smysl a učení evangelia. Nikdy se nesnažte polemizovat pouze o pacifismu. Řekne-li vám pacifista: „Musíš být pacifista, když jsi křesťan“, odpovězte: „Ve skutečnosti je otázka, kterou si musíme položit následující: ‚Kdo je to vlastně křesťan?‘“

Když někdo řekne: „Křesťanské učení je zcela proti válce“, odpovězte: „Pojďme si tedy o křesťanském učení promluvit.“

Pak zjistíte, že celá představa pacifisty o křesťanském poselství je taková, že je to jen poselství lásky, čistě otázka vzájemné lásky, snaha dostat do našich životů kvalitu lásky, která byla patrná v Ježíšově životě. Není náhodou, že se potom o našem Pánu obecně mluví jen jako o „Ježíši“. Většina pacifistů ho považuje pouze za člověka a jen zřídka mluví o „Pánu Ježíši Kristu“.

Ne, pacifismus je jen částí celého postoje, který je špatný, a zejména, jak jsem vám ukázal, je obecně důsledkem naprostého nepochopení učení o kříži. Skutečná tragédie tohoto postoje spočívá v tom, že náš Pán a jeho smrt na kříži jsou kladeny do jedné řady s činy lidí. Pacifisté nikdy neviděli, jak říká autor listu Židům, toho, který „byl nakrátko postaven níže než andělé, Ježíše, jak je pro utrpení smrti korunován ctí a slávou“, ani to, že přišel, aby zemřel a zakusil „smrt za všecky“ (Žd 2,9). Jeho smrt považují za nehodu, tragédii, strašlivý omyl. Nikdy neviděli její smysl, nikdy neviděli její slávu.

Navíc pacifisté mají vždy špatný pohled na hříšnost člověka – pokud to nevidíte, musíte být slepí. Největší vliv na ministerstvo vnitra v Británii má v současné době – řečeno s nadsázkou – liberální, modernistický pohled na Písmo a křesťanskou víru. Vlastně bych to mohl vyjádřit ještě přímočařeji a jasněji, když řeknu, že jde o freudovský postoj – uvažuje se v termínech freudovské psychologie, která je ovšem ateistická. Lidé ovlivnění tímto učením nevěří v hřích, nevidí, co hřích s lidmi dělá, nikdy si neuvědomili, jak strašná je to síla. Navzdory důkazům, které mají téměř každý den před očima, si myslí, že když budete k lidem milí, příjemní a laskaví, můžete je polepšit. To je jedna z tragédií dnů, kterými procházíme, to je to, co činí toto vše tak nesmírně aktuální a důležité. Pokud si uvědomíte, co je to hřích a jaká je podstata hříšného člověka, ovlivní to celé vaše uvažování o vládě a o tématech, o nichž hovoříme.

Jsou zde lidé, kteří zcela upřímně věří, že pokud mužům a ženám ukážete lepší cestu, okamžitě se k ní přikloní. Tento názor se šíří už po staletí, ale lidé stále nevidí, že je to omyl. „Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé“ (J 3,19). Nelze oddělit teologii od celého pohledu na uspořádání a řízení státu. Vládci země, kteří mají nedostatečný nebo nesprávný pohled na člověka v hříchu, se tedy budou mýlit v zákonech, které přijímají, a v rozhodnutích, která činí.

Dosud jsme hovořili o jednotlivém křesťanovi a státu. Nyní jsme připraveni přejít k obrovské otázce vztahu mezi církví a státem, což je velmi zajímavé a fascinující téma, kterému musíme čelit všichni, pokud chceme brát svou příslušnost k církvi vážně.

D. Martyn Lloyd-Jones, Romans, Exposition of Chapter 13 – Life in Two Kingdoms, The Banner of Truth Trust, 2019

[1] Pozn. překl.: Jingoismus je nacionalismus v podobě agresivní a proaktivní zahraniční politiky, ve smyslu použití hrozby nebo skutečné síly, na rozdíl od mírových vztahů, ve snaze chránit to, co země vnímá jako své národní zájmy. Je to nadměrná zaujatost v posuzování vlastní země jako nadřazené ostatním – jedná se o agresivní a extrémní typ nacionalismu.

Křesťan a stát (1): Všeobecné aplikace

Křesťan a stát (2): Křesťanský aktivismus

Křesťan a stát (3): Pacifismus 

Církev a stát (1): Chybný pohled – Stát a církev jsou jedno

Církev a stát (2): Chybný pohled – Zwingli, Kalvín, puritáni

Církev a stát (3): Cesta k oddělení: Američtí puritáni a independenti

Církev a stát (4): Shrnutí a důsledky