Křesťanský realismus v tomto slzavém údolí
Klíčem k dobrému životu v tomto padlém světě je křesťanský realismus. Mohl bych říci prostě „realismus“, protože skutečný svět, jak byl zjeven Bohem a jak v něj věří křesťané, je jediný svět, který máme. Skutečnost, že v něj ateisté, muslimové, buddhisté nebo sekularisté nevěří, neznamená, že je méně reálný. Je to jako s gravitací. Popírejte ji, jak chcete, z jakýchkoli důvodů, ale až se zřítíte z desetipatrové budovy, vaše antigravitační přesvědčení vás před realitou nezachrání.
Skutečnost, o níž mluvím, je popsána v Bibli, která začíná (ale zdaleka nekončí) v Genesis 1,1: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ Tento svět byl tedy stvořen Bohem a pro Boha. Vše, co existuje, existuje skrze něj a pro něj. Skutečnost se skládá ze Stvořitele a stvoření; Boha a ne-Boha; neboli z toho, co Peter Jones nazývá „dvojismem“ [twoism].
S tím souvisí i to, co učí zbytek Písma o „neviditelných věcech“ (2K 4,18). To jsou skutečnosti, které Pavlovi podle jeho slov bránily v tom, aby klesal na mysli, když se na ně soustředil. Jaké jsou ty neviditelné skutečnosti? Patří mezi ně Boží zaslíbení, jako je ujištění, že Bůh působí všechno k dobrému těm, kdo ho milují a jsou povoláni podle jeho rozhodnutí (Ř 8,28–30), a že když jednou začal dobré dílo ve svých dětech, zcela jistě je dovede do konce (Fp 1,6). K tomu přidejme učení, jako je Boží pečlivá prozřetelnost, která řídí naše životy (jak učí Mt 10,29–31 a Ef 1,11), vzkříšení mrtvých (které zaručuje historicky potvrzené Ježíšovo vzkříšení, 1K 15,3–23) a budoucí nové nebe a země, až se Kristus vrátí, aby učinil všechno nové (Zj 21,1–8).
Tyto a mnohé další neviditelné věci jsou stejně skutečné jako déšť, stromy, rakovina, smrt, podvod, hřích a zrada. K viditelným skutečnostem máme přístup pomocí našich smyslů a zkušeností. K neviditelným skutečnostem můžeme přistupovat pouze pomocí víry. To však neznamená, že je víra vytváří. Znamená to, že víra k nim umožňuje přístup. Stejně jako vám váš zrak umožňuje přístup ke kráse západu slunce nebo ke špatnosti zločinu, tak vám vaše víra umožňuje přístup k moci vzkříšení, k útěše z nekonečné přítomnosti vzkříšeného Krista s jeho lidem nebo k jistotě Boží svrchované, pečlivé, osobní a láskyplné vlády nad detaily vašeho života.
Víra tyto skutečnosti nevytváří. Umožňuje k nim přístup. V tomto smyslu je víra jako rádiový přijímač. Přijímač umožňuje poslouchat hudbu prostřednictvím rozhlasových vln. Rádio tuto hudbu nevytváří. Ta hudba už tam je. Rádio vám k ní umožňuje přístup.
Obdobným způsobem jsou křesťané věřící. Žijeme z víry. To znamená, že když vezmeme Boha za slovo, můžeme uspořádat svůj život podle neviditelných skutečností. Nejsme odkázáni na to, aby se naše myšlenky, city nebo touhy řídily pouze hmotným světem. Ano, žijeme ve viditelném světě jako jeho plnohodnotní účastníci a podléháme všem radostem a strastem, které k životu na východ od Edenu patří. Ale víme také o neviditelném světě a máme k němu přístup se všemi jeho zaslíbeními, požehnáními a zárukami.
Křesťané proto mohou nechat realitu viditelného i neviditelného světa, aby formovala jejich postoje, volby, naděje a emoce. To je obzvláště užitečné, když se potýkáme se zkouškami, smutkem a ztrátami, které v tomto padlém světě nevyhnutelně přicházejí. Křesťané nemusí popírat bolestnou skutečnost viditelného světa. Nemáme potřebu přetvařovat se nebo zlehčovat zármutek, který útrapy přinášejí. Jsme bytosti podobné povahy jako ostatní lidé (Sk 14,15). Víme, co je to naříkat, plakat a trpět. Bylo by popřením skutečnosti – věcí, které jsou vidět – nedovolit si reagovat normálními lidskými emocemi, když procházíme zkouškami. Ale nemusíme se také nechat uvrhnout do beznadějného zoufalství.
Proč? Protože realita je víc než to, co lze vnímat našimi smysly. Neviditelné skutečnosti – ty, které nám byly zjeveny a ke kterým můžeme skutečně přistupovat prostřednictvím víry – musíme do svého myšlení a emocí zahrnout také.
Trápí vás nemoc, smrt blízkého člověka nebo jiná bolestná ztráta? Až budete své zkoušce čelit upřímně – realisticky, nezapomínejte na neviditelné, věčné skutečnosti, které jsou také pravdivé. Jako Boží dítě jste jím věčně milováni. Váš život je v Božích rukou. I bolestné události řídí tak, aby vedly k tomu, co pro vás považuje za nejlepší. I když jste si tuto cestu zármutku nevybrali, můžete s jistotou vědět, stejně jako víte o bolesti, kterou nemůžete popřít, že ji pro vás váš milující nebeský Otec připravil a učinil to pro vaše věčné dobro.
To vše se ostře spojuje ve smrti Ježíše Krista na kříži. Viděné skutečnosti byly zřejmé. Byl zrazen, nenáviděn, vysmíván, zesměšňován, bit, zacházeli s ním nespravedlivě a byl popraven na římském kříži. Neviditelné skutečnosti však nelze popřít. V této vražedné události, která byla největším selháním lidské spravedlnosti v dějinách, Bůh konal své nejhlubší dílo vykoupení. Ačkoli to nebylo smyslově patrné, Bůh usmiřoval svět se sebou (2K 5,19). Prováděl úplné usmíření za hříchy svého lidu (Žd 10,10–25). Zajišťoval ospravedlnění pro všechny, kdo věří Ježíši jako Pánu (Ř 3,20–25).
Dělo se toho víc, než se na první pohled zdálo. Podobně je tomu ve všech našich zkouškách. To neviditelné „víc“, které poznáváme vírou, je podstatnou součástí skutečnosti.
Pro křesťany, kteří jsou odhodláni žít ve skutečnosti, existuje jen jedna cesta vpřed. Musíme se spolu s Pavlem naučit „rmoutit se, a přece se stále radovat“ (2K 6,10). Být zarmouceni, když utrpíme ztrátu a naše naděje a plány byly zmařeny, a přesto se radovat, protože Kristus žije. On vládne. Miluje nás a stará se o nás a pracuje na tom, aby žádný slib, který nám byl dán, nevyšel naprázdno.
Je to bezpochyby nejtěžší cesta z hlediska emocí, ale je to ta nejlepší cesta. Je také správná. Je mnohem snazší kalibrovat své emoce pouze podle jedné skupiny skutečností s vyloučením té druhé. Můžete popírat bolest z toho, o čem vás vaše smysly ujišťují, že je to pravda, a často se přitom můžete cítit duchovně, protože si dovolíte pociťovat pouze neviditelné skutečnosti. Nebo můžete dovolit, aby vás to, co vidíte a prožíváte, zahltilo až k zoufalství, jako by neexistovaly žádné neviditelné skutečnosti, které je třeba brát v úvahu. Jinými slovy, na zkoušky můžete reagovat buď smutkem, nebo výhradně radostí. Obě tyto cesty však berou v úvahu pouze část reality. „Rmoutit se“ a zároveň se „radovat“ je cesta, která bere v úvahu celou skutečnost – viditelnou i neviditelnou. Jako taková umožňuje křesťanům projevovat skutečnou víru v našeho ukřižovaného a vzkříšeného Spasitele, když kráčíme tímto slzavým údolím.
Přidat komentář