Různé druhy modlitby

• Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání… (1Tm 2,1)

Máme zde čtyři synonyma, která se používají o modlitbě. Jsou to slova, která se do určité míry překrývají, přesto každé z nich má svůj specifický a vyhraněný důraz. Pavel říká, že se mají konat, činit, dělat prosby, modlitby, přímluvy a díkůvzdání. Jednejte takto! Modlete se! To je příkaz Božího slova, to je náplň života církve. Nejsou to na prvním sociální aktivity, nejsou to ani politické aktivity, ani charitativní činnost, nemá to být zábava nebo populárně naučné věci, nemají to být aktivity, které mají církev přiblížit okolnímu světu, co se má na prvním místě konat, ale mají to být modlitby. Někdy se říká, že jestli chcete vidět opravdový život nějaké církve, navštivte modlitební shromáždění. A totéž platí i o jednotlivých křesťanech. Jakub říká:

• Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého. Eliáš byl člověk jako my, a když se naléhavě modlil, aby nepršelo, nezapršelo v zemi po tři roky a šest měsíců. A opět se modlil, a nebe dalo déšť a země přinesla úrodu. (Jk 5,16–18)

Modlitba vyjadřuje naší naprostou závislost na Bohu. Jestli se chcete učit modlit, dívejte se na Ježíše. Bůh přišel v těle, a jako člověk, ukazuje Boží syn naprostou závislost na svém nebeském Otci. Znovu a znovu ho vidíme, jak se modlí. Časně ráno, ještě za tmy, odchází na pustá místa, a modlí se. Občas – před vážnými rozhodnutími, jako bylo vybrání učedníků, se modlí celou noc. U Ježíše najdeme celou tu škálu, která je popsaná v našem textu – prosí, modlí se, přimlouvá se a vzdává díky. Jako první máme v našem textu:

Prosby

Ježíš v Getsemane prosil Otce, aby ho minul kalich, který měl vypít:

• Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš. (Mt 26,39)

Prosba obvykle směřuje k nějakým našim potřebám. Máme prosit, abychom dostali (Mt 7,7), máme prosit Pána žně, aby vyslal dělníky na svou žeň (Mt 9,38). Pavel povzbuzuje křesťany ve Filipech:

• Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. (Fp 4,6)

Bohu na vás záleží! Jste jeho milované děti, je vaším milujícím Otcem, takže si nesmíme myslet, že je nějaká věc příliš malá na to, abychom ji přinášeli před Otce. Máme mu předkládat každou svou starost (1Pt 5,7), každé své trápení, každou svou bolest i radost. To je budování důvěrného vztahu s Bohem. Úplně stejně budujeme důvěrné vztahy mezi sebou. Ale Otci můžeme přinášet tyto věci v podobě proseb a můžeme ho prosit, aby ve všech těchto věcech jednal. On je všemohoucí Bůh. On nás těší, povzbuzuje, obdarovává nás drobnými i velkými radostmi na cestě víry, a skrze modlitby nás také vychovává, protože nenaplní každou naší prosbu a žádost, ale odpovídá na ně podle své vůle. Nebude odpovídat na hříšné touhy našich srdcí, nebude svým dětem dávat to, co by jim ublížilo nebo je svedlo na scestí, ale s radostí bude odpovídat na všechny prosby, které povedou k našemu posvěcení a které oslaví a vyvýší jeho Syna v našich životech. Proto proste, a bude vám dáno. 

Modlitby

Modlitba v tom nejširším a nejobecnějším slova smyslu je druhým slovem, které Pavel používá. Je to slovo, které se v Bibli používá o modlitbě nejčastěji. 

• V každý čas se v Duchu svatém modlete a proste, bděte na modlitbách… (Ef 6,18)

Modlitba je prostředkem duchovní bdělosti. Písmo nám říká, že máme být bdělí, protože ďábel obchází jako lev řvoucí (1Pt 5,8). Modlitba je způsobem, jak se můžeme udržovat v bdělosti. Potřebujeme být bdělí, abychom si uchovali víru a dobré a svědomí, abychom neztroskotali ve víře a nepohrdli dobrým svědomím. Proto se musíme modlit. V tomto kontextu to bude mimo jiné znamenat, že budeme vyznávat své hříchy, vylévat před Bohem své srdci a vyznávat Bohu svou lásku. V modlitbách neustávejte (1Te 5,17). 

Přímluvy

Přímluva je druh prosby – je to prosba za někoho jiného. Ježíš se přimlouval za své učedníky, prosil za Petra, aby – až bude zkoušen a tříben – jeho víra neselhala. Pavel prosí svaté, aby se vytrvale přimlouvali jak za něj, tak za všechny ostatní bratry a sestry, aby se modlili za to, aby mu bylo dáno pravé slovo, kdykoliv promluví (Ef 6,18-19). 

Ježíš je velekněz našeho vyznání, a proto se za nás bez přestání přimlouvá před Božím trůnem (Ř 8,34; Žd 7,25). Jako dobrý pastýř, který se stará o své ovečky, a věrný přítel, který miluje své učedníky, nás nezanechal osiřelé, ale vložil do každého svého následovníka Ducha svatého, kterého přijal od Otce, a tento Duch se za nás přimlouvá lkáním nevyslovitelným (Ř 8,26). Takto můžeme mít jistotu, že jsou tu vždy alespoň dvě osoby, které se za nás přimlouvají před Božím trůnem. 

Ale vedle toho jsme také my všichni královské kněžstvo, a po vzoru svého velekněze se máme i my přimlouvat za druhé. Muž se musí přimlouvat za svou ženu, žena za svého muže, oba se musí přimlouvat za své děti a děti, které jsou znovuzrozené, se musí přimlouvat za své rodiče. V církvi se máme přimlouvat jeden za druhého, abychom bojovali dobrý boj a zachovali si víru a dobré svědomí. To je naše nejdůležitější služba v Kristu. To je způsob, jak naplňujeme službu Kristovu tělu. A když vidíme, jak druzí vedou dobrý boj, rostou ve víře, jak žijí svatě a mají dobré svědomí, děkujeme za ně Bohu. 

Díkůvzdání

Nové srdce je vděčné srdce. Podívejte se na Pavla! Kdykoliv si připomněl evangelium, hned spěchá ke chvále:

• Králi věků, nepomíjejícímu, neviditelnému, jedinému Bohu buď čest a sláva na věky věků. (1Tm 1,17)

Znovu a znovu nacházíme taková místa v Písmu, znovu a znovu jsme také vybízeni k vděčnosti. Proč? Protože Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky! Kdyby nebylo nic jiného, tohle je důvod nad všechny ostatní důvody. A Pavel náš pohled směřuje nejenom dovnitř, do církve – což by v otázce modliteb měla být vždy priorita číslo jedna, ale také ven, k okolnímu světu, protože i zde máme stále zač Bohu vzdávat chválu. 

Pavel je nádherným příkladem vděčnosti. Vždycky děkuje Bohu za víru v Pána Ježíše Krista a za lásku ke svatým. Vždycky děkuje za církev i za jednotlivé křesťany. Dokonce i když píše takové církvi, jako byla církev v Korintu, začíná chválou a vděčností. Jeho pohled je totiž pohledem víry – nedívá se jenom k viditelným věcem, jako byla víra, která se projevovala láskou, ale dívá se k neviditelným. Vidí na křesťanech Boží dílo v Kristu Ježíši a to je pro něj nejdůležitější

Ústa mluví, čím srdce přetéká a vděčné srdce je plné víry a Božího slova. Koloským 3,16 říká, že Boží slovo je prostředkem, skrze který se učíme vděčnosti. Pokud v nás přebývá Slovo Kristovo ve své plnosti, výsledkem bude vděčnost. Vděčnost Bohu za jeho milost, vděčnost Bohu za jeho dary, vděčnost Bohu za jeho lid.