Kristovo přátelství

Kolik z vás už slyšelo nebo četlo kázání na toto téma?

Kolik z Božích lidí přemýšlí o Kristu z hlediska tohoto požehnaného vztahu? Kristus je nejlepším přítelem, kterého křesťan má, a je to jeho výsada i povinnost ho za něj považovat. Podporu tohoto tvrzení nacházíme v následujících textech Písma:

„... některý přítel přilnul víc než bratr.“ (Př 18,24),

a to se nemůže vztahovat na nikoho jiného než na Pána Ježíše.

„...Takový je milý můj, takový je můj přítel, jeruzalémské dcery.“ (Pís 5,16)

Tak mluví jeho choť, to je svědectví církve, kdy hlásá tento nejbližší vztah. Přidejte k tomu svědectví Nového zákona, kde byl Kristus nazván přítelem „celníků a hříšníků“ (Lk 7,34).

Mnohé a různé jsou vztahy, v nichž se Kristus hlásí k věřícímu, a ten jen ztrácí, pokud ho v jediném z nich ignoruje. Kristus je Bůh, Pán, hlava, Spasitel církve. Oficiálně je naším prorokem, knězem a králem, osobně je naším příbuzným-zachráncem, naším přímluvcem, naším přítelem. Tento titul vyjadřuje blízké spojení mezi Pánem Ježíšem a věřícími. Jsou, jako kdyby je poháněla jen jedna duše, a skutečně, činí to jeden a ten samý duch, neboť „kdo se oddá Pánu, je s ním jeden duch.“ (1K 6,17). „Kristus má bližší vztah k církvi než bratr – je jejím manželem, jejím důvěrným přítelem.“ (John Gill)

„vždyť jsme údy jeho těla.“ (Ef 5,30)

Ale ani tyto vztahy nedokážou plně vyjádřit tu blízkost, duchovní jednotu a nerozbitné spojení mezi Kristem a jeho lidem. Zde k němu máme ten nejsvobodnější přístup a nejintimnější společenství s ním. Zapřít Krista znamená ignorovat skutečnost, že je naším nejlepším přítelem.

„„... některý přítel přilnul víc než bratr.“ Tento rozkošný titul nejenže vyjadřuje blízký vztah mezi ním a jeho vykoupenými, ale také náklonnost, kterou vůči nim chová. Nic ji nezchladilo, nezchladí ani nemůže zchladit, nic neuhasí její tryskání.

„... miloval své, kteří jsou ve světě, a prokázal svou lásku k nim až do konce.“ (J 13,1)

Tento požehnaný titul vypráví o soucitu, který má vůči svému lidu ve všem jeho utrpení, pokušení a slabostech.

„Každým jejich soužením byl sužován...; svou láskou a shovívavostí je vykupoval, bral je na svá ramena a nosil je po všechny dny dávné.“ (Iz 63,9)

Jaké projevy jeho přátelství! Ten titul také mluví o jeho hlubokých starostech o naše zájmy. Má na srdci naše nejvyšší blaho. Proto slíbil:

„... už jim nepřestanu prokazovat dobro...“ (Jr 32,40)

Zamyslete se hlouběji nad znamenitostmi našeho nejlepšího přítele: Kristus je dávný přítel. Starých přátel si vysoce ceníme. Pán Ježíše byl naším přítelem, když jsme byli jeho nepřáteli! Padli jsme v Adamovi, ale on nás nepřestal milovat. Místo toho se stal posledním Adamem, aby nás zachránil a položil „život za své přátele.“ (J 15,13). Poslal své služebníky kázat nám evangelium, ale my jsme ho odmítli. I přestože jsme bloudili cestami bláhovosti, rozhodl se nás zachránit a dohlížel na nás. Uprostřed našeho hřešení a zahrávání si se smrtí nás zajal svou milostí a svou láskou přemohl naše nepřátelství a získal si naše srdce.

Kristus je stálým přítelem, Tím, kdo miluje „v každičkém čase“ (Př 17,17). Nepřestává být naším přítelem přes všechny životní zvraty, není žádným přítelem do pohody, který nás zklame, když ho potřebujeme nejvíce. Je naším přítelem v dobách nesnází, stejně jako ve dnech blahobytu. Nechoval se tak snad k Petrovi? Je naše „pomoc v soužení vždy velmi osvědčená“ (Ž 46,2) a dokazuje to svou přetrvávající milostí. Ani naše přestoupení od nás neodvrátí Jeho soucit, i tehdy jedná jako přítel.

„... Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého.“ (J 2,1)

Kristus je věrný přítel. Jeho milost se neprojevuje na úkor jeho spravedlnosti a jeho milosrdenství neignorují požadavky svatosti. Kristus má vždy na zřeteli Boží slávu i nejvyšší dobro svého lidu. „Věrně jsou míněny šlehy od milujícího...“ (Př 27,6). Skutečný přítel koná svou povinnost, když ukazuje na mé chyby. V tomto ohledu se i Kristus má přátelsky (Př 18,24 KRAL). Často říká každému z nás: „Mám proti tobě...“ (Zj 2,14) – a napomene nás skrze své Slovo, usvědčí naše svědomí svým Duchem a napraví nás svou prozřetelností, abychom měli „podíl na jeho svatosti“ (Žd 12,10).

Kristus je mocný přítel. Je ochoten a schopen nám pomoct. Někteří pozemští přátelé mohou mít touhu nám v hodině naší potřeby pomoct, ale postrádají prostředky. Ne tak náš nebeský přítel. Má srdce ku pomoci i moc. Je majitelem „nevystižitelného bohatství“ a vše, co má, nám je k dispozici. „Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim...“ (J 17,22). Máme přítele u dvora, neboť Kristus používá svůj vliv na Otce v náš prospěch. „... je stále živ a přimlouvá se“ za nás (Žd 7,25). Nemůže nastat žádná situace, na kterou by nestačily Kristovy zdroje.

Kristus je věčným přítelem. Neopouští nás v hodině krize. „I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty...“ (Ž 23,4)

Ani smrt nás nevzdálí od tohoto přítele, který „přilnul víc než bratr“, neboť s ním budeme ještě toho dne v ráji. Smrt nás odděluje od těch na zemi, ale až odejdeme „z těla“, budeme „doma u Pána“ (2K 5,8). A v budoucnosti se Kristus ukáže jako náš přítel, až řekne: „Vejdi a raduj se u svého Pána.“

Když je Kristus křesťanům takovým přítelem, co následuje? Reakcí na přátelství by mělo být přátelství! Jinak řečeno, neměl by z nás jít žádný chlad, odtažitost, obavy, váhavost. Naopak, měli bychom svobodně využívat takovou výsadu. Měli bychom se v něm radovat. Protože je věrný přítel, můžeme mu bezpečně vyzradit tajemství našich srdcí, neboť on nikdy nezradí naší důvěru. Ale jeho přátelství také ukládá určité závazky – těšit ho a prosazovat jeho věc a každodenně vyhledávat jeho radu.

Z připravované knihy Střípky poznání Krista.