Milost se nadmíru rozhojnila (1Tm 1,12–14)

• Děkuji našemu Pánu, který mi dal sílu, Kristu Ježíši, že mě uznal za spolehlivého a určil ke své službě, ačkoli jsem byl předtím rouhač, pronásledovatel a násilník. A přece jsem došel slitování, protože jsem ve své nevěře nevěděl, co dělám. A milost našeho Pána se nadmíru rozhojnila, a s ní víra i láska v Kristu Ježíši.

Pavlův první list Timoteovi je jedním z mála Pavlových listů, kde Pavel v úvodní části vynechává obvyklé díkůvzdání a chválu a místo toho jde rovnou k problému, který je potřeba vyřešit. Dokonce i do církve jako byla ta v Korintu, píše Pavel své díkůvzdání, ale Timoteovi do Efezu ne. To ukazuje na závažnost problému, který měl Timoteus v Efezu vyřešit, aby „nikomu nedovolil učit odchylným naukám a zabývat se bájemi a nekonečnými rodokmeny, které vedou spíše k jalovému hloubání, než k účasti víry na Božím záměru“ (1Tm 1,3–4). Tyto odchylné nauky byly spojené se zákonem. Byli tam lidé, kteří chtěli být pokládáni za učitele zákona, ale nerozuměli tomu, proč a komu byl dán zákon. Společně s bájemi a rodokmeny učili Mojžíšův zákon a chtěli ho vložit na křesťany. Již o mnoho let dříve se k této věci vyjádřil Petr, když do Antiochie přišli lidé, kteří také učili, že je třeba zachovávat zákon, abychom byli spaseni: „Proč tedy nyní pokoušíte Boha a chcete vložit na učedníky břemeno, které nemohli unést ani naši otcové ani my!“ (Sk 15,10). Nyní Pavel připomíná Timoteovi, komu je určen zákon – a mluví o zákoně v obecném slova smyslu a vede Timotea k tomu jedinému, co může vyřešit problém zákona i problém hříchu – k evangeliu. Evangelium je odpovědí na hřích, je mocí ke spasení pro každého, kdo věří (Ř 1,16). Vyřešení problému falešných učitelů, učitelů zákona, vidí Pavel ve zdravém učení evangelia. V tomto textu ukazuje nádheru, velikost, moc a slávu evangelia. Na vlastním příkladu ukazuje velikost Boží moci i moc Boží milosti (v. 15–16). Celý oddíl pak vrcholí reformačním Soli Deo Gloria – jedině Bohu buď sláva (v. 17). 

Pavel začíná slova svého svědectví chválou a údivem. Žasne nad tím, co s ním Kristus udělal. Jeho úžas směřuje k velikosti Boží milosti (v. 14). Podivuje se nad tím, že ho Pán uznal za spolehlivého a svěřil mu své evangelium. To ukazuje na velikost Boží moci. Když Bůh zastavil Pavla na cestě do Damašku, byl Pavel jedním z nejhorších pronásledovatelů církve. Křesťané v té době neměli většího protivníka. Ale Bůh změnil jeho srdce a dal mu nové. Ze své milosti mu dal nově se narodit z Ducha svatého (Sk 9,1–15). Bůh Pavla zastavil velmi dramatickým a neopakovatelným způsobem. Z nesmiřitelného nepřítele církve učinil apoštola evangelia. Ale to nakonec není to největší, nad čím by Pavel žasnul. Žasne nad tím, že mu Kristus dal sílu a uznal ho za spolehlivého a určil ke své službě. 

V jistém slova smyslu byl Pavel velmi dobře připravený, protože jako zákoník znal dokonale Starý zákon, měl Boží slovo v krvi. Proto mohl okamžitě po svém obrácení jít do synagogy a zvěstovat Krista. „Působil čím dál tím mocněji a svými důkazy, že Ježíš je Mesiáš, přiváděl do úzkých damašské židy“ (Sk 9,22). Nakonec chtěli Pavla zabít a Pavel musel utéct. Protože hlídali brány Damašku, spustili ho učedníci v koši z hradeb. Kristus Pavlovi zjevil evangelium a dal mu sílu k tomu, aby ho kázal – a v tomto smyslu byl Pavel dokonalým a dobře připraveným nástrojem. Ale na druhé straně byl připravený jen velmi málo – musel pracovat na svém charakteru. A tohle je to místo, kde Pavel žasne nejvíce. Bůh mu svěřil evangelium, ačkoliv byl předtím rouhač, pronásledovatel a násilník. Sám Pavel by nikoho takového nikdy nedoporučil ke službě evangeliu. Ale Pán to s Pavlem udělal. Udělal to Bůh sám a udělal to ve své svrchovanosti a ze své moci. 

Pavel velmi dobře rozuměl tomu, jak vzácné je evangelium, proto žasnul nad tím, že ho Pán určil za spolehlivého a dal mu sílu kázat evangelium. Dobře chápal, co to znamenalo, že mu bylo svěřeno evangelium – dokonce o tom mluví v kontrastu s těmi, kteří nekázali evangelium, ale zákon, ačkoliv vůbec nerozuměli tomu, co dělají a nechápali ani svá vlastní slova. Proto mluví o evangeliu slávy požehnaného Boha, které mu bylo svěřeno (v. 11). Bylo mu svěřeno, přestože byl rouhač, pronásledovatel a násilník. A hlavní příčinou byla milost našeho Pána, která se „nadmíru rozhojnila, a s ní víra i láska v Kristu Ježíši“ (1Tm 1,14). Milost je tím důvodem. Boží milost se rozhojnila. Proto Pavel může napsat, že došel slitování, protože ve své nevěře nevěděl, co dělá. Tady se musíme ještě na chvilku zastavit, protože závěr třináctého verše by snadno mohl někoho svést ke špatné interpretaci a aplikaci. Pavel nedostal milost kvůli tomu, že ve své nevěře nevěděl, co dělá. Boží milost a slitování není reakcí na hřích člověka. Žádný člověk není bez viny. Žádný člověk si nezaslouží slitování ani milost. Bůh nikomu nic nedluží. Pavel se ve své nevěře rouhal, pronásledoval církev a choval se násilně vůči křesťanům. Jeho duchovní zrak byl zaslepený. Ačkoliv znal zákon, nerozuměl tomu, co je to hřích, že hřích je v tom, že nevěří v Krista (J 16,9). Bůh se nad Pavlem neslitoval kvůli tomu, že Pavel nevěděl, co dělá, ale ze své milosti, ze svého ničím nezapříčiněného svrchovaného rozhodnutí. Všichni lidé vědí o Boží spravedlnosti (Ř 1,21), přesto nic nedělají se svým hříchem, a aby mohli pokračovat ve svém hříchu, chlácholí se slovy, že Bůh je přece hodný a oni to s ním nějak skoulí… Pavel nevěděl, co dělá, protože byl zaslepený hříchem. Žil v nevěře, jednal v nevěře, ačkoliv se domníval, že hájí své náboženství a prosazuje spravedlnost a pravdu. Ale jeho nevěra nebyla důvodem, proč se nad ním Bůh slitoval. Tím důvodem byla Boží milost, která se nadmíru rozhojnila. Pavel byl bídným ubohým hříšníkem, který žil ve své nevěře, žil v zatvrzelosti srdce, žil daleko od Boha a jeho slávy. 

Kdyby milost nebyla milostí – tedy nezaslouženou a svrchovanou, Pavel by nikdy slitování nedošel. Ale Boží milost se nadmíru rozhojnila. Spurgeon říká, že Pavel musel psát tato slova s mnohými slzami. Jaký zázrak milosti se tady odehrává! Bůh zachránil Pavla, Pavel došel slitování – nikoliv kvůli své nevěře, ale z Boží milosti. Milostí jste spaseni skrze víru (Ef 2,8). Bůh je bohatý v milosrdenství (Ef 2,5). Pavel používá slovo složené ze slovesa růst, rozmnožovat se, rozhojňovat se a předpony hyper. V Ř 5,20 a v 1Tm 1,14 je stejné sloveso, ale v 1Tm je ještě s předponou hyper. B21 mluví o tom, že Pavel byl zahrnut nesmírnou milostí, ale mně se moc líbí překlad v ekumenické, kde to překladatelé vyjádřili tím, že se milost nadmíru rozhojnila. Nadmíru – to je hyper, to je víc, než bychom si dovedli představit, víc než bychom čekali… Už samotné sloveso rozhojnit, rozmnožit, růst vyjadřuje překypující aktivitu, něco, čeho je pořád víc a víc a ve spojení s hyper – to je skutečně nadmíru. To je naprosto výstižný a přesný popis charakteru a podstaty Boží milosti. Boží milost je přehojná, překypující, přetékající. Boží milost pramení z Boží lásky a stejně jako Boží láska vytéká ven, přetéká, přelévá se na hříšníky, takže se mohou doslova koupat v Boží milosti. Vzpomeňte si na Ezechielův popis chrámu (Ez 40-48). Z pod prahu domu vytékal pramen, který se měnil v řeku, ve které nebylo možné stát – muselo se v ní plavat. To je obraz Boží milosti, kterou Bůh zahrnuje svůj lid – hříšníky před stvořením světa vyvolené ke spasení. Milost, která přichází spolu s vírou a láskou v Kristu, je darovaná jenom Božímu lidu, nikomu dalšímu. Celý svět sice existuje na základě milosti, která se stala v Kristu, ale milost, která přináší spasení, je zvláštní Boží milost, která je určená jenom vyvoleným. 

Této zvláštní, spasitelné Boží milosti nikdy není málo a nikdy nepřichází sama. Společně s ní se rozhojnila také víra a láska v Kristu Ježíši. To nám ukazuje na zdroj milosti, zdroj víry a zdroj lásky. Boží milost, která přináší víru a lásku nenajdeme nikde jinde než v Kristu. „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. … Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista“ (J 1,14.16–17). Ti všichni, kteří byli obdarováni milostí za milostí, jsou ti, o nichž je ve 13. verši řečeno, že se narodili z Boha. Sláva, milost, pravda, víra i láska – to všechno a ještě mnohem víc nacházíme v Kristu. V něm nás Bůh obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů (Ef 1,3).

Milý čtenáři, jestli máš pocit, že se ti nedostává víry, musíš jít ke Kristu. On je původce i dokonavatel naší víry, v něm jsme obdařeni milostí a spolu s ní i vírou. Možná tvoje láska chladne, potom musíš spěchat ke Kristu – jenom on je tím, kdo dokáže zapálit vychladlé srdce, kdo neuhasí doutnající knot, ale rozehřeje ho tak, že ospravedlnění z víry budou zářit jako slunce (Da 12,3). V Kristu nám Bůh daroval všechno, proto nemusíme, a nemáme hledat nikde jinde než u něj. Je to jednoduché – pojďte ke Kristu. On sám nás zve: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším“ (Mt 11,28–29). To je evangelium – to je místo, kam spěchá i Pavel v našem textu.