Mýtus vlivu

Náboženská rubrika v Los Angeles Times ze 7. března 1998 obsahovala článek s názvem „Profesoři seminářů z L. A. se sejdou, aby uvažovali nad pravdou.“ Již čtvrtým rokem svolal Skirballský institut amerických hodnot pět škol, aby spolu diskutovaly: St. John’s Seminary z losangeleské arcidiecéze římskokatolické církve, Hebrew Union College coby zastánce reformovaného judaismu, University of Judaism za konzervativní judaismus, Claremont School of Theology, jež je ve spojení s liberálními protestanty, a Fuller Theological Seminary s evangelikálními kořeny. Článek cituje několik účastníků v souvislosti s pozitivní atmosférou setkání. Zachycen byl i komentář moderátora setkání, Donalda E. Millera z University of Southern California: „Jak Miller prohlásil, náboženské názory ‚pokrokových‘ Židů, katolíků a protestantů jsou si podobnější, než názory ortodoxních a pokrokových věřících v rámci každého z těchto náboženství.“

Článek citoval členy fakult každé zúčastněné školy, kromě Fullerova semináře. Přítomnost Fullerova semináře na tomto setkání a absence jejich citací v článku mě donutila přemýšlet. Nevím, co zástupce Fullerova semináře na setkání řekl, ani jaký byl skutečný charakter diskuze. Vím jen, že článek zanechává dojem, že Fullerův seminář má blíže k pokrokovým protestantům, římským katolíkům a Židům než ke konzervativním protestantům.

Jak jsem přemýšlel nad vlivem tohoto článku na čtenáře, přišla mi na mysl fráze, nad kterou jsem se často zamýšlel – mýtus vlivu. Dokázal jsem si jednoduše představit, jak asi probíhala debata ve Fullerově semináři, když dorazila pozvánka na toto setkání. Někdo jistě řekl: „Měli bychom jít. Mohli bychom něco ovlivnit.“ Avšak soudě podle článku, co ovlivnili? Jistě ne to, že by nějak prosadili křesťanskou pravdu. Spíše se shodli s různými teologickými liberály.

Už dlouho se domnívám, že biblické křesťanství naší doby je podrýváno upřímnými lidmi, kteří se zapojují do nebiblických aktivit proto, aby „něco ovlivnili“. Smutným a ironickým výsledkem těchto aktivit bývá poškození Kristovy záležitosti, a ve skutečnosti dosáhnou jen malého či žádného pozitivního ovlivnění. Mýtus vlivu svádí křesťany k víře, že tím, že se dopustí kompromisu na důležitých duchovních pravdách, mohou pro Krista získat více lidí.

Jen pro jistotu – nestavím se proti snaze něco ovlivnit. Křesťanská společnost by se neměla izolovat od debat s kýmkoliv nebo od běžných aktivit s nekřesťany tam, kde nedochází ke kompromitování víry. Křesťané by měli doufat, modlit se a pracovat na tom, aby měli zbožný vliv všude, kde to v tomto světě jde. Křesťané si musí uvědomit, že jisté druhy kompromisu mohou být žádoucí. Křesťané a nekřesťané se například mohou spojit, aby se postavili proti potratům. Je rovněž žádoucí, aby se baptisté, reformovaní a luteráni spojili v prosazování základních pravd reformace.

Nebezpečí však přichází, když křesťané přijmou představu vlivu odvozenou ze světa politiky nebo obchodu. Takový svět rozumí vlivu ve vztahu k moci, penězům, počtům a úspěchu. Kompromis, spolupráce a záměrná nejednoznačnost – to jsou všechno metody používané k dosažení vlivu v tomto světě. Měli by si však křesťané ve jménu vlivu osvojovat strategie a stanovovat cíle, které kompromitují základní prvky jejich víry?

Abych ilustroval nebezpečí mýtu vlivu, dovolte mi nabídnout vám dva příklady. První se vztahuje ke službě Billyho Grahama. Billy Graham začal svou službu za amerického fundamentalismu 40. let 20. století. Zpočátku se mu dostávalo silné podpory od fundamentalistů, jako byl Bob Jones Sr. a John R. Rice. V roce 1951 Graham napsal: „Netolerujeme ani nemáme společenství s žádnou formou modernismu.“ Stejný postoj zopakoval Riceovi v roce 1955. Avšak v roce 1957 při newyorské kampani tento postoj viditelně změnil. Graham bránil svůj vstřícnější postoj ke spolupráci při evangelizacích těmito slovy:

„Domníval jsem se, že bychom měli ochotně spolupracovat se všemi, kdo chtěli spolupracovat s námi. Naše poselství bylo jasné, a pokud se někdo s radikálně odlišným teologickým názorem nějakým způsobem rozhodl připojit k naší kampani, která vyhlašovala Krista jako cestu spasení, pak to byl on, kdo se dopouštěl kompromisu na svém osobním přesvědčení, ne my.“

Problémem však nebylo jen to, že Graham měl čím dál tím více liberálních protestantů a římských katolíků na svém pódiu i v komisích, ale že zájemce posílal zpět do těchto církví. Po dlouhou dobu (možná od začátku) byli zájemci, kteří byli předtím ve spojení s některou z církví, posíláni zpět do církví, ze kterých přišli. Okolo roku 1951 byli zájemci bez církevní minulosti odkazováni na církev vybranou „určovací komisí“ složenou z místních služebníků.

Graham čelil problému, kterému čelili všichni cestující kazatelé, totiž tomu, jak předat svou práci místním církvím. Chtěl s církvemi spolupracovat, a ne s nimi soutěžit. Od prvních kampaní vyzýval ty, kdo se „rozhodli“: „Především se připojte k církvi.“ Napsal:

„Naší třetí obavou [v roce 1948] byla tendence mnoha evangelistů konat svou práci odděleně od místních církví a dokonce otevřeně a ostře kritizovat místní pastory a sbory. Byli jsme však přesvědčeni, že je to nejen kontraproduktivní, ale také nesprávné z biblického hlediska. Byli jsme rozhodnuti spolupracovat se všemi, kdo budou na veřejném vyhlašování evangelia spolupracovat s námi, a vyhýbat se postoji, který se stavěl proti církvím i duchovenstvu.“

Ve vzpomínkách na přípravu losangeleské kampaně v roce 1949 řekl: „Moje omezená zkušenost mi již ukázala, že bez spolupráce s místními církvemi a jejich pastory by trpěla návštěvnost i návazná péče o nové křesťany.”

Z přesvědčení chtěl, aby jeho práce sloužila sborům, ale také chtěl věci ovlivnit tím, že získal ke spolupráci největší církve a zajistil tak velký počet návštěvníků shromáždění. Spolupráce s liberálními protestanty a římskými katolíky byla vymyšlena tak, aby zvýšila vliv služby s cílem vyššího počtu obrácených.

Není pochyb o tom, že Billy Graham byl ve své snaze o obrácení lidí ke Kristu a ve své víře, že jeho strategie byla k tomuto účelu nejefektivnější a nejvlivnější, naprosto upřímný. Byl tedy sveden mýtem vlivu? Vždyť kampaně navštívily tisíce lidí, kteří by jinak nepřišli. Vždyť na těchto shromážděních došlo k obrácení jedinců. Vždyť jeho rozhodnutí spolupracovat přidalo k jeho postavení coby národní ikony a přítele prezidentů. Ale byl kvůli tomu efektivnější v kázání evangelia a v získávání učedníků pro Ježíše Krista? Věřím, že z lidského pohledu by se z nich v průběhu let stali opravdovější učedníci, kdyby býval zájemce odkazoval pryč od liberálních a římskokatolických církví do biblických protestantských sborů.

Druhý příklad nebezpečí mýtu vlivu zahrnuje dvě prohlášení, Evangelikálové a katolíci společně a Dar spasení. Tato prohlášení byla již pečlivě prozkoumána jinde a nechci se vracet k jejich teologické problematice. Spíše chci ukázat, že evangelikální účastníci na setkáních, kde vznikla tato prohlášení, se k těmto snahám připojili z touhy něco ovlivnit pro Krista. Bezpochyby doufali, že ovlivní římskokatolické účastníky – a možná i celou římskokatolickou církev – tím, že představí evangelikální víru. Doufali, že by se mohli spojit se „znovuzrozenými” římskými katolíky proti nevíře a nemorálnosti naší doby. Věřili, že by mohli mít navěky velký vliv tím, že by dosáhli pevné dohody s římskými katolíky.

Mnozí zaangažovaní evangelikálové věří, že dosáhli více, než v co doufali. Římští katolíci, jak nám účastníci tvrdili, přijali prohlášení, které vyučuje ospravedlnění jen skrze víru tak, jak to učili reformátoři. Jaký vliv! Několik analýz těchto dvou prohlášení ukazuje, že ve skutečnosti k dosažení tohoto obdivuhodného cíle nedošlo. Římští katolíci vlastně v prohlášení nic nového nepřipustili a evangelikálové přijali všechny katolíky jako bratry a sestry v Kristu – neobvyklá pozice pro evangelikály.

Mohl bych zmínit ještě spoustu dalších příkladů mýtu vlivu. Například hnutí církevního růstu, které vykuchává křesťanské uctívání ve jménu evangelizace. A na nižší úrovni, představte si pastora, jak se veřejně modlí a nepoužívá při tom jméno Ježíš, aby někoho neurazil. Zlověstné následky mýtu vlivu jsou všude.

Co vede tolik evangelikálů, aby tento mýtus přijali? Z části je to americká fascinace vážeností, úspěchem a počty. Ale takový přístup ukazuje, že američtí evangelikálové vlastně nikdy neopustili svůj postmilenialismus 19. století. Stále se s velkým optimismem těší na obnovení „evangelikálního imperia” posledního století. Sní o tom, že se znovu stanou „hlavním proudem” amerického náboženství a kultury, jakým byli před vzestupem liberalismu a přistěhovalectvím římských katolíků.

Ale ještě hlubší příčina přitažlivosti mýtu vlivu je teologická. Evangelikálové, kteří podléhají mýtu vlivu, tak činí z části kvůli své vlastní mylné teologii. Vyvinuli teologie, které se odchylují od bohatých biblických teologií reformace.

Někteří evangelikálové přijímají mýtus vlivu z arminiánského pohledu na spasení. Protože spasení závisí v konečném důsledku na souhlasu svobodné vůle, dochází k ospravedlnění mnohých teologických kompromisů, aby došlo k zaujetí nevěřícího a k jeho pohnutí. Jiní evangelikálové jsou motivováni chybnou doktrínou o církvi. Nevidí církev jako základní instituci v Boží ekonomii založenou na Jeho Slovu a jím řízenou, ale jako užitečnou podpůrnou skupinu pro jednotlivého křesťana a jeho chození ve víře. U Billyho Grahama vyplouvají obě tyto teologické slabosti na povrch. Jeho arminianismus je jasný. Jeho slabá doktrína o církvi je vidět v tom, že posílal zájemce zpět do nesprávných církví – chyba, kterou, zdá se, si uvědomil i on sám, když sestavil kurzy biblického studia jako součást návazného protokolu pro zájemce.

Nejtragičtějším následkem mýtu vlivu je, že ti, kdo ho přijímají, často končí ovlivněni světem, místo aby měli dobrý vliv na svět. Například Fullerův seminář ve svém úsilí zvýšit svůj vliv tím, že ustoupí ze svých vlastních fundamentalistických kořenů, se vzdal základních evangelikálních doktrín, jako je neomylnost Písma. Evangelikálové, kteří podepsali dohodu s římskými katolíky, podkopávají jak schopnost prorocky svědčit římským katolíkům, tak dílo evangelikálních misií v místech, jako je Latinská Amerika. Billy Graham v rozhovoru s Robertem Schullerem z Crystal Cathedral zněl pozoruhodně liberálně:

Dr. Schuller: „Rozumím dobře, že říkáte, že je možné, aby Ježíš Kristus vstoupil do lidského srdce, duše a života, i když se tito lidé narodili v temnotě a nikdy se nesetkali s Biblí? Rozumím správně tomu, co jste řekl?“

Dr. Graham: „Ano, rozumíte, protože tomu věřím. Potkal jsem lidi pocházející z kmenů v různých částech světa, a ti nikdy neviděli Bibli ani o ní neslyšeli a nikdy neslyšeli ani o Ježíši, ale ve svých srdcích uvěřili, že Bůh existuje, a snažili se žít život, který byl docela oddělený od komunity, ve které žili.“

Dr. Schuller: „To je fantastické. Jsem nadšený, že to říkáte. Boží milosrdenství je tak široké.“

Dr. Graham: „Ano, určitě je.“

Jediný způsob, jak se zbavit mýtu vlivu, je znovu se oddat důležitosti biblické teologie jako základu pro křesťanské konání. Musíme nechat Bibli, aby v celé své plnosti řídila naše myšlení i činy. Musíme si pamatovat, že Pavel nekázal zkrácené evangelium, ale vyhlašoval celý úradek Boží. Když řekl, že se všem stal vším, mluvil o věcech neutrálních, ne o záležitostech základní křesťanské pravdy nebo etiky. Nestal se prostitutem, aby získal prostituty. Ani se nestal arminiánem, aby získal ty, kdo jsou závislí na doktrínách o dobrotě člověka nebo o svobodné vůli. Musíme se vydat cestou apoštolů a reformátorů, kteří pro Boha dokázali veliké věci, ne však bezbožným kompromisem, ale věrným prohlašováním pravdy Božího Slova.

Z blogu Ligonier.org.