Narození z vody a z Ducha (Jan 3,1–15)
Apoštol Pavel psal Korintským (2K 5,17): „Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové.“ O nezbytnosti vnitřní duchovní obnovy mluví též Pán Ježíš. Nazývá ji znovuzrozením. Toto slovo se často užívá, ba řekněme to přímo, i zneužívá. Mluví se mnoho o znovuzrození a přece je jeho vlastní podstata a jeho vznik tajemstvím, jako je a zůstává tajemstvím podstata a vznik života vůbec.
Věda nám vypráví dopodrobna o proměnách, které se dějí v klíčícím semeni, až i vypučí a vyrůstá v stéblo, o úkazech, jimiž se projevuje vznikající a vyvinující se život; ale život sám ve své podstatě zůstává stále nerozluštěnou záhadou. A tou je a zůstává samo to probuzení se k životu, u travičky ze semene se klíčící stejně jako u člověka. Není divu, že se ocitáme tváří v tvář stejně divným tajemstvím, když se jedná o klíčící nový život duchovní a mravní. Divné je tu již to první, ještě neuvědomělé, procitnutí k životu.
Vypravujme však prostou událost, která nám to snad znázorní: Před mnohými věky žil v Jeruzalémě bohatý, vznešený muž. Kterési noci, odpočívaje na svém loži, marně hledal občerstvující spánek. Proč? Ovšem i bohatí a vznešení lidé mají své starosti a své útrapy, které zapuzují sen, i oni mívají své bezesné noci. Měl takovou i onen muž. Proč? Hryzlo jej snad svědomí, vyčítajíc mu spáchané zločiny? Nikoli! To, co mu rušilo spánek, bylo spíš vědomí vlastní ctnosti. Byl mužem vychovaným v přísném zachovávání zákona Božího. Ten byl pravidlem jeho života. Toho si byl plně vědom, a toto vědomí bylo jeho chloubou a útěchou. Avšak nyní se najednou začalo povážlivě viklat. Příčinou toho byl podivný muž, jenž začal nedávno působit, a učil lidi tak, jako nikdo dosud. Jeho zjev byl prostý, ale jeho slovo jako toho, který má moc, nadto pak osvědčované skutky, jaké rovněž nikdo před tím nekonal. Před jeho mocným slovem mizela bída a strast. Síly přírody i temní duchové dřímající v hlubinách lidského srdce, museli poslouchat jeho velení. Onen hrdý, vznešený muž se cítil oproti němu hluboce pokořen, neboť lesk jeho vlastních ctností bledl v záři dokonalosti onoho. Byl by ho nenáviděl, ale musel ho obdivovat a milovat. Zmocnil se ho nevýslovný nepokoj, ba úzkost. Nemohl usnout. Konečně povstal z lože, zahalil se do pláště, a již spěchá ulicemi zamlklého města, až stane u dveří malého domku. Zaklepal, a bylo mu otevřeno. A již stojí tváří v tvář mistru a vše, co jej znepokojuje a tísní, vkládá do chvatného oslovení: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním.“ Co se ti „svatí“ všech dob, naši nevyjímaje, navytýkali ubohému Nikodémovi – tak se jmenoval ten muž – že ze strachu před lidmi přišel v noci k Pánu, protože ve dne neměl k tomu dost zmužilosti. Ale máme snad právo vytýkat dítěti, že není tak silné jako dospělý muž? Musí začít málem, cokoli se má stát velikým v království Božím. Nikdo se nenarodí rekem, nýbrž dospívaje, teprve se jím stává. Proto Pán dal i víře „jako zrno hořčičné“ své slavné zaslíbení. Scházelo arci Nikodémovi ještě velmi mnoho. Jeho stanovisko bylo ještě tuze nízké. Mnozí vykladači Písem nazvali ho racionalistou. Dejme tomu, že jím byl, ale jisto je, že mu bylo úzko při jeho „rozumné“ víře, a že toužil výše, po plném ukojení svých náboženských potřeb a tužeb u Spasitele. A Pán mu ukazuje cestu k tomu vyššímu, ba nejvyššímu stanovisku: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ Tato odpověď se zdála již mnohým podivnou. A takovou se vskutku jeví, máme-li na zřeteli otázku tak, jak ji Nikodém vyslovil. Na tuto otázku však Pán nehodlal vůbec odpovídat, nýbrž na tu, která tkvěla nevyslovená v Nikodémově srdci. On se táže ústy Mistra po jeho skutcích, ale toužil v hloubi srdce zvědět cosi jiného, co sice tušil, ale nedovedl vyslovit. Pán četl za otázkou úst po svých skutcích otázku srdce: Milý Mistře, je mi, jako bych se probouzel ze snu. Cosi ve mně zmírá a cosi nového se probouzí, a proto přicházím k tobě, zdali bych se nedozvěděl, jak bych mohl ukojit ty potřeby a tužby nově se ve mně rodící.
Nikodém s těmito svými potřebami a tužbami je typem, vzorem toho, co se děje i v naší době v nitru tisíců a tisíců lidí. I v jejich srdcích se probouzejí tužby po čemsi, o čem nevědí sami, co by to bylo. Hledají jejich ukojení různým způsobem, na bludných cestách, ale přece hledají všichni to jedno, čeho potřebí, aby vyplněna byla vnitřní prázdnota, kterou v nich zanechal svět a dosavadní život. A na tyto nejasné tužby odpovídá Pán Nikodémovi i všem jeho druhům: Musíte se znovu narodit!
Nikodémovi, vyrostlému v důvěře ve vlastní dokonalost, je to ovšem nepochopitelné, a proto ulpí na liteře a nemůže proniknout do ducha odpovědi Páně. „Jak se může člověk narodit, když už je starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit.“
Jistě pošetilá to řeč. My snad bychom mu upřeli po takovéto odpovědi schopnost, aby kdy mohl vystihnout tajemství království Božího. Víra našich dnů je velice skrovná. Spokojuje se tím, že se osvědčuje jen mezi sobě rovnými. „Jen tahle chátra, která nezná zákon – kletba na ně,“ je namnoze jejím heslem. A přece je třeba stavět mosty pro ty, kteří jsou vně, aby i oni mohli vejít. Třeba sestoupit k nim na jejich nižší stanovisko, vmyslit se v jejich předsudky a omezené názory, pochopit je, abychom se jim stali pochopitelnými. I v tom je nám Pán vzorem. Byl Nikodém, ač jeho vlas snad již zešedivěl, ještě dítětem, mluvícím dětskou řečí, ale Pán byl přítelem dítek, měl strpení s jejich mdlobami. – „Nechte děti a nebraňte jim jít ke mně; neboť takovým patří království nebeské“ (Mt 19,14). A i tu vedl Pán svého mdlého učně, toto dítě slabé duchem, jakoby ramenem mateřským k světlu pravdy.
Ježíš odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího“ (J 3,5). Pán tu pomíjí nepochopené slovo „znovuzrození“ a místo něj klade „narození z vody a z Ducha.“
Mělo to být vysvětlením, avšak nebylo to spíše zatemněním? „Narodit se z vody a z Ducha.“ Nebylo to Nikodémovi stejně nesrozumitelné jako řeč o znovuzrození? Nuže, snad ne do té míry, jak bychom se mohli domnívat. Uplynulo jen málo měsíců od té doby, co jiný prorok upoutal k sobě všeobecnou pozornost izraelského lidu. Hrnuli se v zástupech k němu na poušť za Jordán. Kázal pokání, a jeho mocné svědectví nezůstalo bez účinků. Mnozí, uchváceni jeho výmluvností, pokorně sestoupili z hrdé výše své domýšlivosti, uznali svou nehodnost a činili pokání. Ty pak křtil a při tom odkazoval na toho, jenž k sobě volá obtížené, snímá hříchy světa a naplňuje srdce duchem lásky, pravdy. „Já vás křtím vodou k pokání; ale ten, který přichází za mnou, je silnější než já - nejsem hoden ani toho, abych mu zouval obuv; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm“ (Mt 3,11; J 1,26-36).
Nikodém jistě věděl o Janovi. Byl přece jedním z farizeů. A je známo, že ti též přišli k Janovi, žádajíce pokřtění, což jim však odepřel. Řekl jim (Mt 3,7-10): „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nadcházejícím hněvem? Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání. Sekera je už na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.“ Farizeům tedy Jan odepřel křest. Nebyl tedy účasten jeho křtu ani Nikodém. A když mu tedy Pán říká, že nemůže vejít do království Božího, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, znamená to „narození z vody“, že nejprve potřebuje Janův křest, který byl křtem pokání, pak teprve víru; napřed smrt, pak teprve život, smrt starého člověka, než může ožít člověk nový.
Pokání je a zůstává nezbytnou podmínkou znovuzrození. Tam směřují všechny tajemné tužby, probouzející se v neuspokojeném srdci člověka, a odtud vlastně i vznikají. Jde jen o to, abychom to pochopili a uznali, aby ty tužby především dozrály ve vědomí: Nejsi, čím a jakým máš být; jsi ubohý, bídný hříšník, nenaplnil jsi zákon, neučinil jsi zadost vůli Boží. Tvé ctnosti jsou rouchem poskvrněným, sotva něčím lepším než skrytým sobectvím, nejsou rouchem svatebním, ale bídným cárem skrývajícím nuzně tvou nahotu. Nedovedeš si také sám pomoci, ať děláš, co děláš, nedokážeš to na věky. „Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího.“
Co znamená „narození z Ducha“?
I to mohl Nikodém vědět. Jan mluvil o tom, který jde za ním, a jenž ty, kdo činili pokání, bude křtít ohněm a Duchem svatým. Za pokáním jde víra. V srdci zkroušeném počíná své dílo spasitelná láska Kristova. Kdekoli se člověk pokořuje v upřímném pokání před Bohem, tam Beránek Boží snímá hřích a v srdce smířené dává svého Ducha, jehož působením klíčí nový život ke znovuzrození.
„Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu“ (J 3,7). Bez tohoto znovuzrození není pokoj, není spasení, neboť „co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je Duch“ (J 3,6).
Jaké símě, taková rostlina, jaký kořen, takové ovoce. „Špatný strom nedává dobré ovoce. Vždyť z trní nesklízejí fíky a z hloží hrozny.“ Žádný člověk, opakujeme, žádný se nerodí, aniž by na něm nelpěla skvrna dědičného hříchu.
Je mnoho lidí, kteří se pohoršují nad tímto slovem. Věru divná to věc v době, kde vývoj tvorstva se vysvětluje „dědičností“. Zdali to stačí, je otázka, kterou se zde nyní nezabýváme, ale toto je jisté: Jen slepec může dědičnost nevidět a jen omezenec její význam popírat. Avšak právě proto se musí uznat v oboru duchovním a mravním. Jako hmotné rysy, tak ožívají v dítěti duchovní a mravní rysy otců a matek, jak ty „dobré“, tak stejně i ty zlé. Kupodivu, že toto může někdo popírat a na tom se urážet.
Přete se o to, je-li vaše dítě podobné víc otci nebo matce; mluví se o vlastnostech, které upomínají tu na toho, tu na onoho z nich, pokud jde o tvář, o oči, o úsměv, o držení těla; a rádi slyšíte, řekne-li se, že tomu tak je i pokud jde o nadání a náklonnosti – ovšem ty pěkné. Ale proč ne také ty špatné, ty hříšné? A přece, pokud jde o ty, má se to zrovna tak, jako pokud jde o ony. Nač si zapírat, že i ve zlých a nechvalných rysech povahy, náklonnostech, shledáváme samy sebe ve svých dětech. Naše vlastní nezpůsoby, naše vlastní zvyky jakoby se vtělily do nich. Nebo je to následek příkladu, který na nás vidí? Snad tu a tam také, avšak neshledáváme při nich i nezpůsoby a nectnosti, které jsme sami dávno odsoudili a přemohli, nebo alespoň dovedeme ukrývat?
Ano, je to tak, a to do té míry, že to často bývá i příčinou a omluvou zvráceného vychování, přílišné, nenáležité shovívavosti. „Vždyť jsme to dělali právě tak, když jsme byli mladí,“ slýcháme tu a tam omlouvat zlé činy mladých lidí.
„Co se narodilo z těla, je tělo!“ Dokud člověk není ovanut dechem vyššího života, života z Boha, dotud je a zůstává nejen snad náchylným ke hříchu, ale přímo jeho otrokem. Věda, umění, hudba a kultura mají nepopiratelný vliv na vývoj člověka, na způsob jeho chování, na jeho názory, potřeby i obyčeje, „vzdělávají“ ho, jeho schopnosti se vyvíjejí, jeho síly se cvikem tuží a rostou. Ony nás činí způsobilými stopovat světy na jejich drahách, vystihovat tajemné zákony, jimiž jsou řízeny. Ale při tom všem lidské srdce zůstává totéž, tytéž jsou jeho vášně, náklonnosti a tužby, a jen způsob, jakým se projevují, se případně mění. To, co nazýváme vzdělaností, činí nás uhlazenějšími, zjemňuje zevní mrav a požitek, omezuje surový výbuch vášně, ale neodstraňuje hřích. Ten jen obléká nový šat, chceme-li, vystupuje „v rukavičkách“; bere na sebe ovčí roucho, ale uvnitř zůstává hltavý vlk. Rozdíl je jen ten, že hřích dovede ve svém zakuklení tím nebezpečněji řádit a vnikat i tam, kam by neměl přístup ve své nepokryté tvářnosti. Dovede oklamat i samotného hříšníka, že nepoznává hada, jehož hostí ve vlastním srdci.
Co se narodilo z těla, je tělo. A proto „musí se člověk znovuzrodit“. Proto musí být znovuzrozen z Ducha, chce-li dojít spasení. Jak je to možné? Nikodém to nemohl pochopiti, ale slovo Páně se mu osvědčilo jako „světlo na temném místě svítící“, a dá Bůh, osvědčí se i nám.
Přidat komentář