Pečlivé zaopatření od církve

• Zákoníka Zénu a Apolla pečlivě vyprav na cestu, aby jim nic nechybělo. (Tt 3,13)

Co dělal zákoník Zénas společně s Apollem na Krétě? Přijeli na dovolenou nebo si odpočinout? Kdo vůbec byli tito muži a co dělali na Krétě? 

O Zénovi toho víme opravdu málo. Kromě této jediné zmínky v listu Titovi o něm Bible nikde nemluví. A to jediné, co nám o něm zde řečeno, je, že je zákoník. Což mohlo znamenat, že to byl Žid vyučený v zákoně Mojžíšově, který se obrátil k Pánu Ježíši Kristu, podobně jako Pavel. Ale tímto slovem nemusí být označen výhradně židovský znalec zákona, ale může také označovat znalce římských zákonů, tedy právníky. Jistotu nemáme ani u jednoho, protože nám prostě Písmo o Zénovi víc neříká. 

Ohledně Apolla jsme na tom podstatně lépe. Lukáš nám odhaluje, že to byl Žid, který pocházel z Alexandrie, tedy z Egypta, který byl znalcem Písma a výmluvným mužem. Znal Janův křest a cestu Páně a otevřeně učil o Pánu. Přišel do Efezu, kde se setkal s Priscilou a Akvilou, kteří ho slyšeli, všimli si, že cosi jeho zvěsti chybí, „vzali ho k sobě a vysvětlili mu Boží cestu ještě přesněji“ (Sk 18,24–28). Potom se Apollos vydal do Řecka a bratři ho k tomu povzbudili a napsali učedníkům dopis, aby ho přijali. A Apollos velmi prospěl těm, kdo z Boží milosti uvěřili. Pavel o něm později napsal Korintským, že je to jenom služebník, stejně jako on, Pavel, který zaléval to, co Pavel zasel – ale Bůh dal ze své milosti vzrůst. 

A tak jsou zde dva muži, muži, kteří se rozhodli odevzdat své životy cele do služby Pánu a jeho Slovu. Dva muži, kteří na Krétu nevyrazili na dovolenou ani studovat starověké památky, ale přijeli posloužit tamní církvi. Dva výmluvní muži, učitelé, znalci Písma a milovníci Pána Ježíše Krista. 

A Pavel Tita povzbuzuje, aby se o ně postaral, aby je vypravil na cestu, aby se o ně pečlivě postaral, aby nebyl ledabylý. Mohli bychom to přeložit také jako horlivě nebo svědomitě. Měl být pečlivý, aby mu neunikly nějaké drobnosti. Jak často máme často sklon přehlížet drobnosti, a zvlášť pokud se to týká druhých. Pro nás nějaká věc nemusí být žádný problém, snadno ji přehlédneme, ale platí to stejně i pro druhé? Pavel žádá Tita, aby se aktivně zajímal o to, co tito dva bratři budou potřebovat. Ono „pečlivě je vyprav na cestu“ znamenalo nejenom zajistit jim dostatek finančních prostředků, ale také postarat se o co nejvíce další věcí. Možná aby měli co na sebe, aby měli dostatek jídla na cestu, aby měli všechny náležitosti, které potřebují, možná dokonce vyhledat někoho z místních křesťanů, kteří by toto učitele evangelia mohli alespoň část cesty doprovodit. Prostě „aby jim nic nescházelo“, jak říká Boží Slovo, aby v ničem neměli nedostatek. Písmo jde na tomto místě hodně daleko. Právě taková byla zkušenost apoštola Pavla. Když byl ve vězení a trpěl, církev z Filip se o něj postarala. A podívejte, jak ho to v jeho situaci potěšilo:

• Velmi jsem se v Pánu zaradoval, že již zase rozkvetla vaše péče o mne. Vím, vždycky jste na to mysleli, jen jste neměli příležitost. … Ne že by mi šlo o dary; jde mi o to, aby rostl zisk, který se připisuje k vašemu dobru. Dostal jsem tedy všecko a mám hojnost; jsem plně opatřen, když jsem přijal od Epafrodita dary, které jste mi poslali – jsou vůní příjemnou, obětí vhodnou, Bohu milou. (Fp 4,10.17–18)

Taková podpora je veliké povzbuzení pro služebníka. Pavel měl velikou radost v Pánu, když viděl zájem Filipských o sebe. A Pavel chtěl, aby stejnou radost mohli prožívat Zéna s Apollem, když budou na Krétě. Když je služebník takto zaopatřen, je mu to velikou oporou ve službě a vede ho to k ještě větší horlivosti v díle evangelia. Je to vzájemné povzbuzení mezi těmi, kdo horlivě slouží Pánu a těmi, kdo je horlivě podporují.

Pavel píše, že mu nejde o dary, o zisk, ale že mu jde o ně, o Filipské. Jde mu o to, aby se připisoval zisk na jejich účet. Když totiž podporujeme nějakého služebníka v jeho práci, stáváme se spoluautory jeho práce, spoluslužebníky. Skrze podporu služby druhého vytváříme zisk, který se připisuje na náš účet. A nejzřetelněji je toto soužití vidět v místní církvi, v tom jak se stará o své služebníky a jak je zaopatřuje. Boží Slovo nám ukazuje, že je výsadou, ale také povinností postarat se jak o ty, kdo jdou pracovat pro evangelium jinam, tak ale také o ty, kteří pracují pro evangelium v místní církvi. Především se jedná o vedoucí sboru, o starší, ale můžeme to také vztáhnout na další lidi v církvi, např. na ty, kdo jsou ustanoveni pro nějakou zvláštní práci. Pavel napsal církvím do Galácie, že ti, kdo jsou vyučováni ve slovu, mají se dělit s vyučujícími o vše potřebné k životu (Ga 6,6).

Bůh některé ustanovil za pastýře, aby vyučovali Boží lid. Všichni potřebujeme vyučovat a každá místní církev naléhavě potřebuje muže, kteří budou kopat v Božím slově, budou pracovat jako dělníci, kteří se nemají zač stydět, a budou z Božího slova vynášet veliké pravdy evangelia. Jsou to podpastýři velkého pastýře našich duší, Pána Ježíše Krista. Jejich úkolem je povzbuzovat ve zdravém učení a usvědčovat odpůrce, kázat Boží slovo, vyučovat Boží lid. Jedná se o lidi, kteří mají nezištnou touhu sloužit církvi (1Pt 5,2). Přesto Boží slovo říká, že pokud dělají svůj úkol dobře, jsou hodni dvojí cti, nebo jak kontext napovídá, dvojí odměny (1Tm 5,17–18). Ti, kdo jsou vyučovaní, se mají dělit s těmi, kdo je vyučují o vše dobré. Ekumenický překlad nám tu nabízí výklad, když říká „o vše potřebné k životu“, ale myslím, že originál jde ještě o kousek dále, když mluví o všem dobrém. Nejde o to, aby starší sboru přežil. Jde o mnohem více, jde o společenství. 

Kdyby šlo pouze o vše potřebné k životu, měli bychom dneska hodně usnadněnou práci – mohli bychom jednoduše stanovit životní minimum, jak ho stanoví stát, a bylo by to. Víc by nás nemuselo zajímat. A možná by stačil jeden bohatší člen sboru, který by zabezpečil takové životní minimum pro starší, o ostatní by se vůbec nemuseli starat. Ale Písmo mluví o všech vyučovaných a o všem dobrém. A to je velký rozdíl. Každý, kdo je vyučován ve Slovu, malý i velký, chudý i bohatý, zakouší ve svém životě dobré. A s tím vším dobrým, co nám Bůh dává, se máme sdílet s těmi, kdo nás vyučují.

Dávání a podpora starších budují velmi intenzivní společenství a vztah mezi těmi, kdo se starají, kdo dávají a těmi, kdo přijímají. Sdílení znamená mít na jedné straně zájem o druhého a na druhé straně obětovat se pro druhého. Proto se mluví o díle lásky, o díle milosti, o štědrosti a o cenném daru před Bohem.

A stejné pouto vzniká v případě podpory služebníků evangelia, kteří pracují na vzdálených místech nebo nějakých dalších oblastech mimo místní sbor. Co je však důležité – měli by být známí v místním sboru, místním lidem, podobně jako Zénas a Apollos. Jejich podpora ze strany křesťanů na Krétě nebyla neosobní a vzdálená. Vyučovali krétskou církev! Nyní je má tato církev vypravit na cestu. Práce těchto dvou obdarovaných učitelů se bude připočítávat k zisku místní církve na Krétě. To je způsob, jak funguje Kristovo tělo.