Podstata evangelia (Tt 2,14)

Čtrnáctý verš je korunou celé druhé kapitoly listu Titovi. Je vyvrcholením nejenom předchozích tří veršů, ale je vrcholem celého listu. Je nádherným drahokamem na koruně evangelia, které je vysvětlené ve verších 11-13 a následně zopakované v Tt 3,4-7. Ale žádný z těch veršů se nevyrovná čtrnáctému verši druhé kapitoly, který jednoduše shrnuje podstatu, základ evangelia, ukazuje na práci, dílo evangelia a nakonec jde k působení, k důsledkům evangelia. Je to verš, který je zaměřený cele na Pána Ježíše Krista a nás dovádí k pokornému uctívání v bázni Boží. Jedná se o verš, který sahá hluboko do Starého zákona a ukazuje na naplnění starozákonních zaslíbení.

• A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich. (Ez 36,26-27)

Evangelium je Boží mocí ke spasení pro každého, kdo věří (Ř 1,16-17). A před námi je přesně toto evangelium. Podívejme se tedy na něj podrobněji.

• Který dal sebe za nás … (Tt 2,14)

O kom je tady řeč? Je to jasné! Pavel navazuje na konec třináctého verše – Kristus dal sebe za nás. Veliký Bůh a náš spasitel Ježíš Kristus dal sám sebe za nás. Poslouchejte! Stvořitel světa, věčný Boží syn, ten, v němž přebývá veškerá plnost i moudrost, ten, který je vzkříšení i život, vtělená pravda a záře Boží slávy, dokonalý obraz nebeského Otce, Pán pánů a Král králů, hlava všech mocností a sil, Divuplný rádce, Božský bohatýr, Vládce pokoje a Otec věčnosti dal sám sebe za nás. Je tady jedna krátká a jednoduchá až strohá věta, pět slov – který dal sebe za nás – ale tato slova musí hýbat srdcem každého křesťana.

Všimněte si, kdo dal sám sebe – z verše třináct jasně vyplývá, že to byl veliký Bůh a náš spasitel. Kdyby kdokoliv pochyboval o Kristově božství, tady je jednoznačný důkaz. Ježíš dal svůj život za nás. Dobrý pastýř položil život za své ovečky. Nikdo jiný než Bůh sám nemohl položit život za svůj lid. Hřích je urážkou nekonečného Boha a jeho důsledkem, jeho mzdou je nekonečná smrt – věčné oddělení od Boha a věčné utrpení v místě temnoty a pláče. Neexistuje žádná konečná, omezená cena, která by mohla splatit tento nekonečný dluh. Žádná stvořená bytost, i kdyby byla sebedokonalejší, nemůže být dostatečnou protihodnotou hříchu. Proto musel přijít Boží syn – bytost nekonečné slávy a dokonalé nádhery, bytost nebesky vznešená a absolutně dokonalá. Boží syn se stal člověkem, aby na lidském těle odsoudil hřích (Ř 8,3). Jenom smrt Božího syna je dostatečnou cenou za urážku nekonečného Boha. On dal sebe za nás. Kristus dal svůj život. Nikdo mu ho nevzal. A i když to mohlo vypadat jako tragický justiční omyl, nebo jako nechutná politická vražda, ve skutečnosti:

• Bůh předem rozhodl, aby byl vydán, a vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili. (Sk 2,23)

Bylo to Boží dílo. Bůh předem rozhodl. Kristus dobrovolně dal svůj život. Řekl, že nikdo mu ho nemůže vzít, ale že dává svůj život dobrovolně, protože ho má cele ve své moci. A také si ho sám vezme zpět (J 10,18). Ježíš věděl, že přemůže smrt, věděl, že nezůstane poddán smrti, protože smrt nad ním nemůže vládnout, ale vydal se jí – dal sebe za nás. Pomyslete na to, co to znamenalo! Na jedné straně je tady Boží syn, Ježíš Kristus, čistý a svatý, který se nikdy nedopustil hříchu, který vždy miloval Otce celým svým srdcem, celou svou duší, myslí i ze vší své síly a který miloval své bližní. V něm vidíme plnost lidství i plnost Božství. A na druhé straně je smrt – Boží nepřítel, Boží prokletí, důsledek hříchu i moc hříchu a nástroj ďábla. Smrt ve své duchovní podstatě je to nejodpornější, co se na tomto světě nachází. Je to naprostý protiklad Krista, tedy života, světla, lásky, radosti, pokoje, dobroty a požehnání. Smrt není nikdy požehnáním, ale je s ní spojené to nejhorší – temnota, chlad, pláč, skřípění zubů, bolest, utrpení a prokletí. Ale Kristus dal sám sebe za nás – dobrovolně a v poslušnosti podstoupil smrt a to smrt na kříži (Fp 2,8).

My si vůbec nedovedeme představit, co pro nás znamená smrt. Lidská mysl se tomu brání, celá lidská bytost se tomu brání, lidé si nalhávají, že to je prostě ukončení životních funkcí, že by to mohlo být v podstatě dobré a když ne dobré, tedy aspoň nijaké, neutrální. Ďábelská evoluční teorie dokonce povýšila smrt na hnací princip vývoje a života a obelhává člověka, že tak je to v pořádku. Ale co říká Písmo? Písmo říká, že smrt je Boží nepřítel, který bude položen Bohu pod nohy až na samotném konci (1K 15,26). Jenom málo rozumíme tomu, co znamená smrt z Boží perspektivy. A už vůbec nerozumíme tomu, co musel zakusit Boží syn, když se dobrovolně vydal vládě smrti místo nás. Dal sebe za nás.

Pavel popisuje zástupnou oběť – Kristus je naším zástupcem, protože dal sebe za nás. Vyměnil náš život za svůj. Od pádu člověka všechno ukazovalo k tomuto okamžiku. Určitý náznak nacházíme už v zahradě Edenu, kdy Bůh přioděl člověka, Adama a Evu, do oblečení z kůže, což může ukazovat na zástupnou oběť, která byla obětovaná kvůli hříchu Adama a Evy. Synové Adama a Evy, Kain a Ábel, přinášeli oběti Bohu. A pravděpodobně se nejednalo o oběť uctívání, vděčnosti, protože jméno Hospodinovo začalo být vzýváno až o dvě generace později (Gn 4,26), ale nejspíš šlo o oběť smíření, tedy o zástupnou oběť. Takovou obětí byl potom podle Mojžíšova zákona beránek, který měl být bez vady a bez poskvrny. Takovou oběť přinesli Izraelci, když vycházeli z Egypta – zabili beránka a jeho krví pomazali veřeje svých domů, aby je pominul Zhoubce, který prošel Egyptem a pobil všechno prvorozené, lidi i dobytek. To byla zástupná oběť. Tato oběť byla přinášena až do chvíle, kdy byl obětován náš Pán. On je ten beránek Boží, který snímá hříchy světa. Svou dokonalou obětí naplnit to, na co všechny ty předchozí oběti ukazovaly.

Od jeho obětování na kříži Golgoty byla každá oběť beránka, která byla až do roku 70, kdy byl chrám zničen, obětovaná v jeruzalémském chrámu, rouháním a ohavností. Bůh dal svého Syna, Boží syn dal sám sebe, ale lidé dále chodili do chrámu a říkali, že mají ovci! Ale Ježíš dal sám sebe:

• … jednou provždy, když obětoval sebe sama. (Žd 7,27)

• Vždyť i Kristus dal svůj život jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu. (1Pt 3,18)

Boží syn dal sám sebe. Bůh dal to nejvzácnější, co měl, za nás. Kristus dal sám sebe dobrovolně a ochotně, miloval své až do krajnosti (J 13,1). Milovaní, zamysleme se nad tím na chvilku. Co to říká o Božím lidu, o Kristově církvi? Není to jenom o velikosti hříchu a o související velikosti ceny, která musela být zaplacena, ale je to také o velikosti lásky, kterou si vás Bůh zamiloval před stvořením světa. Církev není vzácná pro to, že by křesťané byli tak výjimeční a skvělí, ale kvůli tomu, že Kristus zaplatil svou vlastní krví, dal sebe za nás. Proto je každý křesťan Bohu tak vzácný, proto se na nás Bůh dívá s velikou láskou, proto nás v Kristu zahrnuje vším duchovním požehnáním nebeských darů. Proto mohou křesťané s radostí vyznávat spolu s Davidem:

• Hospodin tě chrání ode všeho zlého, on chrání tvůj život. Hospodin bude chránit tvé vycházení a vcházení nyní i navěky. (Ž 121,7-8)

Vždyť Kristus dal sám sebe za nás.