Sebepozorování kazatele

• Věnuj pozornost sobě a učení. (1Tm 4,16)

Každý dělník ví, že je nezbytně nutné, aby si udržoval své nástroje v dobrém stavu, protože „když se ztupí sekera, je třeba více napnout síly“. Pokud se dělníkovi ztupil, nástroj, ví, že to od něj bude vyžadovat více energie nebo neodvede dobrou práci. Michelangelo, jeden z nejlepších malířů, natolik chápal význam svých nástrojů, že si vždy myl štětce vlastníma rukama. Tím nám ilustruje Boha milosti, který se zvláštní pozorností pečuje o své opravdové služebníky. Je pravda, že Pán, podobně jako Quintin Matsys v příběhu o antwerpském obkladači studní, může pracovat i s těmi nejnedokonalejšími nástroji – a také tak občas činí, když si i to nejbláhovější kázání použije k obrácení nějakého člověka, a může pracovat bez jakýchkoli pomocníků, jak to činí v případě, kdy spasí člověka bez jakékoli služby kazatele v situaci, kdy slovo přinese přímo Duch svatý. Ze svrchovaných Božích činů však nemůžeme udělat pravidlo pro naše jednání. Bůh může ve své absolutnosti činit to, co se mu nejvíce zlíbí, ale my musíme jednat tak, jak nás učí jeho zjevená vůle. Jednou ze zjevených pravd je, že si Pán obvykle upravuje prostředky tak, aby vyhovovaly jeho cílům, což znamená, že bychom toho měli zvládnout nejvíce v situaci, kdy jsme v tom nejlepším duchovním stavu. Jinými slovy, obvykle činíme práci našeho Pána nejlépe tehdy, když jsou naše obdarování a dary milosti v dobrém stavu, a nejhůře tehdy, když jsou ve špatném stavu. Tato praktická pravda je velmi užitečná pro naše vedení. Když Pán někdy dělá výjimky, pouze potvrzují toto pravidlo.

V určitém smyslu jsme sami svými vlastními nástroji. Proto si na sebe musíme dávat pozor. Pokud chci kázat evangelium, mohu používat pouze svůj vlastní hlas. Proto si musím trénovat svoji schopnost mluvit. Mohu přemýšlet pouze svým vlastním mozkem a cítit svým vlastním srdcem, proto musím vzdělávat svůj vlastní intelekt a emocionální schopnosti. Za duše druhých mohu plakat a trápit se pro ně pouze ve svém obnoveném nitru, proto si musím bedlivě střežit jemnost a něžnost, která byla v Ježíši Kristu. Bude úplně zbytečné, když si budu hromadit knihy v knihovně nebo organizovat společné akce nebo schémata projektů, pokud zanedbám svůj vlastní život, protože knihy, agentury a systémy jsou pouze vzdáleně nástroji mého svatého povolání. Můj vlastní duch, duše a tělo představují ty nejbližší nástroje pro svatou službu. Mojí duchovní sekerou a válečnými zbraněmi jsou moje duchovní vlastnosti a můj vnitřní život. Když psal M‘Cheyne svému příteli ve službě, který cestoval s odhodláním zdokonalit se v němčině, použil stejná slova jako nyní my: „Vím, že se budeš horlivě snažit naučit německy, ale nezapomínej na kulturu vnitřního člověka – myslím tím srdce. Jak pilně se důstojník kavalerie stará, aby jeho šavle byla stále čistá a ostrá! Velice pečlivě ji zbavuje každé poskvrny. Pamatuj si, že jsi Boží meč, že jsi jeho nástroj – jak věřím, nádoba vyvolená pro něj, aby nesla jeho jméno. Úspěch přijde – ve velké míře – podle čistoty a dokonalosti nástroje. Nejsou to hřivny, kterým Bůh tolik žehná, ale podobnost Ježíši. Svatý služebník je mocnou zbraní v rukou Božích.“

Situace, kdy je sám hlasatel evangelia ve špatném duchovním stavu, je tou největší pohromou pro něj i pro jeho dílo. Přesto však, bratři, jak snadno k takovému zlu dojde a jak velký pozor musíme dávat, abychom se toho vyvarovali! Když jsme jednou jeli z Perthu do Edinburghu, najednou jsme se zastavili kvůli jednomu malinkému šroubku v jednom z motorů, který se zlomil. Když jsme se znovu rozjeli, museli jsme se plazit, protože fungoval pouze jeden píst a ne dva. A to se zlomil jenom jeden malý šroubek. Kdyby býval byl v pořádku, vlak by se byl přehnal přes koleje, ale chybějící nevýznamný kousek železa to celé pokazil. Říká se také, že se jeden vlak zastavil kvůli tomu, že mu do zásobníků mazadla kol nalétaly mouchy. Tato analogie je naprosto přesná. Člověk, který je ve všech ostatních ohledech dokonalý, může být brzděn jednou malou vadou – nebo může být dokonce naprosto nepoužitelný. Tento výsledek je ještě smutnější, protože se týká evangelia, které má přinést ty největší a nejvážnější výsledky. Je hrozné, když lékařský balzám ztratí svoji účinnost kvůli chybě toho, kdo se o něj stará. Všichni víte, jak nebezpečné účinky má voda, pokud teče olověným potrubím. Stejně tak i evangelium, které protéká lidmi, kteří jsou duchovně nezdraví, může být pokaženo do té míry, že dokonce začne zraňovat ty, kteří mu naslouchají. Je třeba se bát toho, že se učení kalvinismu stává tím nejhorším učením, pokud ho přináší bezbožní lidé. Vypadá pak, jako by bylo kabátem prostopášnosti. Na druhé straně arminianismus se svojí širokou nabídkou milosti může velmi poškodit lidské duše, pokud bezstarostný tón kazatele vede posluchače k víře, že mohou činit pokání, kdykoliv budou chtít, takže poselství evangelia není doprovázeno naléhavostí. Navíc, pokud kazatel nemá mnoho milosti, pak každé trvalé dobro, které by mohlo být výsledkem jeho služby, bude nakonec slabé a naprosto nebude odpovídat míře toho, co by se mohlo očekávat. Po mnohém rozsévání následuje malá žeň a výnos z hřiven bude žalostně malý. Říká se, že prohry ve dvou nebo třech bitvách, které Amerika prohrála v poslední válce, byly zapříčiněny špatným střelným prachem, který dodali někteří šmelinářští armádní dodavatelé. Proto dělostřelba nepřinesla žádoucí účinek. S námi to není jiné. Můžeme minout cíl či nesplnit úkol, ztratit smysl a vyplýtvat čas jenom proto, že v sobě nemáme tu pravou životní sílu nebo ji nemáme do té míry, aby nám Bůh mohl nepřetržitě žehnat. Dávejme si pozor, abychom nebyli „šmelinářskými“ kazateli.

I. Vlastní spasení

Jednou z našich prvních starostí by měla být naše vlastní spása.

To, že by se kazatel evangelia na něm měl nejdříve sám podílet, je jednoduchá pravda, ale zároveň i nanejvýše důležité pravidlo. Nepatříme k těm, kteří přijímají apoštolskou posloupnost mladých mužů jenom proto, že to sami tvrdí. Pokud jejich zkušenosti na škole jsou spíše živelné než duchovní, pokud se jejich vyznamenání spojují s atletikou spíše než s prací pro Krista, požadujeme doklady jiného druhu, než nám jsou schopni prokázat. Žádné školné zaplacené vzdělaným doktorům a žádné množství „zvládnutých“ klasiků pro nás nepředstavuje doklad povolání shůry. Pravá a čistá zbožnost je nezbytná jako první nepostradatelný požadavek. Bez ohledu na jeho údajné „povolání“, pokud nebyl povolán ke svatosti, určitě nebyl povolán ani ke službě.

„Nejdříve prořež a očisti sebe, poté vyzdob svého bratra,“ říkají rabíni. Řehoř řekl: „Ruka, která chce druhého očistit, sama nesmí být špinavá." Pokud tvoje sůl ztratí slanost, jak můžeš okořenit druhé? Obrácení je pro služebníka sine qua non. Vy, kteří chcete stát za kazatelnou, „musíte být znovu narozeni“. Splnění tohoto prvního základního předpokladu však nemá nikdo jisté, protože existuje velká možnost, že se mýlíme v otázce, zda jsme obrácení nebo ne. Věřte mi, že „utvrzovat své povolání a vyvolení“ není dětská hra. Svět je plný padělků a hemží se těmi, kteří holdují tělesnému sebeklamu a soustřeďují se okolo kazatele jako supi okolo mrtvoly. Naše vlastní srdce jsou zrádná, takže pravda neleží na povrchu, ale musí být čerpána z té nejhlubší studny. Musíme se pátrat velmi úzkostlivě a velmi důkladně, abychom sami nebyli svedeni poté, co kážeme druhým.

Jak je hrozné být kazatelem evangelia a sám nebýt obrácen! Ať každý zašeptá do nejhlubšího nitra své duše: „Jak by to bylo pro mne hrozné, kdybych ignoroval moc pravdy, na jejíž kázání se připravuji!“ Působení neobráceného služebníka se vyznačuje velice nepřirozenými vztahy. Pastor bez milosti je jako slepý muž, který byl zvolen profesorem optiky, který filozofuje o světle a vidění, popisuje druhým lidem hezké odstíny a delikátní směsi prismatických barev a odlišuje je od sebe, ale přitom žije v absolutní temnotě! Je to hluchý muž vyvýšený do vedení orchestru; hluchý muž, který plynule zvládá symfonie a harmonii! Je to krtek, který má vzdělávat mladé orly, klíště, které bylo zvoleno k vedení andělů. Na tento vztah by člověk mohl vztáhnout ty nejabsurdnější a nejgrotesknější metafory, až na to, že jde o příliš vážnou věc. Pro neobráceného člověka je to strašlivá funkce, protože se zavázal vykonávat práci, na niž je naprosto a úplně nekvalifikovaný. To ho však neuchrání před úkoly a odpovědností tohoto úřadu, protože je svévolně přijal. Bez ohledu na veškeré své přirozené obdarování a všechny své duševní schopnosti, pokud nemá duchovní život, naprosto se nehodí pro duchovní práci. V tom případě musí přestat se službou kazatele, dokud nesplní tento první a nejjednodušší předpoklad pro tuto službu.

Služba neobráceného musí být strašlivá i v jiném aspektu. Pokud člověk nemá žádné pověření, je ve své práci nesmírně nešťastný] Co ze zkušeností jeho lidu, které může vidět, mu může přinést útěchu? Jak se musí cítit, když slyší pláč kajících nebo naslouchá úzkostným pochybám a závažnému strachu? Musí mu být trapně při pomyšlení, že by zde právě jeho slova měla něčím posloužit. Slovo neobráceného člověka může být požehnáno k obrácení duší, protože Pán, i když se k tomuto člověku nezná, stále ctí svoji vlastní pravdu. Jak zmateně si takový člověk musí připadat, když je žádán o radu v záležitostech dospělého křesťana! Na cestě zkušeností, po níž jsou vedeni jeho vlastní obnovení posluchači, si musí připadat docela ztracený. Jak může naslouchat jejich radosti na smrtelném loži nebo se připojit k jejich úchvatnému obecenství u stolu jejich Pána?

Existuje mnoho případů mladých mužů, kteří byli dáni na řemeslo, v němž nemohli vydržet. Raději utekli a stali se z nich námořníci, než by pokračovali ve své úmorné práci. Kam však má člověk utéci, když se vyučil tomuto svatému povolání na celý život, a přesto mu je moc zbožnosti naprosto cizí? Jak může denně vybízet lidi, aby přišli ke Kristu, když sám nezná jeho umírající lásku? Pánové, to musí být nekonečné otroctví. Takový člověk musí nenávidět pohled na kazatelnu stejně jako otrok na galéře své veslo.

Navíc je takový člověk i značně nepoužitelný. Má vést poutníky cestou, po níž nikdy nešel, navigovat loď podél pobřeží, které mu je naprosto neznámé! Je povolán učit druhé, ale přitom je sám blázen. Jak může být něčím jiným než mrakem bez deště či stromem bez listí? Jako když je karavana na poušti, všichni trpí žízní, pomalu umírají pod perným sluncem a přijdou k dlouho očekávané studni – a ke vší hrůze v ní nenajdou ani kapku vody. Stejně tak i duše žíznící po Bohu přicházejí ke služebníkovi, který však sám nemá milost, a hynou, protože u něj nemohou najít vodu života. Je lepší zrušit kazatelny, než je obsadit lidmi, kteří sami osobně neznají to, co káží.

Navíc neobrácený pastor i nesmírně škodí, protože bezbožní kazatelé jsou jednou z hlavních příčin toho, že lidé nevěří. Jednoho dne jsem četl, že zlo nikdy nevystavilo svoji ničitelskou moc tak jasně, jako v případě neobráceného kazatele farnosti, který má varhany za šedesát tisíc, sbor bezbožných zpěváků a aristokratické společenství. Pisatel se domníval, že v pekle již neexistuje větší nástroj zatracení. Lidé přijdou na svá obvyklá místa ve shromáždění, pohodlně se posadí a automaticky se považují za křesťany. Přitom jejich náboženství po celou dobu spočívá pouze v poslouchání řečníka, probouzení uší hudbou a možná i potěše očí nějakým milostivým činem a dobrými způsoby. To vše však není o nic lepší než sledovat operu – možná to ani není tak krásné, pokud jde o estetickou krásu, a určitě to není ani o špetku duchovnější. Tisíce lidí gratulují sami sobě a možná i dobrořečí Bohu, že jsou oddanými ctiteli, přitom však žijí život neobrácených lidí bez Krista. Mají určitou formu zbožnosti, ale popírají její moc. Kdo řídí systém, který nesměřuje k ničemu lepšímu než k formalismu, je mnohem více služebníkem ďábla než služebníkem Božím.

Formální kazatel škodí, i když si zachovává svoji vnější tvář. Protože však nemá zbožnost, která by ji mohla uchovat, dříve nebo později dojde k nějakému poklesku v jeho morálním charakteru. Do čeho se to potom dostane! Nesmírné rouhání vůči Bohu a zneužití evangelia!

Jak děsivé je pomyšlení na to, jaká smrt Čeká takového člověka! A co s ním bude po smrti! Prorok zobrazuje krále Babylóna, který sestupuje do pekla, a všichni králové a knížata, které předtím zničil a jejichž hlavní města zruinoval, povstávají ze svých míst v démonské říši a zdraví padlého tyrana ostrým sarkasmem: „Nestal ses najednou jedním z nás?“ Dovedete si představit člověka, který byl kazatelem, ale žil bez Krista v srdci? Jde do pekla a všichni uvěznění duchové, kteří mu naslouchali, a všichni bezbožníci jeho farnosti mu hořce říkají: „Nestal ses najednou jedním z nás? Lékaři, proč ses nevyléčil sám? Nejsi ty ten, kdo tvrdil, zeje zářícím světlem, a nyní jsi svržen na věky do temnoty?“ Pokud musí být někdo ztracen, ať to není takto! Být ztracen z místa ve stínu kazatelny je děsné, ale o co horší je být ztracen ze samotné kazatelny!

V jednom spisu Johna Bunyana je úděsná pasáž nazvaná „Povzdechy z pekla“, která mi často zní v uších: „Pro kolik duší byla ignorance slepých kněží nástrojem zkázy? Ta kázání nebyla pro jejich duše o nic lepší než krysí jed pro tělo. Je třeba se bát toho, že mnozí z nich mají na svědomí celá města. Příteli, říkám ti, že i když jsi přijal službu kázání lidem, možná že máš v rukách něco, co nemůžeš zvládnout. Nezarmoutí tě, až uvidíš, že se ti přijde do pekla poklonit celá farnost? Vzlyknou: ‚Za tohle ti musíme poděkovat. Proč ses bál nám říci pravdu o našich hříších? Že bychom ti nedávali do úst dost masa? Ty prokletý ničemo, slepý vůdce, nestačilo ti, že padneš do jámy sám, ale musel jsi sem zavést i nás?‘“

Richard Baxter ve svém „Reformovaném pastorovi“ uprostřed mnoha jiných závažných věcí píše: „Dávejte pozor na sebe, abyste nebyli bez té spásné milosti Boží, kterou nabízíte druhým, a nebyli bez poznání účinné moci evangelia, které kážete, a aby vaše srdce nezanedbávala Spasitele, když kážete světu o nutnosti s ním žít, a abyste neztratili zájem o něj a jeho spásné výhody. Dávejte pozor na sebe, abyste nezahynuli, když kážete druhým o potřebě pamatovat na své spasení, a abyste sami nehladověli, když jim připravujete pokrm. I když existuje zaslíbení, že budete zářit jako hvězdy těm, kteří se obracejí ke spravedlnosti (Dn 12,3), platí jen za předpokladu, že se k ní nejprve obrátíte sami. Tato zaslíbení jsou ceteris paribus, et suppositis supponendis (tj. „za stávajících podmínek a předpokládaných předpokladů“). Jejich vlastní upřímnost víry je samozřejmou podmínkou jejich slávy, i když jejich velká práce ve službě může být podmínkou zaslíbení ještě větší slávy. Mnozí muži varovali druhé, aby se nedostali do míst muk, přesto tam kvapně sami spěchali. Mnozí kazatelé jsou nyní v pekle, ačkoliv stokrát varovali své posluchače, aby vynaložili nejvyšší péči a horlivost a vyhnuli se mu. Může si nějaký rozumný člověk představit, že by Bůh zachránil muže za to, že nabízel spásu druhým, ale sám ji odmítal, nebo že říkal druhým pravdy, které sám zanedbával a zneužíval? Mnoho krejčích chodí v roztrhaných hadrech, i když šijí drahé šaty pro druhé, a mnozí kuchaři si mohou jenom olizovat prsty, když připravují pro druhé ta nejdražší jídla. Věřte tomu, bratři, že Bůh nikdy nespasil nikoho za to, že je kazatel, ani za to, že je schopný kazatel, ale proto, že je ospravedlněný, posvěcený muž, který je poté věrný v díle svého Pána. Proto si dávejte pozor nejprve na sebe, abyste byli tím, k čemu vyzýváte druhé, a věřili tomu, o čem říkáte druhým, že tomu mají věřit, a abyste v srdci uchovávali toho Krista a toho Ducha, které nabízíte druhým. Ten, který vám přikázal milovat své bližní jako sami sebe, naznačuje, že byste měli milovat sami sebe, a ne nenávidět a ničit sebe i druhé.“

Moji bratři, ať na vás tyto závažné věty řádně působí. Jistě již není třeba přidávat cokoliv víc, ale dovolte mi, abych vás požádal, abyste prozkoumali sami sebe, a tak dobře využili to, co vám bylo řečeno.

Když je tato první věc opravdového náboženství jasná, druhým nejdůležitějším úkolem služebníka je, aby byl ve své zbožnosti opravdový a horlivý.

II. Zbožnost a horlivost

Nesmí se spokojit s tím, že je na tom stejně jako ostatní řadoví křesťané. Musí být dospělým a vyzrálým věřícím, protože služba Kristu byla správně nazvána „největší volbou z jeho rozhodnutí, vyvolením z jeho vyvolení a církví vybranou z církve“. Pokud by byl povolán do běžné funkce a k běžné práci, mohla by ho snad uspokojit běžná milost. Ale i v takovém případě by to byla neradostná spokojenost. Pokud však byl vyvolen k mimořádné práci a povolán na místo neobvyklého nebezpečí, měl by maximálně usilovat o to, aby měl vyšší sílu, která je jediná vhodná a dostačující pro jeho funkci. Jeho puls vitální zbožnosti musí tepat silně a pravidelně; jeho oko víry musí být jasné; jeho noha rozhodnutí musí být pevná; jeho ruka aktivity musí být rychlá; jeho celý vnitřní člověk musí být na nejvyšším stupni zdraví. O Egypťanech se říká, že si vybírali své kněží ze svých nejučenějších filozofů a potom ctili své kněží tak vysoce, že si z jejich středu volili krále. Vyžadujeme, aby Boží služebníci, kteří jsou vybráni z celého zástupu křesťanstva, byli vskutku takoví, že kdyby národ požadoval krále, tak by nemohl udělat nic lepšího, než je povýšit na trůn. Ti z nás, kteří mají nejslabší duševní potenciál, jsou nejvíce bázliví, nejvíce tělesní a nejvíce nevyvážení, nejsou vhodnými kandidáty na službu za kazatelnou. Jsou určité druhy práce, které bychom nikdy neměli přidělit hendikepovaným a deformovaným. Někdo nemusí mít kvalifikaci na to, aby lezl po strmých střechách. Jeho mysl může být příliš slabá a práce ve výškách by ho vystavila velkému nebezpečí. Všemi prostředky ho udržte na zemi – ať si tam najde užitečné zaměstnání, které bude odpovídat jeho duševním schopnostem. Někteří bratři mají podobné duchovní nedostatky a nemohou být povoláni do služby, která je význačná a vyvýšená, protože jejich hlava je příliš slabá. Kdyby jim bylo dopřáno trochu úspěchu, byli by nakaženi ješitnou domýšlivostí – jedem, který je mezi služebníky až příliš běžný, který by měli mít ze všeho nejméně a který je také zcela jistě přivede k pádu. Pokud bychom jako národ byli povoláni bránit svá srdce a domovy, neměli bychom posílat své chlapce a dívky s meči a pistolemi, aby se utkali s nepřítelem. Stejně tak církev nesmí posílat každého výmluvného novice nebo nezkušeného horlivce, aby bojoval za víru. Bázeň Páně musí učit mladého muže moudrosti nebo bude vyloučen z kolegia pastorů. Milost Boží musí dát dozrávat jeho duchu, jinak by měl počkat, dokud mu nebude dána moc z výsosti.

Je třeba si vytrvale uchovávat nejvyšší morální charakter. Mnozí mohou být dobrými členy, ale diskvalifikují se pro úřad v církvi. Zastávám velmi přísné názory ohledně křesťanů, kteří padnou do velkých hříchů. Raduji se, že se mohou opravdově obrátit a se směsí naděje a obezřetnosti být přijati do církve. Velmi vážně však pochybuji, že by muž, který velmi zhřeší, měl být rychle znovu postaven na kazatelnu. Jak poznamenává John Angell James: „Pokud kazatel spravedlnosti stál na cestě hříšníků, neměl by znovu otevřít ústa ve velkém shromáždění, dokud jeho pokání není stejně notoricky známé jako jeho hřích.“ Ať ti, kteří byli oholeni syny Amóna, zůstanou v Jerichu, dokud jim nedorostou brady. To se často používá jako posměšek pro chlapce, kterým ještě nezačaly růst vousy, ale na ně se tento verš jasně nevztahuje. Jde o přesnou metaforu pro muže bez charakteru a cti bez ohledu na to, kolik je jim let. Ale běda! Vousy reputace, které jsou jednou oholeny, jen s obtížemi dorůstají znovu. Bez ohledu na hloubku pokání je otevřená nemorálnost fatálním znakem, že milost služebníka nikdy nezakotvila v charakteru muže. Ten musí být zcela mimo veškerá podezření a nesmí existovat žádné chmurné řeči o pádech v minulosti, nebo se budou šířit pomluvy o neužitečnosti. Takoví mohou být přijati do církve jako kajícníci. I do služby mohou být přijati, pokud je tam Bůh povolá, o tom nepochybuji, spíše pochybuji o tom, zda je tam Bůh vůbec povolal. Proto pevně věřím, že bychom neměli ukvapeně pomáhat vrátit se na kazatelnu mužům, kteří již byli jednou vyzkoušeni a prokázali, že mají příliš málo milosti, aby obstáli v klíčové zkoušce života služebníka.

Pro určité práce si vybereme pouze silné muže. Když nás Bůh povolává do služby, měli bychom usilovat o to, abychom získali milost, a díky ní byli posíleni a vyhovovali nárokům tohoto úřadu a nebyli pouhými novici, kteří se nechají svést pokušeními satana, což zraní církev a nás zničí. Máme stát vyzbrojeni v celé Boží zbroji, připraveni na udatné boje, které se od jiných neočekávají. Pro nás musí být denním chlebem sebezapření, zapomínání na sebe, trpělivost, vytrvalost, snášení utrpení. Kdo je vhodný pro tuto práci? Musíme žít velmi blízko Boha, pokud máme obstát ve svém povolání.

Pamatujte si jako služebníci, že celý váš život a obzvláště celý váš život kazatele bude ovlivněn horlivostí a opravdovostí vaší zbožnosti. Pokud se váš zápal vytratí, nebudete se na kazatelně modlit dobře, ještě hůř se budete modlit v rodině a nejhůře ve své pracovně. Když se stane, že vaše duše nebude nasycená, vaši posluchači zjistí, aniž by věděli jak nebo proč, že vaše veřejné modlitby postrádají chuť. Možná si všimnou vaší neplodnosti dříve, než si jí všimnete sami. Poté vás zradí vaše kázání a potvrdí váš úpadek. Můžete pronášet pečlivě volená slova a mít správně seřazené věty tak jako dříve, ale bude tomu viditelně ubývat duchovní síla. Po vzoru Samsona ze sebe budete dál strhávat všechna pouta, ale zjistíte, že ta velká síla zmizela. V každodenním obecenství s druhými si lidé budou brzy všímat, že vám neustále ubývá milost. Bystré oko druhých tu a tam zahlédne šedé vlasy mnohem dříve než vy. Když má někdo nemocné srdce, pojí se k tomu i všechny ostatní neduhy – bude trpět i žaludek, plíce, vnitřnosti, svaly a nervy. Podobně pokud má někdo slabé srdce v duchovních věcech, bude se velmi brzy zhoršovat celý jeho život. Navíc váš vlastní úpadek povede k tomu, že všichni vaši posluchači budou stále více trpět. Ten nejhorlivější ještě překoná depresivní tendence, ale ti slabší budou vážně poškozeni. S námi a našimi posluchači to je stejně jako s hodinkami a veřejnými hodinami. Pokud jdou naše vlastní hodinky špatně, svede to kromě nás nanejvýš pár lidí, ale pokud by šly špatně hodiny na Horse Guards nebo v Greenwichi, zmeškala by schůzky polovina Londýna. To platí i pro služebníka. On je hodinami sboru a mnozí si seřizují svůj čas podle něj. Pokud on není v pořádku, tak půjdou špatně všichni, někdo méně a jiný více, ale za hříchy, které takto zapříčiní, bude do velké míry odpovědný on. Toto pomyšlení lze jen stěží snést, bratři. Není to ani trochu příjemné, a přesto na to musíme pamatovat, abychom mohli obstát.

Musíte pamatovat i na to, že potřebujeme velmi opravdovou a horlivou zbožnost, protože naše ohrožení je mnohem větší než ohrožení jiných. Na celém světě není žádné místo tak vystaveno útokům pokušení jako služba. I když existuje populární představa, že jsme před pokušením dobře kryti, je mnohem pravdivější, že naše nebezpečí jsou početnější a zákeřnější než nebezpečí řadových křesťanů. Můžeme mít výhodu toho, že jsme na výšinách, ale tyto výšiny jsou nebezpečné a pro mnohé se služba stala Tarpejskou skálou. Pokud se ptáte, o jaká pokušení jde, čas nám neumožní jejich úplný výčet. Patří k nim však drsná i rafinovanější jemná pokušení. K těm hrubým se řadí nestřídmost u stolu, pokušení nadmíru hojné u pohostinných lidí, pokušení těla, která neustávají v životě mladých neženatých mužů postavených na vyvýšené místo v zástupu obdivujících mladých žen. Ale dost toho, vaše vlastní pozorování vám brzy odhalí tisíce osidel, pokud vaše oči nejsou úplně zaslepené. Existují skrytější pasti než výše uvedené, z nichž je také obtížnější uniknout. Nejhorší z nich je pokušení profesionalismu ve službě – tendence číst Bibli jako kazatel, modlit se jako kazatel, praktikovat celé náboženství ne osobně, ale tak, že se mě dotýká jen okrajově. Ztráta osobního pokání a víry je opravdovou ztrátou. Jak říká John Owen: „Nikdo nemůže dobře kázat druhým, pokud to kázání nejdříve nekáže vlastnímu srdci.“ Bratři, je nesmírně těžké se toho držet. Náš úřad, místo aby nám pomáhal ve zbožnosti, jak někteří tvrdí, se kvůli naší zlé přirozenosti mění v jednu z největších překážek naší zbožnosti. Alespoň já to tak zjišťuji. Jak se Člověk vzpírá formálnosti a přesto do ní tak snadno padá. Je to jako dlouhý šat, který se omotává okolo nohou běžce a brání mu v běhu. Drazí bratři, pamatujte na to i na všechny ostatní svody svého povolání. Pokud jste to již dělali, pokračujte v tom až do poslední hodiny svého života.

Uvedli jsme pouze jedno zlo, ale číhá jich celá legie. Velký nepřítel duší se usilovně snaží, aby z ruin kazatele nezůstal kámen na kamení. „Dávejte na sebe pozor,“ říká Baxter, „protože pokušitel povede první a nejostřejší útoky na vás. Pokud budete stát v čele boje proti němu, nebude vás šetřit, nakolik mu to Bůh dovolí. Chová k vám největší zášť, jako k tomu, kdo mu působí největší škodu. Jako nenáviděl Krista více než kohokoliv z nás, protože je generálem vojska, ‚vůdcem naší spásy‘, a udělal proti království temnoty více než kdokoliv jiný na celém světě, tak si všímá i vedoucích pod ním více než běžných vojáků, a to úměrně jejich dílu. Ví, jak by rozprášil ostatní, kdyby jim vedoucí padli před očima. Nebojuje s námi celou dobu tak, že by nečinil rozdíl mezi velkým a malým, ale metodou ‚budou bít pastýře a ovce se rozutečou‘. Protože úspěch této metody je tak velký, bude se jí držet, jak jen bude moci. Proto si dávejte pozor, bratři, protože nepřítel se na vás zvlášť zahleděl. Uslyšíte jeho nejjemnější našeptávání i neustále svody a budete vystavení zuřivým útokům. Ať jste moudří a vzdělaní, dávejte si na sebe pozor, jinak vás přelstí. Ďábel je větší učenec než vy a hbitější diskutér. Může se převlékat za anděla světla, aby klamal. Pronikne do vás a podrazí vám nohy dříve, než se nadějete. Bude vás podvádět, aniž byste ho odhalili. Připraví vás o víru nebo nevinnost a vy ani nebudete vědět, že jste o ni přišli – a co více, ještě vás přivede k domnění, že se vám rozrostla nebo znásobila, zatímco jste ji ztratili. Neuvidíte ani háček, ani vlasec, o to méně samotného drobného rybáře, který vám nabízí svou návnadu. A jeho návnada bude ušita na míru podle vaší povahy a dispozic, takže si ve vás jistě najde své místo a vás zradí vaše vlastní principy a sklony. Ať vás zruinuje čímkoliv, učiní z vás samotných nástroj vašeho vlastního pádu. Bude si myslet, že vybojoval velké vítězství, když učiní ze služebníka líného a nevěrného člověka, pokud ho dokáže svést žádostivostí nebo uvést do skandálu. Bude slavit vítězství nad církví a říkat: „Toto jsou tví svatí kazatelé: jen se podívej, jak byli úzkostliví a kam je to dovedlo!“ Bude slavit vítězství nad samotným Ježíšem Kristem a říkat: „To jsou ti tví přeborníci! Dokáži přimět tvé nejvyšší služebníky, aby tě zneužívali. Způsobím, že služebníci tvého domu budou nevěrní.“ Pokud takto sočil vůči Bohu na základě falešné domněnky a říkal mu, že dokáže Joba přimět k tomu, že bude Bohu „do očí zlořečit“ (Jb 2,5), co by dělal, kdyby nad námi opravdu zvítězil? Přinejmenším na tebe bude tolik útočit, abys zklamal velkou důvěru, která do tebe byla vložena, abys poskvrnil své svaté povolání a abys mu prokázal velké služby jako svému nepříteli. Nevyhov satanovi, neposkytni mu takové zadostiučinění, nestrp, aby tě použil jako Pelištejci Samsona – nejprve tě připraví o sílu, potom tě zbaví zraku, a tak tě učiní předmětem svého triumfu a posměchu.

Ještě jednou. Musíme pěstovat nejvyšší míru své zbožnosti, protože to naše práce absolutně nutně vyžaduje. Práce křesťanského služebníka je přesně tak dobrá, jak horlivá je jeho obnovená přirozenost. Konáme svoji práci dobře jenom tehdy, když na tom jsme sami dobře. Jaký je dělník, takové bude i jeho dílo. Čelit nepřátelům pravdy, bránit cesty víry, vládnout dobře v domě Božím, těšit všechny plačící, budovat svaté, vést zmatené, trpět s trpícími, získávat a sytit duše – to vše a ještě tisíce dalších úkolů nejsou pro ty, kteří mají mdlou mysl a snadno se zastaví. Jsou vyhrazeny pro ty, kteří mají velké srdce a které Pán učinil silnými sám pro sebe. Proto hledejte sílu od Silného, moudrost od Moudrého – vlastně všechno od Boha všeho.

III. Konzistentní charakter

Za třetí, ať služebník usiluje o to, aby jeho osobní charakter ve všech aspektech souhlasil s jeho službou.

Všichni jsme slyšeli příběh o muži, který tak dobře kázal a tak špatně žil, že když stál na kazatelně, všichni říkali, že by z ní neměl odejít, a když byl jinde, tak říkali, že by se na ni již nikdy neměl vrátit. Kéž nás Bůh vysvobodí z imitování této postavy. Ať nikdy nejsme Boží kněží u oltáře a synové Beliála za dveřmi svatostánku. Právě naopak, kéž jsme, jak říká Naziánský o Basilovi „hrom v učení a blesk v konverzaci“. Nedůvěřujeme těm, kteří mají dvě tváře. Stejně tak lidé neuvěří těm, jejichž svědectví slovy a skutky si budou odporovat. Protože, jak praví jedno přísloví, Činy mluví hlasitěji než slova, Špatný život v konečném důsledku vysuší slova i toho nejvýmluvnějšího služebníka. Konec konců, tu nejopravdovější stavbu musíme postavit svýma vlastníma rukama – naše charaktery musí být přesvědčivější než naše řeč. Zde bych nechtěl varovat jenom před zlými činy, ale i před hříchy opomenutí. Příliš mnoho kazatelů zapomíná sloužit Bohu, když zrovna nestojí na kazatelně, a jejich životy jsou negativně nestálé. Je to nevábné pomyšlení, drazí bratři, že byste byli služebníci jako hodinky, kteří by však nežili z milosti, která v nich zůstává, ale byli byste hnáni dočasnými vlivy; muži, kteří jsou služebníky pouze v této chvíli, pod tlakem hodiny služby, ale přestanou být služebníky, když sejdou ze schodů kazatelny. Praví služebníci jsou služebníky vždy a stále. Příliš mnoho kazatelů je jako ty pískové hračky, které kupujeme dětem: otočíte krabičku vzhůru nohama a malý akrobat se tam otáčí a otáčí, dokud se všechen písek nepřesype dolů, a poté zůstane viset bez pohybu. Podobně i někteří slouží pravdou, dokud to představuje oficiální součást jejich práce, ale poté platí: žádný plat, žádný otčenáš; žádná mzda, žádné kázání.

Je děsné být nestálým služebníkem. O našem Pánu je řečeno, že byl jako Mojžíš, protože byl „prorok mocný slovem i skutkem“. Boží muž by v tom měl napodobovat svého Mistra. Měl by být silný jak ve slovech svého učení, tak ve skutcích svého příkladu. Pokud to je možné, měl by být silnější v tom druhém. Je pozoruhodné, že jedinou církevní historií, kterou máme, jsou Skutky apoštolské. Duch svatý nezachoval jejich kázání. Byla velmi dobrá, lepší než jaká kdy budeme kázat, ale přesto Duch svatý věnoval pozornost pouze jejich „skutkům“. Nemáme žádné knihy o usneseních apoštolů. Když máme sborové rady a církevní shromáždění, píšeme z nich zápisy a usnesení, ale Duch svatý zaznamenal pouze „skutky“. Naše skutky by měly být takové, aby nesly to svědectví, pro které budou zaznamenány. Musíme žít, jako bychom byli pod bezprostředním dohledem Boha a jako v záři dne, který odhalí vše.

Svatost je pro služebníka hlavním požadavkem i jeho nejzbožnější ozdobou. Pouhá morální dokonalost nepostačuje. Musí jít o vyšší hodnotu – vytrvalost charakteru je nezbytná, ale ten musí být pomazán svatým olejem pomazání neboli tím, co z nás učiní tu nejlepší vůni pro Boha a to, co budou lidé žádat. John Stoughton ve svém pojednání nazvaném „Důstojnost a povinnost kazatele“ trval na svatosti kazatele slovy maximální závažnosti. „Pokud Uza musel zemřít za to, že se dotkl schrány Boží, aby zůstala na místě, když mohla spadnout; když muži Bet-Šemeše museli zemřít za to, že se do ní podívali; pokud byla ohrožena i zvířata, která neudělala nic než to, že se přiblížila k svaté hoře, jací potom musí být lidé, kterým bude dovoleno chodit s Bohem v důvěrném obecenství, stát před ním, jak to činí andělé, a ustavičně hledět na jeho tvář, nosit schránu úmluvy na ramenou, nosit jeho jméno před pohany – jinými slovy být jeho velvyslanci? ,Svatost se stala tvým domem, ó Pane‘. Nebylo by divné si představovat, že když nádoby musí být svaté, roucha musí být svatá, všechno musí být svaté, tak ti, na jejichž vlastních šatech musí být napsáno ‚svatost Pánu', by mohli být nesvatí? Když by zvonky koní u Zacharjáše na sobě měly nést nápis svatosti, ale zvonečky svatých, jako byl ten Áronův, by měly být nesvaté? Ne, musí být ,hořícím a planoucím světlem‘, jinak bude mít jejich vliv trochu zhoubný přídech. Musí ,přežvykovat a hrabat kopytem‘, jinak budou nečistí. Musí správně rozdělovat slovo a chodit v životě zpříma, a tak propojit život se studiem. Pokud chybí svatost, velvyslanci zneuctívají zemi, z níž přišli, a prince, od něhož vyšli, a ten mrtvý Amasa, ta mrtvá doktrína, která není oživena dobrým životem, zůstává ležet na cestě a zastavuje lid Páně, aby nemohl jít radostně do svého duchovního boje.“

Život kazatele by měl být magnetem, který přitahuje lidi ke Kristu. Je opravdu smutné, když od něj odpuzuje. Svatost ve služebnících hlasitě volá hříšníky k pokání, a když se spojí se svatou radostí, stává se divuplně atraktivní. Jeremy Taylor řekl svojí květnatou mluvou: „Herodovy holubice nemohly nikdy přilákat tolik cizinců ke svým holubníkům, kdyby nebyly napuštěny balzámem.“ A Didymus řekl: „Když způsobíte, že vaši holubi budou sladce vonět, přivábí celá hejna.“ Pokud váš život bude vynikající, pokud vaše vlastnosti budou jako vzácná mast, brzy to bude vyzývat vaše ovečky, aby běžely za vaší vzácnou vůní. Vy však musíte být Božím mužem a ne někým obyčejným, ale mužem podle Božího srdce. Když se budete podobat Bohu, budou lidé usilovat o to, aby byli jako vy. Když však budete stát pouze na prahu těchto ctností, a to jen proto, abyste odháněli hřích, nepřitáhnete do Kristova stáda nikoho jiného než ty, které tam nažene strach. Ad majorem Dei gloriam – „Dělat to, co nejvíce oslaví Boha“ – to je cesta, kterou musíte jít. Protože dělat jen to, co se musí nebo co potřebují dělat ostatní lidé, je servilnost. To lidé nebudou rádi napodobovat. O to méně budete moci být otci lidu, pokud nepůjdete dále jako synové Boží. Potemnělá lucerna, i když může dávat slabé světlo na jedné straně, stěží někoho osvítí. O to méně přitáhne dav nebo přivábí mnoho následovníků jasem svého plamene.

Další, podobně obdivuhodný a zbožný episkop dobře a působivě řekl: „Hvězda, která vedla mudrce ke Kristu, i sloup ohně, který vedl děti až do Kenaanu, nejenom zářily, ale i šly před nimi“ (Mt 2,9; Ex 13,21). Hlas Jákoba mnoho nepomůže, pokud ruce budou rukama Ezaua. V zákoně nemohl nikdo, kdo měl jakoukoli poskvrnu, přinést Bohu jakoukoli oběť (Lv 21,17–20). Tím nás Pán učí, jaká milost by měla být v jeho služebnících. Kněz měl mít ve svém rouchu zvony a granátová jablka; to první jako znak zdravého učení a to druhé jako znak plodného života (Ex 28,33–34). Pán se oslaví na všech, kteří se mu přiblíží (Iz 3,11). Pro hříchy kněží měli lidé odpor k tomu přinášet obětí Bohu (1 S 2,17) – jejich bezbožné životy pošpinily jejich učení. Jak řekl svatý Austin, „svým učením staví a svými životy boří“. Tento bod chci shrnout zdravým úryvkem Jeronýma: „Ať tvé skutky nezahanbí tvé učení, aby ti, kteří tě v církvi slyší, tiše neodpověděli: ,Proč nečiníš sám to, co učíš druhé?‘ Je příliš delikátní být učitelem a přesvědčovat druhé, že se mají postit, když máš plné břicho. Zloděj se může vymlouvat na žádostivost svodů, avšak u Kristova služebníka mají být jeho jazyk, jeho srdce i jeho ruce v jednotě“ (Sv. Jeroným, Nepotianovi).

Velmi zvláštně to řekl Thomas Palyfere ve svém díle „Mluv dobře, čin dobře“. „Ve městě Smyrně byl jeden bláznivý herec, který vyřkl O caelum! Ó, nebe! A ukázal přitom prstem k zemi. Když to uviděl Polemo, nejvýše postavený muž v daném místě, již tam nemohl déle zůstat a odešel z té společnosti ve velkém dopálení se slovy: ,Ten muž se pochybil svojí rukou — svým prstem promluvil špatnou latinou.‘ Takoví jsou ti, kteří dobře učí, ale špatně činí, ti, kteří mají sice nebe na jazyku, ale zemi na svých rukou. Ti nemluví pouze špatnou latinou, ale mají i špatnou zbožnost na svých rukou, protože nežijí to, co sami kážou. Ale Ten, který sedí v nebesích, se tomu pohrdavě směje a vypíská je ze scény, pokud nenapraví své skutky.“

Služebník by měl věnovat pozornost i drobnostem, aby jeho život odpovídal jeho službě. Obzvláště by nikdy neměl nedodržet své slovo. Na to by měl dbát bez skrupulí, v tom nemůžeme být dost obezřetní. Pravda nesmí být pouze v nás, ale musí z nás vyzařovat. Slavný doktor teologie z Londýna, který je nyní v nebi – o tom vůbec nepochybuji – opravdu vynikající a zbožný muž, jednou v neděli v oznámení řekl, že chce navštěvovat všechny své lidi. Řekl, že pokud chce stihnout navštívit všechny rodiny alespoň jednou za rok, bude to brát v tom pořadí, v jakém sedí. Jeden mně velmi dobře známý člověk, který byl tehdy velmi chudý, měl radost, že ho služebník navštíví u nich doma, a asi týden nebo dva předtím, než podle jeho odhadu měl služebník přijít, jeho žena velmi pečlivě zametala zápraží a uklízela dům a ten muž se každý den vracel brzy z práce a doufal, že k nim večer doktor přijde. Tak to šlo nějaký čas. Ale doktor na slib zapomněl nebo se jeho plněním unavil nebo prostě nezašel do domu tohoto chudého muže z jakéhokoli jiného důvodu, až tento muž ztratil důvěru ve všechny kazatele a řekl si: „Starají se jenom o bohaté, ale o nás chudé se nestarají.“ Tento muž potom několik let nešel na žádné bohoslužby, až se jednou dostal do Exeter Hall a zůstal léta mým posluchačem, dokud ho Prozřetelnost neodvolala. Vůbec nebylo snadné přimět ho věřit, že by jakýkoli kazatel uměl být poctivý a nestranně milovat bohaté i chudé. Vyvarujme se takovýchto omylů tím, že se budeme velmi pečlivě držet svého slova.

Musíme si pamatovat, že se na nás všichni velice pozorně dívají. Lidé by sotva měli odvahu porušovat zákony před očima svých společníků, ale právě takto veřejně my žijeme a jednáme. Sledují nás tisíce bystrých očí; jednejme proto tak, abychom se nikdy nemuseli starat o to, zda se seznam diváků nerozrůstá o celé nebe i zemi i peklo. Naše veřejná pozice je velkým ziskem, pokud ve svých životech můžeme vystavovat ovoce Ducha. Dejte tedy pozor, bratři, abyste tuto výhodu nepromarnili.

Když vám říkáme, moji drazí bratři, abyste dávali pozor na svůj život, myslíme tím, abyste dávali pozor i na drobnosti svého charakteru. Vyvarujte se i malých dluhů, nepřesností, pomlouvání, dávaní špatných přezdívek druhým lidem, drobných hádek a všech ostatních drobných skutků zla, které plní olej mouchami. Nesmíme tolerovat nestřídmost a nevázanost, které snížily reputaci mnohých. Musíme se rázně vyvarovat důvěrností, jimiž se mnozí vystavili podezření. Musíme odložit hrubost, kvůli níž se z některých stali škůdci, a marnivost, která přivedla jiné k opovržení. Nemůžeme si dovolit podstupovat velká rizika kvůli drobnostem. Musíme se starat o to, abychom žili podle pravidla „nikomu nijak nezadat příčinu, aby služba nebyla pohaněna“.

To neznamená, že se máme cítit svázáni každým vrtochem nebo módou společnosti, v níž žijeme. Obecně nenávidím módu společnosti a štítím se konvencí, ale když považuji za nejlepší zachovat se podle zákona etikety, mohu to s dobrým pocitem udělat. Ne, jsme muži, ne otroci a nejsme zbaveni své lidské svobody, abychom byli lokaji těch, kteří útočí na jemnost nebo se chlubí prohnaností. Přesto však, bratři, pokud cokoliv hraničí s hrubostí, která je blízká hříchu, musíme se tomu vyhýbat, jako by to byla zmije. Chesterfieldova pravidla jsou pro nás bláznivá, Kristův příklad však nikoli – a on nebyl nikdy hrubý, podlý, nezdvořilý ani neslušný.

I na svých dovolených pamatujte na to, že jste služebníci. I když nejste na přehlídce, stále jste důstojníci Kristovy armády, a proto se tak chovejte. Pokud však musíte věnovat takovou pozornost maličkostem, jak pečliví byste měli být ve velkých otázkách morálky, poctivosti a neporušenosti! V tom služebník nesmí selhat. Jeho soukromý život musí být sladěn s jeho službou, nebo brzy nastane jeho den; čím dříve odejde ze služby, tím lépe, protože jeho setrvání ve službě jenom zneuctívá Boží věc a ničí jeho samého.

Lekce pro mé studenty I., 1. lekce