Svátky svatodušní

• Jsi pramen zahradní, studna vody živé, bystřina z Libanónu. Probuď se, vánku severní, přijď, vánku jižní, ať voní moje zahrádka, ať její balzámy proudí jak bystřiny, ať přijde do své zahrady můj milý a jí výtečné ovoce její. (Pís 4,15–16)

Tak my, milí přátelé v Kristu, máme v Hod svatodušní, kdy si připomínáme to hojné vylití Ducha svatého na apoštoly, text ze Starého zákona? Zajisté. Jako tam to hlavní slovo bylo slovo proroka Jóele ze Starého zákona, tak i my chceme předkládat slovo ze Starého zákona. To není tak, jak si myslíváme, že v Novém zákoně mají Ducha svatého a ve Starém zákoně že nemají Ducha svatého. Zakoušeli to a poznávali. Neboť jen tak se poznávají duchovní věci, že je člověk zakouší. V hebrejském textu to zní: „Pramen zahrad, studna vody živé a tekoucí z Libanónu. Probuď se půlnoci a přijď poledne, prověj zahradu mou, ať tečou její vonné věci, ať přijde můj milý do své zahrady a jí rozkošné své ovoce.“

V našem textu máme třikrát slovo „zahrada“. Jsi pramen zahradní! To je ten nebeský Pán, ta studnice života, od něho pochází všechno, co potřebují zahrady, bez něho není jediná vzácná zahrada. A teď máte tu druhou zahradu: „Prověj mou zahradu!“ To jsem já a to jsi ty. Ta zahrada je pro něj velice vzácná, takže dochází na to třetí: „Ať přijde můj milý a jí své rozkošné ovoce.“ To je má zahrada, ale v takovém stavu, že může přijít můj milý. A teď učím, že ten Šalomoun, který sám pořizoval vzácné zahrady, když v této kapitole tak široce mluví o zahradě, má na mysli tu nejkrásnější zahradu, která kdy na světě byla. To byla zahrada rajská, o které čteme v Genesis 2,8: „A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil.“ On měl Písmo stejně jako my před sebou. Ráj, hebrejsky „gan“, znamená zahradu jako v našem textu, takže můžeme číst: „Bůh vysadil zahradu.“ Ale Kraličtí použili slovo ‚zahrada‘ až ve třetí kapitole. Otevřete si, prosím, Genesis 3,23–24: „Proto jej Hospodin Bůh vyhnal ze zahrady v Edenu, aby obdělával zemi, z níž byl vzat. Tak člověka zapudil. Východně od zahrady v Edenu usadil cheruby s míhajícím se plamenným mečem, aby střežili cestu ke stromu života.“ Právě tak mohli říci ‚z ráje‘. A Šalomoun, když píše v našem textu o zahradě, myslí na tu vzácnou zahradu, která byla na počátku. „Ano, ale ta je ztracena, po té je veta, ta je pryč.“ To jste na omylu. Ten začátek Božích plánů přestal proto, že má dojít na to lepší. Pán Ježíš si přeje mít v srdci jednoho každého z nás svým působením vzácnější zahradu, než byla zahrada rajská.

„Jsi pramen zahradní, prověj mou zahradu, ať dojde na všechny proměny, které se musejí stát, aby z ní byla ta nejvzácnější zahrada!“ Rád bych vytkl čtvero věcí. To první zní takto:

I. Půvab prvního člověka

Všechen ten půvab prvního člověka v ráji prýštil se z této studnice, z tohoto pramene, o kterém se mluví v našem textu. To všechno vzácné a krásné, co si v ráji představujete, prýštilo z toho pramene, o němž se mluví zde. Hřích tam neměli a neměli tam také svázané svědomí. Radovali se ze všeho, co Pán Bůh stvořil. Nebyla tam žádná nemoc, žádné následky hříchu, nekazili si tam život neláskou a sobectvím. A co tam bylo? Všecko to, co se Pánu Bohu líbilo. „Všecko bylo velmi dobré.“ Jemu se líbí jen ovoce Ducha svatého, které vypisuje apoštol: „Láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost, sebeovládání.“ To všecko tam muselo být, jinak by se to Pánu Bohu nelíbilo. Odkud to pocházelo? Z těla to nebylo! Byli tělo jako my, o tom není pochyby, ale z těla takové věci nikdy nepocházely. To máme vědecky vyzkoušené. Tisíce a tisíce roků děláme tu zkušenost, že z těla takové věci nejsou. Když je tu ovoce Ducha svatého, tak je tu také Duch svatý. Takže když Bůh dechl na tu hlínu dechem života, tak tam také vdechl Ducha svatého? Samozřejmě!

To říká v našem textu Šalomoun. Jeho otec David si zpívá v žalmu 36: „U tebe je pramen žití!“ Nebeský Otec byl v té první zahradě oslaven. A ti první lidé měli takové obecenství s nebeským Otcem, o jakém se mluví v našem textu. Jejich tělo bylo ve zcela jiném pořádku než naše tělo. Představte si, že jste po celý svůj život vedeni Duchem svatým. Pak je i vaše tělo v jiném pořádku. To však, co tu mám, je zpustlá zahrada, hotová spoušť. To jsem já a to jsi ty.

II. Kde se bere nepůvab té zahrady?

Jediná odpověď je, že tu je tělo a jen tělo a nic více a že tu není zahradní pramen, že tu není studnice. To tělo zde je bez Ducha svatého. A Kristus vám to jasně říká: „Co se narodilo z těla, je tělo.“ My jsme se všichni narodili z těla. Inu, pak jsme jako ti, kteří se narodili z těla a nic víc. Jsme mrtví ve vinách a hříších, že ani nemám tušení, že jsem tělo. A není tu žádná duchovnost. Když už to vidíte, to znamená, že už vám něco dal. Nu, v krátkosti musím říci: Nemyslete si, že přirozenou cestou to bude jiné. To jste na omylu. Neboť když chápete, že to vzácné v ráji pocházelo z Ducha svatého, pak víte, že to pěkné se nikdy nepoddá bez Ducha svatého. Vy si můžete hledět toho přirozeného, můžete dělat všecky možné zkoušky, abyste svět obrátili, jenže docílíte jen to, co Pán Bůh ve své radě usoudil. A svět zůstane světem tělesným, poněvadž to duchovní se žádným přirozeným úsilím nepoddá. A nyní to třetí:

III. Nejvzácnější Boží skutek

Ta nejvzácnější skutečnost, ten nejvzácnější Boží skutek, to je naše spasení, neskonale vzácnější skutek, nežli bylo stvoření ráje na počátku. To tu je. Jaké to bylo s tím naším vykoupením? Začnete se divit, když to začnete chápat. To bylo něco jiného, když zařizoval naše spasení, než když pořizoval krásný ráj! Všechno měl promyšlené, od věků myslel na dobu svatodušní, to mu bylo od počátku jasné. Jednal podle své rady. Řekl a stalo se. Dechne na hlínu člověka, a člověk je živým člověkem, i Božím Duchem vedený. A takové to je krásné a ten poměr člověka k Bohu! Ale to nejvzácnější to nebylo. Ten poměr člověka k Bohu v ráji nebylo tou nejvzácnější věcí, která tu může být. Jak by ne? Zde je matka a má na klíně nemluvně, ale ono je v hlubokém spánku. A ta matka má to nemluvně ráda, ale cítí tu lásku spící dítě? Zná vůbec to dítě svou matku? Na to dojde, ale bude to tu matku mnoho stát, mnoho slz a práce. A teď si představte, že si Pán Bůh přeje, abyste ho vědomě měli rádi, abyste vědomě rozuměli jeho svatosti a vědomě toužili po tom, aby tu byla ta jeho svatost, ve které má zalíbení. Kde by se to vzalo? On to od věků všechno promyslel. On usoudil, že dá svého svatého Ducha. Není má věc, abych věděl, jak to proběhlo, ale je má věc, abych věděl, že se mým hříchem v Božím plánu nezměnilo nic. Jeho plány připravila jeho neskonalá láska. Na to vše, co připravil, dojde.

Tu jste vy ve své porušenosti, tu jde on, aby nás spasil a vykoupil. Jak to udělá? Jde sám, vezme všecko na sebe, všichni jsme se uchýlili, všichni jsme zbloudili a Hospodin uvalil na něj nepravosti nás všech. Tak se mu zalíbilo zkrušit ho a trápit ho nemocí! Dívejte se kolem sebe a představte si, že vidíte všechnu tu tělesnost a zkaženost, a podívejte se na sebe. A tu nejeden z vás zvolá, že si to nepotřebuje představovat, že to cítí. To vám jistě něco dal. On na vás dechl. A když na vás dechl, začnete se poznávat, jak jste se nikdy neznali a začnete toužit po jeho svatosti tak, jak Adam v ráji nikdy netoužil. V té vaší ztracenosti vám to dá, že rozumíte, co je jeho evangelium. To je jeho perla, jeho nejkrásnější myšlenka. On mi všecko odpustil sám ze sebe. Kdy Adam a Eva, když byli bez hříchu, zakoušeli Boží lásku tak, jak ji zakoušíte vy? Nikdy. To není možné, abyste zřetelně viděli to bílé, když neznáte to černé. Představte si, že začnete mluvit a zpívat, jako David v žalmu osmnáctém: „Miluji tě vroucně, Hospodine, moje sílo!“ A tak mu zpívám, jak mu ti v nebi zpívají věčně věků. Nu, kdy tak zpívali Adam a Eva v ráji? Oni zpívali, ale jako andělé, ale kdo může tak chválit jako vykoupený hříšník? To je něco zcela jiného, když on jde a trpí a mlčí, až to všecko vytrpí, než když řekne slovo, a tu je ráj. To mne vede k tomu poslednímu:

IV. Zahrada krásnější než Eden

Je tu ta skutečnost, že Kristus vykoupil hříšné. Nu, pak v srdcích lidských budou krásnější zahrady, než jakou byla zahrada rajská. „Jsi pramen zahradní, studna vody živé, bystřina z Libanónu. Probuď se, vánku severní, přijď, vánku jižní, ať voní moje zahrádka, ať její balzámy proudí jak bystřiny, ať přijde do své zahrady můj milý a jí výtečné ovoce její.“ Šalomoun vidí, že Duch svatý bude konat své dílo. V podstatě je to to samé, když Kristus praví: „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala pít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou, a divila by ses, jaké proměny se s tebou stanou.“ A vy víte, že tu je nejen ta studnice, která vydává ty věci, ale že je tu zásluha toho, který takové věci stvořil. On bude mít svou mzdu. Takovou, že tu bude zahrada vzácnější než rajská zahrada, protože ho stála více. On pošle svého svatého Ducha a vy ho budete mít tolik, kolik si ho budete přát. Tu se dostaví taková měkkost a rozvlažení, jaké žádný člověk nikdy nezpůsobí. Marné řeči, vykládat vám vaši porušenost! Jen vás podráždím, ale když Duch svatý přijde, každý vidí, jaký je. Co já si počnu? Ty se uchyť toho, který to dobře s tebou myslí. Krev Krista Ježíše, Syna Božího, očisťuje nás od každého hříchu. A on ti dá Ducha svatého tolik, aby se to vzácné ovoce dostavilo.

Tam v ráji, když se to krásné ovoce podávalo, to se podávalo bez překážky. Ale on si přeje, abych já v těch svých těžkých poměrech vydával to vzácné ovoce? Zajisté. On to prosadí. To je ta „lilie mezi trním“. Takhle se věci mají.

Já jsem hotov a končím tím: Když rozumíte, že tohle všechno zamýšlel od věků, tu začínám vždycky mít velikou radost. Na všecko vzácné došlo a dojde! Aby to s námi bylo tak, kvůli čemu nás má na světě, aby se v srdcích každého z nás dostavil vzácnější ráj a zahrada, než byla ta na počátku! „Jsi pramen zahradní, studna vody živé, bystřina z Libanónu. Probuď se, vánku severní, přijď, vánku jižní, ať voní moje zahrádka, ať její balzámy proudí jak bystřiny, ať přijde do své zahrady můj milý a jí výtečné ovoce její.“  Amen.

Kázáno 30. května 1909

Today Opera OPRDesktop 28.0 core 1750.0, May 25, 2022. Active patches: 21