Trůn milosti (Žd 4,16-18)

Všichni křesťané se potýkají s problémy ve dvou klíčových oblastech, se kterými stojí a padá náš křesťanský život: vytrvání ve zkouškách a modlitba. Jak víte, tyto dvě věci spolu souvisí.

Živý modlitební život je pro to, abychom ve zkouškách obstáli, nezbytný. Neschopnost přestát zkoušky je typická pro semeno na skalnaté půdě. Podle Ježíše toto semeno představuje ty, kdo „slyší slovo a hned je s radostí přijímají. Nemají však v sobě kořen a jsou nestálí; když pak přijde tíseň nebo pronásledování pro to slovo, hned odpadají“ (Mk 4,17). Vytrvalost je jednou ze známek pravé spásné víry (Žd 3,6).

Modlitba je přísunovou cestou, která nás ve válce spojuje s Bohem. V modlitbě k nám plyne jeho štědrá milost, která nás udržuje schopné boje. Protože je modlitba tak životně důležitá, snaží se nepřítel tuto zásobovací trasu přerušit. Když trpíme, nepřítel nám často našeptává: „Bohu na tobě nezáleží a neodpoví ti. Proč ztrácet čas zbytečnými modlitbami?“ Člověk snadno ztratí chuť a přestane se modlit, ale tím se odřízne právě od té pomoci, kterou potřebuje!

Náš dnešní text je jedním z nejvíce povzbuzujících oddílů Bible, pokud jde o modlitbu a vytrvalost. První čtenáři Listu Židům byli kvůli pronásledování v pokušení opustit křesťanskou víru a vrátit se k judaismu. Autor je právě obšírně napomínal pomocí odstrašujícího příkladu Izraelců na poušti, kteří pro svou nevíru a neposlušnost do Božího odpočinutí (symbol spasení) nevstoupili. Proto musíme pilně pracovat, abychom do tohoto odpočinutí vstoupili. Pokud na Boží slovo reagujeme vírou a poslušností, odhalí náš hřích a ukáže nám jeho cesty. Je hloupé myslet si, že bychom svůj hřích mohli před Bohem skrýt, protože před jeho zrakem je všechno nahé a odhalené (4,12-13).

Martin Luther k našemu textu poznamenal: „Nejprve nás apoštol vystrašil, nyní nás utěšuje. Nejprve nám do rány nalil víno, nyní do ní lije olej.“ (Philip Hughes: Commentary on the Epistle to the Hebrews [Eerdmans], s. 169.) Autor ukazuje, že bychom se neměli pokoušet se svým hříchem skrývat, ale raději bychom s ním měli jít za naším soucitným veleknězem Ježíšem, v němž máme přístup k Božímu trůnu. Pro ty, kdo jsou v Kristu, tento trůn není místem děsu, ale trůnem milosti!

Protože je Ježíš náš soucitný velekněz, musíme vytrvat a musíme se modlit.

V tomto textu jsou dva příkazy: vytrvat („držme se toho, co vyznáváme“, 4,14) a modlit se („přistupme směle“, 4,16). Oba vycházejí z určité pravdy o tom, kým je Ježíš: protože je Ježíš náš veliký velekněz, Boží Syn, „který prošel nebesy“ (KMS), musíme se držet svého vyznání, a protože je Ježíš velekněz, který má soucit s našimi slabostmi, měli bychom si vždy, když to potřebujeme, přijít pro pomoc k trůnu milosti. Jak jeho vyvýšení po pravici Božího trůnu, tak jeho lidství jsou tedy zásadními prvky jeho jedinečné schopnosti působit jako náš velekněz.

Chceme-li vytrvat ve zkouškách a v modlitbě přijímat jeho pomoc, musíme rozumět, kým je.

Protože je Ježíš náš veliký velekněz, který prošel nebesy, musíme vytrvat (4,14).

Autor nám říká, kdo Ježíš je, a jaká by měla být naše reakce.

Ježíš je náš veliký velekněz, který prošel nebesy.

Ježíšova velikost se zde projevuje ve dvou směrech:

1) Ježíš je veliký ve svém postavení velekněze po Boží pravici.

My si jen s obtížemi představujeme, co to znamená velekněz, ale pro Židy to byla velmi důležitá funkce. Prvním veleknězem byl Mojžíšův bratr Áron. Byl prostředníkem mezi lidem a Bohem. Spolu s ostatními kněžími přinášel za lid oběti. Museli dodržovat přesný postup podle podrobných instrukcí, které jim Bůh dal. Každá odchylka či inovace znamenala okamžitou smrt, jak zjistili Áronovi synové Nádab a Abíhú, když přinesli na oltář „cizí oheň“ (Lv 10,1-3).

Jednou ročně, na den smíření, vstupoval velekněz sám do svatyně svatých, aby přinesl oběť smíření za hříchy národa. Kdyby tam šel někdy jindy nebo kdyby nedodržel předpisy, zemřel by (Lv 16). Tam, v Boží přítomnosti, vylil na slitovnici obětní krev. Když se živý a zdravý vrátil ven, lidé si zhluboka oddechli, protože to znamenalo, že Bůh přijal oběť za jejich hříchy na další rok.

Ježíš není prostě další velekněz z Áronovy linie. Je naším velikým veleknězem podle Melchisedechova řádu (Žd 5,6). Nevstoupil do svatyně svatých v chrámu, ale (ve svém nanebevstoupení) prošel nebesy až do Boží přítomnosti. Židé si pod prvním nebem představovali denní oblohu, pod druhým hvězdy, a pod třetím Boží přítomnost (2K 12,2). Jestli měl autor na mysli tato tři nebe, nebo jestli množné číslo používá prostě proto, že hebrejština „nebesa“ v jednotném čísle nezná, tím si nemůžeme být jisti.

Jde mu však o to, že náš veliký velekněz Ježíš není velekněz jako každý jiný lidský velekněz. Vstoupil do samotné přítomnosti Boží. Otec mu řekl: „Zasedni po mé pravici, já ti položím tvé nepřátele za podnoží k nohám“ (Ž 110,1; Žd 1,13). Žádný pozemský velekněz by si nedovolil se ve svatyni svatých posadit! Všichni zůstávali stát. Ale Ježíš sedí po pravici Božího trůnu, protože už jednou provždy přinesl oběť smíření za naše hříchy (Žd 10,12). Ježíš je tedy veliký velekněz, který je ve své kategorii úplně sám, vzhledem ke svému věčnému kněžství podle Melchisedechova řádu (což autor blíže vysvětlí v dalších kapitolách).

2) Ježíš je veliký ve své osobě vtěleného Boha.

Jeho lidské jméno „Ježíš“ upozorňuje na plné lidství Spasitele (2,17). Kdyby nebyl plně člověkem, nemohl by přinést oběť smíření za naše hříchy. Je ale také „Syn Boží“, čímž je vyjádřeno jeho božství (J 5,18). Jak řekl biskup Moule: „Spasitel, který není tak docela Bohem, je most, jehož vzdálenější konec je pobořený.“ To, že Ježíš je plně Bohem, ukázal autor v první kapitole. Ježíš je tedy jedinečný a veliký jednak ve svém postavení velekněze, jednak ve své osobě vtěleného Boha. A proto…

Musíme vytrvat.

Slova „držme se toho, co vyznáváme“ naznačují, že jsme v nebezpečí a nesmíme se dát. (B. F. Westcott: The Epistle to the Hebrews [Eerdmans], s. 106.) Představte si někoho, kdo se drží, aby spasil holý život, když se řítí na voru běsnícími peřejemi Grand Canyonu. „Drž se pevně!“

„Vyznávat“ neznamená jen soukromě přijímat základní články víry (zde hlavně učení o Ježíšově božství a lidství), ale také tyto pravdy veřejně dosvědčit, i když nám třeba hrozí pronásledování. V tomto smyslu vyznáváme víru přijetím křtu, ale když nastane pronásledování, je toto vyznání podrobeno zkoušce. Jsme pouze věřící do krásného počasí, kteří Pána zapřou, jakmile nás víra začne něco stát, anebo vytrváme třeba až k smrti, protože víme, komu jsme uvěřili?

J. C. Ryle zaznamenává: „Když byl John Rogers, první mučedník za královny Marie, veden k upálení na Smithfieldu, byl podle zprávy francouzského vyslance tak veselý a dobře naladěný, jako kdyby se měl ženit.“ (J. C. Ryle: Home Truths [Triangle Press], sv. 1., s. 64.)

I když v takové chvíli se neobejdeme bez Boží zvláštní milosti, těžko si v pronásledování povedeme dobře, jestliže reptáme a opouštíme Boha, kdykoli nás potkají menší zkoušky.

Pavel říká, že máme zkoušky nejen snášet, ale dokonce je snášet s velkou radostí (Ř 5,3). A proto, kdykoli nás Ježíš vede obtížnými zkouškami, držme se pevně svého vyznání víry v něj. On je náš veliký velekněz, Bůh v lidském těle, který nyní sedí „po pravici Božího majestátu na výsostech“ (Žd 1,3).

Protože je Ježíš náš soucitný, ale bezhříšný velekněz, musíme se vždy, když to potřebujeme, modlit (4,15-16).

Ježíš je náš soucitný velekněz.

Autor používá dvojí zápor: „Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi…“ Možná očekával námitku: „Právě jsi řekl, že Ježíš je veliký velekněz, který prošel nebesy. Jak může někdo někde za nebesy chápat mě s mými problémy?“ Autor odpovídá: „Ne, Ježíš není zbavený soucitu. On tvé nejhlubší pocity chápe.“

Všichni potřebujeme někoho, kdo bude mít soucit s našimi problémy a slabostmi, aniž by nás odsoudil. Někdy je to všechno, co potřebujeme, abychom vydrželi: prostě vědět, že někdo jiný chápe, čím procházíme. Četl jsem příběh o chlapci, který si všiml nápisu: „Štěňata na prodej.“ „Pane, prosím vás, za kolik prodáváte ta štěňata?“ zeptal se. „Za pětadvacet dolarů, mládenče.“ Chlapec posmutněl. „No, ale mohl bych se na ně stejně podívat, prosím?“ Majitel hvízdl a zpoza rohu přiběhla fenka a za ní čtyři roztomilá štěňátka. Vrtěla ocásky a vesele hafala. Za chvíli se objevilo ještě jedno. Zadní nožičku táhlo za sebou. „Copak s ním je?“ zeptal se chlapec. „Kulhá,“ řekl muž. „Doktor na rentgenu našel, že nemá jamku v kyčelním kloubu, chudinka. Nikdy se to nedá do pořádku.“ K jeho překvapení chlapec řekl: „Tohle štěně bych chtěl, pane. Mohl bych vám platit něco málo každý týden?“ „Ty jsi mě asi špatně pochopil, hochu. Tohle štěně nebude nikdy běhat, dokonce ani správně chodit. Bude mrzáček navždycky, víš? Proč bys měl chtít právě takové štěně?“ Chlapec se sehnul, vyhrnul si nohavici a pod ní se ukázala ortopedická dlaha. „Já taky nechodím nijak zvlášť dobře,“ usmál se. Podíval se na štěně a pokračoval: „Potřebuje někoho, kdo by ho měl rád a rozuměl mu. Být mrzáček není žádná legrace.“ „Vidím, že u tebe bude v dobrých rukou,“ řekl majitel. „Můžeš si ho vzít. Dám ti ho zadarmo.“

To je jen nedokonalá ilustrace toho, jak náš Spasitel cítí s námi v naší situaci. Protože se stal člověkem a prošel si vším utrpením, které potkává nás, má soucit s našimi slabostmi. Během jeho pozemské služby se to projevilo mnohokrát. A když vystoupil na nebesa, ani pak z jeho lidství nic neubylo. Máme velekněze, který je svrchovaně soucitný a přitom sedí po pravici Boží!

Ježíš je náš bezhříšný velekněz.

Ježíš „na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu“. Na první pohled bychom si mohli myslet, že je-li Ježíš bez hříchu, nebude s námi mít soucit a bude od nás vzdálený, protože my všichni jsme zhřešili mnohokrát. Jiný hříšník by se snad moje selhání dokázal pochopit spíš. Jak ale poukázal Charles Spurgeon (The Tenderness of Jesus [Ages Software], kázání č. 2148, s. 407, zdůraznil Spurgeon), není to pravda: … nepředstavujte si, že by k vám Pán Ježíš snad mohl být o něco laskavější, kdyby byl býval zhřešil; hřích totiž vždycky zatvrzuje. Kdyby Boží Kristus mohl zhřešit, soucit v jeho povaze by již nebyl dokonalý. Aby člověk dokázal odložit své zájmy zcela stranou a cítit se slabostmi druhých, musí být jeho srdce dokonalé.

Jiní namítají, že pokud Ježíš nezhřešil, znamená to, že nebyl pokoušen do té míry, do jaké jsme pokoušeni my. Mnozí lidé ale ukázali, že to tak není. Ten, kdo odolává až do konce, pozná sílu pokušení lépe než ten, kdo se hříchu poddá dříve.

Když se tu říká, že Ježíš byl ve všem pokoušen tak jako my, neznamená to každé myslitelné pokušení; to by nebylo možné. Ježíš také na rozdíl od nás nebyl pokoušen hříchem, který by v něm přebýval. V tomto ohledu se podobal Adamovi a Evě před pádem. Pokušení muselo k Ježíši přijít zvenčí, ne zevnitř.

Ježíš ale poznal pokušení všeho druhu. Věděl, jaké to je mít hlad, mít žízeň, být unavený. Vytrpěl si strašlivou agónii tělesného mučení, když byl souzen a ukřižován. Znal výsměch, nedůvěru, očerňování i zradu přátel. Od začátku až do samého konce Ježíšovy služby satan soustředil všechny své síly zla a temné strategie, aby se pokusil donutit Ježíše k hříchu. Nikdy ale neuspěl. Ježíš neustále poslouchal Otce.

Verš 15 nastoluje otázku: „Bylo možné, aby Ježíš zhřešil?“ Odpovídat na ni musíme opatrně. (Vycházím zde z knihy Wayna Grudema Systematic Theology [Zondervan], s. 537-539.) Písmo jasně tvrdí, že Ježíš nikdy nezhřešil (Židům 7:26; 1. list Petrův 1:19; 2:22).

Tvrdí také, že jeho pokušení byla skutečná, ne jenom „jako“. A dále tvrdí: „Bůh nemůže být pokoušen ke zlému…“ (List Jakubův 1:13). Když byl Ježíš plně Bohem, tak jak mohl být skutečně pokoušen, natož zhřešit? Zde se noříme do tajemství toho, jak může být někdo zároveň plně Bohem i plně člověkem, což Písmo jasně říká o Ježíši.

Protože Ježíš je jediná osoba ve dvou podstatách a protože hřích se týká celé osoby, Ježíš v tomto smyslu zhřešit nemohl, jinak by přestal být Bohem. Zůstává však otázka: „Jak tedy mohla být Ježíšova pokušení skutečná?“ Odpověď je nejspíš taková, že Ježíš čelil každému pokušení k hříchu ne svou božskou mocí, ale ve své lidské podstatě tím, že spoléhal na moc Otce a Ducha svatého. Wayne Grudem vysvětluje (s. 539): „Mravní síla jeho božské podstaty byla jakousi ‚sítí‘, která by mu zabránila zhřešit… Ježíš však nebyl závislý na tom, aby mu tato síla jeho božské podstaty boj s pokušením usnadnila…“

Jak víte, Písmo někdy říká o Ježíši věci, které mohou platit jen o jedné z jeho podstat a ne o obou (Matouš 24:36). Pro Ježíšovu božskou podstatu nebylo možné, aby byl v pokušení nebo aby zhřešil, ale pro jeho lidskou podstatu to možné bylo. Nenechte se vyvést z rovnováhy skutečností, že tomu nikdy nemůžete beze zbytku porozumět. Raději se spolehněte na svědectví Písma: Ježíš byl skutečně pokoušen a nikdy nezhřešil. Tato dvě fakta znamenají, že chápe, čím procházíme, a že je schopen nám v pokušení přijít na pomoc (2:18).

Protože je Ježíš soucitný a bezhříšný velekněz, …

Musíme se modlit.

„Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas.“ „Trůn milosti“ je protimluv. Ve starověku byl trůn děsivým místem, kde sídlila svrchovaná moc a soud. Když se člověk přiblížil k trůnu a král mu nepokynul žezlem, bylo po něm. Nikdo by si nešel k trůnu pro soucit, zvlášť ne v nějaké maličkosti. Autor ale mluví o trůnu milosti. Dává nám jasně najevo, že u tohoto trůnu jsme vítáni. Odpovídá na čtyři otázky: (1) Proč bychom měli přistupovat k trůnu? (2) Kdy bychom měli přistupovat k trůnu? (3) Jak bychom měli přistupovat k trůnu? (4) Co můžeme čekat, když přistupujeme k trůnu?

1) Proč bychom měli přistupovat k trůnu?

K trůnu milosti bychom měli přistupovat, protože jsme slabí a protože na něm sedí náš soucitný velekněz.

K trůnu nepřicházíme proto, že bychom všechno v podstatě zvládali a potřebovali jen tak trochu poradit. Přicházíme, protože jsme slabí (4:15). Ježíš neřekl: „Beze mne si většinou poradíte docela dobře, tak mne zavolejte, jestli to bude potřeba.“ Řekl: „… beze mne nemůžete činit nic“ (Jan 15:5). A když přijdeme k trůnu milosti, nebude se nám kvůli našim slabostem posmívat nebo nás ponižovat. Přivítá nás, jako u sebe vítá otec své děti, aby je ochránil před nebezpečím.

2) Kdy bychom měli přistupovat k trůnu? K trůnu milosti bychom měli přistupovat, kdykoli potřebujeme pomoc.

Měli bychom přijít „v pravý čas“, což je pořád! Hlavní příčinou toho, že se nemodlíme, je to, že si neuvědomujeme, v jaké jsme nouzi. Myslíme si, že to zvládneme sami. Pána voláme, jenom když jde opravdu do tuhého. Ale ve skutečnosti na něm závisí každý náš nádech a výdech a každé naše jídlo, i když máme v mrazáku zásoby na měsíc. Nesmíme ustávat v modlitbách (1. Tesalonickým 5:17), protože nám všechno neustále přerůstá přes hlavu. Modlit se znamená přiznat, že naše nouze není jen částečná. Je naprostá!

3) Jak bychom měli přistupovat k trůnu? K trůnu milosti bychom měli přistupovat přímo, s důvěrou ve svého velekněze.

Autor neříká: „Přistupte prostřednictvím svého kněze.“ Říká: „Přistupme…“ My – to znamená všichni věřící. Dr. Dwight Pentecost, jeden z mých profesorů v semináři, nám vyprávěl, jak byl jednou v Mexico City během svátku Neposkvrněného početí Panny Marie. Tisíce lidí stály ve frontě a čekaly na zpověď před jedinou zpovědnicí. Když odbilo poledne, vybelhal se z ní starý, shrbený kněz o dvou holích. Vtom před ním padla na kolena žena s několika dětmi a chytila ho za kotníky. Křičela a zapřísahala ho, aby ji zbavil jejího břemene. On ji ale jednou ze svých holí přetáhl přes hlavu a prošel davem. Byl to nesoucitný, slabý lidský kněz.

My díky Bohu nepotřebujeme jako prostředníka žádného lidského kněze, když přistupujeme k samotnému Božímu trůnu. Nemůžeme si dovolit k němu přistupovat na základě svých vlastních zásluh nebo své vlastní spravedlnosti. Můžeme však přistoupit směle, protože nám tento přístup získal svou krví náš velekněz Ježíš (Efezským 3:12). Naše smělost nestojí na tom, jak jsme byli hodní nebo jak pěkně se umíme modlit. Spurgeon poukázal na to, že Bůh naše nedostatky a nepovedené modlitby přehlédne stejně, jako milující rodič přehlíží chyby ve větách svého batolete. Dokonce, i když těžce zhřešíme, můžeme přistoupit, abychom svůj hřích vyznali, a on nám vyčistí rány a začne je hojit, tak jako by rodič pečlivě vyčistil a ovázal zranění svého dítěte. A konečně:

4) Co můžeme čekat, když přistupujeme k trůnu? Milosrdenství, milost a pomoc v pravou chvíli.

Úžasné zaslíbení! Nedostaneme vynadáno, že něco potřebujeme. Neuslyšíme, že naše potřeba je příliš malicherná, než aby se s ní tak důležitý velekněz obtěžoval. Dočkáme se milosrdenství, milosti a pomoci. „Pomoc“ je technický námořnický pojem, který se jinak vyskytuje pouze ve Skutcích 27:17, kde označuje provazy, jimiž za bouře lodníci zpevnili trup lodi, aby se nerozpadl. S příslušným slovesem jsme se setkali již v Židům 2,18, kde vyjadřuje významový odstín rychlého přispění někomu, kdo volá o pomoc. Když se zdá, že se vám život v bouři rozpadá na kousky, volejte k našemu soucitnému veleknězi na trůnu milosti. Bude k vám milosrdný a ve své milosti vám pomůže.

Jaký je rozdíl mezi milosrdenstvím a milostí? Jejich významy se sice do jisté míry překrývají, ale milosrdenství vyjadřuje především Boží soucit s námi v naší bídě způsobené našimi hříchy, zatímco milost označuje jeho přízeň, v níž nám bez naší zásluhy odpouští hříchy, za které si ve skutečnosti zasloužíme jeho soud (Viz R. C. Trench, Synonyms of the New Testament [Eerdmans], s. 169-170.) Obě slova dohromady odrážejí dobrou zprávu, že v Kristu Bůh usmířil svět se sebou a nepočítá lidem jejich provinění (2K 5,19).

Všichni, kdo věří v Krista a jeho krev prolitou za jejich hříchy, mají u trůnu milosti přístup k Božímu neomezenému milosrdenství a nezasloužené přízni!

Závěr

Líbí se mi přirovnání Johna Pipera, že modlitba je naše příruční vysílačka, přes kterou žádáme o dodávky materiálu potřebného v duchovní válce, ve které bojujeme. Není to interkom, kterým bychom zavolali sekretářku, aby nám do kanceláře přinesla nějaké pití navíc. Jinými slovy, modlitba tu není pro naše pohodlí, ve kterém bychom zapomněli na věc božího království. Modlitba je naše polní vysílačka pro zajištění dodávek, které potřebujeme, když nejprve usilujeme o jeho království a jeho spravedlnost. Pokud jste v bitvě pod palbou, vydržte – držte se pevně svého vyznání, protože Ježíš je náš veliký velekněz. Pokud něco potřebujete, modlete se – přistupujte k trůnu milosti, aby se vám dostalo milosrdenství a milosti, která vám bude v boji posilou.

Otázky k diskuzi

1. Jak souvisí naše pochopení Kristovy osoby a jeho díla s vytrváním ve zkouškách?

2. Znamená Ježíšův soucit s našimi slabostmi, že by toleroval naše hříchy? Vysvětlete.

3. Někteří křesťané tvrdí, že jestli Ježíš nemohl zhřešit, nemohla být jeho pokušení skutečná. Je to tak? Proč ano, proč ne?

4. Pojem „trůn milosti“ odráží jemnou rovnováhu mezi uctivou bázní před Bohem a tím, že nás Bůh přijímá. Rozeberte důsledky této rovnováhy.