Uspořádání a správa církve

Z historického hlediska můžeme mluvit o třech hlavních způsobech uspořádání církve s mnoha jejich vzájemnými průniky a nuancemi. Níže jsou popsaná tradiční uspořádání církve, která se zformovala během dlouhých staletí historie církve, nikoliv biblické uspořádání církve. Tomu se budeme věnovat více v následujících číslech. 

Nejstarší tradiční způsob uspořádání církve je způsob, který nazýváme episkopální. Je to od slova episkopos, které je do češtiny převáděno (nikoliv překládáno) slovem biskup (slyšíme zde ten společný kořen slova: –p(b)iskop–). Slovo episkopos znamená  strážce, dohlížitel nebo představený. Toto uspořádání se začalo formovat velmi záhy po apoštolské době a nejpozději ve čtvrtém století po Kristu bylo rozšířené po celé církvi. Jedná se o hierarchické uspořádání. Biskup dohlížel na jednotlivé církve ve městě. V jedné z těchto církví měl svůj biskupský stolec (křeslo, trůn), řec. katedra – odtud je české slovo katedrála, tedy kostel nebo sídlo biskupa. Biskup byl nejvyšší autoritou církví v daném místě, oblasti a měl poslední slovo ohledně toho, co se dělo nebo rozhodovalo v místních sborech. Biskup pověřoval službou služebníky místních sborů a ti byli zodpovědní na prvním místě jemu. Jsou zde stupně náboženské hierarchie, kdy na vrcholu stojí biskup (v římském náboženství je to římský biskup zvaný také papež, v anglikánské církvi je to panovník), dalším stupněm jsou kněží, v protestantském prostředí pastoři, faráři, reverendi, na dalším stupni jsou potom místní farní rady, staršovstva apod. Na posledním místě v této hierarchii jsou Kristovy ovečky, společenství vyvolených, neboli laici, jak jsou obvykle nazývaní. U nás tento způsob uspořádání najdeme kromě římské církve také v Apoštolské církvi, v Jednotě bratrské nebo v Evangelické církvi metodistické, případně v některých nezávislých sborech, kde „jeden pastor vládne všem“. 

Jiným způsobem uspořádání církve je presbyterní uspořádání. Místní sbor je veden staršími (z řec. slova presbyteros), jimž předsedá ordinovaný služebník, kazatel. Sbory z určité oblasti jsou sdružené do presbyterie, v našich končinách je to nazýváno seniorátem, případně synodem, nebo církevní konferencí (u nás Církev bratrská). Starší v místní církvi jsou voleni církví, nicméně vrcholným orgánem je presbyterie, synod, kde má každá církev své zastoupení v osobě svého kazatele a potom podle konkrétního uspořádání je tu také neordinovaný zástupce nebo zástupci sboru, což může nebo také nemusí být člen staršovstva. Církev je opět rozdělena na ordinované služebníky (kazatele) a neordinované (všichni ostatní), tedy laiky. Řada rozhodnutí je na místním sboru, ale část pravomocí a autority je mimo místní sbor, v nadsborové struktuře. V naší zemi kromě těch několika málo čistě presbyterných sborů, nemáme žádnou církev, která by byla takto uspořádaná. Nejvíce se tomu asi blíží Českobratrská církev evangelická, nicméně některé prvky najdeme například také v Církvi bratrské.

Poslední způsob správy církve, který chci zmínit je kongregační uspořádání církve. Zde je to sbor (kongregace), který je tou nejvyšší autoritou. Obvykle jsou zde volení starší a diákoni, kteří spolupracují s kazatelem, pastorem, který je obvykle jedním ze starších. Jednotlivé sbory se někdy kvůli spolupráci spojují do různých sdružení, ale není zde žádné struktury, nadsborová ani mimosborová ani jednotlivci, kteří by měli právo zasahovat do dění v místním sboru nebo ho dokonce určovat. Toto uspořádání je typické pro baptistické církve (u nás Bratrská jednota baptistů, Křesťanské sbory, částečně také Církev bratrská). Z hlediska autority je to v přímém protikladu k episkopálnímu uspořádání církve, kde moc je soustředěna v rukou jednotlivce a distribuována k jednotlivým sborům. Zde je moc v rukou sboru, který se obvykle rozhoduje pomocí hlasování členů sboru a nejde za hranice sboru.