Zákon je pro nespravedlivého

Falešní učitelé v Efezu sváděli lidi, nešli přímo za pravdou evangelia, ale snažili se přivést lidi zpátky k Mojžíšovu zákonu. Proto Pavel žádal Timotea, aby těmto lidem zakázal učit odchylné nauky. Proč jim to měl zakázat? Protože „cílem našeho vyučování je láska“ (1Tm 1,5). To je základ, na kterém musíme stavět všechno, co následuje. V první polovině tohoto úvodního oddílu listu jasně stojí, že zákon není určen pro spravedlivého. Zákon je dobrý, ale musí se užívat správně – a nesprávné použití je používat zákon pro spravedlivého. V další části textu se mluví o tom, že zákon je určen pro bezbožného, nespravedlivého, bezzákonného. Tím se ovšem tento text nevyčerpává, protože v jedenáctém verši vrcholí zdravým učením evangelia slávy a my potřebujeme správně rozumět tomu, co to znamená, že zákon je určen pro nespravedlivého, jak tyto věci spolu souvisí, jak k sobě patří a jak máme správně používat zákon a evangelium. 

I. Zákon je pro nespravedlivého

Pavel začíná výčtem nejrůznějších hříšníků. Všimněte si toho, že zde nevyjmenovává hříchy jako třeba v Galatským 5, kde popisuje skutky lidské svévole (necudnost, nečistota, bezuzdnost, modlářství, čarodějnictví… Ga 5,19-21), ale mluví o hříšnících, o lidech. Lidé zlí, neposlušní, bezbožní, hříšníci… Ve svém výčtu používá Pavel řadu synonym: zlí a neposlušní, bezbožní a hříšníci, bohaprázdní a světští, otcovrazi, matkovrazi, vrazi, smilníci, homosexuálové, obchodníci s lidmi, lháři, křivopřísežníci – je to hrozný výčet hříšníků, lidí, kteří se dopouštějí těchto hříchů. Tito lidé jsou postaveni do kontrastu ke spravedlivým ze začátku devátého verše. Na jedné straně jsou spravedliví a na straně druhé nespravedliví. Slovo nespravedliví (ČSP), zlí (E), zločinci (B21), nepraví (KRAL) je přídavné jméno v množném čísle (stejně jako všechna další slova až po otcovrahy – potom následují podstatná jména v množném čísle). To první slovo ve výčtu hříšníků je řecké slovo anomos, který bychom doslovně mohli přeložit slovem bezzákoný, řeč. a-nomos (= bez zákona), tedy člověk bez zákona, což v řečtině znamenalo člověka bezbožného, zlého, nespravedlivého, zločince, člověka falešného. Zákon není určen pro spravedlivého („zákonného“), ale pro nespravedlivého („bezzákonného“). Pavel se tady přesouvá od Mojžíšova zákona, který učili falešní učitelé v Efezu, k obecným pravdám – to co říká, neplatí jenom o Mojžíšově zákoně, ale platí to obecně o jakémkoliv zákoně. Žádný zákon není určen pro spravedlivého, ale zákon je vždycky určen pro nespravedlivého. 

Představte si, že se ocitnete v nějakém státě, kde žijí jenom ohleduplní řidiči – po městě jezdí pomalu, aby nikoho neohrozili, dávají přednost chodcům, na křižovatce pouští jeden druhého, parkují tak, že nikomu nepřekáží, jezdí prostě natolik bezpečně, že zde nejsou žádné dopravní nehody. Budou lidé na takovém místě potřebovat dopravní předpisy, zákon, který by upravoval chování řidičů? Nebudou! Pokud se řidiči chovají tímto způsobem, není potřeba, aby zde byl nějaký zákon, který by upravoval jejich jednání. A nahlédnuto z druhé strany – pokud řidiči jednají správně, nedělají to na základě zákona, protože v takovou chvíli žádný zákon neurčuje jejich jednání. V tomto smyslu rozumíme tomu, že zákon není určen pro spravedlivého. Ale teď si představte, že se do takového státu nastěhuje skupina průměrných řidičů z České republiky, kteří jsou docela bezohlední, jezdí velmi rychle v obci i mimo obec, předjíždějí na nepřehledných místech, zkoušejí být rychlejší než vlak na železničních přejezdech, občas někoho vytlačí z dálnice atd. Co budou muset udělat v této ideální řidičské společnosti? Budou muset vytvořit zákon. Pro koho? Pro nespravedlivého. Je zákon vytvořen kvůli těm, kdo jezdili ohleduplně? Ne! Je vytvořen kvůli těm a pro ty, kteří jezdili špatně. Ze stejného důvodu nám Písmo říká, že zákon není určen pro spravedlivého, ale pro nespravedlivého. Nejde jenom o nenáležité, špatné použití zákona – zákon vůbec nikdy nebyl určen pro spravedlivého. Kdo je spravedlivý, na toho se zákon nevztahuje, na toho nemůžeme zákon aplikovat. 

Abychom našemu textu dobře rozuměli, musíme se ještě hlouběji podívat do Písma na to, co Bible říká o zákoně. V Bibli najdeme slovo zákon ve třech hlavních významech – jsou zde tři rozdílné zákony, které se v něčem do jisté míry překrývají a v některých věcech se shodují, přesto je nemůžeme míchat dohromady, ale potřebujeme je pečlivě rozlišovat. 

Především – a to je v kontextu našeho textu – je tady Mojžíšův zákon, který byl jádrem falešného učení učitelů zákona v Efezu. Toto učení bylo falešné proto, že tito učitelé chtěli aplikovat Mojžíšův zákona na křesťany a udělat z něj normu křesťanského života. Proto Pavel žádá Timotea, aby jim zakázal učit! Mojžíšův zákon je zákonem, který Bůh dal Izraeli skrze Mojžíše, když s nimi uzavřel smlouvu na hoře Sinaj. Jádrem této smlouvy – staré, nebo také mojžíšovské smlouvy, jak se jí říká, bylo desatero – slova smlouvy a zároveň shrnutí zákona. Jedná se o zákon, který byl určen nespravedlivým. Poslechněte si, co Bůh řekl Izraelcům těsně před tím, než jim vyhlásil desatero: „Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země“ (Ex 19,5).

Všimněte si slov „budete-li“ – jednak je tady podmínka, což ukazuje na to, že stará smlouva byla smlouvou skutků (budete-li tyto věci činit…), a jednak to ukazuje na to, že Izraelci tyto věci nečinili. Když vám řeknu, že když budete dodržovat správnou rychlost, nebudete dostávat pokuty, tak je to nejenom zaslíbení, ale říká to také, že už byste konečně měli začít dodržovat dopravní předpisy – tedy jinými slovy tím říkám, že je stále ještě nedodržujete. Když tedy Bůh říká Izraelcům – „jestliže budete zachovávat slova smlouvy“, říká tím mimo jiné také to, že Izraelci nejednali podle toho, co říkal zákon. Bůh dal zákon nespravedlivým. Bůh dal zákon těm, kdo nebyli spravedliví (nejezdili správně).

Tento Mojžíšův zákon, nebo jak ho Bible také nazývá, starý zákon, stará smlouva, je shrnuta v desateru. Desatero je smluvním dokumentem, smlouvou, a zároveň vyjadřuje podmínky této smlouvy. Můžete si to představit jako smlouvu, kterou podepisujete u telefonního operátora – je to jedna, maximálně dvě strany, kde jsou uvedené hlavní ustanovení smlouvy, a potom k tomu dostanete sešit plný textu, který je  napsaný drobným písmem – to je celá vaše smlouva. Takže desatero je základ smlouvy a základ starého zákona, přičemž celý zákon je – zjednodušeně, ale nikoliv nepravdivě řečeno – to, co my dnes nazýváme Starým zákonem, tedy zapsané Boží slovo od Genesis po Malachiáše. 

Musíme také rozumět tomu, že smlouva z hory Sinaj a s ní spojený zákon (Mojžíšův) byly dány výlučně Izraelcům. S nimi Bůh uzavřel smlouvu (mojžíšovskou, starou), jim byl dán zákon (Mojžíšův, starý zákon), zákon na kamenných deskách, desky svědectví nebo také svědectví smlouvy, což jsou synonyma pro desatero, jak je nacházíme v Písmu. V historii ovšem byli i pohané, převážně jednotlivci, kteří se připojili ke smlouvě, ale připojili se tak, že se stali součástí Izraele. Připomeňme nevěstku Rachab nebo moábskou Rút, které jsou v rodokmenu Krista. Aby se však mohly připojit ke smlouvě, musely stát součástí izraelského národa. Smlouva byla uzavřena s Izraelem a Mojžíšův zákon byl dán Izraeli. Pohané zůstali bez zákona. Když Pavel mluví o pohanech, říká, že „ti, kteří neměli zákon a hřešili, také bez zákona zahynou; ti, kteří znali zákon a hřešili, budou odsouzeni podle zákona“ (Ř 2,12).

To je něco, co nás vede k dalšímu zákonu, o kterém mluví Písmo – a to je zákon svědomí. Pohané nedostali žádný zákon ve stejném slova smyslu jako Židé. Nedostali desatero, nedostali nic takového jako pět knih Mojžíšových. Nedostali žádný kodex, žádný pevně daný soupis pravidel a nařízení. V tomto smyslu jsou pohané bez zákona. Ale Pavel v listu Římanům pokračuje, a říká, že „jestliže národy, které nemají zákon, samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají. Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí“ (Ř 2,14–15).  

Jsou sami sobě zákonem, i když zákon nemají! Písmo tady říká, že pohané mají jakýsi zákon, který je napsaný v jejich srdcích a který můžeme nazývat zákonem svědomí. V této souvislosti vyvstávají důležité otázky jako např., zda je tento zákon napsaný v srdcích pohanů nějak kodifikovaný, zda je univerzální, tedy všude stejný, zda nějak souvisí se zákonem daným Mojžíšovi, atd. Mnoho lidí na tyto otázky odpovídá na základě logiky, ale ne na základě Písma. Logika říká, že Bůh musí mít nějaký morální standard, který bude vždy a za všech okolností ve všech dobách stejný. Následně se lidé pokoušejí najít tento standard v Písmu a vykládají některá místa Božího slova s tímto předpokladem – tedy jako kdyby nějaká místa obsahovala jednou provždy platný morální standard (zákon), aniž to taková místa říkají nebo vyžadují. Za takový morální zákon je potom považováno např. desatero, aniž to Bible někde učí. Nebo se takto vykládá tento zákon svědomí – znovu – aniž to Bible učí. Celá tato myšlenka stojí na logickém, filozofickém předpokladu existence neměnného morálního zákona. Někteří kazatelé jdou potom tak daleko, že „z Písma“ bez jakékoliv podpory v textu dokazují např. to, že Adam svým hříchem porušil každé přikázání desatera. Ale my potřebujeme stavět na tom, co říká text Božího slova. Filozofické konstrukce, jakkoliv vypadají logicky, Božím slovem nejsou. Nehledě na to, že logická konstrukce věčné platného morálního Božího zákona má jenom určitou omezenou logiku. 

Věřím tomu, že Bůh má absolutní, věčně platný morální standard – tento standard je v Písmu mnohokrát velmi jasně vyjádřen, tento standard je odvozen od Božího charakteru – tím standardem je absolutní svatost, bezhříšnost. To je dokonalý Boží standard – Božím standardem není nic menšího. Proto Bůh říká, abychom byli svatí, jako on je svatý (1Pt 1,15-16, Lv 11,44-45). Tento standard je naprosto jasně vidět ve slovech Pána Ježíše, která říká v kázání na hoře: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mt 5,48). 

Žádný zákon ze své podstaty – protože je určen pro nespravedlivého – nedokáže tuto dokonalost ani zachytit, ani se jí přiblížit. Když se vrátíme k zákonu svědomí z Římanům 2, k tomu jedinému, který byl dán všem pohanům bez rozdílu, který mají všichni pohané všech dob, potom všechno, co o něm můžeme říci, je, že národy jsou samy sobě zákonem, i když žádný zapsaný zákon nemají. Jsou samy sobě normou a tato norma je jednou obviňuje, jednou hájí. Je to jakákoliv norma, kterou si pohané stanovují, a to bez ohledu na morálku zjevenou Písmem, protože úkolem tohoto zákona není zjevit morálku, ale usvědčit člověka z hříchu. 

Manželé Richardsonovi přišli v roce 1962 jako misionáři ke kmeni Sawů na Nové Guinei. Sawové byli lovci lebek, kanibalové. Když se Richardsonovi po dlouhých měsících naučili jejich jazyk, pokoušeli se jim zvěstovat evangelium. Ale problém byl v tom, že pro Sawy byl největším hrdinou evangelií Jidáš. Jejich kultura totiž považovala za největší hrdinství, za čin, který byl hoden největší pocty, když někdo získal přítele z vedlejší vesnice, získal si jeho důvěru, spřátelil se s ním, a potom ho pozval na návštěvu, zabil ho a snědl. V jejich chápání byl Ježíš oběť, hlupák, který se nechal zabít, a Jidáš byl hrdina, protože získal Ježíšovu přízeň a potom ho zradil. To byl „zákon svědomí“ v kultuře kmene Sawi. Zrada pro ně byla nejvyšší morální hodnotou a zákon svědomí v jejich kultuře hrál úplně stejnou roli jako Mojžíšův zákon pro Izraelce – ukazoval jim, že jsou hříšníci, protože nejsou schopni neustále jednat podle zákona svědomí, podle toho, co je jejich „morálním standardem“.

Později Richardsonovi objevili v kultuře Sawů další příběh o dítěti smíření – bylo to dítě, které bylo vydané do druhé vesnice, aby zajistilo mír mezi oběma vesnicemi. Na základě tohoto příběhu bylo potom možné Sawům zvěstovat evangelium způsobem, kterému porozuměli. 

Třetí zákon, který nacházíme v Písmu, je Kristův zákon (Ga 6,2), zvaný také zákon víry (Ř 3,27) nebo královský zákon (Jk 2,8) či dokonalý zákon svobody (Jk 2,12). Je to zákon, který je daný Božímu lidu, pravému duchovnímu Izraeli, tedy církvi, je to zákon, který vydává Kristus jako nejvyšší zákonodárce. Kristus je novým zákonodárcem, o kterém mluvil Mojžíš. Je tady zaslíbení ve staré smlouvě (Dt 18,15.19). Kristus je tím prorokem, tím zákonodárcem, kterého máme poslouchat, nikoliv Mojžíš. Bůh tuto skutečnost potvrdil několikrát během Kristovy pozemské služby a skrze spisy apoštolů i po Kristově nanebevstoupení. Když byl Ježíš pokřtěn v Jordánu Janem Křtitelem „z nebe promluvil hlas: ‚Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.‘“ (Mt 3,17). Nebo když učedníci viděli Pána na hoře proměnění v jeho nebeské slávě, „světlý oblak je zastínil a z oblaku promluvil hlas: ‚Toto jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte.‘“ (Mt 17,5). A když se Ježíš loučil se svými učedníky, řekl jim: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal“ (Mt 28,18–20).

Kristus nám dal svůj zákon, a když se vrátím zpátky k našemu textu, vidíme, že shrnutím tohoto zákona je evangelium (1Tm 1,11). A Pavel v jedenáctém verši zdůrazňuje, že jemu bylo svěřeno evangelium. Dělá tak rozdíl mezi sebou a falešnými učiteli v Efezu. On je apoštol Ježíše Krista poslaný hlásat evangelium, poslaný „k tomu, aby Boží vyvolené přivedl k víře a k poznání pravdy“ (Tt 1,1). Vedle toho jsou falešné učitelé, které nikdo neposlal, jejichž touhou je být označován jako učitel zákona, učitelé, kteří kážou Mojžíšův zákona a chtějí uvést křesťany, ospravedlněné z milosti, pod zákon Mojžíše. Jsou to lidé, kteří nechápou ani svá vlastní slova ani podstatu toho, o čem s takovou jistotou mluví (1Tm 1,6). 

II. Správné použití zákona

Zákon není pro spravedlivého, ale pro nespravedlivého. Otázka, která z toho vyvstává, zní, jaké je tedy správné, zákonné použití zákona? Proč byl tedy dán zákon? K čemu nám zákon je? Už jsem některé z těch věcí naznačil, ale pojďme se na ně podívat ještě blíže. Znovu jsme na místě, které je hojně opletené lidskými tradicemi a filozofickými názory. Zákon není pro spravedlivého, z čehož vyplývá, že zákon není normou pro život křesťana. Proč tedy zákon je?

Možná bychom mohli říci, že zákon je tady proto, aby přivedl hříšníky ke Kristu. Je to oblíbený názor, který v nejrůznějších podobách můžete slýchat z křesťanských kazatelen. Ale je to skutečně to, co učí Písmo? Jedním z klíčových textů uváděných na podporu tohoto názoru jsou slova Pavla z listu Galatským: „Zákon byl tedy naším dozorcem až do příchodu Kristova, až do ospravedlnění z víry“ (Ga 3,24). 

V řečtině je v tomto verši slovo paidagógos, což je, jak správně překládá ekumenická Bible, dozorce, vychovatel ve smyslu dozorce. Někdy se mylně popisuje tento paidagógos jako učitel, který učí dítě a vede ho ke zralosti a z toho pak pramení nesprávné porozumění role zákona – jako by měl zákon vychovávat, učit, aby člověk byl připraven na Krista. Ale to není úkol zákona a nebyl to ani úkol paidagóga. Tento dozorce byl to obvykle otrok, který dohlížel na dítě, většinou chlapce, zpravidla ve věku od šesti do šestnácti let. Jeho úkolem nebylo dítě vychovávat, ale dávat pozor na to, zda dítě neporušuje rodičovská ustanovení. V případě, že došlo k porušení rodičovských pravidel, mohl tento dozorce dítě potrestat. Přesně to je jeden z úkolů zákona. Zákon nemá vychovávat k tomu, abyste jednali dobře. Zákon nemá moc něco takového udělat. Zákon ukazuje těm, kdo ho přestupují, že jednají špatně. Úkolem zákona je ukázat na vinu, usvědčit z viny (Ř 3,19) – a to je úkolem každého zákona. Bylo to úkolem Mojžíšova zákona, který byl dán Izraelcům a byl v platnosti do příchodu Krista, je to úkolem zákona svědomí, který byl dán všem pohanům a je to i úkolem Kristova zákona, který byl dán církvi. 

Proto se Pavel v listu Galatským (Ga 3,19) ptá, „jak je to tedy se zákonem?“ A vzápětí si také odpovídá: „Byl přidán kvůli proviněním jen do doby, než přijde ten zaslíbený potomek; byl vyhlášen anděly a svěřen lidskému prostředníku.“ A křesťanům do Říma napsal: „Jako se neposlušností jednoho člověka mnozí stali hříšníky, tak zase poslušností jednoho jediného mnozí se stanou spravedlivými. K tomu navíc přistoupil zákon, aby se provinění rozmohlo“ (Ř 5,19–20). 

Jak se provinění rozmohlo? Zákon na něj ukázal, zjevil ho, odhalil. Přesně o tom píše Pavel v sedmé kapitole Římanům, kde mluví o tom, že hřích v něm použil zákona, použil přikázání „nepožádáš“, aby v něm probudil všechnu žádostivost. Kdyby byl Pavel spravedlivý, nebylo by co probouzet – zákon není určen pro spravedlivého, ale pro nespravedlivého. Takže úkolem zákona není přivést ke Kristu, ale rozhojnit hřích, ukázat na něj, odhalit ho. Ke Kristu musíme být přitaženi Otcem mocí Ducha svatého.

Někdy se také mluví o tom, že zákon má omezovat hřích, že zabraňuje rozhojnění hříchu. Ale v Ř 5,20 jsme četli, že zákon byl přidán k tomu, aby se provinění rozmohlo. Zákon nemá moc omezit hřích – zákon hřích pojmenovává, ukazuje na něj, hřích se skrze něj rozhojňuje. Vzpomeňte si na příklad ideálního řidičského státu. V okamžiku, kdy budou zavedeny dopravní předpisy, bude doopravdy zjevné, kolik řidičů se dopouští přestupků. Zákon nemá moc jednat s hříchem – může ho jenom zjevit a v tomto smyslu také rozhojnit. Je to jenom Bůh, kdo svou mocí omezuje hřích (Ž 76,11 KRAL), aby nepropukl v plnosti.

Úkolem zákona je ukázat na hřích, rozhojnit hřích a ukázat na Boží spravedlnost a svatost, dosvědčit ji. Na Boží svatost ukazuje každý Boží příkaz, každé nařízení i každý zákon, vč. zákona svědomí. Proto čteme v našem textu, že zákon není určen pro spravedlivého, ale pro nespravedlivého. Pavel dobře rozuměl roli zákona, proto říká, že zákon je dobrý, a proto také vyjmenovává celou řadu hříšníků a vede je na jedno jediné místo, kde se jim dostane pomoci.

III. Kristův zákon – evangelium

„… smilníky, zvrhlíky, únosce, lháře, křivopřísežníky, a co se ještě příčí zdravému učení podle evangelia slávy požehnaného Boha, které mi bylo svěřeno“ (1Tm 1,10–11). Každý hřích se příčí zdravému učení podle evangelia slávy požehnaného Boha. Evangelium slávy není kompatibilní s žádným hříchem. Evangelium slávy o spasení z milosti je tím jediným, co může vyřešit problém hříchu. Žádný zákon není schopen vyřešit problém hříchu – a není k tomu ani určen. Hříšník nepotřebuje zákon, ale potřebuje evangelium, které je (podobně jako je tomu s desaterem u Mojžíšova zákona) esencí Kristova zákona. Jenom evangelium je Boží mocí ke spasení pro každého, kdo věří. Jenom evangelium vede ke spravedlnosti. Proto může Pavel říci, že „nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez zákona, dosvědčovaná zákonem i proroky, Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista pro všecky, kdo věří. Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši“ (Ř 3,21–24).

Jenom evangelium dělá z hříšníků svaté, dokonale svaté. Jsme vykoupeni Kristovou obětí, což znamená, že nám jsou všechny hříchy odpuštěny. Není ani jeden jediný, který by nebyl odpuštěn. Kdo je v Kristu Ježíši, je dokonale svatý, je ospravedlněn zadarmo Boží milostí, je očištěn Kristovou krví, je přijat do Boží rodiny, má doširoka otevřen přístup k Otci, je součástí nového Jeruzaléma, byl osvobozen od hříchu a smrti a byl vysvobozen z moci zákona (Ř 7,4).

Křesťan je mrtev zákonu. Zákon už nad ním nemá žádnou moc. Křesťan už nežije pod zákonem, ale pod milostí a zákon, a musíme zdůraznit, že se jedná o Kristův zákon, má pro křesťana zvláštní význam, a nejenom pro něj, ale i pro nevěřící. Zákon Kristův ukazuje na potřebu Boží milosti, ukazuje na velikost Boží milosti, ukazuje na hojnost Boží milosti, Kristův zákon, tedy evangelium dosvědčuje moc Boží milosti. Proto potřebujeme znovu a znovu slyšet evangelium. Jenom evangelium může udělat něco s lidským srdcem. Jenom evangelium je Boží mocí ke spasení pro každého, kdo věří (Ř 1,16-17). Jenom evangelium nám ukazuje, že Kristus za nás zaplatil a nyní už „není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti“ (Ř 8,1–2).

Zdravé učení evangelia slávy vede ke svobodě od hříchu. Křesťan žije z moci Ducha svatého a jeho zákonem je Kristus (1K 9,21). Zdravé učení podle evangelia slávy vede ke Kristu, vede ke svatému životu v Kristu. Pán Ježíš Kristus je jedinou normou a vzorem naší spravedlnosti, svatosti i zbožnosti. Zdravé učení ukazuje na Krista, proto v něm není místo pro hřích. Hříšníci, kteří jsou popsaní v našem textu, nemají nic společného se zdravým učením podle evangelia slávy našeho Boha. Konečným cílem evangelia je svatost, dokonalá svatost, která dojde naplnění, až budeme mít nová těla a budeme proměnění. Do té doby jsme mocí Ducha proměňováni do podoby Ježíše Krista a vychováváni Bohem Otcem. Skrze evangelium, skrze Kristův zákon, který má mnohem, mnohem vyšší standardy než Mojžíšův zákon jsme taženi ke Kristu a ujišťováni o tom, že jsme Božími dětmi. 

Evangelium vede k dokonalé svatosti, k podílu na Boží svatosti. Je ujištěním o Boží dobrotě vůči všem, kdo věří. Zákon Kristův je svatou normou, ale není nám dán k tomu, aby nás vychovával, ale k tomu, aby nám svědčil o Boží milosti. Zákon Mojžíšův říkal ‚nezavraždíš‘, ale zákon Kristův říká: ‚Kdokoliv by se hněval na svého bratra…‘ To ukazuje na Boží svatost. To ukazuje na naší tělesnou neschopnost naplnit zákon. To ukazuje na to, že spasení může být a je jedině z milosti a nijak jinak. To ukazuje na Boží dobrotu, protože Bůh nás přijímá, i když se někdy hněváme – nepřijímá nás na základě toho, co děláme, ale na základě toho, co udělal Kristus. Tohle je důvod, proč hříšníkům kážeme Kristův zákon, evangelium a nikoliv zákon Mojžíšův, desatero. 

Tohle je důvod, proč Pavel říká křesťanům v Korintu, že i když Židé žádají zázračná znamení, a pohané chtějí lidskou moudrost, my kážeme Krista ukřižovaného. Nekážeme jim zákon skutků, ale kážeme jim zákon milosti, kážeme jim dobrou zprávu o Boží milosti. Skrze evangelium Duch svatý usvědčuje hříšníky z hříchu, tedy z toho, že nevěří v Krista! To je práce evangelia v hříšnících. Proto voláme lidi k pokání a k víře v Krista, proto potřebujeme slyšet evangelium o Ježíši Kristu, proto si připomínáme evangelium skrze památku Páně. Hříšníky usvědčuje z jejich nevěry v ukřižovaného a vzkříšeného Pána a svaté ujišťuje, že není žádného odsouzení pro ty, kdo jsou v Kristu Ježíši. „Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil“ (EF 2,10). „Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí“ (Fp 2,13). K tomu nelze dodat nic víc, než: „Haleluja, sláva Bohu!“ Sláva Bohu, který i nám svěřil evangelium slávy.