Znaky naší doby

Nesmírný přepych, rozmařilost, požitkářství, uctívání mamonu a modlářství módy a zábava jsou smutnými znaky naší doby.

Dochází při všem našem vnějším předvádění náboženství k úměrnému nárůstu vnitřní reality? Projevuje se při všem tom obrovském nárůstu vnějšího křesťanství odpovídajícím způsobem růst živé zbožnosti? Je mezi věřícími v našich sborech více víry, pokání a svatosti? Je více zachraňující víry, bez níž se nelze líbit Bohu, více pokání ke spasení, bez něhož člověk musí zahynout, a více svatosti, bez níž nikdo neuvidí Pána? Poznáváme více našeho Pána Ježíše Krista, věříme mu, milujeme ho a posloucháme? Uvědomují si a zakoušejí naši lidé více vnitřní působení Ducha svatého? Rozumí naše sbory důkladněji velkým pravdám o ospravedlnění, obrácení a posvěcení a správně si jich váží? Je více osobní četby Bible, osobní modlitby, osobního sebezapření, osobního umrtvování těla, osobního projevování tichosti, mírnosti a nesobeckosti? Jedním slovem, panuje doma více osobní zbožnosti ve všech našich vztazích? To jsou velmi vážné otázky a přál bych si, aby na ně bylo možné nalézt uspokojivé odpovědi. Někdy se obávám, že ve velké části dnešní církevní zbožnosti je obrovské množství prázdnoty a nereálnosti, a že kdyby se zvážila na Božích vahách, zjistilo by se, že je nesmírně nedostatečná.

Musíme si přece uvědomit, že je psáno: „Člověk se dívá na to, co má před očima, Hospodin však hledí na srdce.“ Sám veliký Pán, hlava církve, řekl: „Tento lid ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne.“ Řekl také: „Ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili.“ Jedna z věcí, o níž se v Božím slově učí jasněji než o jiných, je naprostá zbytečnost formálního vnějšího uctívání, jakkoli krásně vedeného, když srdce těch, kdo uctívají, není v Božích očích v pořádku. Domnívám se, že chrámová bohoslužba v dobách, kdy byl na zemi náš Pán Ježíš Kristus, byla vykonávána tak dokonale a krásně, jak jen to bylo možné. Nepochybuji o tom, že hudba, zpěv, modlitby, oblečení kněží, gesta, postoje, pravidelnost a přesnost obřadních úkonů, dodržování svátků a půstů, to vše bylo dokonalé samo o sobě a nebylo v tom nic chybného nebo závadného. Ale kde bylo v těch dobách skutečné zachraňující náboženství? Jaká byla niterná zbožnost mužů jako Annáš, Kaifáš a jejich společníci? A jaké byly všeobecné standardy života mezi zuřivými horlivci Mojžíšova zákona, kteří ukřižovali Pána slávy? Vy všichni to víte stejně dobře jako já. Odpověď je jen jedna. Celá tehdejší židovská společnost se všemi svými velkolepými rituály nebyla ničím jiným než velkým obíleným hrobem, krásným navenek, ale naprosto prohnilým a zkaženým uvnitř. Zkrátka, židovské náboženství bylo Bohem zamýšleno jako maják pro celé křesťanstvo a jsem přesvědčen, že právě v těchto dnech by se na jeho lekce nemělo zapomínat.

Nesmíme se spokojit s tím, čemu lidé říkají „srozumitelné a vřelé“ bohoslužby, a s častým podáváním Večeře Páně. Nesmíme zapomínat, že tyto věci nepředstavují celé náboženství a že takové křesťanství, které neovlivňuje srdce, svědomí a život těch, kdo se k němu hlásí, nemá v Božích očích žádnou hodnotu. Ne vždy má Bůh největší zalíbení v církvi a ve společenství, v němž je nejlepší hudba a zpěv a z něhož se mladí lidé vracejí se slovy: „Jak to bylo krásné.“ Je to církev, v níž je nejvíce přítomný Ježíš Kristus a Duch svatý, a společenství, v němž je nejvíce lidí se „zkroušeným duchem a zdeptaným srdcem“. Kdyby se nám jen otevřely oči, abychom viděli neviditelné věci, jako oči Elíšova služebníka, mohli bychom ke svému úžasu zjistit, že v nějaké skromné neozdobené misijní místnosti, kde se věrně káže evangelium, je mnohem více přítomnosti Krále králů, a tudíž i více požehnání, než v některých nejvelkolepějších sborech v zemi.

Není nad to vyzkoušet si fungování systémů podle jejich výsledků. Položme si v klidu otázku, zda se v zemi zvýšila křesťanská zbožnost a duchovní smýšlení úměrně obrovskému nárůstu pozornosti věnované vnějšímu uctívání. Obávám se, že odpověď bude shledána velmi neuspokojivou. V mnoha případech se ukáže, že peníze, které sbor věnuje na pomoc misiím doma i v zahraničí a na jakoukoli podporu přímé práce pro spásu duší, jsou v absurdním nepoměru k penězům vynaloženým na varhaníka, sbor, kapradí, květiny a celkovou výzdobu. Může to být správné? A je to zdravý stav věcí? Je roční příspěvek na náboženské účely v celé Anglii a Walesu v dnešní době nesmírně rostoucího bohatství v nějakém vzájemném poměru s nezměrnými výdaji na dostihy, lov, střelbu, jachting, okázalou zábavu, módu, tanec a všeobecnou rekreaci? A to vše se děje ve světle rostoucího zájmu o vnější náboženství! To nemohu považovat za příznaky zdraví.

Nikdy nezapomenu, co mi nedávno řekl jeden americký duchovní, když jsem se ho zeptal, co si myslí o stavu církve, když se po deseti letech vrátil do Anglie. Odpověděl mi, že zatímco v našich veřejných bohoslužbách vidí nesmírné rozšíření hudby, zpěvu a obřadů, mezi našimi věřícími nevidí sebemenší růst, ale spíše úbytek opravdové zbožnosti. Mám neblahé tušení, že se ten Američan příliš nemýlil.

Kázání čistého Božího slova je prvním znakem zdravé církve. Nebyly to rituály, ale zdravé učení, které Duch svatý v každé době používal k probuzení spícího lidského svědomí, k upevnění Kristova díla a k záchraně duší. Úkryty, jeskyně a horní místnosti, v nichž se scházeli první křesťané, byly nepochybně velmi strohé a neupravené. Neměly žádnou vyřezávanou dřevěnou nebo kamennou výzdobu, žádné vitráže, nákladná roucha, varhany ani chrámové chóry. Tito první věřící však byli lidé, kteří „obrátili svět vzhůru nohama“, a nepochybuji o tom, že místa určená k bohoslužbám byla v Božích očích o to více důstojná. Dobře a pravdivě bylo řečeno, že v oněch dávných dobách 'církev měla dřevěné nádoby k přijímání - ale zlaté služebníky', a právě to dávalo prvotní církvi její sílu. A jakmile začala zbožnost upadat, říkalo se, že se poměry obrátily; služebníci se změnili na dřevěné – a nádoby na přijímání na zlaté.

Ale já chci, aby v anglikánské církvi 19. století bylo všechno zlaté. Toužím mít všude zlaté služebníky, zlaté bohoslužby, zlatá kázání, zlaté modlitby a zlaté chvály. Chci, aby se všechno ve službě Bohu dělalo co nejdokonaleji a aby žádná její část nebyla odfláknutá, nedbalá, ledabyle provedená a ponechaná ladem. S láskou vás vyzývám, moji ctihodní bratři, abyste se o to snažili. Ať jsou však ty nejlepší, nejjasnější a nejsrdečnější bohoslužby vždy doprovázeny těmi nejlepšími a nejzdařilejšími kázáními, která vaše mysl dokáže vytvořit a váš jazyk přednést. Ať vaše kázání jsou proslovy, v nichž nikdy nechybí Kristova krev, prostřednictví a přímluva, Kristova láska, moc a ochota spasit, skutečné působení Ducha svatého, pokání, víra a svatost – kázání plná života, ohně a síly, kázání, která posluchače přimějí přemýšlet a donutí je jít domů se modlit. Jen tehdy bude mít církev svůj opravdový vliv a Bůh nám otevře nebeská okna a dopřeje nám svého požehnání.

Ty nejlepší a nejpropracovanější bohoslužby jsou pouze prostředkem k dosažení cíle, kterým by měla být spása duší. Ještě není všechno hotovo, když lidé slyšeli krásnou hudbu a zpěv a zhlédli nejzdobnější obřady. Je jejich srdce a svědomí lepší? Nenávidí více hřích? Je pro ně Kristus vzácnější? Touží více po svatosti? Jsou každým týdnem, který prožijí, připravenější na smrt, soud a věčnost? To jsou hlavní cíle, na které by měl každý služebník myslet při každé bohoslužbě, kterou vede. Měl by se snažit vést ji s trvalou myšlenkou na to, že Bůh se na něj dívá, že zazní poslední polnice, že dojde ke vzkříšení mrtvých a k poslednímu soudu – a ne s malichernou myšlenkou: „Je moje služba srozumitelná, vřelá a dobře vykonaná?“ Vroucně se modlím za to, aby tyto věci byly v dnešní době stále více cílem každého služebníka.

21. října 1884