Je možné kázat evangelium přespříliš?
Odpověď je zřejmá: „Ne!“ Dobrá zpráva o Ježíši Kristu, který trpí a umírá místo hříšníků, jako jsme my, je tepajícím srdcem všeho pravého dobra, které známe, protože skrze Ježíše Krista získáváme věčný život a v něm ho i nadále máme.
V tomto smyslu pro nás je a vždy zůstává životem, zdravím a pokojem a obrácení lidé dál potřebují evangelium stejně jako dřív, aby nás ukotvilo, nasytilo, posílilo a pozvedlo, abychom mohli mluvit a žít ke chvále slávy Boží milosti.
Ať už máme na mysli formálnější zvěstování evangelia z kazatelny či pódia v církvi, nebo neformálnější sdělování stejných pravd z úst rodičů, dětí, sourozenců, přátel, kolegů, sousedů, naše řeč by měla být plná Krista a náš život oplývat jeho vůní.
Nevzpomínám si, že by si někdo, kdo je hluboce a láskyplně připoután k někomu jinému, někdy stěžoval, že na něj příliš mnoho myslí nebo že o něm příliš často mluví - to vše přirozeným způsobem vyvěrá ze srdce zaujatého milovanou osobou. Tak je tomu i s Kristem a věřícím - dobrá zpráva by se měla šířit dál, měla by být plodem našeho rozjímání o Kristu a jeho výjimečnosti.
Možná bychom se však měli na chvíli zastavit a zamyslet se nad tím, jak, kde a kdy hlásáme evangelium. K tomu potřebujeme moudrost. Dovolte mi vysvětlit, co mám na mysli.
Předpokládejme, že se snažíte mluvit o Ježíši se svými kolegy v práci. Během odpoledne strávíte tři hodiny tím, že třem nebo čtyřem kolegům vykládáte o Ježíši Kristu. Je to skutečně dobré svědectví? Ukradli jste svému zaměstnavateli něco kolem dvanácti až patnácti hodin týdenní práce, za kterou jste placeni. Asi to nebylo „přespříliš“, ale možná „příliš dlouho a v nesprávnou dobu“.
Nebo předpokládejme, že máte sbor převážně starších svatých, kteří se léty osvědčili. I když bychom nikdy neměli povrchně a automaticky předpokládat, že každý, kdo se hlásí ke Kristu, je pravý křesťan, opravdu je vhodné kázat jim ráno a večer, neděli co neděli, že jsou zatracení vyvrhelové, kteří musí věřit v Ježíše, jinak přijdou do pekla? Měli bychom jim neustále kázat, jako by to byli nespasení hříšníci? Možná to neznamená kázat evangelium přespříliš, ale kázat ho špatným tónem a se špatným zacílením.
Nebo obecněji, evangelium je možné hlásat příliš povrchně a úzce. Toho se může dopustit mnoho upřímných kazatelů. Evangelium zúžíme na kázání o Golgotě a kážeme slavné pravdy o ukřižovaném Kristu bez jakéhokoli rozsahu, dosahu a bohatství – ani ne tak stále stejnou pravdu, jako spíše stále stejné kázání.
A i když Pavel řekl Korinťanům, že je rozhodnutý neznat mezi nimi nic jiného než Krista, a to Krista ukřižovaného (1K 2,2), a zpočátku to mohlo znamenat prosté a čisté kázání o kříži, tentýž list ukazuje šíři a hloubku aplikace evangelia.
Pavel je vždy a důsledně zaměřený na evangelium, i když zrovna neevangelizuje. Jeho dopisy církvím jsou bez ostychu plné evangelia a ukazují, jak evangelium získává a vede Boží vyvolené.
Pamatujte tedy, že hynoucí svět potřebuje slyšet prosté evangelium; spasený hříšník a rostoucí církev potřebují slyšet prosté evangelium – nikdy nepřestávejte mluvit o ukřižovaném Kristu a o všem, co znamená ho poznat a následovat. Neměli bychom však kázat redukované, zjednodušené, zředěné evangelium, ale kázat celého Krista celému člověku do každé oblasti jeho života!
Přidat komentář