K čemu jsou staří lidé?

Následující text je upraveným výňatkem z knihy The Final Lap (Poslední kolo) od Johna Wyatta, kterou v roce 2023 vydalo nakladatelství 10 Publishing a laskavě souhlasilo s použitím tohoto textu.

Zdá se mi, že s přechodem z placeného zaměstnání do důchodu nabývá otázka „K čemu jsou staří lidé?“ nového významu. Prozkoumejme několik způsobů, jimiž mohou starší lidé zvláště přispět svému okolí.

Dostupnost

Když jsme uprostřed svého pracovního života, může se zdát, že najít si prostor a čas pro lidi je téměř nemožné. Vzpomínám si na případy, kdy jsme s manželkou museli plánovat měsíce dopředu, jen abychom si našli čas na setkání s přáteli nebo někoho pozvali na jídlo.

Ale teď, když už nejsem zaměstnán na plný úvazek, je mnohem snazší být ostatním k dispozici v krátké době. A v dnešním rušném, uspěchaném a náročném světě, kdy se tolik pracujících lidí sotva drží na nohou, se přítomnost starších lidí, kteří jsou ochotni být k dispozici, stává důležitou službou.

Je to dar, který můžeme nabídnout druhým. Nemusíme mít specializované dovednosti v oblasti poradenství nebo pastorační péče. Stačí, abychom tu byli a nabídli naslouchající ucho a povzbudivé slovo.

Životní moudrost

Často se říká, že „život žijeme dopředu, ale chápeme ho dozadu“. A já jsem vděčný za (i když omezenou) moudrost a poznatky, které jsem získal za posledních sedmdesát let svého života.

Žijeme ve světě, který zbožňuje mládí a v němž se tolik starších lidí snaží předstírat, že je jim zase dvacet pět let. Ale abych byl upřímný, opravdu bych nechtěl, aby mi opět bylo pětadvacet!

Samozřejmě by bylo dobré mít tělo, které nebolí a není tak unavené, ale jsem nesmírně vděčný za to, co jsem se za posledních padesát let naučil. Jako starší lidé máme tu výsadu, že můžeme nabídnout leccos z životní moudrosti, kterou jsme na své cestě získali.

Když jsme mladí, je snadné si myslet, že máme život vyřešený. Vše je tak trochu černobílé. Pokud budete dělat tohle, řídit se tímhle učením, držet tuhle dietu, dodržovat tahle pravidla, pak všechno dobře dopadne. No, v době, kdy překročíte šedesátku, si většina z nás uvědomí, že život prostě tak jednoduchý není. Někdy se lidé upřímně snaží dělat, co je v jejich silách, a výsledkem jsou přesto hrozné věci. Zdá se, že dobrým lidem se stávají špatné věci a špatným lidem dobré věci. Ukáže se, že ti, kterým jste věřili a mysleli si, že je na ně spolehnutí, nejsou tak dobří, jak jste si mysleli, a tak dále a tak dále.

Jako starší lidé se dokážeme smířit s tím, že život není vždy tak jednoduchý. Ne že bychom nevěřili, že existují skutečnosti jako dobro a zlo, to, co je správné, a to, co je špatné. Ale také víme, že skutečný život může být chaotický a nepředvídatelný.

Jsme tedy povoláni k tomu, abychom druhým naslouchali laskavě a bez odsuzování. A myslím, že obzvlášť užitečné může být podělit se z vlastní zkušenosti o to, jak nám Bůh požehnal navzdory našim selháním a slabostem.

Mezigenerační přátelství

Jako mladší člověk jsem měl nesmírnou výsadu navázat blízká přátelství s řadou starších lidí, kteří se rozhodli mě oslovit, pozvali mě na jídlo, dali se mi k dispozici, nabídli lásku, podporu, moudrost a modlitby.

Když se ohlédnu zpět, vidím, že tato blízká přátelství měla hluboký vliv na směřování mého života a služby, inspirovala mě a formovala v člověka, kterým jsem se stal.

Zdá se však, že hluboká a důvěrná mezigenerační přátelství jsou v naší společnosti stále méně obvyklá. Vypadá to, jako by se mnoho starších lidí velmi zdráhalo navázat přátelství s mladšími lidmi ve svých církvích nebo společenstvích.

Někteří ztratili důvěru, pokud jde o podporu mladších členů komunity. „Nejsem si vůbec jistý, že mám co nabídnout. Nechápu polovinu věcí, o kterých se mluví. Nerozumím sociálním médiím, seznamovacím aplikacím, počítačovým hrám. Nerozumím tomu, jak žijí.“ Je snadné dojít k závěru, že jim nemáme co nabídnout.

Ale to není pravda. Každý, kdo čte tato slova, může mladému člověku něco nabídnout, i kdyby to mělo být jen naslouchající ucho, ukázat, že vám na něm záleží, říct mu, že byste rádi porozuměli jeho životu a modlili se za problémy, kterým čelí.

Mladí lidé potřebují přátele s životní moudrostí, lidi, kteří jsou jim k dispozici, kteří jim naslouchají, mají je rádi a modlí se za ně. Mohu tedy jemně navrhnout, že byste se možná mohli ujmout iniciativy? Nečekejte, až vás někdo požádá. Stačí nabídnout šálek kávy nebo společnou procházku.

Po odchodu do důchodu mi Bůh dal za přátele řadu studentů medicíny, mladších lékařů a mladých vědců. Záměrně se snažím investovat do jejich životů tím, že se s nimi čas od času setkávám.

Je to do značné míry obousměrný proces. Učím se od nich stejně jako oni ode mě. A jak se naše přátelství prohlubuje, zjistil jsem, že mi často nejvíc pomáhá podělit se s nimi o trochu svých vlastních zkušeností s neúspěchy a bojem. Tím, že jsem zranitelnější a sdílím některé své vlastní problémy, je povzbuzuji, aby ke mně byli upřímnější a otevřenější. Samozřejmě to vyžaduje moudrost a rozlišování, abychom věděli, kolik toho sdílet a jak to udělat. Naší prvořadou povinností je naslouchat druhému člověku a pečovat o něj, nesoustředit se na sebe. Když se nám to však zdá vhodné, je zde místo pro otevření se vlastním zkušenostem s hlubokými vodami utrpení, selhání nebo ztráty, stejně jako s naší vírou a nadějí v Krista.

Sdílení naší víry

Mnozí z nás zjišťují, že nyní, když již nejsme omezováni profesními a pracovními obavami, je snazší být otevřenější vůči ostatním ohledně své víry.

Navzdory prodlužující se průměrné délce života jsou starší lidé často konfrontováni se svou smrtelností a u některých to vede k tomu, že jsou otevřenější k rozhovorům o hlubších otázkách než v mladším věku – o smyslu života, realitě viny, možnosti odpuštění a o tom, co se je po smrti.

V knize Finishing Well: A God’s-eye view of ageing (Dobré zakončení: Pohled na stárnutí z Boží perspektivy) Ian Knox poukazuje na to, že navzdory tomu, že mnoho důchodců navštěvuje církev, nemají hlubokou osobní víru v Krista. To pro nás představuje příležitost! Knox říká: „Znovu a znovu zjišťuji, že mnozí z těchto tradičních návštěvníků církve chtějí ve svém životě udělat skutečný krok a touží navázat hluboký vztah s Bohem skrze osobní spolehnutí se Ježíše.“

Modlitby

Když jsem pracoval jako lékař a vědecký pracovník, odpracoval jsem často osmdesát až devadesát hodin týdně. Když přišlo na modlitbu, někdy jsem mohl využít maximálně desetiminutovou cestu z našeho domu na stanici metra. Tento krátký čas jsem využíval k modlitbě a přípravě na nadcházející směnu v nemocnici.

Po odchodu do důchodu má však většina z nás nyní více času a příležitostí učit se více o modlitbě za druhé. V naší rodině máme několik úžasných příkladů prarodičů, kteří se modlí. Můj otec byl takovým prarodičem modlitebníkem. Používal výběr biblických textů s názvem Daily Light (Denní světlo), kde jsou čtení na každý den v roce.

Můj otec si do svého notně opotřebovaného svazku této knihy zapisoval všechna důležitá výročí a události, které se v ten který den staly. Tyto poznámky používal k modlitbám za svou širokou rodinu a přátele po celém světě.

Dalším úžasným vzorem modlitebníka z řad prarodičů byla také matka mé ženy. Ve svých osmdesáti letech se naučila používat e-mail, aby mohla být v kontaktu se svými třinácti vnoučaty. Požádala je, aby jí všichni jednou týdně poslali e-mail, ve kterém jí sdělí podrobnosti o tom, co budou dělat každý den nadcházejícího týdne, aby se za ně mohla každý den jednotlivě modlit.

Pro každé vnouče bylo velmi důležité vědět, že se za ně babička modlí. Chtěli se ujistit, že babička ví o nadcházející zkoušce, o nových kamarádech, které poznávají, a o výzvách, kterým čelí, aby se modlila.

Možná nemáte biologická vnoučata, ale existují duchovní děti, které můžete kontaktovat a říct jim, že se za ně modlíte. Jakmile vstoupíme do pozdější fáze života, i když trpíme stále větším fyzickým omezením, je modlitba za mladší generace posláním, které může naplnit každý z nás.

Žádný běžec nechce nabourat do zdi a posledních šest kilometrů maratonu se vláčet. Ale na rozdíl od běhu nemusí náraz do důchodu znamenat dlouhotrvající trápení po zbytek závodu. Můžeme se z této potenciálně znepokojivé změny vzpamatovat a pokračovat v rozkvětu a běžet své poslední kilometry s cílevědomým odhodláním a s radostí.

John Wyatt je emeritním profesorem neonatální pediatrie na UCL a autorem řady knih o konci života a o etických otázkách.

Evangelical Times

Šediny jsou ozdobnou korunou, 

lze je nalézt na cestě spravedlnosti. 

(Př 16,31)

Ti, kdo v domě Hospodinově jsou zasazeni, 

kdo rostou v nádvořích našeho Boha, 

ještě v šedinách ponesou plody, 

zůstanou statní a svěží, aby hlásali, 

že Hospodin je přímý, 

skála má, a podlosti v něm není! 

(Ž 92,14–16)