Křesťan a stát (2): Křesťanský aktivismus

• Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo. Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí. Proto také platíte daň. Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů. Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest. (Ř 13,1–7)

Po podrobném výkladu těchto slov jsem naznačil, že nyní můžeme uvažovat o některých velkých problémech a zásadách, které jsou v této kapitole nastoleny a řešeny. Jak si jistě uvědomujete vy, kteří znáte svou Bibli, 13. kapitola listu Římanům je jedinečnou částí Písma. Obšírněji než kterákoli jiná část Písma se zabývá některými praktickými problémy, s nimiž se křesťané potýkají ve vztahu ke státu, a proto má velmi velký význam.

Již jsme se zabývali vztahem křesťana ke světu obecně a zabývali jsme se také pohledem křesťana na stát a jeho funkce. Nyní se dostáváme k postoji křesťanských mužů a žen ke státu a jejich vztahu k němu. Zdá se mi, že toto pořadí je logické. V první řadě musíme mít správný pohled na stát. Nemůžete určit, jaký by měl být váš vztah k němu ani jaký by měl být váš postoj k jeho nařízením a zákonům, dokud si neujasníte, co nás Písmo učí o povaze a funkci státu.

Myslím, že zjistíte, že existují dva extrémní názory, do kterých lidé v souvislosti se vztahem ke státu upadají. První je ten, který mohu nazvat tradičním pohledem. V průběhu staletí se mnozí křesťané domnívali, že by se měli vždy starat o to, aby byl zachován status quo, a že křesťanská víra se vždy staví na stranu privilegovaných.

Tento názor pochází z doby kolem roku 325, kdy se římský císař Konstantin rozhodl včlenit do římské říše křesťanskou církev. Od té doby je církev přítelem králů a císařů, knížat a vévodů, hrabat a šlechticů. Někteří proto měli tendenci vykládat biblické učení tak, že silně podporuje to, co můžeme obecně nazvat aristokracií a aristokratickým pohledem na vládu. Tento názor zastává mnoho lidí i dnes. Říkají, že křesťanské učení zcela podporuje hierarchické uspořádání společnosti a vlády, a proto nabádají lidi, aby byli spokojeni se svým údělem. Ba nejen to, tvrdí, že je povinností všech lidí setrvat v tom, co jsou, a nesnažit se své životní postavení změnit.

Nejextrémnější formou tohoto postoje, se kterou jsem se snad kdy setkal, byl postoj k černochům, se kterým jsem se ke svému úžasu setkal u některých přátel za Atlantikem. Byli to křesťané, dobří evangelikální křesťané, a pevně zastávali názor, že černoši mají být služebníky, že mají být v podřízeném postavení. Bylo mi řečeno, že je to proto, že pocházejí z Cháma, jehož potomci byli jistě vždy určeni k tomu, aby sekali dříví a čerpali vodu (Dt 29,11). Bylo proto špatné vůbec uvažovat o tom, že by se takovým lidem měla dát svoboda, a už vůbec ne uvažovat o desegregaci nebo je jakkoli považovat za rovnoprávné.

Uvádím to jen pro ilustraci – ale pro příklady nemusíme chodit do Spojených států. Známá autorka písní, paní C. F. Alexanderová, jejíž písně často zpíváme, napsala v devatenáctém století:

Bohatý muž na svém zámku,

chudák u své branky;

Bůh stvořil vysoké i nízké

A uspořádal jejich majetek.

Stejně jako mnoho evangelikálů v té době i paní Alexanderová věřila, že tento řád byl ustanoven a zřízen Bohem. Bylo to oblíbené a běžné učení. Proto je pro nás tak důležité, abychom byli při čtení této části Písma a při výkladu Písma obecně opatrní. A právě proto jsem v našem posledním studiu odbočil k tomu, abych zdůraznil, že to, co Bůh ustanovil, je vláda, „která udržuje zákon a pořádek“, a že Bůh neurčil ani nepředepsal žádnou konkrétní formu vlády, ani neurčil žádného konkrétního držitele nějakého úřadu. Věřit v opak znamená opakovat omyl paní Alexanderové.

Pokud ovšem věříte, že Bůh ustanovil „boháče na jeho zámku a chudáka u jeho vrátek“, pak musíte přijmout logický závěr, že by v tomto postavení měli zůstat a že by bylo špatné zmírnit utrpení chudáka u vrátek, zlepšit jeho stav nebo snad trochu ubrat bohatému na jeho zámku.

Druhým extrémem je samozřejmě anarchie, neboli myšlenka neřízené vlády lidu, a bylo mnoho těch, kteří se k tomuto názoru přiklonili. Mohl bych vám opět uvést příklady z průběhu staletí. V Británii se tento typ myšlení objevil zejména v polovině sedmnáctého století. Po občanské válce, nebo alespoň po její první části, kdy se k moci dostal Cromwell a armáda, se objevili lidé, kterým se říkalo „muži páté monarchie“, a další. Tito lidé, kteří získali určitou míru svobody, prosazovali jakýsi druh anarchie – žádný zákon a pořádek a všechno postavené na hlavu.

To jsou tedy dva extrémy a oba jsou jistě zcela špatné. Apoštolovo učení v těchto sedmi verších nepodporuje ani jeden z těchto názorů. Ne, domnívám se, že tato pasáž učí něco asi v tomto smyslu: „Je jasné, že máme být podřízeni státu, vládnoucí moci.“ To je něco, na čem se všichni shodneme. Křesťan má být vždy dobrým a pokojným občanem. Můžeme jít tak daleko, že řekneme, že křesťané mají být vždy nejlepšími občany v zemi. Jejich víra jim sice nedává větší mozkovou kapacitu, ale například si neškodí tím, že by se opíjeli nebo přejídali a podobně. Měli by být lepšími muži a ženami než kdokoli jiný, a proto by měli být lepšími občany.

Dovolte mi, abych to zopakoval, je to prostě proto, že jsou křesťané. Jak říká apoštol v pátém verši: „Musíte se podřídit, a to nejen kvůli hněvu…“ To je jeden z velkých rozdílů mezi křesťanem a nekřesťanem. Pokud jde o nekřesťany, hlavním motivem pro dodržování zákona je hrozba trestu, takže půjdou co nejblíže hranici, jen aby nebyli přistiženi. Hněv! Většinou se řídí strachem z hněvu. Vím, že existují výjimky, ale obecně vzato to platí. Nic jiného než strach nepřiměje lidi, aby se podřídili zákonu.

To však nemá být případ křesťana. „Musíte se podřídit,“ říká Pavel, „nejen kvůli hněvu, ale i kvůli svědomí“, což znamená, jak jsme viděli, že jako křesťan máte pro tuto věc pochopení. Skutečnou potřebu státu vidí pouze křesťané. Pouze křesťané skutečně věří v hřích, vědí, co je to hřích a jakou moc má v životě každého člověka. Uvědomují si jako nikdo jiný, kam až nás hřích může dovést, a to jak individuálně, tak kolektivně. Jasněji než kdokoli jiný také vidí nutnost omezovat hřích a jeho projevy a důsledky. Proto by křesťané měli být vždy na straně zákona a pořádku. Humanisté v hřích vůbec nevěří, takže nevidí stejnou potřebu zákonodárství, a proto zjistíte, že jsou zpravidla proti různým zákonům. K tomu se vrátím o něco později.

Křesťané však nejenže vidí potřebu zákona, kontroly a řádu, ale vědí, že Bůh sám učinil tato opatření pro zachování života. Zkuste se zamyslet nad tím, jak by vypadal život na světě, kdybyste najednou zrušili všechny zákony; kdybyste zrušili policii a vše, co má za úkol zachovávat právo a pořádek.

Křesťané těmto věcem rozumí. To je to, co se rozumí svědomím. A proto znají potřebu kázně a trestu. Z těchto důvodů se musí podřizovat státu a jeho nařízením. Musím však spěšně dodat, že toto tvrzení má jistou výhradu; existuje hranice, za kterou už není pravdivé. V Písmu je zcela jasně řečeno, že pokud by se stát někdy postavil mezi mě a můj vztah k Bohu, pak ho nesmím poslouchat.

Dovolte mi, abych vám předložil své důkazy. Najdete je například ve Skutcích apoštolů, ve čtvrté kapitole. Petr a Jan byli zatčeni za kázání a za uzdravení muže u Krásné brány chrámu a byli odvlečeni před vládnoucí moc. V 18. až 20. verši pak čteme: „Zavolali je tedy a přikázali jim, aby jméno Ježíšovo vůbec nerozhlašovali a o něm neučili. Ale Petr a Jan jim odpověděli: ‚Posuďte sami, zda je před Bohem správné, abychom poslouchali vás, a ne jeho. Neboť o tom, co jsme viděli a slyšeli, nemůžeme mlčet.‘“

To se opakuje v páté kapitole poté, co bylo apoštolům znovu řečeno, aby přestali kázat. Ve 28. verši jim vrchnost říká: „‚Důrazně jsme vám zakázali učit o tom člověku, a vy jste tím svým učením naplnili celý Jeruzalém; a na nás byste chtěli svalit odpovědnost za jeho krev!‘ Petr a apoštolové odpověděli: ‚Boha je třeba poslouchat, ne lidi.‘“

Na první pohled by vás mohlo napadnout, že to odporuje prvnímu verši 13. kapitoly listu Římanům, kde apoštol Pavel říká: „Každý ať se podřizuje vládní moci.“ Je tu však jedna výhrada: vládní moc je určena k tomu, aby plnila Boží vůli, a pokud ji maří nebo se ji snaží mařit a snaží se lidem zabránit, aby ji dodržovali a plnili, pak mají tito lidé právo jim říci: „Boha je třeba poslouchat, ne lidi.“ To je ve Skutcích apoštolů zcela jasně řečeno a podle této zásady jednali první křesťané.

Později se v této situaci ocitlo samozřejmě mnoho křesťanů. Stát, římský stát, nejenže vzhlížel k císaři jako k vládci a vůdci, ale zbožšťoval ho a uctíval; říkali: „Císař je Pán.“ Když bylo křesťanům řečeno, že i oni to musí říkat, odpověděli: „Víme, že Ježíš je Pán, a nemůžeme uctívat žádného člověka.“ Byli tedy postaveni před volbu – buď řeknou: „Císař je Pán“, nebo budou odsouzeni k smrti. A oni byli skutečně připraveni raději zemřít, než aby učinili toto prohlášení. V té chvíli právem odmítli podřídit se vrchnosti. Neposlechli a byli připraveni nést následky své neposlušnosti.

Máme se tedy podřizovat vládní moci, dokud se nijak nestaví mezi nás a naši věrnost samotnému Bohu a jeho přikázáním.

Existuje však ještě druhá hranice, která je důležitá a která se může stát ještě důležitější pro nás všechny, jako je tomu v současné době pro mnoho našich spolukřesťanů v jiných zemích. Dá se říci, že první omezení, které jsem stanovil, je svoboda svědomí. Stát nikdy nesmí tyranizovat mé svědomí, a když mi svědomí říká, že se po mně chce něco, co je v rozporu s mým vztahem k Bohu, poslechnu své svědomí.

To je velká zásada, na které křesťané často stáli. Pokud se vám stát snaží zabránit v hlásání evangelia, neposlouchejte ho. Apoštolové Petr a Jan byli za kázání uvrženi do vězení; pak byli zázračně osvobozeni, a co udělali? Okamžitě vyšli ven a znovu kázali. Vědomě neuposlechli příkaz vlády „vůbec nerozhlašovat Ježíšovo jméno a neučit o něm“ (Sk 4,18).

Místo toho řekli: „Musíme!“

Od té doby se to samozřejmě stalo mnohokrát. Během reformace a v době puritánů se podobné zákazy často opakovaly, ale věřící pokračovali v hlásání pravdy s pocitem, že je třeba to dělat, ať už stát říká cokoli. Svoboda svědomí!

Chtěl bych to ale také upřesnit, a to je opět velmi důležité. I náš nárok na svobodu svědomí má své hranice. Rád bych to ještě jednou ilustroval odkazem – protože je to příhodná ilustrace – na některé skupiny lidí, které se objevily v Londýně na konci čtyřicátých a na počátku padesátých let 16. století. Došlo k povstání a revoluci, král byl popraven. Svoboda! Volnost! Ale někteří z těchto lidí přišli o hlavu – myslím v přeneseném slova smyslu! – a měli pocit, že to nyní opravňuje každého muže a každou ženu říci: „Budu dělat jen to, co považuji za správné.“ To se stalo. Ale to je anarchie. Když člověk řekne, že bude vždy a bez výjimky poslouchat pouze své svědomí, není ani tak vyznavačem svobody, jako spíše libovůle. V tom spočívá rozdíl mezi spořádanou společností a bezprávím.

Ačkoli je tedy obecně správné a pravdivé říci, že lidé by měli vždy poslouchat své svědomí, nesmí tak činit ve všech bodech, bez ohledu na státní nařízení. Muži a ženy přece musí žít ve společnosti. „Nikdo z nás nežije sám sobě,“ říká Pavel (Ř 14,7). Skutečnost, že máme vládnoucí autority, a to, že Bůh ustanovil státy, svědčí o tom, že všichni máme žít v nějaké komunitě. Člověk nemůže žít jako izolovaná bytost a neměl by po tom ani toužit, protože je to zjevně proti Boží vůli. Ale život v komunitě je zcela nemožný, pokud si všichni nebudeme vědomi hranic, v nichž se můžeme domáhat svobody svědomí. Kdyby každý řekl: „Budu dělat jen to, co považuji za správné“, pak je pochopitelné, že by se život stal nemožným.

V určitých chvílích musíme všichni uznat, že pokud stát vydal zákon podle moudrosti většiny lidí v zemi, i když to možná nevidíme úplně stejně jako oni, musíme se tímto rozhodnutím řídit – ale nezapomeňte, že vylučuji náš vztah k Bohu a nutnost svobody vyznání. Nedávno byl zaznamenán nechvalně známý případ, kdy se jedna osoba velmi bouřlivě bránila – dokonce až tak, že se dostala do vězení – kvůli kanalizaci vedoucí přes část její zahrady, nebo tak nějak. Právě takovou situaci mám na mysli. Vystupovat ve věcech, které jsou skutečně sporné nebo pochybné, být rigidní a říkat: „Budu dělat jen to, co považuji za správné“, stavět svůj názor nad a proti obecnému názoru svých spoluobčanů, znamená zneužívat celý koncept svobody svědomí.

Ale právě to mnozí z mužů páté monarchie dělali. Šli dokonce tak daleko, že tvrdili, že vůbec nevěří ve vládu nebo zákon a řád, ale věří, že každý člověk má jednat podle svého svědomí. Někteří z velmi raných anabaptistů na kontinentu jednali přesně stejným způsobem a přivedli protestantskou reformaci do nemalých potíží. Proto na ně Martin Luther a Jan Kalvín reagovali zpravidla tak prudce – myslím, že až příliš prudce –, ale Lutherův a Kalvínův pohled měl mnoho co říci. Tito lidé dováděli celý koncept svobody křesťana, svobody svědomí, do absurdních extrémů.

Jakmile se nad tím ovšem zamyslíme, všichni víme, jak se v každodenní praxi neustále vzdáváme svých svobod. V zákonech naší země je mnoho věcí, které se nám nelíbí, a děláme je takříkajíc s nelibostí, přesto se jim podřizujeme, protože víme, že je to pro nás správné. V těchto věcech nesmíme brát zákon do vlastních rukou. Někdy se například setkáte s tím, že lidé odmítají posílat své děti do školy, a vždy to dělají s ohledem na „svobodu svědomí“. Myslím, že je velmi obtížné se takových lidí zastat. Nepochybně existují výjimečné případy, ale obecně řečeno, lidé, kteří něco takového dělají, jsou podivíni, kteří špatně chápou tuto velkou zásadu svobody svědomí.

Zde je tedy naše první velká zásada – že musíme být podřízeni státu, moci, ať už je to kdokoli a cokoli, ale s výhradami, které jsem uvedl.

Druhá zásada je, že je správné, abychom se jako křesťané domáhali ochrany ze strany státu a jeho zákonů. Jsou lidé, kteří si myslí, že je znakem duchovnosti to nedělat; ti nechtějí mít se státem vůbec nic společného a ani ve snu by je nenapadlo nárokovat si jeho ochranu. Teď bych jim řekl jen to, že nejsou tak duchovní, jak si myslí; ve skutečnosti se zcela určitě chovají nebiblicky.

Podívejte se na 16. kapitolu Skutků, verše 19 až 40, a všimněte si, jak se velký apoštol postavil ke svým právům římského občana. Bylo s ním zacházeno velmi nespravedlivě a on nedovolil, aby tito soudci jen tak poslali příkaz žalářníkovi, aby vězně propustil na svobodu. „To ne,“ řekl Pavel, „ať sem sami přijdou a propustí nás!“ A oni přišli velmi rychle, když si uvědomili, že je římský občan! Tím, že se Pavel rozhodl jednat právě tímto způsobem, pokáral soudce ve Filipech a ukázal jim, že jejich úkolem je prosazovat zákon a že to musí dělat.

Římské občanství nebylo pro velkého apoštola zanedbatelnou záležitostí a Skutky apoštolů popisují další příležitosti, kdy se Pavel domáhal svých práv. Při jedné příležitosti, když byl souzen a nebyl spokojen, řekl: „Odvolávám se k císaři“ (Sk 25,11). Chtěl se obrátit k nejvyšší instanci a jako římský občan na to měl právo.

Whitefield a Wesley v 18. století také neváhali jednat podle stejného principu. Občas, když kázali pod širým nebem a evangelizovali lidi, se místní soudce a místní farář spojili, aby se je pokusili zastavit, nebo shromáždili dav, který shromáždění narušil a působil nesnáze. Tím porušovali zákon a Whitefield a Wesley byli vždy připraveni dovolávat se zákona. Whitefield skutečně často hlásil tyto činy hraběnce z Huntingdonu, která měla vliv ve vládních kruzích, a žádal ji, aby využila svého vlivu a učinila těmto nepravostem přítrž.

Jsme občané. Máme biblický pohled na vládu a stát, právo a pořádek, který nás učí, že je správné je používat. Nemáme vždy snášet křivdu a nespravedlnost. Máme právo dovolávat se zákonů a trvat na jejich dodržování.

Za třetí, křesťané se nesmějí chlubit státem ani jeho konkrétní formou. I to je důležité. Křesťanské víře a církvi bylo způsobeno mnoho škod, protože lidé opět upadli do jednoho ze dvou extrémů. V jednom extrému církev až příliš často vzbuzuje dojem, že je zcela na straně vyšších mocí. Někdy byli křesťané největšími royalisty v zemi; chlubili se tím a byli připraveni za své názory bojovat i zemřít. Chtěl bych však podotknout, že se tím staví do nebiblického postavení. Křesťan se nemá chlubit žádnou konkrétní formou státního zřízení.

Ale co to má společného s námi dnes? Hodně. Někteří z nejhorlivějších roajalistů, s nimiž jsem se kdy setkal, byli evangelikální křesťané. Jejich podpora monarchie byla v jejich životě a v celém jejich chování téměř výraznější než cokoli jiného na nich. Já bych však o tomto postoji pochyboval. V královské rodině je jistá mystika a lze pochopit její přitažlivost pro člověka tohoto světa, ale nikdy ne v případě křesťana.

Pravidelně se šíří zvěsti, že se ten či onen člen královské rodiny obrátil, ale všechno je velmi utajené. A křesťané jsou nejen ochotni tomu všemu věřit, ale ještě se tím chlubí, jako by to bylo něco mimořádně úžasného. Nemám zde na mysli přílišnou lehkověrnost, která je sama o sobě dost špatná, ale oslavování jakéhokoli aspektu státu: to mi připadá zcela nebiblické.

Vezměme si však druhý extrém. Křesťan se nemá chlubit ani demokracií. Většině z nás to možná přijde o něco bližší. Domnívám se, že dnešní poměry mezi nonkonformisty, respektive svobodnými církvemi v Británii, jsou způsobeny především tím, že koncem devatenáctého a začátkem dvacátého století se nonkonformisté, a to jak kazatelé, tak i ostatní věřící, začali chlubit demokracií. Nonkonformisté se zpolitizovali a veškerou energii a nadšení křesťanských nonkonformistů vložili spíše do politiky než do porozumění evangeliu. A není vůbec pochyb o tom, že v důsledku toho trpíme. Být ztřeštěným demokratem je stejně špatné a nebiblické jako být ztřeštěným roajalistou!

To mě přivádí ke čtvrté zásadě, která vysvětluje to, co jsem právě řekl. Křesťan nemá od státu nikdy očekávat příliš mnoho. To je vždycky problém. Lidé od něj vždy očekávají příliš mnoho. Dovolte mi, abych to zdůraznil tím, že křesťané by se nikdy neměli nadchnout pro stát. Nikdy by se neměli nadchnout pro politiku. Mají se zajímat, mají volit, musí být inteligentní a informovaní, ale nikdy by se neměli vzrušovat pro tu či onu politickou stranu. Křesťané to však často dělají a v té míře, v jaké to dělají, se dostávají pod odsouzení Písma.

To byl celý problém francouzské revoluce v roce 1789. Lidé se zbláznili. Svoboda! Rovnost! Bratrství! Revoluce měla vyřešit všechny problémy, měla dát svět do pořádku. Politická revoluce svět nenapravila a nikdy nenapraví.

Koncem devatenáctého a začátkem dvacátého století – jsem dost starý na to, abych si toho hodně pamatoval – křesťané skutečně věřili, že pomocí zákonů přijímaných parlamentem lze vytvořit nový svět. Byli o tom přesvědčeni. To nadšení bylo něco, co si dnes mladší lidé nedokážou ani představit. Velkými dny na všech náboženských shromážděních byly dny, kdy přicházeli státníci a promlouvali na shromážděních. Od té doby nám však životopisy zcela jasně a zřetelně ukazují, že pokud někdo potřeboval, aby mu někdo kázal a aby naslouchal křesťanským kázáním, byli to právě tito státníci. Ale to byla jen část tohoto bujarého vzrušení. Chystali jsme se vydávat zákony podle Kázání na hoře, chystali jsme se vydávat zákony pro Boží království! To všechno je špatně. Stát to nemůže dělat.

Od státu nesmíme očekávat příliš mnoho, protože jeho činnost je především negativní. Jeho hlavní funkcí je kontrolovat a omezovat zlo a jeho projevy. Stát, ať už je to monarchie, oligarchie, demokracie nebo jakákoli jiná forma, kterou si vyberete, může přinést jen velmi málo pozitivního dobra a lidé se vždy dostali do potíží, kdykoli si mysleli, že to dokáže.

Moje poslední zásada v celé této otázce postoje křesťana ke státu tedy zní: ať už je váš názor na stát jakýkoli, nikdy nesmíte dopustit, aby ovlivňoval váš vztah k ostatním křesťanům. Pokud se váš zájem o stát, váš pohled na něj nebo vaše reakce na něj postaví mezi vás a ostatní křesťany, jste ve špatném a falešném postavení.

Křesťané se tak často a ke své velké hanbě hádají kvůli politice. To je zcela neodpustitelné. Neshody jsou nakonec způsobeny falešným pohledem na to, čeho může stát dosáhnout, jinak by se nikdo tak nerozohňoval. Znám církve, které jsou rozdělené kvůli politickým otázkám. Znám křesťany, kteří spolu kvůli rozdílným politickým názorům ani nemluví. Je to téměř nemyslitelné, ale často se to děje, a to vše kvůli nepochopení učení tohoto velkého a důležitého oddílu 13. kapitoly listu Římanům. Je zcela v pořádku mít rozdílné názory, jak jsem již naznačil. Ve všech politických stranách jsou stejně dobří křesťané. Křesťané však nikdy nesmějí dopustit, aby jejich politické názory poškodily jejich společenství s ostatními křesťany.

Shrnu to takto. Máme si uvědomit, že náš vztah ke státu je jako křesťanů v nejlepším případě pouze dočasný. To je naše postavení: „My však máme občanství v nebesích“ (Fp 3,20). Už jsem vás varoval, abyste si to nevyložili špatně a neřekli: „Proto nemám se státem nic společného.“ To je špatně. Nicméně naším základním postojem je, že místo, kam patříme, je nebe. To je naše hlavní město. Jsme zde cizinci. Jsme muži a ženy daleko od svého domova. Jsme „kolonisté“, jak to někdo překládá, a to nesmíme nikdy ztratit ze zřetele.

Proto si uvědomujeme, že jsme zde jen jako cizinci a poutníci, cestovatelé a pocestní. To je opět jeden z velkých rozdílů mezi křesťanem a nekřesťanem. Nekřesťané žijí jen pro tento život a pro tento svět, takže se vzrušují kvůli státu a svým politickým stranám. Věří, že stát dokáže zázraky, a v důsledku toho jsou plni falešného optimismu. To by nikdy nemělo platit o křesťanech.

Křesťan říká: „Díky Bohu, byl jsem vysvobozen. Patřím do království, které přijde viditelně na zem. Tam teď skutečně patřím, ale stále musím žít v tomto světě. Je to Boží vůle, abych zde žil, a on určil příslušné vlády. Já je tedy musím uznávat ze všech lidí nejvíc. Musím žít v těchto zvláštních podmínkách, dokud jsem na této zemi. Proto se musím ze všech sil snažit udržet tento svět a život v něm v rámci jeho pravidel, protože taková je vůle Boží.“

Opakuji, že křesťané nelpí na tomto světě. Nevěří, že svět bude napraven a že se stane nádherným a dokonalým. Samozřejmě že ne; vědí, že se to nemůže stát. Upírají svůj zrak k druhému příchodu Krista a k nastolení Božího království viditelným způsobem. Jejich vztah ke státu je tedy v jistém smyslu odtažitý. Jsou v něm, podléhají mu, dodržují jeho pravidla a zákony, jsou nejlepšími občany. Přesto je na nich po celou dobu patrná určitá odtažitost; nejsou ztraceni ve svém vztahu k němu, nejsou do něj zapleteni, nejsou jím nadšeni, ani kvůli němu rozrušeni, nejsou připraveni se kvůli němu s lidmi hádat. Nemohou, protože jejich občanství je přece jen nebeské.

K těmto závěrům tedy podle mého názoru nevyhnutelně dojdete, když budete studovat tuto pasáž, když ji budete srovnávat s jinými místy ze Skutků apoštolů a porovnávat ji s ostatním učením Nového zákona.

Je tu však ještě jedna věc, které se musím na tomto místě dotknout, a tou je samozřejmě otázka trestu smrti. Tady je: „Vždyť je Božím služebníkem … neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo.“ Meč! To je velmi ožehavá otázka. O čem se tu učí? Inu, ze zmínky o použití meče a s ohledem na skutečnost, že meč je nejvyšším symbolem autority státu – vládnoucí moci –, je zřejmé, že stát má moc brát život a že tuto moc mu udělil Bůh.

Proti tomuto názoru existují námitky. Ve Velké Británii byly tyto námitky nedávno vzneseny, a proto byl trest smrti zrušen. Jaký by tedy měl být postoj křesťanů k tomuto učení?

Nejprve musím říci, že mluvím pouze o trestu smrti jako o trestu za vraždu. Kdysi se v Británii popravovalo z nejrůznějších důvodů, například za krádež ovcí a podobně. Tyto zákony však byly opraveny a trest smrti se uděloval pouze za vraždu. Proto se omezím jen na tuto otázku.

Ale co námitky, které se obecně vznášejí i v případě vraždy? Jsou tací, kteří tvrdí, že zabíjení v jakékoli podobě je vždy špatné. Na to lze odpovědět jediným způsobem: Starý zákon naprosto jasně a zřetelně říká, že tomu tak není. Bůh přikázal synům Izraele, aby zabíjeli určité lidi, ba dokonce aby vyhubili určité národy. A podle této zásady samozřejmě v průběhu staletí jednali i svatí. V armádách a námořnictvech zemí působili velmi svatí muži, někteří z nich byli vynikající křesťané, a v Británii působili velcí křesťané, jako byl Oliver Cromwell a další, kteří na toto tvrzení, že zabíjení je vždy špatné, dávají jasnou odpověď.

„Ale copak,“ namítne někdo, „neříká přikázání: ‚Nezabiješ?‘ A co ‚nastavit druhou tvář‘?“

To jsou obvyklé argumenty. A odpověď zní, že všechna tato přikázání jsou dána jednotlivci. Jednotlivec nemá zabíjet; jednotlivec má nastavit druhou tvář. Tím jsme se zabývali ke konci našeho studia dvanácté kapitoly listu Římanům. Nyní se však zabýváme pravomocí státu brát život v podobě trestu smrti. Nemá tedy smysl citovat jedno z Desatera nebo učení z Kázání na hoře.

A za třetí, existuje urputný spor o odstrašujícím účinku trestu smrti. Tím se však nezabývám, protože to není pro naši biblickou a duchovní diskusi relevantní. Je to sporný bod pro právníky a nás se vůbec netýká.

Jaká je tedy biblická odpověď? Třináctá kapitola listu Římanům učí, že je pozitivní povinností státu používat meč: „Nenese meč nadarmo.“ Jak k tomu stát vůbec přišel, aby nosil meč? Je to proto, že stát je zástupcem Božím. Stát je „Božím služebníkem“: „Je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo.“ Stát je tedy „Božím služebníkem“. Moc meče, kterou stát disponuje, je tedy mocí, která mu byla svěřena samotným Bohem. Není to tak, že by si ji stát přisvojil, ale byla mu dána Bohem.

Proč to Bůh udělal? Celá Stará smlouva zcela jasně odpovídá, že Bůh je původcem života. Život je největší dar, který Bůh dává mužům a ženám. A protože Bůh je původcem života, a to jediným, má jedině on právo život odejmout. Právě na tomto místě můžete vidět obludnost vraždy. Proto je vražda velmi zvláštním a jedinečným zločinem. Jedna věc je vzít člověku jeho majetek nebo peníze. Něco jiného je vzít mu život. Život člověka je tím nejcennějším z jeho majetku. Je to Bůh, kdo jej dal; pouze Bůh má právo jej odejmout.

Jinými slovy, zdá se mi, že na základě tohoto učení lze argument pro trest smrti vyjádřit takto: Trest smrti má za cíl zachovat, zdůraznit a upevnit posvátnost života. Nemá v sobě vůbec žádnou pomstychtivost. Pokud se v něm objeví mstivý prvek, je to špatně. Účelem trestu smrti není říci: „Vzal jsi někomu život, vezmu ti ho.“ O to vůbec nejde. Účelem trestu smrti je obhájit Boží nadvládu nad životem a říci člověku, že pokud překročí tuto hranici, musí přijít o svůj vlastní život. Nic by nás nemělo tak poučit o posvátnosti a nedotknutelnosti života jako právě trest smrti.

Je velmi zajímavé pozorovat lidi, kteří jsou proti trestu smrti; většinou zjistíte, že jsou to humanisté, ateisté. A zpravidla jsou to ti samí lidé, kteří se zasazují o to, čemu říkají "nová morálka", a kterým se podařilo prosadit zákon povolující homosexuální praktiky mezi dospělými muži. Jednají na základě stále stejného principu; neuznávají Boha a jejich pohled na muže a ženy je takový, že jsou to jen zvířata. Nevědí nic o nedotknutelnosti, posvátnosti života. Nevědí, že původcem života je pouze Bůh. Toho všeho si nejsou vědomi, protože jsou zaslepeni „bohem tohoto světa“. Jako humanisté začínají a končí u člověka a na nic jiného neberou ohled.

Ale zde, v Římanům 13, se výslovně uvádí, že stát „nenese meč nadarmo“. Navíc je to v souladu s učením Starého zákona, včetně Božích příkazů synům Izraele, aby tuto zásadu soudní cestou prosazovali u ostatních národů. Musíme tedy prosazovat tuto zásadu, která je základem pro trest smrti. V příští studii se budeme dále zabývat pacifismem a vztahem mezi státem a církví. 

D. Martyn Lloyd-Jones, Romans, Exposition of Chapter 13 – Life in Two Kingdoms, The Banner of Truth Trust, 2019

Křesťan a stát (1): Všeobecné aplikace

Křesťan a stát (2): Křesťanský aktivismus

Křesťan a stát (3): Pacifismus