Kristovo vykoupení

Náš spravedlivý Vykupitel – zní snad takový titul čtenáři podivně? Je toto přídavné jméno neobvyklé v takovémto spojení? Veliké většině z nás pravděpodobně znějí daleko domáčtěji takové výrazy jako „náš milovaný Vykupitel“ a „náš laskavý Vykupitel“ nebo dokonce „náš mocný Vykupitel.“ Tento výraz zde však nepoužíváme kvůli tomu, že bychom snad usilovali o originalitu. Ne, naopak, samo vyučování Písma si žádá takové pojmenování. Když totiž pečlivě zkoumáme, kam Duch svatý položil důraz, je naší povinností, abychom tomu uzpůsobili náš způsob vyjadřování. Vizte, jak mnoho textů, kde se vyskytuje „milující“ nebo „laskavý“ jako přídavné jméno ve spojení s Kristem, si dokážete vybavit. Pokud vaše paměť selhává, použijte konkordanci a budete překvapeni, že žádné z nich se ani jedinkrát neobjevuje! Nyní zkuste slovo „spravedlivý“ a vizte, jak mnoho textů poukazuje na Pána Ježíše jako takového.

O Kristu se mluví jako o „spravedlivém služebníku“ (Iz 53,11), jako o spravedlivém výhonku (Jr 23,5) a v následujícím verši je zmíněn jako Hospodin - naše spravedlnost, jako „slunce spravedlnosti“ (Ma 3,20), jako „spravedlivý člověk“ (Lk 23,47) a „spravedlivý soudce“ (2Tm 4,8). Je považován za naplnění obrazu Melchisedecha neboli „Krále spravedlnosti“ (Žd 7,2-3), za našeho „přímluvce u Otce“, jímž je Ježíš Kristus spravedlivý (1J 2,1). A ještě, stejné řecké slovo „dikaios“ znamená „spravedlivý“ v následujících textech: Pilátova žena poslala svému muži varování: „Nezačínej si nic s tím spravedlivým!“ (Mt 27,19). Ve stejné kapitole Pilát sám prohlašuje: „Stran krve tohoto spravedlivého jsem nevinen.“ (v. 24 Pavlík). Je nazván spravedlivým (Sk 3,14, Jk 5,6) a Spravedlivým (Sk 7,52 a 22,14), a v 1. Petrově 3,18 jsou ta dobře známá slova: „Vždyť i Kristus dal svůj život jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé...“ Když Zacharjáš předpovídal Jeho vjezd do Jeruzaléma na oslu, řekl: „Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý...“. Ve Zjevení 19,11, kde je vyobrazen na bílém koni, se říká: „... soudí a bojuje spravedlivě.“

Ve všech těchto textech je Ten, jenž je Otcův „společník“ a Jemu rovný, popsán z hlediska svého oficiálního charakteru jako Bohočlověk Prostředník. Rovněž tak zřejmé je to, že tyto verše popisují Pána Ježíše jako spravedlivého ve své osobě, ve správě Jeho postavení, v konání Velkého poslání, které Mu bylo svěřeno. Před Jeho vtělením bylo oznámeno:

„Jeho bedra budou opásána spravedlností a jeho boky přepásá věrnost.“ (Iz 11,5)

a Kristus potvrdil skrze ducha proroctví:

„Zvěstoval jsem spravedlnost ve velikém shromáždění.“ (Ž 40,9)

V tom, jak tento čestný a významný úkol Jemu svěřený splnil, nebyla žádná vada, jak to dokazují Jeho vlastní slova určená Otci:

„Já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil.“ (J 17,4)

Boží označení Krista jako „můj spravedlivý služebník“ značí, že vynikajícím způsobem vykonal práci, jíž byl pověřen. Jak Duch svatý prohlašuje: „byl věrný tomu, kdo jej ustanovil“ (Žd 3,2)

Když Ho Otec odměňoval, řekl:

„Miluješ spravedlnost, nenávidíš zvůli“ (Ž 45,8)

Dále, Kristus je spravedlivým Vykupitelem svého lidu, protože jejich spravedlnost je v Něm. Vydobyl jim dokonalou spravedlnost. Pro jejich víru v Něj je jim přičtena či přisouzena, a proto je oznamován jako „Hospodin – naše spravedlnost“ (Jr 23,6). Kristus byl spravedlivý nejen coby soukromá osoba, ne kvůli sobě samotnému, ale kvůli nám hříšníkům a našemu spasení. Jednal jako Boží spravedlivý Služebník a spravedlivý podpůrce svého lidu. Žil a zemřel, aby všechny nekonečné zásluhy Jeho poslušnosti mohly být přeneseny na ně. Bůh nebyl v ospravedlnění svého hříšného lidu ke svému Zákonu lhostejný ani ledabylý, naopak ho „potvrdil“ (Ř 3,31). Vykupitel byl „podrobený zákonu“ (Ga 4,4). Jeho přísnost nepovolila, své požadavky nezmírnil s ohledem na Něho ani o píď. Kristus prokazoval vůči zákonu osobní, dokonalou a neustálou poslušnost – a tak vyvýšil a zvelebil zákon (Iz 42,21). Proto Bůh není jen laskavý, ale také „spravedlivý“ ve chvíli, kdy „ospravedlňuje toho, kdo žije z víry v Ježíše.“ (Ř 3,26), neboť Ježíš uspokojil každý požadavek spravedlnosti místo těch, kdo v Něho věří. Ve spravedlivém Vykupiteli nacházíme odpověď na otázku: „Jak se ti, kdo nemají žádnou spravedlnost a kdo jsou krajně neschopní si alespoň nějakou obstarat, mohou stát spravedlivými před Bohem?“ Jak může člověk, jenž je hromadou zkaženosti, přijít do blízkosti nevýslovně Svatého a pohledět do Jeho tváře v pokoji? Může, a to tak, že přijde k Bohu coby nespravedlivý, uznávající svou neschopnost odstranit nespravedlnost a nabídnout cokoliv, co by Ho usmířilo. Protože jsme nebyli schopni dosáhnout svatých požadavků neboli spravedlnosti Zákona, Bůh snesl svou spravedlnost k nám: „Přiblížil jsem svoji spravedlnost...“ (Iz 46,13). Ta spravedlnost byla přiblížena hříšníkům, když se Slovo stalo tělem a přebývalo mezi lidmi. Je nám přibližována v evangeliu: „Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře.“ (Ř 1,17).

Tuto spravedlnost Bůh přičítá všem, kdo věří, a potom s nimi nakládá podle jejích zásluh.

„Toho, který hřích nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom se my v něm stali Boží spravedlností.“ (2K 5,21)

Zde je dvojí přisouzení - našich hříchů Kristu a Jeho spravedlnosti nám. Není řečeno, že jsme se stali spravedlivými, ale „spravedlností“ samotnou, a nejen spravedlností, ale „Boží spravedlností“, tou nejvyšší, kterou jazyk vůbec může popsat. Tím samým způsobem, jakým se Kristus „stal hříchem“, jsme my byli učiněni „spravedlností“. Kristus nepoznal vlastní hřích, ale v Jeho zástupném činu za nás s Ním bylo jednáno jako s viníkem. Podobně jsme my zcela beze vší zákonné spravedlnosti, avšak díky přijetí Krista na nás božská vznešenost pohlíží jako na spravedlivé tvory. To oboje se uskutečnilo přisouzením, jaká úchvatná výměna! Abychom tedy vyloučili myšlenku, že zde existuje nějaká vlastní spravedlnost, bylo řečeno:

„V něm jsme se stali Boží spravedlností.“ Jako je hřích přičtený Kristu naší nedílnou součástí, tak je spravedlnost, kterou jsme ospravedlněni, Jeho nedílnou součástí.

Božský plán vykoupení plně uspokojuje požadavky Zákona. Ve všech jeho posvátných příkazech nebylo nic, co by Kristus nevykonal, nic v jeho strašlivých hrozbách, co by nezachoval. Naplnil všechny jeho zásady neposkvrněnou čistotou srdce a dokonalou neporušeností života. Když visel na kříži opuštěn Bohem pro hříchy svého lidu, vyčerpal celou kletbu. Jeho poslušnost přinesla zákonu vyšší čest, než jaké by se mu dostalo, kdyby ho dokázal bez přerušení plnit Adam a jeho potomstvo. Boží dokonalosti, které jsme svou vzpourou zneuctili, jsou oslaveny v našem vykoupení. Ve vykoupení se Bůh zjevuje jako neměně spravedlivý co se týče patřičné odplaty a nepředstavitelně bohatý v projevování milosrdenství.

„Meč spravedlnosti a žezlo milosti – oboje má svůj patřičný úkol, své plné vyjádření.“ (James Hervey)

I zájmy svatosti jsou zajištěny, protože tam, kde je vykoupení přijato vírou, se v srdci rozněcuje silná nenávist k hříchu a nejhlubší láska a vděčnost k Bohu.