„Který jsi v nebesích“ - Bůh je náš Otec

Slovy: „který jsi v nebesích,“ nás Spasitel učil pamatovat: 1. že Bůh, jenž se stal naším Otcem, je vyvýšený a svatý, 2. že má moc a je dost bohatý na to, aby naplnil naše touhy, 3. že tato země není náš domov, ale tím je Boží nebe, po němž toužíme.

1. Bůh je náš Otec. Abychom však spolu s těmito slovy nepřemýšleli pozemsky a nepřenášeli na Boha nedokonalosti, které vidíme na svých rodičích, a nepřenášeli na něj lidské vášně a nepřipisovali mu  lidské slabosti, učil nás Spasitel přistupovat ke svatému Bohu, který je vyvýšený nad každou pozemskost a slabost a svrchovaně dokonalý slovy „který jsi v nebesích“.

Těmito slovy Pán navždy odsoudil zvyky, obyčeje a názory pohanů, kteří své bohy připodobovali lidem a ještě nižším tvorům (Ř 1,23) a představovali si je se všemi lidskými nedokonalostmi. Těmito slovy je odsouzeno též veškeré malování Boha a klekání před sochami a obrazy, které mají představovat Boha, jak to svatý a horlivý Bůh zakázal už v druhém přikázání (Ex 20,4–6; Dt 5,8–10) a na všechny, kdo to přikázání přestupují, se již v Starém zákoně hněval a nazval to ohavností (Dt 27,15). O této lidské zkaženosti, která se nechce podřídit přikázání Božímu, a svévolně a zločinně vypouští z desatera druhé přikázání[1] ten Bůh, který řekl, že je, a že není žádného kromě něho (Iz 43,10), řekl také, že svou slávu nikomu nedá, ani svou chválu nepodstoupí modlám (Iz 42,8).

Těmito slovy odsuzuje pohanské názory, které žalostně bují i mezi takzvanými křesťany. Mnozí si představují Boha jako zatvrzelého člověka, kterého musí přemluvit mnohým mluvením, ba jako muže tvrdého, kterého svatí a světice minulých dob mají obměkčit a dosáhnout jeho přízně. Jak ohromná je tato lidská hloupost, která se domnívá, že Bůh, který je láska, který je milosrdenství samo, musí být obměkčován lidmi, kteří došli spasení také jen z jeho pouhé lásky!

Proto kdo chce přistupovat k nebeskému Otci jako dítě, musí přistupovat nejen s důvěrou, ale též s neskonalou úctou k němu, jakožto Bohu svatému, který je vzdálen každé lidské zpozdilosti, který není jako hříšný a porušený člověk, zatvrzelý a umíněný. On je čistý a svrchovaně dokonalý, bez jakékoliv úhony, jeho oko nenávidí hřích, ale miluje dobré, je vyvýšený nad všechnu nedokonalost, oddělený od vší nečistoty a nízkosti. Jeho svatost je nekonečná, protože jeho velebnost je nekonečná. Nikdo se mu nemůže rovnat: „Kdo je mezi bohy jako ty, Hospodine? Kdo je jako ty, tak velkolepý ve svatosti, hrozný v chvályhodných skutcích, konající divy?“ (Ex 15,11). On sám se nazývá svatým, když říká „já jsem svatý“ (Lv 14,44–45; 19,2; 20,26). A že v lidu izraelském zjevil svou svatost a svoji čistotu, nazývají ho Asaf a Izajáš „Svatým Izraele“ (Ž 77,22; 78,44; Iz 1,4; 10,17.20; 29,19; 37,23; 30,11; 48,3.15; 54,5. „Svatý v Izraeli“: Ez 39,7). Jeho svatost byla chloubou v Izraeli (Ž 22,4); jeho lid poznával, že pouze on je čistý a svatý (1S 2,2). „Ty sám jsi svatý,“ vyznávají Kristovi spasení v nebesích (Zj 15,4). Abakuk se modlil: „Cožpak nejsi od pradávna, Hospodine, svatý Bože můj? (Ab 1,12). Serafové chválí trojjediného Boha: „Svatý, svatý, svatý, Hospodin zástupů“ (Iz 6,3; Zj 4,8), když vidí vyvýšenost a velebnost, čistotu a dokonalost Boží  a uvědomují si své vlastní nedokonalosti (Jób 15,15).

Každému pravému modlitebníkovi se potom děje totéž, co proroku Izajášovi, který když viděl Pána sedícího na trůnu ve velebnosti a slávě, pocítil najednou svou bídu a hřích, a svou vzdálenost od Boha a nehodnost promlouvat k Bohu svými poskvrněnými rty. Boží velebnost, svatost a vyvýšenost nás upozorňují na naši padlost, a proto nás učí Spasitel vycházet z této naší poníženosti skrze Pána Ježíše vzhůru k Otci.

Jen v Ježíši Kristu máme přístup k svatému Bohu. Ježíš sám je svatý (Lk 1,35; Zj 3,7); v jeho ústech nebyla nalezena lest, nedopustil se hříchu (1Pt 2,22–25; Žd 4,15; 2K 5,21). Byl Beránek nevinný a neposkvrněný (1Pt 1,19). V tomto Beránku Božím máme přístup k svatému Bohu. V něm naplnil, co Bůh ohlásil skrze proroka: „Toto praví Vznešený a Vyvýšený, jehož přebývání je věčné, jehož jméno je Svatý: ‚Přebývám ve vyvýšenosti a svatosti, ale i s tím, jenž je zdeptaný a poníženého ducha, abych oživil ducha ponížených, abych oživil srdce zdeptaných.‘“ (Iz 57,15).

K jeho svatosti máme tedy přistupovat zkroušeně a poníženě, s vědomím své bídy. Ne jako samospravedlivý farizeus (Lk 18), nýbrž pokorně a s vědomím, že Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost (Př 15,25; 1Pt 5,5; Lk 1,51).

Když tedy víme, že Bůh náš je svatý, že nenávidí každé pokrytectví, volejme k němu upřímně, nebuďme roztržití, neboť svatý Bůh nenávidí to, aby se k němu někdo přibližoval ústy, ale srdcem byl daleko od něho (Mt 15,8; Iz 29,13). A je-li Bůh náš Otec, smíme-li ho s Pánem Ježíšem nazývat „svatým Otcem“ (J 17,11), svým Otcem, vězme, že náš Otec je také naším Posvětitelem (Lv 20,7–8).

[1] V římských a luterských katechismech se to děje.