Nevzdaly se církve své svobody během covidové krize příliš rychle?

Bez ohledu na to, zda někdo souhlasí se zákonnými kroky proti vládě, které udělala skupina církevních vedoucích kvůli vynucenému uzavírání církví, vyvstávají některé důležité otázky. Dává zákon vládě právo nutit církve, aby se přestaly shromažďovat k uctívání Boha? Mohou státní orgány pokutovat církev, která zpívá chvály Bohu? I v době nouzového stavu?

Jedna věc je, kdyby stát žádal nebo usilovně naléhal na církve, aby během epidemie neměly shromáždění. Církve by jistě byly ochotné přijmout taková opatření, která by pomohla kontrolovat šíření smrtícího viru. Ale použít moc státu a vynutit si zastavení bohoslužeb je něco úplně jiného. A přestože se od začátku lockdownu mnoho věcí uvolnilo, nepoklonkujeme nadále vládě a neřídíme se její radou, že „bychom neměli“ zpívat chvály místo toho, abychom poslechli Kristův příkaz, že zpívat „máme“?

Svoboda církve shromažďovat se k bohoslužbám bez zásahů státu je vzácnou svobodou, kterou jen obtížně získávali naši předkové ve víře. Nevzdali jsme se jako evangelikálové 21. století této svobody příliš snadno? Skutečně jsme promysleli důsledky, když bylo oznámeno uzavření církví? Nebyli jsme příliš ochotní podřídit se státu, a příliš zbabělí vzdorovat? Stalo se to všechno tak rychle, že jsme neměli čas to důkladně zvážit?

Žádný nestranný věřící jistě neřekne, že tyto otázky jsou jednoduché. Existuje mnoho faktorů, které je třeba zvážit a promyslet. A kromě toho se každá církev nachází v trochu jiné situaci. Ale jak říká Paul Yeulett na str. 34 tohoto vydání Evangelical Times (pozn.: Název článku je Kdo je finální autoritou církve? Téma, o němž musíme mluvit.), je to debata, kterou musíme vést. Nemůžeme ignorovat skutečnost, že jsme na okamžik zaváhali a následně přijali stanovisko, že vláda má pro obecné dobro oprávněnou autoritu zastavit nebo omezit bohoslužby. Je to znepokojivý precedens. Diskuse o těchto věcech může být nepříjemná a nepohodlná, ale je nutná.

Evangelical Times, Srpen 2020