Nezávislé církve

Boží lid byl ve starozákonní době ztotožňován s izraelským národem. Církev byla národem - národ byl církví. Z tohoto vzoru vychází myšlenka národní církve a spolu s ní i kontrola místních církví národními nebo regionálními autoritami. Někdy je tato autorita politická. Například britský parlament vykonává určitou kontrolu nad anglikánskou církví a rozhoduje o takových záležitostech, jako je jmenování biskupů nebo revize modlitební knihy. V jiných případech vykonávají kontrolu zvenčí místní církve církevní představitelé v radách nebo synodách, jako je tomu u našich presbyteriánských přátel. Tyto systémy jsou postaveny na starozákonních strukturách a neberou v úvahu jasné rozdíly mezi novozákonními církvemi a režimem starozákonní doby. To je princip, který stojí za tím, že se mnohé nezávislé církve v komunistických a jiných zemích odmítají registrovat u státu. Nechtějí trpět politické zásahy do svých místních církevních záležitostí.

Ale i ve starozákonních dobách jednaly kmeny často nezávisle na sobě; zejména pak se to týkalo „ostatku“ uvnitř Izraele, který začal být uznáván jako lid věrný Hospodinu (Jer 23,3; Mal 3,14–17), zatímco zbytek národa mu byl nevěrný. Právě na tento ostatek Hospodin pohlížel a vyslýchal jejich modlitby. Ti byli pravým Izraelem (Ř 9,6) a všichni věřící v Ježíše Krista jsou s nimi jedno (Ga 3,13–14; 29), takže kontinuita od Starého k Novému zákonu není strukturální, ale duchovní. To potvrzuje i skutečnost, že smluvní požehnání zaslíbená v Jeremjášovi (31,33–34) vztahuje pisatel listu Židům (8,7–13) na novozákonní věřící.

V izraelském národě nám Bůh dal mnoho obrazů duchovní pravdy. Národ, stánek a chrám, kněžství a oběti nám poskytují cenné obrazy díla Ježíše Krista a života jeho lidu (1 Pt 2,4-10). Všechny tyto aspekty starozákonního života a bohoslužby ukazují na Ježíše Krista a duchovní tělo věřících, jeho církev. Bylo by proto chybou přenášet je fyzicky a materiálně do novozákonní doby.

V Novém zákoně existovaly církve složené ze znovuzrozených věřících v Ježíše Krista nezávisle a bez vnější kontroly. Jejich Pánem byl Ježíš Kristus, který byl přítomen a předsedal jejich shromážděním (Mt 18,20). Ve Vyznání víry (Affirmation of Faith) z roku 1966 čteme následující:

Povinností každého věřícího, který chodí v bázni Páně, je připojit se k místní církvi kvůli vlastnímu posvěcení a zachování svědectví evangelia. Takové církve, které mají v čele Krista, jsou mu odpovědné za svou vlastní správu a v tomto ohledu jsou nezávislé na jakékoli jiné formě kontroly, ať už církevní nebo státní. Mají plnost Boží a je jim svěřeno správcovství evangelia, obrana pravdy, kázeň neukázněných členů, ustanovování služebníků a vykonávání Pánových ustanovení (křest a Památka Páně). 

Mt 18,15–20; Ef 1,22–23; Sk 13,1–4; 1K 5; 2Te 3,6; 1J 4,1; Zj 2 a 3.

(We Believe [Věříme], vyznání víry reformovaných baptistů z roku 1966)

Každá církev byla zodpovědná za svou vlastní správu, kázeň, službu, společenství a evangelizaci. Dopisy v Novém zákoně, které představují autoritativní Boží slovo, byly adresovány místním církvím a očekávalo se, že budou plnit pokyny v těchto dopisech, ať už jde o vzájemnou lásku, kázeň neukázněných členů, obranu a hlásání evangelia nebo ustanovování svých vedoucích. Existovala pouze jedna vnější autorita, a to byli apoštolové. Ale dokonce i oni nařizovali místním sborům, aby své problémy řešily samy (1K 5; Fp 2,12–13). Neřekli jim, aby čekali na to, až bude přítomen apoštol, aby mohl přímo uplatnit svou autoritu, ani je neodkázali na žádnou jinou církevní autoritu, ba naopak, nabádali sbory, aby jednaly samostatně.

Mohlo by se zdát, že situace v církvích v Asii, v době, kdy apoštol Jan obdržel sedm dopisů od Pána slávy (Zjevení 1-3), volala po nějaké vnější autoritě, pokud by to byl způsob, jakým by Pán chtěl řešit jejich četné problémy. Každá církev je však oslovena samostatně a každá církev má aplikovat Pánovy pokyny ve své vlastní režii. Po Letnicích uplynulo dost času na to, aby se prosadila nějaká synodální nebo jiná církevní struktura nebo aby byl jmenován "biskup"; to však nebyl Pánův plán pro církve. Každá z nich byla odpovědná přímo jemu.

Slovo „církev“ nebo „ekklésia“ se v Novém zákoně používá třemi způsoby. Někdy se používá jako označení pro setkání občanů (Sk 19,39). Jeho duchovní použití se omezuje buď na celkové společenství Pánova lidu – vyvolených (Žd 12,23), nebo na místní společenství tohoto lidu (1K 1,2). Slovo „církev“ se nikdy nepoužívá pro označení skupiny církví v určité zeměpisné oblasti, např. anglikánská církev, nebo ve smyslu denominace, např. metodistická církev.

Místní církve jsou pak osvobozeny od veškeré vnější církevní autority, což však neznamená, že by mezi sebou neměly žádné vztahy.