Pamatuj, odkud jsi povstal (Tt 3,3)

V širším kontextu druhé a třetí kapitoly listu Pavel mluví o Boží zachraňující a vychovávající, tedy proměňující milosti. Celá druhá kapitola se soustředí na proměnu života křesťana a je završena výzvou:

• Nikdo ať tebou nepohrdá. (Tt 2,15)

Na začátku třetí kapitoly vede Pavel křesťany k tomu, aby se podřizovali vládní moci a poslouchali ji, a ke všem se chovali vlídně. Ve třetím verši potom nabízí nástroj, který nám má pomoci v tom, abychom nikým nepohrdali, podřizovali se vládní moci a ke všem se chovali vlídně.

• Vždyť i my jsme byli kdysi nerozumní, neposlušní, zbloudilí, byli jsme otroky všelijakých vášní a rozkoší, žili jsme ve zlobě a závisti, byli jsme hodni opovržení a navzájem jsme se nenáviděli. (Tt 3,3)

Křesťan má pamatovat na to, odkud povstal. V listu Efezským to Pavel napsal obrazně – i vy jste kdysi byli tmou, ale nyní vás Pán učinil světlem (Ef 5,8). V našem textu se Pavel vyrovnává s pýchou, s pohrdáním druhými, s povýšeností a domýšlivostí. Takové věci mohou mít mnoho podob. Možná si Pavel připomněl dobu, kdy byl horlivým farizejem, nikoliv nepodobným tomu, o kterém vyprávěl Pán Ježíš Kristus podobenství v Lukášovi 18:

• Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.‘ Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: ‚Bože, slituj se nade mnou hříšným.‘ (Lk 18,10–14)

To je podobenství o těch, kteří si na sobě zakládali a ostatními pohrdali. Je to o dělání rozdílů mezi lidmi, pohrdání druhými a lidské pýše. Ale pokud si člověk uvědomí, že je hříšník a že všechno, co má, je jenom dílo Boží milosti, potom není, čím by se mohl chlubit. Pavel o sobě napsal, že co se týče zákona, byl bezúhonný (Fp 3,6). V listu Galatským říká, že vynikal v horlivosti k židovství nad mnoho svých vrstevníků (Ga 1,14). Ale současně z Ga 1,10 vyplývá, že tento jeho způsob života byl na prvním místě motivován snahou zalíbit se lidem, tedy vyniknout nad druhé, ukázat se, povýšit se. To ho vedlo k tomu, že se stal pronásledovatelem církve. A pokud budete číst pozorně Písmo, jistě si všimnete, že si často připomíná, odkud povstal. Jeden příklad za všechny:

• Věrohodné je to slovo a zaslouží si plného souhlasu: Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já k nim patřím na prvním místě. (1Tm 1,15)

Podobně to připomínal také křesťanům v Efezu – na začátku druhé kapitoly listu Efezským, kde popisuje hříšnou mrtvolnost lidí, kteří vzdorují Bohu a jsou poslušni vládce nadzemských mocí, říká:

• I my všichni jsme k nim kdysi patřili; žili jsme sklonům svého těla, dali jsme se vést svými sobeckými zájmy, a tím jsme nutně propadli Božímu soudu tak jako ostatní. (Ef 2,3)

I my všichni jsme k nim kdysi patřili. Pavel zahrnul sám sebe mezi tyto lidi. Je to úplně stejné jako v Titovi 3,3. I tam zahrnuje sám sebe mezi ty nejhorší hříšníky. My všichni jsme na tom byli stejně. To je něco, co nám nikdy nesmí sejít z očí a z mysli. Nemluvím teď o tom, že bychom se měli nějak utápět v minulosti, ale mluvím o tom, že nesmíme zapomenout na svůj původ. Možná za tebou přijde bratr nebo sestra a budou tě kárat kvůli nějakým věcem ve tvém životě – přesně to dělal Titus na Krétě. Reakcí přirozeného člověka je odmítnout takové pokárání, možná dokonce pohrdnout takovým člověkem, obořit se na něj – co ty mi budeš vykládat, podívej se na svůj život … Přesně o tom mluví náš text. A co říká? Připomínej si, odkud jsi povstal. Připomínej si, jak jsi na tom byl nebo byla před svým obrácením. Ano, máme vyndat nejprve trám z vlastního oka, než chceme vyndávat třísku z oka bratra. Musíme nejprve napravit vlastní životy, než budeme chtít po druhých, aby napravovali své. Máme nejdřív uvést svůj život do pořádku, než půjdeme za druhými a budeme je napomínat. Ale i kdybychom měli svůj život sebelépe zařízený a přitom nepamatovali na to, odkud jsme povstali, budeme s druhými jednat povýšeně. Proto je bezpodmínečně nutné pamatovat na to, že i my jsme byli kdysi stejní.

Možná ale můžete namítnout, že váš život nebyl tak hrozný, jako život někoho dalšího. Možná jste žili docela spořádaně a ukázněně, nedělali jste žádné „velké“ hříchy, nikdy jste nikoho nezabili, nikoho jste neokradli, necizoložili jste, nerouhali jste se ani jste se neklaněli modlám. Ale vzpomeňte si na to, co jsme si řekli na začátku – všichni jsme byli daleko od Boží slávy. Jinými slovy, všichni jsme byli mrtví v hříchu. Pokud jste nebyli v Kristu – a mohu vám garantovat, že do svého znovuzrození jste v Kristu nebyli, byli jste mrtví v hříchu. A nikdo není víc mrtvý nebo méně mrtvý. Buď je mrtvý, tedy v hříchu a mimo Krista, nebo živý, tedy v Kristu a ve slávě Boží. Znamená to, že ctnostný život nevěřícího člověka nemá žádnou hodnotu? Vůbec ne! Bůh ve své milosti dal některým lidem, že žijí více ctnostně, zatímco jiní žijí méně ctnostně, aby v tomto světě ukázal svou dobrotu a milost a aby zachoval tuto společnost a lidské pokolení, dokud se nenaplní jeho věčný plán s tímto světem, tedy dokud nevejde plný počet pohanů. Pokud však lidé nejsou v Kristu, je jejich způsob života, ať lepší nebo horší, na straně hříchu, v duchovní temnotě a smrti. Jen si vzpomeňte, co Pavel napsal o nevěřících na konci první kapitoly – a znovu připomenu, že míra jejich vnější zkaženosti může být různá, ale duchovní podstata této zkaženosti, je následující:

• Ale poskvrněným a nevěřícím nic není čisté. Jak jejich rozum, tak jejich svědomí jsou poskvrněny. Prohlašují, že znají Boha, avšak svým jednáním to popírají. Jsou odporní, neposlušní a neschopni jakéhokoli dobrého skutku. (Tt 1,15–16)

I my všichni jsme k nim kdysi patřili. I my jsme takoví byli. Tato slova nás pokořují na jedné straně a vedou nás na kolena k závislosti na Boží milosti, a na druhé straně v nás musí probouzet soucit s hříšníky a slitování nad nimi. Možná jsou slepí a zatvrzelí, ale my jsme byli úplně stejní jako oni. Byli jsme ve stejné temnotě, ve stejné duchovní smrti a neschopnosti a byli jsme úplně stejně jako oni naprosto odkázáni na Boží milost.

• Ale ukázala se dobrota a láska našeho Spasitele Boha: On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování; zachránil nás obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého. (Tt 3,4–5)