Pane, zachraň nás, nebo zahyneme! (Mt 8,23–27)

Svatý Matouš v 8. kapitole píše: „Vstoupil na loď a učedníci ho následovali. V tom se strhla na moři veliká bouře, takže loď už mizela ve vlnách; ale on spal. I přistoupili a probudili ho se slovy: ‚Pane, zachraň nás, nebo zahyneme!‘ Řekl jim: ‚Proč jste tak ustrašeni, malověrní?‘ Vstal, pohrozil větrům i moři; a nastalo veliké ticho. Lidé užasli a říkali: ‚Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i moře?‘“ (Mt 8,23–)

Tento text svatého evangelia je co do pochopení poměrně lehký, ale je v něm poučení pro svatou církev, jak má sloužit Pánu Bohu. Je řada důvodů, proč Kristus vstoupil na loď: jednak proto, aby si spolu s učedníky fyzicky odpočinul. Dále proto, aby nás naučil se modlit i tehdy, když máme odpočívat, abychom byli zbožní, a když od něj přijmeme poučení, abychom byli užiteční i pro jiné. Za třetí, abychom se vyvarovali pochlebování, jako se ho vyvaroval i Kristus, když ho chtěli provolat králem, jak se o tom píše v 6. kapitole sv. Jana.

A tak vstoupil na loď. A ne nadarmo se strhla na moři bouře, když Kristus spal. Ale Bůh to takto pro Krista učinil, aby učedníci byli utvrzeni ve víře, že Kristus je Bůh, když uvidí jeho moc, dále aby to bylo důkazem jeho opravdového lidství, když na lodi spal, za třetí aby nás naučil se v nouzi modlit a za čtvrté, aby nám na učednících ukázal, že stejně jako oni, i my se strachujeme, protože máme malou víru. To je ten zvláštní důvod, proč milovaný Kristus spí, a proč nás kárá, neboť učedníkům, když ho budili a říkali: „Pane, zachraň nás!“, tedy zachovej nás při životě, „nebo zahyneme“, skvěle odpovídá: „Proč jste tak ustrašení, malověrní?“ Někteří z nich měli malou víru, protože ho považovali jenom za člověka, nebo jen velmi slabě věřili, že je Bohem. Neboť kdyby plně věřili tomu, že je pravý Bůh, věděli by, že může konat zázraky, když spí, stejně jako když nespí. Bůh, který nikdy nespí, dělá zázraky, ale ne člověk, který někdy spí a někdy nespí. To vysvětluje také Davidova slova: „Vzbuď se, proč spíš, Panovníku?“ (Ž 44,24). Bůh nikdy nespí. Ale nad těmi svými věrnými, kteří mají malou víru, drží svou metlu, která nikdy nespí, aby je káral, spolu s pomocnou rukou, která nikdy nespí, a která je natažená ke všem, kdo v něj doufají.

A z toho plyne, že apoštolové se neměli tak strachovat, když byli s Kristem, ale měli vědět, že žádné stvoření nemůže nic udělat proti jeho vůli, stejně jako to, že on neodepře svou pomoc těm, kdo v něho doufají. Svatý Pavel říká: „Bůh zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe“ (2Tm 2,13). Také z toho vidíme, že člověk hřeší jenom kvůli nedostatku víry. Když hřeší k smrti, je to proto, že buď víru nemá, nebo je ve víře zoufalý. Proto dobře říká svatý Jakub, že víra bez skutků je mrtvá. Protože jakmile člověk nemiluje Boha nade všechno, tak tím umrtvuje svou víru. Kdykoliv se dopouští hříchu, v tu chvíli nemiluje Boha a je jasné, že kdykoliv k tomu dochází, je to kvůli nedostatku víry. A znovu, kdyby lidé pevně věřili tomu, že Bůh vidí všechny hříchy, a každý hřích bude potrestán, a kdyby měli před očima věčná muka, tak by tak rychle nepropadali hříchu. Ale viklá jimi nedůvěra, když si říkají, že Bůh to tak nepotrestá a tak se díky té lehkosti a pochybám dopouštějí hříchu snadněji. Proto potřebujeme spolu s apoštoly zbožné volat ke Spasiteli: „Dej nám více víry!“ (Lk 17,5). Tedy dej nám plnost víry bez pochybování a zoufání.

Toto zoufalství dnes v tomto čase Antikrista zakoušejí mnozí, zvláště pak duchovní, kteří se neodvažují statečně se chopit Kristovy pravdy a bojí se, že by na ně Bůh zapomněl. A ostatní lidé také, když se strachují, že nebudou mít co jíst, kdyby jim pro obranu Boží pravdy sebrali majetek. A jiní zase, jako mnozí služebníci, raději nechtějí slyšet Boží slovo, aby nepřišli o tělesný pokrm. Všem takovým Spasitel říká (Mt 6,31.34): „Nemějte starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat?“ a dále: „Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti.“ Z toho dále vyplývá, že duchovní a řeholníci, kteří mají velikou péči o platy a o tělesné potřeby, a tak si zajišťují různé platy, jsou malé víry a nedůvěřují laskavému Spasiteli, že by je nakrmil bez toho, že by si to sami zajistili. Teprve když byli později učedníci naplněni Duchem svatým, začali takto důvěřovat Pánu.

Duchovní poučení z tohoto slova evangelia potom je, abychom následovali Ježíše a plavili se přes moře tohoto světa. Naší lodí má být pevná naděje, že překonáme bouři. Bouřemi jsou velká pokušení, a moře, které se zvedá nahoru a dolu, je štěstí tohoto světa, kterým je člověk někdy povýšen a někdy ponížen. Proto je potřeba být pevně usazen v Boží naději, a když se chce přes nás přelít nějaké zoufalství nebo pochybování, volat k milovanému Pánu, aby nedal té bouři, aby nás porazila. Není potřeba, abychom spali mezi mořskými ochechulemi, což jsou sladká pokušení, jako např. smilstvo nebo jiné tělesné rozkoše, nebo důležitost v očích světa, k nimž lidé velmi chvátají, přičemž nevědí, že čím výše vylezou, tím hlouběji padnou. Před takovým pádem ať nás ochraňuje náš milovaný Kristus!

Kázáno pátou neděli po Kristovu narození r. 1413.