Postavení starších

Celý náš přístup k tomuto tématu bude záviset na našem výchozím bodě. Vycházíme z myšlenky, že v místních církvích existují „úřady“, které mají být obsazeny, nebo z myšlenky, že Pán dává dary, které mají být v místních církvích vykonávány? Toto rozlišení se na první pohled nemusí zdát příliš významné. Můžeme mít dokonce pocit, že žádný rozdíl neexistuje, protože je můžeme dát dohromady tím, že řekneme, že ti, kdo mají příslušné duchovní dary, by měli být ustanoveni do určitých úřadů. To by bylo v souladu s názorem puritána Johna Owena, jehož spisy v této oblasti jsou cenné a poučné.

Slabinou tohoto postoje však je, že si příliš vypůjčuje z církevních struktur římské a anglikánské církve. Ignoruje skutečnost, že pojem „úřad“ se v této souvislosti nikde v Novém zákoně nevyskytuje. V některých starších překladech (v angličtině např. KJV, v češtině Bible kralická) se slovo úřad objevuje na několika místech k popisu služby apoštola nebo starších (1Tm 3,1 KJV), ale moderní překlady daná místa správně překládají slovem služba, příp. jinak.

Celá myšlenka, že lidé v místní církvi zastávají úřad s předem předepsanou pracovní náplní, je Novému zákonu cizí. Důraz je kladen na používání darů a talentů, které Pán dal.

Je to ale důležité? Domnívám se, že ano. Představa, že v církvích existují úřady, které je třeba obsadit, vedla k tomu, že církve jsou odhodlány obsadit tyto úřady i lidmi, kteří nejsou vhodně obdarováni. Také se vytvořily určité utkvělé představy o tom, co jsou tyto úřady, a v mnoha případech měly tyto utkvělé představy jen malé zakotvení v Písmu. Výsledkem bylo, že církve hledaly muže, kteří by naplnili pevně danou specifikaci, a v případě, že člověk nesplnil daná očekávání, docházelo k roztržkám nebo k horším věcem. Rovněž to většinou vedlo k zanedbávání duchovních darů, které byly dány jiným lidem než těm, kteří byli „povoláni“ k výkonu „úřadu“.

Když se vrátíme k Písmu, zjistíme nejen to, že chybí celý pojem „úřad“, ale také to, že se klade důraz na duchovní dary. Je pravda, že existují lidé nazývaní diákoni a lidé nazývaní starší. Znamená to, že existují tyto dva úřady? Kdyby tomu tak bylo, mohli bychom opráv­něně mluvit o „starším Blackovi“ nebo „diakonu Smithovi“, stejně jako jsme o některých mužích mluvili jako o „kazateli Barrovi“ nebo o „pastorovi Daviesovi“. Je to podobné, jako kdybychom o panu Mackovi mluvili jako o řezníkovi Mackovi nebo o panu Donaldovi jako o tesařovi Donaldovi. Obvykle však dáváme přednost zdůraznění osobnosti a ne řemesla, takže mluvíme o panu Donaldovi, který je řezníkem. Stejně tak nás důraz v Písmu na duchovní dary vede k tomu, že mluvíme o panu Quickovi, který je starším nebo o panu Silverovi, který je diákonem.

A znovu, opravdu na tom tak moc záleží? Domnívám se, že ano. Jednou z důležitých výhod je, že lidé nejsou posuzováni podle toho, zda jsou schopni plnit předem danou funkci, ale podle toho, zda uplatňují duchovní dar, o jehož vlastnictví již podali důkaz.

Dalším výsledkem je, že sbory ve svých členech objevují duchovní dary, které jim Pán již dal, a podporují jejich užívání. To umožňuje mnohem širší a úplnější pohled na vše, co Pán s církví zamýšlí. K problémům pak přistupujeme spíše s ohledem na duchovní dary, které Pán dal, než se zájmem o obsazení úřadu s předem danou specifikací.

To nás vede k tomu, že celá církev by měla uplatňovat duchovní dary dříve, než začne uvažovat o ustanovení starších nebo diákonů. V Písmu se celá církev podílí na službě na fyzické a materiální úrovni a na duchovní úrovni. Celá církev by měla být společenstvím služebníků, kteří slouží. Důležitost tohoto pořadí věcí spočívá v tom, že dary se objevují při jejich uplatňování a to poskytuje církvi důkazy potřebné pro jmenování těch, kteří budou konkrétně působit jako starší nebo diákoni. Namísto toho, aby církev náhle potřebovala nějakého vedoucího a hledala takového člověka ve vzduchoprázdnu, může být správná osoba již zřejmá. Možná by církev skutečně již měla rozpoznat dar vedení, aniž by čekala na obsazení „volného místa“.

Dalším přínosem bude, že osoby jmenované na konkrétní vedoucí pozice nebudou muset "dělat všechno". Odpadne také běžné nebiblické rozlišování mezi duchovními a laiky. Všichni členové církve mají v Kristu stejné postavení a on každému dává dary podle svého svrchovaného záměru. Dary nedělají žádný rozdíl v postavení.

Přestože odmítáme jakékoli rozlišování mezi takzvanými „laiky“ a „duchovními“, v praxi máme tendenci toto rozlišování udržovat. Děláme to například tehdy, když trváme na tom, aby modlitební shro­máždění, Památku Páně nebo křty vedl starší. Je přirozené, že za normálních okolností bude v církvi těmito způsoby sloužit starší, ale neexistuje žádný biblický důvod, proč by to nikdy nemohl dělat někdo jiný. Jistě neexistuje žádná zvláštní ctnost náležející těm, kdo vedou večeři Páně nebo křest, která by těmto obřadům dodávala platnost. Jejich platnost je dána přítomností Krista a poslušností církve jeho příkazům. Udržujeme také nebiblické rozlišování mezi „laiky a du­chovními“, když se při společných shromážděních vždy modlí nebo čtou Písmo pouze starší.

Postavení starších v místní církvi tedy není postavením lidí, kteří zastávají nějaké funkce, ale lidí povolaných k tomu, aby uplatňovali duchovní dary, které jim Pán dal.