Potřebujeme nějaké po-kovidové pokání?

Konečně přicházíme na to, co znamená „žít s kovidem“ nebo „žít v po-kovidovém světě“. Pro některé je to vítaná úleva. Pro jiné je život stále plný obav. Asi největší z nich je zátěž, která se v posledních letech podepsala na našich vztazích. Udělali jsme si čas na to, abychom zhodnotili, jak jsme během kovidu jednali se svými nejbližšími?

Přáli bychom si, abychom poslední tři roky zvládli lépe, ale nejsme si jisti, co jsme mohli udělat jinak. Kolik z nás vstoupilo do lockdownů s odhodláním využít „čas navíc“ k budování duchovních návyků a posílení rodiny, ale nakonec jsme jen marnili čas sledováním Netflixu?

Kolik z našeho odhodlání sloužit jeden druhému a pečovat o druhé vyšumělo do unavené nelibosti? Možná jsme se svými názory na to vše, co je spojené s kovidem, odcizili přátelům a rodině. Chtěli jsme začít dobře, ale teď? Teď si nejsme úplně jistí, co dělat.

Možná je čas na po-kovidové pokání. V rodině. V zaměstnání. Zcela určitě v církvi.

Kolik pevných křesťanských přátelství – přátelství, kterých jsme si dříve vážili – jsme ztratili nebo zničili jen kvůli rozdílným názorům na přístup ke kovidu? Kolik našich vztahů bylo v posledních letech trvale poznamenáno kvůli těmto konfliktům?

Otázky, jako například jak důsledně sledovat trasování v církvi, jak často dělat testy a zda se nechat či nenechat očkovat, se staly bitevním polem. Kvůli kovidu jsme ztratili přátele a nemůžeme říct, že by to byla jen jejich vina.

Očkování zachraňuje

Mnozí z nás jsme, budeme-li upřímní, považovali lockdowny, restrikce a očkování za své zachránce – ať už je to cokoli, hlavně ať nás to ochrání před kovidem a ukončí tuto noční můru. Jistě, v našich církvích byli i tací, kteří se rozhodli očkování z různých důvodů odmítnout nebo měli pochybnosti o veřejně přijímaných přístupech. Kolik z nich si však tyto své – rozhodně ne široce přijímané – názory muselo nechat pro sebe, aby kvůli nim nenarušili vzájemné vztahy?

Postavili jsme se v našich církvích za ty, kteří měli jiné názory? Obávám se, že jsme až příliš často podporovali jejich zesměšňování – samozřejmě ne do očí, ale v běžné komunikaci. A ještě více času jsme trávili rozhovory o nejnovějších zprávách a protestech těch, kteří se odvážili nesouhlasit s převládajícím větrem kultury.

Požadovali jsme, aby se všichni „řídili vědeckými poznatky“. Námitky se setkávaly s opovržením. Převládající heslo bylo: „Recenzováno odborníky!“ Objevovala se varování před dezinformacemi, konspiračními teoriemi a odpůrci vakcín. Vstřícnost a ochota naslouchat odlišným názorům? Zdá se, že jaksi chyběla.

Tyranie lockdownů

Někteří z nás se jako prorok Eliáš postavili proti tyranii lockdownů a nejrůznějších omezení.

Znali jsme odpovědi. Měli jsme řešení. Měli jsme víru. Mysleli jsme si, že vidíme jasně tam, kde všichni ostatní vidí mlhu, a snažili jsme se ji prorazit svou rozhodnou rétorikou a odvážnými radami.

K utrpení, kterému mnozí čelili, jsme se stavěli přezíravě. Vysmívali jsme se těm, kteří se nechali očkovat, že jsou přinejlepším důvěřiví. V horším případě jsme je považovali za prospěcháře. Byli jsme připraveni postavit se odvážně do čela a bojovat proti všem nepřátelům, kteří se nám postaví do cesty, i kdyby to měli být naši bratři v Kristu.

Odcizovali jsme se také lidem kolem sebe. K jiným názorům jsme se stavěli odmítavě. Zraňovali jsme také ty, kteří byli v našich rodinách, v okruhu našich přátel a v našich církvích. Měli jsme veškerou horlivost synů hromu. Spasitelova láska a soucit? Zdá se, že jaksi chyběla.

Pastýři nebo honáci?

Někteří z nás stáli v posledních letech v roli pastýřů. Kolik z nás zrušilo společná shromáždění svých sborů na základě požadavků vlády, aniž by se zamyslelo nad pastoračními důsledky takového jednání?

Co svátosti, co nutnost mezilidských vztahů?

Předpokládali jsme, že na to přijdeme později, pokud o těchto věcech vůbec budeme přemýšlet. „Podřizujte se vládnoucí moci“ zřejmě muselo nahradit „Boha je třeba poslouchat, a ne lidi“, protože … no přece Římanům 13.

Viděli jsme tak jasně, co znamená láska k bližnímu. Laskavá snášenlivost bližního v Kristu, který s námi nesouhlasil? Zdá se, že jaksi chyběla.

Někteří z nás měli být těmi, kdo se postaví proti kapitulaci, která je v dnešní církvi široce rozšířená. Měli jsme pravdu a nebáli jsme se ji použít.

Ale své ovečky jsme hnali příliš rychle, chovali jsme se spíše jako honáci než jako pastýři. Naše ovce se začaly bát víc nás než kovidu, pokud s námi ovšem vydržely dost dlouho. Podporovali jsme vzpurnost a pohrdání autoritou. Přispívali jsme k rozpadu vztahů úplně stejně jako ti, kteří se přizpůsobovali kovidovým požadavkům.

Církev by se pochopitelně měla proti omezením postavit – jakou autoritu má parlament nad církví? Byli jsme však překvapeni, když se lidé v našich vlastních sborech nechtěli podřídit naší autoritě.

Byli jsme připraveni vést válku za pravdu. Ochota trpělivě a s láskou snášet Kristovy křehké ovečky? Zdá se, že jaksi chyběla.

Den pokání

Možná, že opravdu potřebujeme po-kovidový den pokání.

Takové dny byly běžné v době puritánů – dny vyhrazené pro vyznávání a litování vlastních hříchů a hříchů celého národa. Dny, které byly vyhrazeny pro smíření s Bohem, a dny vyhrazené pro smíření s ostatními věřícími.

Možná bychom si měli přiznat, že jsme během lockdownů jednali ze strachu – ze strachu, který jsme (pokud budeme upřímní) považovali za vyšší prioritu než lásku k bližním.

Možná jsme kvůli svému zájmu o sebe jednali bezohledně a bez úcty k druhým. Možná jsme se uzavřeli do sebe a drželi se svých vlastních rad a ignorovali podněty druhých.

Možná jsme si na své vlastní osobnosti vytvořili hrany, které by se dříve v pravidelném a láskyplném mezilidském společenství místní církve otupily.

Možná jsme byli ve svých názorech příliš sebevědomí. Možná jsme byli jednoduše pyšní: věděli jsme, jak interpretovat vědu, kulturu nebo cokoli jiného; měli jsme pravdu, bez ohledu na to, co říkal někdo jiný.

Možná jsme svým postojem, rétorikou nebo jednáním ublížili lidem kolem nás. A možná nyní skutečně potřebujeme pokání za to, jak jsme přispěli k rozpadu vztahů ve vlastním životě. Možná je čas přiznat, že jsme se mýlili.

Mnozí z nás se stydí za to, jak moc nás během lockdownů poháněl strach nebo vlastní obavy. Nebo je to možná přetrvávající pocit viny za to, že jsme nechali své rodiče, prarodiče, přátele, bratry a sestry z církve umírat samotné v nemocnicích a pečovatelských domech.

Někteří z nás měli strach ze samotného kovidu, jiní z autoritářských vlád, ale báli jsme se všichni.

Možná to, co nyní nejvíce potřebujeme, je činit pokání před Bohem. Potřebujeme činit pokání z toho, že jsme nedůvěřovali Bohu, pokání z toho, že jsme si nevážili Kristovy církve a nedávali jí přednost, jak nám to přikazuje jeho Slovo, a pokání před našimi církvemi a rodinami za naši hrubost, za naši pýchu, za nedostatek vzájemné lásky.

Možná, že součástí našeho vlastního zotavení ze vztahového traumatu posledních několika let je uvědomit si, kde jsme udělali chybu vůči těm, které jsme zranili svými slovy a činy. Možná naše vlastní uzdravení z kovidu začíná naším vlastním pokáním.

Aaron Prelock je pastorem misie St Giles v Londýně.

Evangelical Times