Poučení od Izáka (Gn 26,1-35)

Doba čtení: 1 minuta

Pokoj vám a milost, milovaní svatí, milé sestry, milí bratři, milí přátelé. Otevíráme dnes další kapitolu knihy Genesis – jedinou kapitolu, která je cele věnovaná Abrahamovu synu zaslíbení Izákovi. Mezi svým otcem Abrahamem a svým synem Jákobem Izák trochu zaniká, ustupuje do pozadí. Přestože žil déle než Abraham i Jákob, je mu věnováno nejméně místa. V galerii svědků víry (Žd 11), je Izákovi věnován pouze jeden verš:

Izák věřil, a proto Jákobovi a Ezauovi dal požehnání v pohledu do budoucna. (Žd 11,20)

Izák byl mužem víry stejně jako jeho otec Abraham a jeho syn Jákob. Jeho otec dosáhl jistě mnohem většího věhlasu a jeho syn Jákob se také proslavil – v jednu chvíli byla Jákobova rodina známá po celém Kenaánu. Bylo to tehdy, když Jákobovi synové vyvraždili město Šekem (kap. 34).

Genesis 34:30 I řekl Jákob Šimeónovi a Lévimu: „Přivedete mě do zkázy, způsobili jste, že vzbuzuji nelibost u obyvatel země, u Kenaanců a Perizejců. Mám málo lidí. Seberou-li se proti mně, pobijí mě a budu vyhuben já i můj dům.“

Toto se stalo ještě za života Jákobova otce Izáka. Ale Izák byl jiný. Mohli bychom ho charakterizovat jako tichého muže, nevýrazného, který raději ustoupil, než aby se musel přít se svými nepřáteli. Abraham byl bojovník a Jákob byl lstivý rváč, ale Izák byl tichý muž, který byl rád sám. Celý život se držel na jednom místě – nikdy moc necestoval. Jeho otec urazil přes 2000 km, než se dostal z Uru přes Cháran do Kenaánu a potom také navštívil Egypt. A to bylo v době, kdy se cestovalo především pěšky. Abraham nestrávil mnoho let na jednom místě. Často se stěhoval, vracel se na své oblíbené místo, ale zase ho opouštěl. Jákob odešel z domu svého otce do Cháranu, potom se vrátil zpět, kočoval po Kenaánu a nakonec sestoupil do Egypta, kde také zemřel. Ale Izáka nacházíme v malém okruhu na území Kenaánu. Svůj život prožil na kratších cestách v této zemi.

Byl to člověk, kterého nepřitahovalo cestování, ani velké dobrodružství. I dnes je mnoho takových lidí – a možná mnohem více než bojovných Abrahamů nebo lstivých rváčů jako byl Jákob. Všechny takové lidi najdeme jak ve společnosti, tak také v církvi. Každý z nás je jiný, každý z nás je originál. Přesto má každý své vlastní místo a není tu proto, aby kopíroval život jiného člověka. Nejsme povoláni k tomu, abychom „otrocky napodobovali své předchůdce“ (Waren Wiersbe, Buď sám sebou – Gn 25-50), ale abychom našli své jedinečné místo v tomto světě a především před Boží tváří a uprostřed Jeho lidu. Potom může vyniknout nádhera toho, jak dokonale a originálně každého z nás Bůh stvořil.

Izák rozhodně nebyl žádnou kopií svého otce. Přesto musel čelit podobným věcem, jakým čelil jeho otec. 26. kapitola jako by z oka vypadla událostem z Gn 20, kdy Abraham navštívil Gerar, zapřel svou ženu Sáru a lhal abímelekovi. Nakonec však obdržel požehnání od samotného Boha, Bůh navštívil Sáru a narodil se jim Izák a nakonec uzavřel abímelek smlouvu s Abrahamem, protože viděl, jak moc mu Bůh žehná. V kapitole 26 jako kdyby se historie opakovala. Ale ne tak docela. Izák byl jiný nežli jeho otec, přesto musel projít mnoha podobnými věcmi. Podívejme se na několik věcí, jimiž procházel stejně, jako jeho otec.

1. Stejná pokušení (v. 1-11)

Opravdová víra bude vždycky procházet zkouškami. Musí to tak být, protože kdyby víra nebyla prověřená, tak bychom se na ní nemohli spolehnout. Bůh nás provádí zkouškami, aby z nás dostal to nejlepší, co v nás je. Proto Jakub říká:

Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti. (Jk 1,2-3)

Ale je tady také satan, který nás pokouší a chce, aby naše víra selhala.

Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako `lev řvoucí´ a hledá, koho by pohltil. (1Pt 5,8)

Každý z nás musí projít zkouškami i pokušeními. Každý generace křesťanů bude procházet stejnými zkouškami a pokušeními, i když to bude za jiných podmínek a v jiných okolnostech. Ale víra každé generace křesťanů musí být prověřena. Jako byla prověřována a zkoušena víra Abrahama, tak je prověřována také víra Izáka a nejinak to bude, moji milí, také s vámi.

A. Pokušení utéct (v. 1-2)

Hned na začátku kapitoly čteme o pokušení, kterému musel čelit Izák. Bylo to stejné pokušení jako v případě Abrahama:

V zemi nastal opět hlad, jiný než onen první, který byl za dnů Abrahamových. Izák tedy odešel do Geraru k abímelekovi, pelištejskému králi. Ukázal se mu totiž Hospodin a pravil: „Nesestupuj do Egypta. Přebývej v zemi, o níž ti řeknu.“ (Gn 26,1-2)

Když přišel Abraham do Kenaánu, tak v zemi nastal hlad. V našem textu Mojžíš zdůraznil, že se jednalo o jiný hlad, než jak to bylo za dnů Abrahama. První verš nám mimochodem také říká, že se to také odehrálo až po smrti Abrahama. Takže zhruba sto let od prvního hladomoru přichází další. Abraham to tehdy řešil tak, že opustil místo, které pro něj Bůh vybral a sestoupil do Egypta. Místo aby důvěřoval Bohu, tak utekl. Tím dal špatný příklad všem svým potomkům. Chtěl utéci před zkouškou, která přicházela. A vletěl přímo do náruče pokušení, které se mu ošklivě vymstilo a v němž tragicky selhal. Potřebujeme se, bratři a sestry, opakovaně ujišťovat o tom, že nejbezpečnější není to místo, které se nám zdá jako nejbezpečnější, ale nejvíce v bezpečí jsme tehdy, pokud posloucháme Boha a stojíme v jeho vůli. Proto se víra nikdy neptá, jak mohu uniknout z této situace, ale ptá se, co se mohu naučit z této situace.

Izák čelil stejnému pokušení jako Abraham. I on chtěl utéct do Egypta, ale Bůh ho zastavil a jasně mu ukázal, kam má jít. Izák sídlil u studnice Živého, které mě vidí a to bylo blízko hranic s Egyptem a tak byl v pokušení utéct před hladem do Egypta. Ale Bůh mu řekl, že to má být jinak a Izák poslechl. V tom je vzorem pro každého z nás. Křesťanství se neobejde bez poslušnosti Bohu.

Ježíš řekl: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo.“ (J 14,23)

Musím tuto věc zdůraznit, protože dnes se stále více setkáváme s tím, že poslušnost Bohu je něco nepatřičného. Dobrým příkladem toho názoru je například kniha Chatrč, která se stává velmi populární křesťany, i přesto, že obsahuje řadu falešných učení a je to kniha skutečně velmi špatná. Dočteme se v ní, že Bůh od nikoho nic neočekává a po nikom nic nechce. Nechce žádnou zodpovědnost, jenom svobodu. Ale co říká Písmo? Kdo mě miluje, bude mě poslouchat! To je skutečná svoboda a to je také vrchol křesťanské zodpovědnosti.

B. Smlouva s Izákem (v. 3-6)

Bůh mluvil s Izákem a kromě toho, že mu ukázal, kam má odejít, tak s ním také uzavřel smlouvu. S Abrahamem Bůh uzavřel smlouvu a potom ji několikrát potvrdil (Gn 13,14-17; 15,1.18-21; 17,1-7; 22,17-18). I s Abrahamovým synem Izákem Bůh uzavírá smlouvu. Když Bůh začal mluvit s Izákem, tak mu řekl:

„Pobývej v této zemi jako host. Já budu s tebou a požehnám ti, tobě a tvému potomstvu dám všechny tyto země. Tak splním přísahu, jíž jsem se zapřisáhl tvému otci Abrahamovi: ‚Tvé potomstvo rozmnožím jako nebeské hvězdy; tvému potomstvu dám všechny tyto země. V tvém potomstvu dojdou požehnání všechny pronárody země.‘ To proto, že Abraham uposlechl mého hlasu a dbal na to, co jsem mu svěřil: na má přikázání, nařízení a zákony.“ Izák se tedy usadil v Geraru. (Gn 26,3-6)

Přesně tak, jak to Bůh slíbil Abrahamovi, promlouvá nyní k Izákovi. Potvrzuje mu, že se na něm naplní požehnání dané jeho otci. Potvrzuje mu, že právě on – Izák – je nositelem Abrahamova požehnání. A všimněte si, co se zde opět opakuje ve verši 5 – protože poslechl mého hlasu! Bez poslušnosti Bohu se neobejdeme. Musíme dodat, že Bůh uzavřel smlouvu s Abrahamem na základě své milosti a svého rozhodnutí – nikoliv kvůli Abrahamovým skutkům, ale skutky Abrahama prokázaly pravost a pravdivost této smlouvy, prokázaly pravost Abrahamovy víry.

Nyní totéž Bůh opakuje Izákovi. Smlouva uzavřená s Abrahamem, stejně jako smlouva uzavřená s Izákem byla možná jenom díky Boží milosti a když to dotáhneme až do novozákonního pochopení, tak to bylo možné jenom díky Kristově oběti na kříži. Jenom kvůli Kristu uzavřel Bůh smlouvu s Abrahamem, s Izákem a Jákobem, jenom kvůli Kristu jim Bůh hojně požehnal. A úplně stejně je s vámi, milí křesťané! Jenom kvůli Kristu vás Bůh přijal a uvedl vás do smlouvy zpečetěné Kristovou krví. Jenom v Kristu:

… nás obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů. (Ef 1,3)

Jestliže jste uvěřili v Ježíše Krista, tak jste i vy součástí této smlouvy a jste dědici Abrahamových požehnání. Nehledejte žádné požehnání mimo Krista – nenajdete ho, nenajdete nic, a pokud něco najdete, tak to nebude požehnání od Hospodina. Bůh uzavřel smlouvu s Izákem a Izák poslechl Boží slovo a odešel do Geraru. Nevím jistě, zda verše 2-5 následují po verši jedna chronologicky. Mohou, ale také nemusí – není to nutné, text to nijak nevyžaduje. Tak jako tak „Izák se tedy usadil v Geraru“. Izák utíkal před hladem a Bůh mu dovolil jít do Geraru. Nejen že odešel k abímelekovi – tento abímelek byl se vší pravděpodobností jiný abímelek než za dnů Abrahama – ale Izák se v Geraru usadil. Přebýval tam – nejen na čas, ale prostě se tam usadil. Chci to zdůraznit, protože tak nám může cele vyniknout další pokušení, kterým Izák procházel.

C. Pokušení lhát (v. 7-11)

Kenaán byl sužován hladomorem. Chybělo tam jídlo, a proto Izák utekl. Zdá se, že v Geraru to tak hrozné nebylo – buď se mu hlad vyhnul, nebo ho nezasáhl s takovou silou, jako okolní území. Každopádně kvůli nedostatku chleba se nyní Izák usazuje v Geraru. A kvůli nedostatku pravdy se dostává do dalšího pokušení:

Když se muži toho místa vyptávali na jeho ženu, řekl: „Je to má sestra.“ Bál se totiž říci, že je to jeho žena, aby ho muži toho místa kvůli Rebece nezabili, neboť byla půvabného vzhledu. (Gn 26,7)

Izák prochází stejným pokušením jako jeho otec Abraham a dokonce na stejném místě jako jeho otec. Ale zatímco v případě Abrahama byl strach oprávněný – vzpomeňte si na to, že Sára byla vzata do abímelekova domu – tak v případě Izáka to tak nevypadá. Mužové gerarští se sice vyptávali na Rebeku, ale jak se zdá, tak ji nechali na pokoji – nikdo ji neodvedl a to i přes to, že se Izák v Geraru usídlil. Nebyl tam týden ani čtrnáct dní, ale prostě se tam usídlil. A ačkoliv se na Rebeku vyptávali, tak mu ji nikdo neodvedl, jako to udělali s jeho matkou Sárou.

Bůh Izákovi zaslíbil, že bude s ním a požehná mu, přesto se Izák uchýlil ke lži. Jednal úplně stejně, jako jeho otec. A dopadlo to také stejně – české přísloví, jehož původní význam bychom našli v Bibli, říká, že lež má krátké nohy. Nikdy daleko nedojde. A tak to bylo s Abrahamem a tak bylo také s Izákem.

Jednou, když tam byl už delší dobu, vyhlédl z okna abímelek, pelištejský král, a spatřil Izáka, jak se laská se svou ženou Rebekou. (Gn 26,8)

Každý hřích vyjde jednoho dne najevo – některé dříve a jiné později.

Hříchy některých lidí jsou zjevné, ještě než dojde k soudu; u jiných vyjdou najevo až na soudu. (1Tm 5,24)

Žádný hřích se neschová. Nezůstane navěky skryt. Jediný prostředek, který může navěky skrýt lidský hřích, je Kristova prolitá krev. Ale bez ní naše hříchy volají k nebi i k lidem. A jenom Kristova krev prolitá na kříži vás může očistit a to naprosto dokonale.

Zbav mě hříchu, očisť yzopem a budu čistý, umyj mě, budu bělejší nad sníh. (Ž 51,9)
Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. (1J 1,9)

Křesťané, Boží slovo – Duch svatý skrze své slovo – vás volá k tomu, abyste mu podřídili své životy, abyste vyznali každý hřích a nechali se obmýt Kristovou krví. Pokud je ve vašem životě, co jste nevyznali Kristu, něco, co odporuje Jeho slovu (to je nejjednodušší definice hříchu), nesmíte už déle čekat ani vteřinu, ale musíte utíkat ke Kristu a nechat se jím obmýt, očistit, ospravedlnit. Vložte své hříchy na Pána, a budou vám odpuštěny. On nesl Boží soud, nikoliv kvůli sobě, ale kvůli nám.

Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. (Iz 53,5)

Musíme se vás zeptat, zda jste vložili své hříchy na Pána? Pokud jste to učinili, tak vězte, že vám bylo odpuštěno. Pokud ještě nikoliv, tak vám musím říci, že se nacházíte v té nejnebezpečnější situaci ve svém životě – váš život visí na vlásku nad hořícím peklem. Z tohoto Izákova pokušení se můžeme naučit jednu velmi důležitou lekci. Podívejte se dál do našeho textu – co udělal Izák, když byl konfrontován s pravdou:

Předvolal tedy abímelek Izáka a řekl: „To je určitě tvá žena. Pročpak jsi mi řekl, že je to tvá sestra?“ Izák odvětil: „Řekl jsem to, abych kvůli ní nepřišel o život.“ Abímelek pravil: „Cos nám to učinil? Málem by byl někdo z lidu spal s tvou ženou a uvedl bys na nás vinu!“ Proto abímelek přikázal všemu lidu: „Kdo by se dotkl tohoto muže nebo jeho ženy, bude bez milosti usmrcen.“ (Gn 26,9-11)

Izák udělal to, co udělá každý opravdový křesťan, když je konfrontován s pravdou o hříchu ve svém životě – přiznal se a odvrátil se od tohoto hříchu. Toto je jeden z testů opravdovosti křesťanské víry – často je to tak, že je křesťan usvědčen Duchem Svatým a vyzná své hříchy před Bohem a je to věc mezi ním samotným a Bohem. Pokud k tomu nedojde – a my bychom se tomu neměli úplně divit, protože hřích skutečně zaslepuje a zatvrzuje srdce, tak je zde společenství církve, bratři a sestry, kteří v lásce jdou za bratrem, který hřeší, a s bázní ho konfrontují. Někdy – jako v případě Izáka to mohou být i nevěřící lidé, kteří nás musí napomenout kvůli hříchu. V takových chvílích opravdový křesťan nehledá výmluvy, ale jde na kolena, doznává svůj hřích a opouští ho. To je poslušnost nového srdce, které jsme dostali při znovuzrození. Takové srdce miluje Boha, miluje svatost, miluje čistotu, miluje pokoru a kdykoliv zhřeší, tak hledá obnovení vztahu s Bohem. Neproměněné srdce jde úplně jinou cestou. Hledá výmluvy, hledá viníka, na kterého by mohlo přenést zodpovědnost za vlastní hřích. Toto je skutečně test pravosti křesťanské víry.

Všimněte si, že Izák žil skutečně už docela dlouho v Geraru, ale nepostihlo ho nic z toho, čeho se tolik obával. Jeho obavy byly hloupé a prázdné, protože Bůh mu zaslíbil, že se za něj postaví. Přestal důvěřovat Bohu a nechal se spoutat okolnostmi, vlastními obavami, představami, co by se asi mohlo stát, co se ale nikdy nestalo. Místo aby se postavil na jasné Boží slovo, tak se nechal zmítat okolnostmi sem a tam, dokud nedošlo ke konfrontaci jeho hříchu. Ale i v této situaci se ho Bůh zastal. Abímelek ho nechal ve svém městě, mezi svým lidem a dokonce mu zaručil zvláštní ochranu – znamenala smrt pro každého, kdo by se Izáka nebo Rebeky dotkl. Izák se bál, že ho zabijí kvůli Rebece, a abímelek chtěl potrestat smrtí každého, kdo by proti nim vystoupil. Bůh Izákovi požehnal. A nejen tímto.

2. Stejné studny (v. 12-25)

V zemi byl hlad, ale Izák byl Bohem ochráněn. Mojžíš říkal tato slova Izraelcům, kteří opouštěli Egypt a na vlastní kůži zažili, že Bůh skutečně rozlišuje svůj lid od pohanů – když na Egypt dopadaly rány Božího soudu, tak Bůh podivuhodně držel ruku na Izraelem, takže některé z těchto ran dopadly jenom na Egypťany.

A. Boží požehnání (v. 12-23)

Izák začal v té zemi sít a sklidil toho roku stonásobně; tak mu Hospodin požehnal. Tak se ten muž vzmohl a vzmáhal se stále víc, až se stal velice zámožným. (Gn 26,12-13)

Bůh potvrdil znovu své slovo, že se o Izáka postará. Izák začal hospodařit na poli a jeho pole byla stokrát výnosnější než pole jeho sousedů. Dovedete si to představit? Byla dvě stejná pole vedle sebe a z jednoho byla jedna hromada obilí, zatímco z druhého sto. To není nic jiného než Boží zázrak. Ale Boží požehnání může také snadno vzbudit nelibost lidí kolem nás.

Měl stáda bravu a stáda skotu i četnou čeládku. Pelištejci mu proto záviděli. Pelištejci zasypali všechny studně, které vykopali Abrahamovi služebníci za Izákova otce Abrahama, a naplnili je prachem. Abímelek řekl Izákovi: „Odejdi od nás, neboť jsi mnohem mocnější než my.“ (Gn 26,14-16)

Tato slova nám ukazují, že Izák sídlil mezi Pelištejci skutečně v řádu let, protože se jeho stáda rozmohla a čeleď se rozrostla o řadu lidí. A Pelištejci viděli, že je s ním Bůh a záviděli mu. Vzpomínám si na jednu chvíli z doby těsně před tím, než jsem se stal křesťanem. Vedl jsem tehdy dlouhé debaty o křesťanství a o Kristu s jednou dívkou, která se později stala mou ženou. A v jednu chvíli jsem porozuměl, že ona má něco, co já nemám a tehdy jsem jí to začal závidět stejně jako Pelištejci Izákovi – byl to Kristus, kterého ona měla a já nikoliv. Tehdy mě to vedlo k tomu, že jsem začal více studovat Boží slovo. Ale obvykle to tak nebývá. Pelištejci viděli Boží požehnání na Izákovi, záviděli mu a k čemu je to vedlo? Ke zlým věcem proti Izákovi. Zasypali všechny studny a vyhnali Izáka pryč. I na Izákově životě – stejně jako na vašich životech se tak naplňuje slovo Písma:

Ve víře zemřeli ti všichni, i když se splnění slibů nedožili, nýbrž jen zdálky je zahlédli a pozdravili, vyznávajíce, že jsou na zemi jen cizinci a přistěhovalci. (Žd 11,13)

Izák se nepřel, ani nebojoval o studny. Prostě ustoupil. Věděl, že Bůh mu zaslíbil celou zem a věděl pravděpodobně také to, co Bůh slíbil jeho otci, že tuto zemi dostane teprve čtvrté pokolení těch, kdo sestoupí do Egypta a budou tam 400 let. A tak prostě ustoupil. Nebyl žádný důvod, lámat něco přes koleno. Podívejte se do dalších veršů (v. 17-23), jak moudře Izák postupoval. Pokud to bylo potřeba, tak ustoupil a při tom tvrdě pracoval. Tím je pro nás znovu velkým povzbuzením a znovu jsou tady věci, které se můžeme od Izáka učit.

B. Neboj se! (v. 24)

Izák ustoupil až na místo, kde bylo všechno v pořádku a kde už pro danou chvíli žádný konflikt nehrozí. Tehdy uctívá svého Boha:

Tu noc se mu ukázal Hospodin a pravil: „Já jsem Bůh tvého otce Abrahama. Neboj se, jsem s tebou. Požehnám ti a rozmnožím tvé potomstvo kvůli Abrahamovi, svému služebníku.“ (Gn 26,24)

Po všech těch ústupech a kličkování před Pelištejci se Izákovi znovu zjevuje Bůh a potvrzuje slovo, které mu již dal. A jako rajská hudba pro naše uši tady zní – neboj se! To je pozdější refrén celého Nového zákona. Ale je to také hojná výzva Starého zákona. Neboj se, Bůh je s tebou. Bůh je dostatečná záruka. Vždycky si můžeme připomínat slova, která řekl prorok Elíša svému mládenci, který se bál aramejských vojáků, kteří je přišli zajmout a obklíčili je na hoře, kde Elíša bydlel:

Neboj se, protože s námi je jich víc než s nimi. (2Kr 6,16)

A potom se modlil, aby Bůh jeho mládenci otevřel oči a on viděl. Po modlitbě Bůh odpověděl a Elíšův mládenec uviděl horu kolem Elíši plnou koní a ohnivých válečných vozů. Bůh sám se svými andělskými pluky se položil kolem nich.

Co k tomu dodat? Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko? (Ř 8,31-32)

A pak následuje známý ohromný oddíl chvály o tom, že nás nic nemůže oddělit od lásky Boží v Kristu Ježíši. Nebojte se, milovaní svatí. Bůh je s vámi.

C. Uctívání (v. 25)

Je to takový koncept, který opakovaně vidíme v Božím slově – a mimochodem ani zde se Izákovo jednání neliší od jednání jeho otce. Když Boží lid dostává ujištění o Boží přítomnosti, tak ho to vede ke chvále a k uctívání. Podívejte se na Izáka!

Izák tam vybudoval oltář a vzýval Hospodinovo jméno. Postavil tam také svůj stan a jeho služebníci tam vyhloubili studni. (Gn 26,25)

Abraham sázel stromy, Izák kopal studny. Abraham i Izák uctívali Boha. Už jsme si říkali o Izákově zbožnosti a o tom, co všechno se můžeme naučit od tohoto Božího muže. Tady znovu vidíme, jak veliký a pevný byl jeho vztah k Bohu. Za jakých okolností Izák uctíval Pána? Když mu bylo nejlépe? Tak to nevypadá. Byl pod neustálým tlakem Pelištejců, kteří zasypávali jeho studny – a na místě, kde žil, je studna životně důležitou věcí. Nedostatek vody je horší než nedostatek potravin. Ale zatímco nedostatek potravin byl způsoben vnějšími okolnostmi – možná suchem, kobylkami, válkou, … tak tento nedostatek vody byl výsledkem lidské závisti. A o to bylo horší. To nebyly okolnosti, které by stály proti Izákovi, ale byli to závistiví lidé. Lidé, kteří mu nepřáli nic dobrého. Lidé, kteří ho chtěli vyštvat. Jenom díky Bohu a Jeho ujištění mohl Izák zůstat pevný.

Jeho víra zůstala nezlomená a tak v okamžiku, kdy si na chvilku vydechl, tak vybudoval oltář a vzýval Hospodinovo jméno. Izák uctívá Boha, kterého miluje. Zcela zjevně je to reakce na Boží zaslíbení, reakce na Boží jednání s Izákem – Bůh k němu promluvil a povzbudil ho, ujistil ho o své přízni i o svém požehnání. A reakcí milujícího srdce na takovéto Boží jednání je chvála a uctívání. Znovu je to jeden z charakteristických rysů opravdových křesťanů, kteří milují Boha a uctívají ho.

3. Stejná smlouva (v. 26-33)

Bůh Izáka ujistil o své přítomnosti a zajistil mu také bezpečí u Pelištejců:

Tu k němu přišel z Geraru abímelek se svým přítelem Achuzatem a píkol, velitel jeho vojska. Izák se jich otázal: „Proč jste ke mně přišli? Vždyť jste mě nenáviděli a vypověděli jste mě.“ (Gn 26,26-27)

Tady si skutečně můžete všimnout, že to nebyl čas nějaké poklidné procházky, ale čas nenávisti a čas tvrdé práce, kdy Izák musel znovu kopat studny, které Pelištejci zasypali. Co stálo za návštěvou gerarského krále?

Odvětili: „Shledali jsme, že je s tebou Hospodin. Proto jsme si řekli: Ať nás stihne kletba, nás i tebe, porušíme-li smlouvu, kterou s tebou chceme uzavřít. (Gn 26,28)

My jsme viděli, že Bůh je s tebou. Jak to poznali? Jak to viděli? Bylo to kvůli požehnání a bohatství, kterého Izák dosáhl? Nemyslím si to. Kolem bylo mnoho dalších bohatých a mocných a přesto bylo jasné, že Bůh s nimi není. Konec konců Mojžíš vyváděl Boží lid z Egypta, z otroctví jednoho z nejmocnějších mužů té doby a všem bylo jasné, že Bůh s ním není – Bůh ho soudil, takže Boží lid odcházel se všemi poklady egyptskými a faraonova armáda skončila na dně moře.

Co to tedy bylo, že Pelištejci rozeznali Boží přítomnost na Izákovi. Tato slova jsou napsaná v kontextu uctívání, takže to byla jedna z těch věcí – Izák neustále uctíval Pána a ukazoval na Něj. Druhou věcí byl nepochybně jeho způsob života, kdy se snažil najít pokoj s lidmi. Byla to pevnost jeho charakteru a jeho postojů. A konečně jsem přesvědčen o tom, že to bylo Boží dílo – Bůh otevřel oči Pelištejců a dal jim pochopit, že to On sám, kdo Izáka chrání. Podobně jako později naplnil strachem pronárody v Kenaánu, když byli Izraelci vyvedeni z Egypta. Pelištejci uzavřeli pakt o neútočení, zavázali se přísahou a rozešli se s Izákem v pokoji. Bůh splnil Izákovi své slovo, když mu řekl – neboj se!

4. Stejné těžkosti v rodině (v. 34-35)

Ale Izákovy těžkosti ještě nebyly u konce. Poslední dva verše našeho oddílu nám ukazují, že Izák – stejně jako jeho otec Abraham – musel čelit velkým těžkostem také ve své vlastní rodině.

Když bylo Ezauovi čtyřicet let, vzal si za ženu Jehúditu, dceru Chetejce Beera, a Basematu, dceru Chetejce Elóna. Ty působily Izákovi a Rebece jen hořké trápení. (Gn 26,34-35)

Je zde znovu varování, které nacházíme i na jiných místech Písma, které mluví o tom, že Boží lid se nesmí mísit s pohany. Jinými slovy – že věřící si nemá hledat partnera mezi nevěřícími, protože takový vztah vede jen k hořkému trápení. Nakonec – Ezau nebyl věřící, byť pocházel z věřící rodiny a jeho život a jeho vztahy to v posledku přesvědčivě prokázaly.

Závěr

Musíme zde skončit, ale dovolte mi ještě takové shrnutí na závěr. Izák byl Božím mužem. A my jsme viděli, že v jeho životě byly dva určující principy, které jsou v životě každého z nás. Mohl se nechat vést okolnostmi svého života nebo se mohl nechat vést jasným Božím slovem. Každý z těchto způsobů vedení má své důsledky. A každý z nich vypovídá mnoho o našem vztahu s Bohem.

Izák se mohl nechat vláčet okolnostmi, ptát se: Proč právě já, Bože?, a snažit se najít nějaký únik ze situace, do které se dostal. Nebo se mohl podřídit Božímu vedení, hledat Boží vůli, stát pevně na Božím slově a v situacích, do nichž se dostal se ptát: Co mě chceš naučit, Pane? Proč jsi mě postavil právě na toto místo? Jenom tento způsob – jenom poslušnost pravdě – nás nakonec může dovést k opravdovému pokoji a k uctívání Pána.

To je naše velká lekce od Izáka – dvě cesty: život v podle principů Božího slova, tedy podle Boží vůle, život podle pravdy zjevené v Písmu na straně jedné, nebo život zmítaný okolnostmi. Neklidný, neuspokojivý, zmatený. Kde budete stát vy, moji milí?