„Povolání“

Mnoho lidí mluví o povolání ke službě. Myslí tím, že od Boha obdrželi zvláštní příkaz kázat. Tento příkaz je dán různými způsoby; může to být dojem, který na mysl a srdce zapůsobí během modlitby, při četbě Písma nebo při poslechu kázání. Někdy se tento dojem dostaví náhle a nečekaně. Jindy je to postupný tlak na svědomí, že je to Boží vůle, a pak je dán text z Písma, který toto „povolání“ potvrdí.

Zpochybňování takových zkušeností bude pro některé lidi překvapivé, a dokonce sporné, proto doufám, že vás osobní svědectví povzbudí ke čtení. Od svých deseti let jsem často dostával obvyklou otázku: „Co budeš dělat, až vyrosteš?“ Moje obvyklá odpověď zněla: „Nevím.“ Kdybych se odvážil být upřímný, řekl bych: „Myslím, že jednou budu kazatelem.“ Tento pocit postupně sílil, až jsem se záhadnou Boží prozřetelností ocitl na biblické škole. Na konci kurzu jsem dostal pozvání stát se pastorem sboru v Cransfordu v Suffolku. Tehdy mi Pán dal slovo z Písma, které mě utvrdilo v tom, že mám pozvání přijmout.

Proč tedy dávám „povolání ke službě“ do uvozovek a zpochybňuji pojem, který se s tím pojí? Nemám na mysli odmítání Pánova vedení mě nebo druhých, ale skutečné problémy v této oblasti, které vyplývají z nesprávného chápání a používání tohoto druhu zkušenosti. Problémy vznikají proto, že lidé jsou natolik přesvědčeni o svém „povolání“, že zahořknou a jsou rozčarováni, když nejsou povoláni do staršovstva nebo se nestanou pastory; nebo je církev sice povolá, ale výsledkem je katastrofa, a oni z toho viní církev nebo jiné faktory, zatímco chyba je po celou dobu na jejich straně. Velmi snadno se můžeme oklamat vlastními zálibami, nesprávným používáním Písma, neschopností správně zhodnotit sebe a své dary a nepochopením Pánova jednání s námi.

Další past, do které mnozí upadli, se objevuje, když se člověk snaží získat doporučení své církve, aby mohl jít studovat na biblickou školu, nebo přijmou kazatelské závazky s cílem získat „místo pastora“. Muž řekne sboru o svém „povolání“ a sbor řekne: „No, když je povolán, co na to můžeme říct? Nesmíme mu stát v cestě.“ A tak je muž povzbuzován, aby pokračoval bez toho, že by byl podroben důkladnému biblickému prověřování. To může fungovat i opačně. Sbor může odmítat ze špatných důvodů, jako je žárlivost nebo neochota přijít o užitečného pracovníka, povzbudit člověka, který vykazuje opravdové doklady o daru kázat. Nebo může církev požadovat důkazy o vnitřním „povolání“, které muž nemůže poskytnout, i když může vykazovat všechny známky potřebného obdarování.

Domnívám se, že dalším zneužitím vnitřních pocitů „povolání“ je tendence v obtížné situaci říkat: „Kdybych si nebyl jistý svým povoláním, už bych to dávno vzdal, nemohl bych pokračovat.“ Tento argument dodal odvahu nejednomu křesťanskému pracovníkovi a já bych nerad podkopával důvěru jakéhokoli těžce zkoušeného Kristova služebníka. Jsem však přesvědčen, že ještě pevnější základ pro důvěru a povzbuzení k vytrvalosti lze nalézt v samotném Bohu a v jeho zaslíbeních (Iz 43,1–2; Mt 28,18–20; Žd 13,5–6).

Satan nás velmi snadno přesvědčí, že jsme se v „povolání“ přece jen zmýlili, bez ohledu na to, jak jistí jsme si do té doby byli. Je samozřejmě také pravda, že satan může podkopat naši důvěru v samotného Pána. Ale zatímco „povolání“ se nakonec nedá dokázat, Boží moc a věrnost jsou v celém Písmu napsány velkým písmem. Právě jemu musíme důvěřovat.

Žádný systém nemůže zabránit chybám nebo dokonce hrozným katastrofám, ale problémy, které jsem zmínil, nás nutí ptát se, zda je naše chápání pojmu „povolání“ dobře podloženo Písmem. Domnívám se, že je chybou používat apoštoly a jejich jednání při jmenování vedoucích a starších jako vzor pro jmenování starších v dnešní době. Pavel byl „povolán za apoštola“ (Ř 1,1; 1K 1,1). Nebyl vybrán církví; Bůh ho vybavil a ustanovil bez jakéhokoli lidského přičinění (Ga 1,15–17). Je správné, že tento příklad dnes používáme pro sebe?

Robin Dowling píše:

Slovo „povolání“ se někdy používá k vyjádření silného vnitřního pocitu povolání spojeného s vnějším uspořádáním okolností Bohem. To je považováno za běžný způsob, jakým Bůh vede lidi ke službě a misii – i když, abychom byli spravedliví, zapojení církve do toho všeho se obvykle nepopírá.

To však není biblické použití slova „povolání“. Slovo „povolání“ se v Písmu teologicky používá dvěma způsoby. Používá se pro vnější výzvu evangelia, kterou jsou všichni pozváni k přijetí Božího spasení skrze pokání a víru (Mt 22,1–14). Používá se také k vyjádření vnitřního působení milosti, díky němuž jsou někteří schopni odpovědět na vnější výzvu (Ř 8,28–30). Sloveso „povolat“ je pak několikrát použito v souvislosti se službou a misií, vždy s odkazem na apoštola Pavla (Ř 1,1; 1K 1,1; Sk 13,2; Sk 16,10). Studium těchto příkladů ukazuje, že slovo „povolání“ v tomto smyslu vždy souvisí s vnější, nadpřirozenou událostí.

Ve Skutcích 13,2 vidíme, že Duch svatý v Antiochii řekl: „Oddělte mi Barnabáše a Saula pro dílo, k němuž jsem je povolal.“ Duch svatý promluvil buď slyšitelným hlasem, nebo prostřednictvím některého z proroků, o nichž se mluví ve Skutcích 13,1. Taková „povolání“ navíc nebyla běžným Božím způsobem, jak vést věřící ke službě a misii, ale docházelo k nim v klíčových okamžicích vývoje Božího spásného procesu. Použití slova „povolání“, které hovoří o silném vnitřním dojmu jako o běžném Božím způsobu vedení lidí ke službě a misii, je tedy třeba zpochybnit.

Nový zákon naopak zdůrazňuje jmenování mužů do pastýřské služby tím, že církev u těchto mužů uznává určitou kvalifikaci (tj. dary a duchovní a lidské vlastnosti). Pokyny k tomu jsou uvedeny v 1. Timoteovi 3,1–7 a Titovi 1,5–9 (a odrážejí se v 1. Petrově 5,1–4). Normativní povaha těchto pokynů je naznačena ve větě „dohlížitel musí být…“ Budoucí pastor (tj. dohlížitel nebo starší) v tom všem není pasivní. Bude to člověk, který o takovou práci usiluje a touží po ní (1Tm 3,1), a tudíž si bude do určité míry vědom svých darů a možností. Avšak stejně jako si církev v 6. kapitole Skutků vybrala „sedm mužů“ s určitými známými vlastnostmi, tak je odpovědností místní církve ověřit, zda má daná osoba předpoklady pro pastýřskou službu v této církvi.

(Grace Magazine, listopad 1984)

Existuje názor, který říká, že „jednou pastor, navždy pastor“. Člověk je „povolán“ a bez ohledu na to, zda skutečně působí jako pastor/starší, či nikoliv, je stále „pastorem Pondem“. To je pozůstatek církevních tradic, v nichž jsou laici a duchovní odděleni a „reverend“ je vždy „reverendem“. Domnívám se, že člověk je starším pouze do té míry, že byl církví povolán k výkonu pastýřské služby v dané církvi a že tuto službu stále vykonává. Celá představa, že je člověk „vysvěcen“ vysokou školou mimo místní církev a někdy později je přidělen do církve nebo povolán církví, se mi zdá neobhajitelná.

Člověk může ve svém srdci věřit, že ho Pán vybavuje k nějaké službě jako staršího, ale dokud tomu neuvěří i církev, měl by se vyvarovat sebeklamu. Nemusí být podveden, ale mnoho mužů se ztratilo a jejich rodiny trpěly, protože dospěli k rozhodnutí o sobě dříve, než je povolala církev.