Proč věřím, že je Frankfurtská deklarace nutná

Na jaře roku 2021 se sešli pastoři z různých zemí, aby vypracovali společné prohlášení v reakci na covidová opatření mnoha států. Výsledkem je Frankfurtská deklarace křesťanských a občanských svobod (dále jen „Frankfurtská deklarace“), která byla veřejnosti představena 28. srpna 2022 poblíž německého Frankfurtu.

Frankfurtskou deklaraci na začátku podepsalo padesát pastorů a teologů z Ameriky, Velké Británie, Evropy, Austrálie a Afriky, včetně mužů jako Dr. John MacArthur, Dr. James White, Tim Conway, Geoff Thomas a další. Od té doby se k Frankfurtské deklaraci připojilo více než 5 000 signatářů z celého světa.

Přestože konkrétním důvodem pro sepsání Frankfurtské deklarace byla opatření proti covidu, nejde v ní primárně o tato opatření, ale o základní duchovní důvody, které vedly státy k tak masivnímu porušování ústavou zaručených práv a svobod svých občanů.

Signatáři Frankfurtské deklarace považují toto bezprecedentní nerespektování práv a svobod jen za jeden z příznaků již léta, ba desetiletí se rozvíjející státní totality nad všemi oblastmi společnosti, včetně církve.

Frankfurtská deklarace se snaží těmto hrozbám čelit nadčasovými pravdami Božího slova, a to prostřednictvím prohlášení a odmítnutí odvozených z biblických principů. V tomto článku bych rád stručně ukázal, jak jsou výroky obsažené ve Frankfurtské deklaraci aktuální pro naši dobu.

Článek 1: Bůh Stvořitel jako svrchovaný zákonodárce a soudce

Země západního světa se po staletí stále více vzdalují biblické pravdě, že Bůh stvořil vesmír a vše v něm, včetně člověka. Myšlení většiny lidí je dnes silně ovlivněno radikálním materialismem, který předpokládá, že všechny procesy a jevy ve světě mají původ nikoli v osobním Stvořiteli, ale v neosobní hmotě a pohybu.

Jestliže však neexistuje Bůh Stvořitel, pak neexistuje ani božský zákonodárce, který by člověku zjevil svůj univerzální, neměnný zákon, a neexistuje ani božský soudce, který bude na konci časů podle tohoto zákona soudit celé lidstvo. A pokud neexistuje žádný nebeský zákonodárce nad pozemským státem, pak je stát nejvyšším zákonodárcem a jeho zákony se nemusí měřit žádným vyšším měřítkem. A není-li nad lidskými zákonodárci žádný božský soudce, pak se mu jednoho dne nebudou muset zodpovídat za své činy.

Stát a ti, kdo jej řídí, tak na sebe berou roli Boha a svobodně určují, jaké jednání je dobré a jaké špatné, aniž by byli vázáni Boží morální normou. Výsledek je zničující: neobrácení lidé, kteří jsou ze své přirozenosti zkažení, mění Boží přikázání v jejich opak a dobro nazývají zlem a zlo dobrem.

V době covidové krize bylo takových příkladů mnoho. Například bylo označováno za špatné a bylo zakázáno navštěvovat staré, nemocné a umírající lidi, ačkoli Kristus dokonce říká, že právě podle toho se pozná, kdo je požehnaný od Otce a zdědí království a kdo je prokletý a musí od Krista odejít do věčného ohně (Mt 25,31-46).

Fenomén, kdy stát nazývá dobrými věci, které jsou po tisíciletí považovány za hřích, však pozorujeme již léta: stát usnadňuje rozvody a sexuální nemravnost, podporuje homosexualitu a transgender a umožňuje zabíjení dětí v lůně matky. Stát to však nejen schvaluje, ale požaduje, aby totéž dělali i jeho občané. Dokonce i malé děti ve školkách a školách jsou podle toho indoktrinovány. Každý, kdo s tím nesouhlasí, je považován za zpátečníka, nenávistníka a hrozbu pro společnost.

Frankfurtská deklarace prohlašuje, že Bůh jako nejvyšší zákonodárce a soudce je nejvyšším zdrojem etiky a že zjevil neměnnou morálku, která má kořeny v jeho vlastním charakteru a která pro všechny lidi v každé době určuje, jaké jednání je dobré a jaké je špatné. Proto odmítá, že by stát měl právo určovat morálku a vyžadovat od svých občanů bezpodmínečnou poslušnost, pokud je to v rozporu s Božím zákonem, a odvolává se na Petrův výrok, že je třeba poslouchat spíše Boha než lidi (Sk 5,29).

Článek 2: Bůh jako zdroj pravdy a úloha vědy

S tím, jak se lidé odvracejí od pravdy o Bohu Stvořiteli, stále více upadají i jiné pravdy. Jako křesťané víme, že Bůh stvořil a uspořádal svět na základě objektivních skutečností, které člověk může objevit vědeckým pozorováním. Právě toto poznání je tím, co vůbec umožnilo vědecký výzkum. Stejně tak to znamená, že veškeré vědecké bádání je zkoumáním Božího díla, a proto se nemůže tvářit nezaujatě.

Když věda přestane sloužit k oslavě Boha, pak se sama stává bohem. Mnozí jsou dnes přesvědčeni, že věda může poskytnout jak odpovědi na všechny otázky, tak i návody na správné jednání ve všech situacích. Toto nekritické vyzdvihování vědy přehlíží skutečnost, že vědecké úsilí nejenže často vede k chybným výsledkům kvůli nedostatku dat a lidskému sklonu k omylům, ale že v žádném případě nemůže poskytnout odpovědi na morální otázky.

Věda může pouze říci, co je, ale ne, co by mělo být. Virologie a epidemiologie mohou říci, jaká opatření by mohla být přínosná k potlačení viru, ale nemohou odpovědět na to, zda je lockdown nebo jiný zásah do práv a svobod lidí eticky oprávněný k dosažení tohoto cíle. Přesně to se však stalo během covidu: jednotliví odborníci byli považováni za představitele „vědy“ a jejich předpovědi a doporučení určovaly politiku celých států.

Jak kdysi řekl C. S. Lewis: „Nechme vědce, aby nám povídali o vědách. Vláda však znamená řešit i otázky toho, co je pro člověka dobré a co je spravedlivé a jaké věci stojí za to mít a za jakou cenu; a v těchto otázkách nepřidává vědecké vzdělání názoru člověka žádnou přidanou hodnotu.“

Kromě toho, protože člověk upadl do hříchu, obsahují všechny jeho myšlenky, dedukce a metody jistý stupeň zkaženosti, který vede ke zkreslování, manipulaci nebo potlačování pravdy. V rukou lidí, kteří se řídí ideologií, je pravda jejich reinterpretací měněna a věda se rychle zvrhává v nástroj indoktrinace a uplatňování politické moci prostřednictvím vyvolávání strachu nebo propagandy.

Disidentské hlasy jsou ignorovány, potlačovány nebo rušeny. V době covidu byli disentující lékaři a vědci, z nichž někteří byli po desetiletí považováni za velikány svého oboru, umlčováni a diskreditováni a nezřídka přišli o práci.

To však vidíme i v jiných oblastech. Například stát a „vědecký konsenzus“ po desetiletí propagovaly vědecky neudržitelné teorie, jako je darwinismus, jako prokázanou pravdu. Nedávno nám bylo sděleno, že věda zjistila, že již není možné určit, co je muž nebo žena.

Frankfurtská deklarace podporuje vědu, která se snaží pomocí vědeckých metod a diskuse objevit pravdy, které Bůh zabudoval do přirozeného světa, ale odmítá vůdčí úlohu vědy. Dále popírá, že by vlády, vědci nebo média byli morálně a ideologicky neutrální a že by se jimi předkládané „pravdě“ mělo bezvýhradně důvěřovat.

Článek 3: Lidstvo jako obraz Boží

Pokud již nevěříme, že existuje osobní Bůh stvořitel, ale že všechny procesy jsou určovány pouze hmotou a pohybem, pak člověk není ničím jiným než produktem neosobního a v konečném důsledku bezúčelného evolučního procesu bez jakéhokoli transcendentálního účelu nebo hodnoty, kromě toho, že slouží „vyššímu dobru“ společnosti.

Státy západního světa tento pohled na člověka prosazovaly po celá desetiletí a nyní vidíme jeho důsledky: tento darwinistický pohled na člověka neposkytuje jednotlivci žádnou ochranu před zneužitím moci silnějším.

Během covidové krize státy psychologicky manipulovaly jednotlivci tím, že je záměrně strašily předpověďmi strašlivých úmrtí a mučivé smrti udušením, jak ukazují interní vládní dokumenty a jak některé vlády otevřeně přiznaly. Nedůvěra k ostatním byla podporována tím, že byli líčeni jako potenciální hrozba pro život a zdraví.

Kromě toho mnoho států zavedlo omezení, která porušovala práva a svobody lidí způsobem, který se dříve zdál ve „svobodném“ světě nemyslitelný. Dělo se tak i přesto, že takové zásahy jsou ústavami většiny států zakázány. (Aby bylo jasno: nejde o to, zda určitá opatření mají či nemají smysl z virologického nebo epidemiologického hlediska, ale o to, zda má stát právo taková opatření násilně zavádět, a tím porušovat práva a svobody svých občanů).

Podle biblického pohledu na svět naopak Bůh stvořil člověka ke svému obrazu a podobě, takže všechny lidské bytosti mají přirozenou důstojnost a hodnotu, z níž vyplývají Bohem daná, nezcizitelná práva a svobody, které musí stát respektovat a chránit (srov. Římanům 13,3–4).

Mezi tato práva a svobody patří právo na osobní a mezilidské vztahy, právo živit se vlastní prací, právo podílet se na důležitých událostech lidského života, např. být svědkem narození vlastního dítěte, uzavírat manželství při veřejném shromáždění, mít společenství s ostatními.

Pokud stát zbavuje člověka těchto práv a svobod nebo je podmiňuje splněním určitých příkazů, odlidšťuje ho a činí z něj pouhý objekt státní tyranie. Jedná se o přímý útok na Boží obraz, který opakovaně vidíme zejména v protikřesťanských systémech, jako je komunismus a socialismus.

Frankfurtská deklarace proto potvrzuje nezcizitelnou hodnotu každého člověka jako bytosti stvořené k obrazu Božímu, a proto se staví proti tomu, aby stát zasahoval do jejich Bohem daných práv a svobod prostřednictvím lockdownů a nařízení, která člověka o tuto vrozenou hodnotu připravují tím, že ho podrobují manipulaci, nucené segregaci a dalšímu nespravedlivému zbavování práv a svobod.

Článek 4: Pravomoci dané Bohem a meze autority

Pokud člověk nevěří ani v Boha, který má svrchovanou moc nad všemi oblastmi života, včetně státu, ani v člověka stvořeného k obrazu Božímu, pak je připravena cesta pro totalitní vládu státu nad všemi oblastmi života. V reakci na rostoucí nihilismus, který je důsledkem tohoto odvratu od křesťanské víry, se moderní stát bude snažit vymyslet pseudonáboženská přesvědčení, aby měl lidi pod kontrolou.

Proto vzniká nové náboženství multikulturalismu, rozmanitosti, zdraví, klimatu, spásy planety a hrozící zkázy, pokud nás nezachrání centrální plánování a kontrola ze strany nejvyšší vládnoucí autority - nového boha státu, který nyní přebírá roli nejvyššího zákonodárce, živitele, kněze a spasitele, a vytváří tak autoritářskou společnost, v níž je stát absolutní.

V tomto systému nelze tolerovat disidenty, protože ohrožují narativ, na němž je založena legitimita tohoto etatismu a totalitarismu. Stát se tak snaží centralizovat přesvědčení a chování svých občanů.

Proto má stát také zvláštní zájem na tom, aby co nejdříve získal vliv na děti, aby je indoktrinoval podle státní ideologie a udělal z nich "loajální" občany. Stát tím vyvolává ideologickou nesnášenlivost, která se snaží umlčet, zrušit, převychovat a potrestat ty, kteří s ním nesouhlasí.

Toho jsme byli svědky nejen v případě covidu, kdy stát povýšil svůj narativ na absolutní pravdu a zasahoval do rodiny tím, že zakazoval vzájemné soužití a péči o sebe navzájem, a zasahoval do církve tím, že jí zakazoval uctívání a zpívání chval, ale jsme toho svědky rovněž v případě nejrůznějších ideologií, jako je feminismus, sexuální a genderové sebeurčení či změna klimatu.

Tento totalitní etatismus je však v rozporu s Božím řádem věcí. Všechny pozemské moci čerpají svou autoritu od Boha, jemuž musí všichni skládat účty, a on ustanovil různé sféry odpovědnosti: rodinu, které je svěřena metla, aby vychovávala děti na cestách Páně; církev, které je svěřeno Boží slovo, aby činila učedníky ze všech národů; a stát, kterému je svěřen meč, aby trestal zlo a odměňoval dobro. Bůh přitom zároveň stanovil hranice autority těchto institucí.

Frankfurtská deklarace potvrzuje, že rodina, církev a stát mají od Boha udělenou omezenou autoritu pouze ve své působnosti. Odmítá tak etatismus a totalitní ideologie vlád, které neuznávají hranice své autority a uzurpují si autoritu, kterou Bůh svěřil církvi nebo rodině.

Článek 5: Kristus jako hlava církve

Skutečnost, že stát již neuznává Bohem dané hranice své moci a přestává mít strach z Boha a z toho, co je svaté, má stále větší dopad na církev. Stát již neuznává duchovní význam církve, ale stále více na ni pohlíží a zachází s ní jako s jakýmkoli jiným sdružením nebo lidskou organizací, a to dokonce s tím, že představuje nebezpečí pro vlastní státní ideologie.

To se jasně ukázalo během covidu. Zatímco v minulosti byly během mimořádných událostí v zemi kostely obvykle plné, protože lidé chápali, že je nakonec může zachránit jen Bůh (srov. 2 Pa 7,13-14), tentokrát byly bohoslužby ve velké části západního světa na několik týdnů či měsíců zakázané.

Když byly bohoslužby opět povoleny, nadále platila přísná omezení, jako například omezení kapacity, rozestupy, požadavky týkající se roušek či testů nebo omezení spojené s Památkou Páně.

V celé řadě zemí vláda dokonce nařídila, aby byl sborový zpěv ke chvále Boha na několik měsíců umlčen. A většina církví se těmto příkazům podřídila. Vidíme to však i v jiných oblastech – například když jsou pastoři zatýkáni nebo se musí zodpovídat před soudem za kázání Božího slova.

Podle Písma je však hlavou církve Pán Ježíš Kristus. Ten nám přikazuje nejen dávat císaři, co patří císaři, ale také dávat Bohu, co patří Bohu, čímž zakládá funkční nezávislost církve na státu.

Církev tedy nesmí zadržovat Bohu jeho uctívání a chválu ani bránit jeho krví vykoupeným dětem, aby ho uctívaly a přijímaly jeho milost ve Slově a ustanoveních.

Frankfurtská deklarace potvrzuje, že církev patří Pánu Ježíši Kristu a že za ni zaplatil svým životem a že se ve všech věcech víry a praxe zodpovídá pouze jemu, a proto činnost místní církve, pokud se jedná o zásadní úkony bohoslužby, má být řízena pouze Kristem.

Popírá, že by jakákoli jiná autorita měla pravomoc církev postihovat, omezovat nebo regulovat ji ve věcech víry a praxe nebo její činnost odsouvat do pozice, která není podstatná.

Výzva k úctě, pokání a odporu

Frankfurtská deklarace končí vyjádřením vděčnosti těm občanským autoritám, které respektují křesťanskou víru a práva a svobody každého jednotlivce, a výzvou k pokání těm občanským autoritám, které tyto svobody nerespektují, aby se kvůli zneužívání své Bohem dané moci nestaly předmětem Božího hněvu.

Rovněž povzbuzuje křesťany, aby vytrvale a věrně poslouchali spíše Pána než lidi a stáli jeden při druhém a modlili se, aby nám Bůh dal milost zůstat věrní a vytrvat až do konce.

Frankfurtská deklarace není politizací evangelia (právě naopak!) ani výzvou ke sporům a rozdělení v církvi či k nezákonné vzpouře proti státu. Má křesťanům poskytnout světlo a sílu k věrnému svědectví o Ježíši Kristu v naší době. Kéž si ji Bůh tímto způsobem milostivě použije ke své slávě.

Evangelical Times