Reformační hermeneutika: gramatická, historická a kristocentrická

Je obecně známo, že formálním principem reformace nebylo nic jiného než sola scriptura. Reformační zarytá oddanost ostatním velikým ‚Solas‘ byla důsledkem touhy nechat se vést jen Písmem. Exegeze a výklad Bible byly jedním ze skvělých prostředků, kterými byla vedena válka proti římské porušenosti, což je téměř to samé jako prohlásit, že bitva byla v základu hermeneutickým zápasem. Ve světle těchto pozorování by se dalo říct, že ke klíčové události označující počátek reformace nedošlo v roce 1517, kdy Martin Luther přibil své teze na vrata Wittenbergu, ale o dva roky dříve, když odmítl Původní čtyřvrstvou hermeneutiku a dal přednost tomu, co on nazýval gramaticko-historickým chápáním. Toto rozhodnutí ohledně výkladu bylo základní myšlenkou, ze které brzy na to vyrazilo všechno ovoce největší obnovy doktrinální čistoty v dějinách církve. Udělali bychom dobře, kdybychom se z toho poučili: Náš nekonečný zápas o neustálou reformaci, náš boj za víru, která byla jednou provždy darována svatým, je v základě proces, kdy každou doktrínu podrobně zkoumáme prostřednictvím Písma.  A abychom mohli mít jistotu, že tak činíme oprávněně, musíme velmi usilovat o to, abychom byli hermeneuticky zdraví. Hermeneutika je bojištěm, kde se válka buď vyhraje, nebo prohraje.

Pokud je skutečně pravda, že obnova gramaticko-historické hermeneutiky byla formálním principem tvořícím podstatu reformace, potom by nás mělo velmi zajímat, co přesně Luther (a další reformátoři) měli tímto výrazem na mysli. Pokud byla Lutherova hermeneutika v jeho době tak efektivní co se týče zachovávání čistoty evangelia, potom se můžeme důvodně domnívat, že by v bojích za evangelium prospěla i nám v dnešní době. Většina evangelikálů, když ne všichni, by dnes jistě potvrdila, že s reformační gramaticko-historickou hermeneutikou pracují, ale myslí tímto výrazem vše, co jím myslel Luther? V mnoha případech to vypadá, že ne, protože se často stává, že v podstatě nekřesťanský způsob čtení konkrétně velké části Starého zákona je podporován prostředky doslovné, gramatické, historické hermeneutiky. Pro Luthera byla gramaticko-historická hermeneutika jednoduše výkladem Písma, který vede ke Kristu. Jak se jednou vyjádřil: „Ten, kdo čte Bibli, musí jednoduše dbát na to, aby nechyboval, neboť Písmo si může dovolit se nechat natahovat a vést, ale ať ho nikdo nevede podle vlastních chutí, ale ať ho vede k jeho zdroji, což je Kristův kříž. Tehdy se jistě trefí do terče.“ Číst Písmo s ohledem na jeho gramaticko-historický smysl není ničím jiným než číst ho s Kristem v jeho centru.

Co přesně mám na mysli, když říkám, že mnozí evangelikálové čtou v podstatě nekřesťansky většinu Starého zákona? Jednoduše řečeno tím myslím, že používají hermeneutiku, jejímž cílem není vysledovat každý verš k jeho počátečnímu zdroji – Kristovu kříži. Všechno stvoření, dějiny a skutečnost byly naplánovány za účelem odhalení a oslavení trojjediného Boha prostřednictvím díla vykoupení dosaženého zabitým Beránkem. Bible je prostě knihou, která nám říká, jak vidět Krista a Jeho kříž v centru všeho. Říká nám, kdo je Bůh, tím, že nám ukazuje osobu a dílo Krista, který sám odhaluje neviditelného Boha. Pokud se sami sebe při čtení každého verše Písma záměrně neptáme: Jak mohu vidět Krista jasněji skrze tento text?, pak nečteme podle Lutherovy gramaticko-historické hermeneutiky. Pokud chceme jít ve stopách reformátorů, musíme si uvědomit, že doslovný způsob čtení Písma není naturalistickým čtením. Naturalistický způsob čtení se omezuje na historické chápání plné šíře významu záznamu o Mojžíši, jak udeřil do skály. U doslovného způsobu čtení v kristocentrickém smyslu reformace víme, že tento historický záznam je pro nás bezvýznamný, dokud nepochopíme, jak ho Bůh dějin používal, aby odhalil Krista svému lidu. Při naturalistickém čtení Písně písní se spokojíme s pozorováním, že jde o manželské štěstí Šalamouna a jeho ženy. Díky reformačnímu doslovnému čtení chápeme, že tento text má v konečném důsledku co dělat s manželským štěstím Krista a Jeho nevěsty, církve. A tak bychom mohli pokračovat jedním starozákonním příkladem za druhým.

Ale jak došlo k tomuto posunu v obecném chápání významu historicko-gramatického výkladu od dob reformace k naší době? Zkrátka – vzestupem akademického liberalismu. Reformátoři bojovali za pravdu ve společnosti, ve které byl nadpřirozený svět přijímán stejně jako svět přirozený. Neměli potřebu dokazovat, že Bible je duchovní knihou, darovanou Bohem, aby nás vyučila duchovním pravdám, tj. pravdám o Kristu a kříži. Každý to takto přijímal. Místo toho se potýkali s hermeneutikou, která v podstatě dovolovala člověku, aby si z jakéhokoliv textu vytáhl jakýkoliv duchovní význam, měl-li za sebou autoritu církve. Ale osvícenství tak radikálně změnilo tvář společnosti, že brzy poté nestačilo mluvit o doslovné hermeneutice. Člověk musel také objasnit, že předmětem této doslovné hermeneutiky bylo naprosto duchovní a kristocentrické jádro spisů. Hlavním záměrem liberálních teologů po osvícenství bylo bagatelizovat nadpřirozené, a proto způsob, jakým četli Písmo, zdůrazňoval lidské autory a okolnosti lidské historie zcela mimo Boha, který všemu vládne. A i když byl naprostý naturalismus liberálů na hlavu poražen mnoha evangelikálními učenci, některé z jejich důrazů, zdá se, pronikly do myšlenky gramaticko-historické hermeneutiky, kde i nadále smrtonosně působí na mnohé evangelikální akademiky současnosti. Řekl bych, že osvícenství ovlivnilo moderní pojetí doslovné hermeneutiky ve třech konkrétních směrech: zaprvé, co největší důraz na lidské autory Písma (a s tím spojené opomenutí zdůrazňovat autora shůry), zadruhé, naturalizace hermeneutiky, takže má tendenci objevovat, co přirozený člověk po obeznámení se s přirozenými okolnostmi ihned vyrozumí z textu, a zatřetí, výsledná roztříštěnost Bible, takže se čte méně jako jeden souvislý příběh o zaslíbeném Vykupiteli a jak vlastně vstoupil do lidské historie a dokončil své dílo, a spíše jako hrstka volně spojených posvátných dokumentů s různými záměry, účely a tématy.

Náš úkol coby moderních reformátů má hodně co dělat s obnovením kristocentrického elementu gramaticko-historické hermeneutiky. Pokud necháme, aby nás Sola Scriptura vedla k Solus Christus, pak musíme být ochotní bojovat proti současnému narušování jednoho z nejvzácnějších dědictví reformace – doslovné hermeneutiky. K tomuto účelu bych rád předložil níže uvedených šest důvodů, proč každá hermeneutika, která nespatřuje Krista v centru každého verše Písma, neprospívá reformačnímu světonázoru.

1. Naturalistická hermeneutika Bohu v podstatě upírá autorství Bible tím, že v praxi upřednostňuje záměr lidského autora.

2. Naturalistická hermeneutika podrývá typologický význam, který často nezbytně souvisí s tím jediným Příběhem, který Bůh v Bibli vypráví (např. viz Ga 4,21-31).

3. Naturalistická hermeneutika nepřipouští Pavlovo tvrzení, že přirozený člověk nemůže znát duchovní věci, které Duch svatý vyučuje v Bibli, tj. věci o Ježíši Kristu, o tom ukřižovaném (1. Korintským 2)

4. Naturalistická hermeneutika se neshoduje s autory a apoštoly Nového zákona v tom, jak jasně vykládají Starý zákon (srovnej Petrovo kázání ve Sk 2, Pavlův výklad v Římanům 4 a Galatským 4, Jakubův citát z Amose 9 během jeruzalémského koncilu ve Skutcích 15, různé starozákonní pasáže v Židům, atd.)

5. Naturalistická hermeneutika nepřipouští celokruhové působení reformačního principu analogie víry, neboť trvá na tom, že každý text musí být čten ve svém vlastním kontextu.

6. Naturalistická hermeneutika nepřipouští, aby se všechno v konečném důsledku vztahovalo ke Kristu, a přímo odporuje Efeským 1,10; Koloským 1,16-18 a Kristovu vlastnímu vyučování v Janovi 5,39 a Lukáši 24,25-27.