Tajemství vítězství nad hříchem

Čím déle žiji a poznávám zkušenosti mnoha křesťanů, tím více toužím po tom, abych jim mohl pomoci k odhalení onoho života v pokoji, síle a vítězství nad hříchem, který nám umožnil náš nebeský Otec. V Bibli jsou požehnaná tajemství, skrytá moudrým a rozumným, ale zjevená nemluvňatům; věci, které oko nevidělo, ucho neslyšelo a lidské srdce nepoznalo, ale které Bůh zjevuje skrze svého Ducha těm, kdo ho milují; a kdybychom je jednou pochopili a přijali, setřely by nejednu slzu a prozářily by sluncem nejednu potemnělou cestu.

Nejtrpčí zkušeností většiny věřících je přítomnost a moc hříchu. Touží procházet tímto špinavým světem s čistým srdcem a v neposkvrněném rouchu. Když však chtějí konat dobro, všude se objeví zlo. Souhlasí s Božím zákonem, že je dobrý, schvalují ho, dokonce v něm mají zalíbení, snaží se ho dodržovat, ale přesto všechno se zdá, že jsou při jeho plnění stejně bezmocní jako člověk, jehož mozek byl zasažen ochrnutím, takže nemůže ani normálně chodit. Jaké řeky slaných slz padaly na otevřené stránky žalmu pokání (Ž 51,1–19) prolité těmi, kdo jej ze srdce dokázali opakovat do posledního slova! A jaké zástupy unavených nohou kráčely po „mostě nářků“, můžeme-li tak nazvat Římanům 7,1–25, kde se v živé síle líčí zkušenost člověka, jenž nepoznal Boží tajemství!

Náš Bůh se o to všechno jistě postaral. Nebylo by mu podobné, aby nás vedl k nenávisti k hříchu a zároveň ke svatosti, kdyby neexistovala možnost uniknout před tyranií jednoho a dosáhnout druhého. Zachránit nás před hříchem na druhé straně perlové brány by byla maličkost; my však chceme být zachráněni před hříchem teď a v tomto temném světě. Chceme to kvůli světu, abychom ho přitahovali a přesvědčovali. Chceme to kvůli svému pokoji, který nemůže být dokonalý, dokud sténáme pod otroctvím horším, než bylo to egyptské. Chceme to pro Boží slávu, která by se pak od nás odrážela s nepřehlédnutelným jasem, jako se odráží sluneční záře od vyleštěného kovu.

Co tedy nesmíme podle Božího slova očekávat?

Dříve než Abraham vstal, aby prošel zaslíbenou zemi křížem krážem, Bůh mu přikázal, aby „pozvedl oči a rozhlédl se“. A dříve než můžeme začít užívat svých výsad v Ježíši Kristu, musíme vědět něco o těchto výsadách, znát jejich délku a šířku, výšku a hloubku.

Nesmíme očekávat, že budeme zbaveni pokušení

Náš protivník ďábel stále obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by uchvátil. Pokoušel našeho Pána, bude pokoušet i nás. Bude nás svádět ke špatnému jednání skrze všechny smysly a bude nám podsouvat své zlé návrhy prostřednictvím očí, uší, dotyků, úst i mysli. Pokud na nás nezaútočí sám, může na nás poštvat některého ze svých nesčetných agentů, kteří se dostanou za nás, tiše k nám přistoupí a budou nám našeptávat mnohá těžká rouhání, o nichž si budeme myslet, že pocházejí z naší vlastní mysli.

Pokušení však není hřích. Někdo se může na mě obrátit s nabídkou, že se se mnou podělí o kořist z vloupání, ale nikdo mě nemůže obvinit z přijetí kradeného majetku, když rozhořčeně odmítnu a zavřu před ním dveře. Náš Pán byl ve všem pokoušen jako my, a přesto byl bez hříchu. Mohl bys projít samotným peklem, které se hemží nejrůznějšími strašnými návrhy, a přesto nezhřešit. Bůh by nedovolil satanovi, aby nás pokoušel, kdyby pokušení nutně vedlo ke hříchu. Tak tomu však není. Dokud vůle odmítá souhlasit s přemlouváním nebo se sama nechytí na návnadu, nejde o hřích.

Pokušení může být pro člověka dokonce požehnáním, když mu odhalí jeho slabost a přivede ho ke všemohoucímu Spasiteli. Nediv se tedy, drahé Boží dítě, když budeš na každém kroku své pozemské cesty pokoušeno, a to téměř nad míru snesitelnosti, ale nebudeš pokoušeno víc, než jsi schopno unést, a z každého pokušení bude cesta úniku.

Nesmíme očekávat, že budeme zbaveni hříšné přirozenosti

Když se znovu narodíme, Duch svatý do nás vloží nový život, Boží život. Ale ten starý život, který se v Písmu nazývá tělo (stará přirozenost), není odstraněn. Oba mohou existovat současně v jednom srdci. „Touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim.“ Předivo tohoto starého sobeckého života v našem srdci můžeme odhalit podle toho, že se zvedá, vzpíná, škube a tíhne ke hříchu, když ho zvenčí volá pokušení. Před rostoucí silou nového života může být zklidněn téměř k smrti, ale v hlubinách naší přirozenosti bude stále přítomen jako Samson v temných kobkách Pelištejců a vždy bude existovat možnost a obava, že jeho síla opět vzroste k naší hanbě a újmě.

Nepřehlížejte přítomnost hříšné přirozenosti ve svém nitru s jejími sklony a možnostmi hřešit. Mnoho duší bylo svedeno k nedbalosti a neopatrnosti představou, že kořen hříchu už byl z jejich srdce vyrván, a že tedy nemohou znovu hřešit. Tváří v tvář nějakému náhlému vzedmutí jejich staré přirozenosti je potom zaplavila mučivá trýzeň a hanba, a to i v případě, že ani na okamžik neupadly zpět do temného moře hříchu. „Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není“ (1J 1,8).

Je rozdíl mezi hříchem a hříchy. Hříchem je míněn kořen zla, tělo, starý život sebe sama, sklon a náchylnost k hříchu, což může být díky Boží milosti potlačeno, ale zůstane to v nás, i když ve zmenšující se síle, až do našeho odchodu z tohoto světa. Hříchy jsou toho důsledkem. Jsou to projevy naší hříšné přirozenosti v našem jednání, od nichž můžeme být denně zachraňováni skrze Ježíšovu milost (Mt 1,21). Jasně řečeno, hřích v nás není mrtvý, ale my můžeme být mrtví hříchu, takže nebude přinášet smrtící ovoce konkrétních hříchů.

Nesmíme očekávat, že budeme zbaveni odpovědnosti za hřích

Co je hřích? Je to „ano“ vůle na pokušení. Je velmi těžké popsat jemné fungování našeho srdce, ale neděje se něco takového, když jsme pokoušeni? Pokušení přichází náhle a silně na nás doléhá. Okamžitě může dojít k rozechvělému pohybu staré přirozenosti, jako se rozechvívají struny houslí nebo klavíru v reakci na všechny zvuky, které mohou rozechvívat okolní vzduch. Někteří toto chvějivé hnutí necítí, jiní ano. Nicméně věřím, že bude stále slabší a slabší, čím více ho budeme trpělivě opomíjet, takže se nakonec u zralého svatého stane téměř neslyšitelné. Toto pohnutí ukazuje na přítomnost staré přirozenosti v našem nitru, nad níž musíme naříkat a vyznávat ji, protože je sama o sobě odporná v očích našeho svatého Boha. A proto také neustále potřebujeme moc Ježíšovy krve, aby přemáhala tuto starou přirozenost a usmiřovala Boží hněv.  Ale tato rozechvělá reakce staré přirozenosti ještě nepřerostla ve skutečný zjevný hřích, za který jsme zodpovědní a z něhož musíme činit pokání.

Hřích je projevem vůle a je možný pouze tehdy, když vůle souhlasí s nějakým nesvatým vlivem. Pokušitel, který předkládá své pokušení prostřednictvím smyslů a emocí, apeluje na vůli, která je naším skutečným já. Pokud tato vůle okamžitě s úlekem ustoupí jako člověk, který se náhle ocitne na okraji propasti, a zvolá: „Jak bych se mohl dopustit tak velké špatnosti a zhřešit proti Bohu!“, a hned se podívá na Ježíše, v takovém případě, pokud tomu rozumím, k žádnému hříchu nedojde. Pokud naopak vůle začne s pokušením laškovat, zahrávat si s ním a podléhat mu, pak jsme vystoupili ze světla a vstoupili do temnoty, porušili jsme Boží zákon, potřísnili si čisté roucho a přivedli se do odsouzení. Za to jsme zodpovědní, dokud jsme na tomto světě. Můžeme žít zbožným, spravedlivým a střízlivým životem po celá léta, ale pokud se jen na okamžik odvrátíme od Boha, naše vůle může být náhle přemožena, jako byl Ludvík XVIII. přemožen davem, který vtrhl do jeho paláce, a my se můžeme jako David vrhnout do hříchu, který rozmetá náš pokoj a pošpiní náš charakter pro všechny nadcházející časy.