Ustanovení starších – proces

Historicky byly přijaty dva odlišné postupy ustanovení starších. Prvním z nich bylo jmenování starších stávajícími vedoucími s malým nebo v některých případech žádným zapojením členů církve. Důvody pro tento postup se odvolávají především na dva texty: Sk 14,23 a Tt 1,5.

Ve Skutcích 14,23 byli starší „ustanoveni“ Pavlem a Barnabášem. Již jsem poukázal na to, že v dnešních církvích nemáme lidi s apoštolskou autoritou a že si z jednání apoštolů v tomto ohledu nemůžeme brát příklad. Kromě toho se zdá, že slovo „ustanoveni“, které je zde použito, naznačuje „vztáhnutí rukou“. S rizikem, že budu obviněn z argumentace mlčením, bych navrhl, že vzhledem k tomu, že apoštol Pavel očekával, že církev bude ve věcech kázně jednat jako celek (např. 1K 5,4–5), je nepravděpodobné, že by členové církve ve Sk 14,23 nebyli při ustanovování starších nějakým způsobem osloveni nebo zapojeni. Ale i kdybychom tuto myšlenku v tomto případě odmítli, existoval dobrý důvod pro uplatňování apoštolské autority v těchto raných dnech zakládání církve. Od toho jsme dnes již hodně daleko.

Domnívám se, že s Titem 1,5 musíme zacházet stejně, i když je zde použito jiné slovo. William Hendriksen k tomu poznamenává: „Ačkoli Pavel říká: ‚(abys ustanovil)‘, v žádném případě nevylučuje odpovědnou spolupráci jednotlivých sborů (viz Sk 1,15–26; 6,1–6; všimněte si stejného slovesa ve Sk 6,2).“ (New Testament Commentary, Timothy and Titus, str. 345).

Můžeme také vzít v úvahu skutečnost, že ti, kdo jsou ustanoveni jako starší, mají vést církev, což znamená, že církev je má následovat. Vzhledem k tomu je rozumné, že členové mají určitou účast na procesu ustanovení. Lidé budou mnohem spíše respektovat toho, na jehož ustanovení se sami podíleli, než toho, kdo jim byl vnucen bez předchozí domluvy nebo jen s jejich minimálním zapojením. Nemá smysl, aby byl pastýř vpředu, když ovce jsou daleko vzadu.

Druhým extrémem je ponechání celé záležitosti na procesu nominace členy a přijetí většinového hlasování sboru, často s nedostatečným poučením a minimálním dohledem ze strany vedoucích. To je cesta k chaosu a v minulosti to byla jedna z hlavních příčin toho, že církve ztratily své teologické ukotvení.

V Písmu nejsou stanoveny žádné jasné pokyny, jak přesně postupovat při jmenování starších. To ponechává prostor pro značnou flexibilitu s přihlédnutím k různým podmínkám a situaci v jednotlivých církvích. Věřím, že návrhy, které zde předkládám, jsou v souladu se zásadami Písma, ale zároveň mě ovlivnily také mé vlastní zkušenosti a zkušenosti jiných.

V souladu s principy, o nichž jsme již hovořili, je první částí procesu zhodnocení darů, vlastností a talentů, které Pán dal členům sboru. Cílem každé církve musí být zajistit, aby byl pokud možno každý dar plně využit a aby vedení vzešlo z řad členů církve. To platí jak pro starší určené k vyučování a kázání, tak pro ostatní starší. Církev by neměla automaticky hledat kazatele na plný úvazek mimo vlastní sbor.

Dalším krokem je zhodnotit, které biblické služby nejsou naplňovány. Pokud existují muži způsobilí být staršími, měli by být ustanoveni. Pokud takoví muži nejsou k dispozici, musí se církev oddat modlitbám, aby Pán dal muže s vhodnou kvalifikací. Takoví muži se mohou do sboru přistěhovat, nebo bude muset sbor v modlitbách trpělivě volat po tom, aby vzešli z řad členů. Nebo, jak se to tradičně děje, mohou být povoláni muži z jiných církví, aby naplnili tuto potřebu. Žádný nátlak by neměl vést k ustanovení nevhodných lidí. Biblické požadavky a pocit potřeby by měly vést nejprve k modlitbě, nikoli k unáhlenému jednání.

Na potřebu nového ustanovení mohou starší upozornit církev. Může to vzejít od samotných starších nebo to může vycházet z podnětů od členů sboru. Buď starší, nebo členové mohou mít pocit, že je to potřeba, nebo že ve sboru jsou vhodní muži, kteří by měli být jmenováni. Například je možné, že nějaký muž po určitou dobu vykazuje značnou míru duchovnosti v modlitbách a ve zbožnosti a významně pokročil v rozvíjení a používání vhodných darů a ve schopnosti vést a povzbuzovat ostatní.

Potřebu lze poměřovat podle počtu členů (řekněme dva starší při počtu členů do dvaceti, tři při počtu členů do padesáti, čtyři při počtu členů do sta, pět při počtu členů do sto padesáti). Některé sbory však trápí více problémů než jiné, často v závislosti na místě, kde se sbor nachází, proto je lepší řídit se dostupnými dary a potřebnými službami než podle ustanovení stanov. Může se stát, že Pán dal členům více darů, než církev dosud potřebovala. To je zodpovědnost, kterou je třeba brát vážně. Je třeba si klást otázky. Ukazuje Pán na práci, která je v církvi zanedbávána? Chce Pán, abychom pomáhali jiným sborům? Neměli bychom dopustit, aby se dary rozplynuly do ztracena.

Staršovstvo by mělo vždy zvažovat, jak lze dary dané jednotlivcům co nejlépe a nejplněji využít nejen pro zájmy místní církve, ale i pro širší církev. Někdy to může vyžadovat, aby se nejtalentovanější pastýři přesunuli na misijní pole. Pokud některý vedoucí sboru projevuje stále větší schopnosti v oblasti evangelizace a je často zván jinými sbory, může být potřeba, aby přemýšlel o službě na plný úvazek pro širší církev a aby o tom spolu s ním uvažovali také ostatní starší. (Erroll Hulse, Shepherding God’s flock Sprinkle Publications)

Členové mohou být požádáni, aby stávajícímu staršímu nebo starším písemně navrhli jména. Někteří by namítli, že nominovaný by měl dát svůj souhlas dříve, než je jeho jméno navrženo, a já tento názor respektuji. Já sám bych však dával přednost tomu, aby se o takové svolení nežádalo předem, než se o něm bude uvažovat ve staršovstvu. Vyhneme se tak rozpakům, pokud starší shledají nominaci nevhodnou. V takovém případě jsou starší povinni vysvětlit své důvody členům, kteří nominaci podali, ale navržená osoba není vystavena nepříjemnostem. Právě zde je důležitá souhra důvěry, lásky a vzájemné podřízenosti. Důvody nevhodnosti muže pro jmenování starším může být zapotřebí řešit, ale mělo by se tak dít pastoračně, nikoli v rámci procesu ustanovování. Dalším argumentem pro to, abychom dotyčnou osobu neoslovovali jako první, je to, že může odmítnout svolení ke svému případnému ustanovení z nejrůznějších důvodů, včetně pouhé pokory. Ale tatáž osoba konfrontovaná s drtivým přáním celé církve je nucena vážně přemýšlet, než svou nominaci odmítne.

Na základě těchto nominací a vlastních nezávislých úvah pak starší předloží církvi jména, která nyní doporučují. Je dán čas, třeba jeden nebo dva měsíce, na modlitbu a na případné otázky, které mohou být starším položeny v soukromí. V této době budou navržení, které starší považují za vhodné, seznámeni s touto skutečností a budou vyřešeny případné praktické problémy. Například pracovní závazky určitého člověka mohou být takové, že by této službě nemohl věnovat potřebný čas, pokud by nebyl ochoten a schopen udělat změny. Může jít také o zdravotní a rodinné důvody. Muž může být zcela vhodný, a přesto nemusí být jmenován, pokud z nějakého praktického důvodu není schopen tuto službu vykonávat.

Tam, kde tomu nebrání praktické překážky, je třeba dát uvažovanému muži čas, aby čekal na Pána. Může být Pánem připraven, ale stále potřebuje pokorně hledat potvrzení. V jeho srdci musí vládnout „Kristův pokoj“ (Ko 3,15). Pokud se záležitostí dále zabývá církev, musí muž usilovat o Pánovo očištění od špatných myšlenek, pohnutek a tužeb a o zmocnění pro úkol, který ho čeká.

Poté se uskuteční shromáždění církve bez přítomnosti navržených osob, kde proběhne upřímná a láskyplná diskuse založená na Bibli. Pokud není cesta jasná, starší musí věc vrátit k novému projednání. Cílem je shoda celého sboru a stojí za to věnovat čas jejímu zajištění.

V určitém okamžiku je užitečné, aby církev měla možnost se navržených starších zeptat a poté se na závěrečném shromáždění v atmosféře lásky, díků a modlitby dohodnout na jejich ustanovení.

Je žádoucí veřejné „oddělení“, kdy je možné na nově ustanovované vložit ruce a svěřit je tak Pánově milosti pro službu, k níž byli nyní ustanoveni.