Vyryto do skály (Ž 58)

Pro předního zpěváka. Ačkoli měl David na mysli svůj vlastní případ, nepsal jako soukromá osoba, ale jako inspirovaný prorok, a proto je jeho píseň předložena k veřejnému a trvalému užívání určenému strážci chrámového zpěvu. Jako Nevyhlazuj. Bezbožní jsou zde souzeni a odsuzováni, ale nad zbožnými je slavnostně proneseno posvátné „Nevyhlazuj!“ Davidův pamětní zápis. Je to čtvrtý ze žalmů pamětního zápisu a druhý z „Nevyhlazuj!“ Tato jména, pokud neslouží k ničemu jinému, mohou být užitečná pro pomoc paměti. Lidé dávají svým koním, šperkům a jiným cennostem jména, která mají sloužit ani ne tak k jejich popisu, jako spíše k jejich rozlišení a v některých případech k vyjádření toho, jak si majitel svého pokladu váží; podobně orientální básník dával název písni, kterou miloval, a tím pomáhal své paměti a vyjadřoval, jak si této skladby váží. V těchto nápisech nemáme vždy hledat význam, ale máme s nimi zacházet stejně jako s názvy básní nebo s názvy melodií. 

Rozdělení. 

Bezbožný nepřítel je obviněn, Ž 58,1-5; u soudce je hledán soud, Ž 58,6-8; a v prorocké vizi je viděn jako již vykonaný, Ž 58,9-11.

Výklad

Verš 2. 

Opravdu svou němotou hlásáte spravedlnost? Davidovi nepřátelé byli početná a jednotná skupina, a protože pronásledovaného tak jednomyslně odsoudili, měli sklon považovat za samozřejmé, že jejich rozsudek je správný. „Co říkají všichni, to musí být pravda,“ je lživé rčení založené na domněnce, která vyplývá z velkých kombinací. Cožpak jsme se všichni neshodli na tom, že toho člověka budeme pronásledovat až do smrti, a kdo se odváží naznačit, že se tolik velikánů může mýlit? Přesto pronásledovaný přikládá sekeru ke kořeni tím, že požaduje, aby jeho soudci odpověděli na otázku, zda jednali v souladu se spravedlností, či nikoli. Bylo by dobré, kdyby se lidé občas zastavili a upřímně se nad tím zamysleli. Někteří z těch, kdo Saula obklopovali, byli spíše pasivními než aktivními pronásledovateli; drželi jazyk za zuby, když byl objekt královské nenávisti pomlouván; v originále se zdá, že tato první věta je adresována jim, a žádá se po nich, aby své mlčení ospravedlnili. Mlčení znamená souhlas. Kdo se zdrží obrany práva, je sám spoluviníkem zla. 

Lidé, soudíte dle práva? I vy jste jen lidé, i když jste oděni do poněkud útlé autority. Váš úřad pro lidi i váš vztah k lidem vás zavazují k pravdomluvnosti; ale pamatovali jste na to? Což jste neodložili stranou veškerou pravdu, když jste odsoudili zbožné a svorně usilovali o svržení nevinných? Přesto si při tomto počínání nebuďte příliš jisti úspěchem, jinak jste jen „synové lidí“ a existuje Bůh, který může vaše rozsudky zvrátit a také je zvrátí.

Verš 3. 

V zemi jednáte, jak podlé srdce velí. V hloubi duše si nacvičujete nespravedlnost, kterou hodláte vykonat, a když se vám naskytne příležitost, s chutí se mstíte; vaše srdce se zabývá vaším zlým dílem, a vaše ruce jsou proto náležitě připravené. Právě tito muži, kteří zasedali jako soudci a předstírali tolik rozhořčení nad proviněními, která byla přičítána jejich oběti, se ve svých srdcích dopouštěli všeho možného zla. 

Razíte si cestu násilím svých rukou. Byli to úmyslní hříšníci, chladní, vypočítaví darebáci. Tak jako spravedliví soudci zvažují právo, vyhodnocují důkazy a posuzují případ, tak zlovolní soudci chladnokrevně a se zlým úmyslem páchají bezpráví. Všimněte si v tomto verši, že popsaní muži hřešili srdcem i rukama; soukromě v srdci, veřejně na zemi; pracovali a hodnotili – byli aktivní, a přesto rozvážní. Podívejte se, s jakou generací mají svatí co do činění! Takoví byli nepřátelé našeho Pána, generace zmijí, generace zlá a cizoložná; snažili se ho zabít, protože byl spravedlností samou, ale svou nenávist k jeho dobrotě maskovali tím, že ho obviňovali z hříchu.

Verš 4. 

Svévolníci, ti se odrodili hned v matčině lůně. Není divu, že někteří lidé pronásledují spravedlivé potomstvo ženy, neboť všichni jsou z hadího semene a mezi nimi je nepřátelství. Sotva se narodí, už jsou odcizeni Bohu – v jakém stavu se nacházejí! Opouštíme tak brzy správnou cestu? Ve stejném okamžiku začínáme být lidmi a současně hříšníky? 

Z mateřského života se lháři dali bludnou cestou. Každý pozorovatel si může všimnout, jak brzy kojenci jednají lživě. Ještě než umí mluvit, cvičí se v malých klamných uměních. Tak je tomu zejména u těch, kteří vyrostou v mistrné pomlouvače, začnou se svým zlým řemeslem brzy a není divu, že se v něm stanou zkušenými. Kdo začne brzy ráno, dojde daleko před večerem. Být nepravdivý je jedním z nejjistějších důkazů padlého stavu, a protože nepravdivost je všeobecná, je taková i lidská zkaženost.

Verš 5. 

Mají jedu jako hadi. Je člověk také jedovatý plaz? Ano, a jeho jed je podobný jedu hada. Zmije má ve svých špičácích jen smrt  pro tělo, ale neukázněný člověk nosí pod jazykem jed, který ničí ušlechtilejší přirozenost. 

Jsou jak hluchá zmije, když si zacpe uši. Když žalmista mluví o hadech, připomíná, že mnohé z nich si zaklínač svým uměním podmanil, ale lidi, s jakými měl co do činění on, žádné umění nedokázalo zkrotit ani zadržet; proto je přirovnává k hadovi, který je méně vnímavý k zaklínačově hudbě než ostatní, a říká, že odmítají slyšet rozum, podobně jako zmije zacpává své ucho před těmi zaklínadly, která fascinují jiné plazy. Zdá se, že člověk ve své přirozené zkaženosti má všechny špatné stránky hada bez jeho vynikajících vlastností. Ó hříchu, co jsi to způsobil!

Verš 6. 

Aby neslyšela kouzelnický šepot zaklínače zkušeného v zaklínání. Bezbožné lidi nelze získat pro právo ani těmi nejlogičtějšími argumenty, ani těmi nejdojemnějšími výzvami. Vyzkoušejte všechna svá umění, vy kazatelé slova! Vycházejte vstříc předpokladům a vkusu hříšníků, a přesto se budete muset ptát: „Kdo uvěří naší zprávě?“ Příčina neúspěchu nespočívá ve vaší hudbě, ale v uchu hříšníka, a jen Boží moc ji může odstranit.

„Vyvolávej si duchy z hlubin nedozírných,

Přijdou však, když je zavoláš?“

Ne, voláme a voláme, a přesto voláme marně, pokud se nezjeví paže Hospodinova. V tom je zároveň vina a nebezpečí hříšníka. Měl by slyšet, ale nechce, a protože nechce slyšet, nemůže uniknout pekelnému zatracení.

Verš 7. 

Bože, vylámej jim zuby v ústech. Nemají-li schopnost k dobru, zbav je alespoň schopnosti ke zlu. Zacházej s nimi jako zaklínači hadů s jejich hady, vytáhni jim tesáky, vylom jim zuby. Pán to může udělat a udělá to. Nedopustí, aby zloba zlých lidí zvítězila, zasadí jim takovou ránu, která jim znemožní škodit. 

Vyraz tesáky těch lvíčat, Hospodine! Jako by jeden brutální tvor neměl v sobě dost zla, aby vykreslil emblém bezbožné povahy, takže je přiveden další exemplář z kategorie divokých zvířat. Pro zuřivou krutost jsou bezbožní přirovnáváni k mladým lvům, ke zvířatům v rozkvětu své síly a zuřivosti; a žádá se, aby jejich texáky byly rozbity, ulomeny nebo vyraženy, aby tato zvířata byla od nynějška neškodná. Lze dobře pochopit, jak se zavržený syn Jišajův, zatímco byl otráven jedovatými pomluvami svých nepřátel a spoután jejich krutou mocí, dovolával nebe, aby se rychle a úplně zbavil svých nepřátel.

Verš 8. 

Ať se rozplynou jak tratící se vody. Jako horské potoky vysušené letními vedry ať zmizí; nebo jako tekoucí potoky, jejichž vody rychle odtékají, tak ať pominou; nebo jako rozlitá voda, kterou nikdo nemůže znovu najít, tak ať zmizí ze světa. Odejděte, vy zkažené potoky, čím dříve budete zapomenuty, tím lépe pro celý svět. 

Ať se tomu, kdo napne luk, ztupí šípy. Až Pán vytáhne do války, ať jeho soudy na tyto pronásledovatele dopadnou tak, aby byli úplně rozdrceni jako terč roztříštěný mnoha střelbami. Nebo to možná znamená, že když bezbožník táhne do boje, ať se jeho šípy a luk rozpadnou na kusy, tětiva a luk ať se přetrhnou, šípy a hroty ať jsou bez ostří, aby chlubivý válečník neměl prostředky, jak ublížit objektu svého nepřátelství. Ve všech těchto významech se modlitba žalmu často stala skutečností a bude opět naplněna, jak často bude potřeba.

Verš 9. 

Ať se ztratí jako slizký plž. Jako si plž dělá cestu svým slizem, a tak se rozpouští, když jde, nebo jako se jeho ulita často najde prázdná, jako by se její obyvatel rozplynul, tak zlovolní vyčerpají svou vlastní sílu, zatímco pokračují ve svých zlovolných záměrech, a sami zmizí. Zničit se závistí a choutkami je údělem špatně smýšlejících. 

Jako potracený plod, který neuzřel slunce. Slavnostní je toto prokletí, ale jak jistě dopadá na mnohé nešťastníky bez milosti! Jsou, jako by nikdy nebyli. Jejich povaha je beztvará, ohavná, odporná. Je vhodnější, aby byli ukryti v neznámém hrobě, než aby se s nimi počítalo mezi lidmi. Jejich život nikdy nedospěje k dospělosti, jejich snažení je neúspěšné, jejich jediným přínosem je, že přinesli utrpení jiným a hrůzu sobě. Nebylo by pro takové muže jako Herodes, Jidáš, Alva, Bonner lepší, kdyby se nikdy nenarodili? Nebylo by to lepší pro matky, které je porodily? Nebylo by to lepší pro země, jimž přinesli kletbu? Lepší pro půdu, v níž se před sluncem skrývají jejich hnijící mrtvoly? Každý neobnovený člověk je potrat. Chybí mu pravá podoba Bohem stvořeného lidství; kazí se v temnotách hříchu; nikdy nespatří a neuvidí Boží světlo v čistotě, v nebi.

Verš 10. 

Dříve než co pochopí, už trním pod hrnci vám budou. Tak náhlý je pád bezbožných, tak velký je jejich životní neúspěch, že se nikdy nedočkají radosti. Jejich hrnec je zavěšen na hák, aby připravil hostinu radosti, a pod něj je vloženo palivo, ale dříve než se trní rozhoří, dříve než se na hrnec dostane jakýkoli žár, ano, dokonce sotva se jen dotkne nádoby na vaření, přijde bouře a všechno smete; hrnec je převrácen, palivo je rozmetáno široko daleko. Možná může tento obraz také naznačovat, že trní, které je palivem, je zapáleno, a pak je plamen tak rychlý, že než se podaří vytvořit jakýkoli žár, oheň uhasne, maso zůstane syrové, člověk je zklamán, a jeho dílo je naprosto neúspěšné. 

Smete je vichr, ať svěží či zprahlé. Kuchař, oheň, hrnec, maso, to všechno najednou zmizí, odnese je vichr do záhuby. Zaživa a v jejich hněvu. Uprostřed jejich života a v zuřivosti jejich hněvu proti spravedlivým jsou pronásledovatelé zachváceni smrští, jejich záměry jsou zmařeny, jejich výmysly potřeny a oni sami jsou zničeni. Tento text je obtížný, ale pravděpodobně má právě tento význam, a to opravdu hrozivé. Zlomyslný ničema přikládá pod svůj velký vroucí kotel, shromažďuje palivo, hodlá si se zbožnými zahrát na kanibala, ale nepočítá s jeho zástupy, či spíše s Pánem zástupů, takže nečekaná bouře zahladí všechny stopy po něm, po jeho ohni i po jeho hostině, a to v jediném okamžiku.

Verš 11. 

 Radovat se bude spravedlivý, až uzří tu pomstu. Nebude se podílet na vyměřování a nebude se radovat v duchu pomsty, ale jeho spravedlivá duše bude souhlasit s Božími soudy a bude se radovat, když uvidí vítězit spravedlnost. V Písmu není nic o soucitu s Božími nepřáteli, který moderní zrádci tak rádi vydávají za nejkrásnější druh dobročinnosti. Nakonec řekneme „Amen“ odsouzení bezbožných a nebudeme mít chuť zpochybňovat Boží cesty vůči nekajícím. Vzpomeňme si, co říká Jan, tento milovaný učedník. „Potom jsem slyšel mocný hlas jakoby obrovského zástupu na nebi: ‚Haleluja! Spasení, sláva i moc patří Bohu našemu, protože pravé a spravedlivé jsou jeho soudy! Vždyť odsoudil tu velikou nevěstku, která přivedla zemi do záhuby svým smilstvím, spravedlivě ji potrestal za krev svých služebníků, která lpí na jejích rukou.‘ A znovu volali: ‚Haleluja! Na věky věků vystupuje dým z toho hořícího města.‘“ 

Omyje si nohy v krvi svévolníka. Zvítězí nad nimi, budou tak zcela poraženi, že jejich svržení bude konečné a osudové a jejich vysvobození úplné a završené. Zatracení hříšníků nezkalí štěstí svatých.

Verš 12. 

A lidé si řeknou: „Spravedlivý ovoce se dočkal.“ Není-li nic jiného pravda, je to pravda. Zbožní nejsou nakonec opuštěni a vydáni napospas svým nepřátelům; bezbožní nemají mít to nejlepší, pravda a dobrota jsou nakonec odměněny. 

Ano, Bůh to je, kdo na zemi soud koná. Všichni lidé budou nuceni pohledem na poslední soud pochopit, že Bůh existuje a že je spravedlivým vládcem vesmíru. Dvě věci nakonec vyjdou jasně najevo - existuje Bůh a existuje odměna pro spravedlivé. Čas odstraní pochybnosti, vyřeší obtíže a odhalí tajemství; mezitím předvídavé oko víry rozeznává pravdu již nyní a raduje se z ní.