Žasli nad tím dítětem (Lk 2,33–40)

Svatý Lukáš v 2. kapitole napsal:

• Ježíšův otec a matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. A Simeon jim požehnal a řekl jeho matce Marii: „Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat – i tvou vlastní duši pronikne meč – aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.“ Žila tu i prorokyně Anna, dcera Fanuelova, z pokolení Ašerova. Byla již pokročilého věku; když se jako dívka provdala, žila se svým mužem sedm let a pak byla vdovou až do svého osmdesátého čtvrtého roku. Nevycházela z chrámu, ale dnem i nocí sloužila Bohu posty i modlitbami. A v tu chvíli k nim přistoupila, chválila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kteří očekávali vykoupení Jeruzaléma. Když Josef a Maria vše řádně vykonali podle zákona Páně, vrátili se Galileje do svého města Nazareta. Dítě rostlo v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním. (Lk 2,33–40)

Tento text evangelia především ukazuje, že Josef, domnělý otec a skutečný Kristův pěstoun a Marie, jeho pravá matka, se divili těm věcem, které se děly nad dítětem Kristem hned od jeho narození: Když se narodil, ukázali se andělé a zpívali, přišli pastýři, aby nalezli dítě v jesličkách, podle slov andělů, která jim byla řečena, a nakonec přijeli tři králové, kteří se mu klaněli a obětovali dary. Proto říká Písmo: „Ježíšův otec a matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli.“ Anděl řekl: „Zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán.“ Proč bychom se tedy měli divit? Izajáš v 9. kapitole, v. 5, říká: „Bude mu dáno jméno: ‚Divuplný rádce‘.“ Proč? Protože má jméno Immanuel, to znamená Bůh s námi. A není to předivné, že Bůh, který je věčný, je s člověkem, který časným, nesmrtelný se smrtelným, nesmírný je malým dítětem, ten, jehož nemohou obsáhnout nebesa je obsažený v životě panny Marie, trpělivý netrpělivým, slavný ubohým? Je to předivná věc, kterou nechtějí přijmout ani Židé, ani pohané a říkají, že to tak nemůže být. Ale nám dal tento divuplný Bůh tento dar, abychom se divili a vzdali veliké díky jeho milosti, že svou nesmírnou mocí se pro naše spasení ráčil on věčný být s námi, aby nás hříšný vykoupil z hříchů. Neboť anděl řekl Josefovi (Mt 1,21): „Dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“ Kdo by nežasl nad tím, že Bůh chtěl být naším bratrem a ztotožnil se s námi ve všem kromě hříchu? Pavel říká, že Pán Ježíš se chtěl podobat svým bratrům ve všech věcech, proto na sebe vzal podobu člověka a chtěl s námi hladovět, trpět zimou, žízní, strádat a stát se smrtelným. Kdo by se nedivil, že anděl zvěstoval, že to bylo dílo Boží moci a Ducha svatého, který navštívil pannu, která uvěřila, počala skrze víru a ačkoliv byla panna, porodila Božího syna a zůstala pannou? Bůh věčný, z Boha Otce zplozený se narodil z panny! Předivná věc! Tento bohatý Pán celého světa neměl ve svém městě místo v hostinci, takže Lukáš musí napsat: „Položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou.“ Nebylo místo v domě pro pocestné, kde byli ti, kteří neměli, kde složit hlavu. Když to všechno jeho otec a matka viděli, žasli nad tím.

Za druhé nám tento text ukazuje, že když jim svatý kněz Simeon žehnal, tedy Kristu a jeho matce, nežehnal jí jako důstojnější, ale jako starší. A to požehnání bylo chválou, nikoliv nějakým máváním rukou. Takže menší může žehnat důstojnějšímu, a dokonce Písmo říká: „Jeho přesvatému jménu bude dobrořečit všechno tvorstvo navěky a navždy.“ Celé stvoření ho má chválit, jak říká Písmo jinde. A Simeon prorocky promlouval k Marii: „Hle, on jest dán k pádu … mnohých“ – všem, kdo v něho nevěří, špatným křesťanům, kterým je kamenem úrazu a skálou pádu. A je dán „i k povstání mnohých“, totiž těm, kdo v něho věří, aby jeho mocí povstali z hříchu k milosti a ke spasení. A dále Simeon říká, že bude „znamením“, tedy mírou, měřítkem mezi Bohem a člověkem, „kterému se budou vzpírat“ – především biskupové, kněží, zákoníci a jiní chytráci. Neboť právě takoví lidé, vyučení ďáblem, mu odporovali, tedy mluvili proti tomuto drahému Spasiteli, který byl dán jako znamení pokoje mezi Bohem a člověkem, mezi andělem a člověkem, mezi člověkem a člověkem, protože on smířil Boha a anděla s člověkem, a také člověka s člověkem. Proto je nazýván vládcem pokoje a jemu ke cti a lidem k potěšení zpívali andělé při jeho narození: „… a na zemi pokoj mezi lidmi“. Proto také často se svými učedníky mluvil o pokoji a chtěl, aby ho měli, když jim řekl: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám.“

A i nadále Simeon prorocky promlouvá k Marii a říká jí, co jí čeká: „… i tvou vlastní duši pronikne meč …“  – tedy tvou duši, která byla od věčnosti skrze stvoření a vyvolení povolaná ke spasení. „Pronikne meč …“, tedy bolest z jeho umučení. A tak „tvou vlastní“ patří k sobě, a když říkáš „tvou“, říkáš to správně, ale když přidáš „vlastní“, dává to ještě lepší smysl. A že meč bolesti kvůli Kristovu utrpení nebyl neužitečný, říká dále Simeon: „… aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí …“ To se dá vyložit jednak tak, že církvi mělo být zjeveno nestálé myšlení jeho apoštolů, kteří tři dny pochybovali o jeho vzkříšení, ale panna Marie ty tři dny zůstávala ve víře, i když velmi trpěla kvůli jeho umučení. Za druhé podle Origenova výkladu, byla na Marii vložena tak veliká bolest kvůli umučení jejího syna, aby bylo zjeveno množství hříchů, které vycházejí z lidské pověrčivosti, a její zásluhou to bylo odpuštěno [pozn. red.: Hus zde zůstává poplatný tradičnímu římskému nikoliv biblickému pohledu na Marii]. A za třetí, aby bylo zjeveno myšlení mnohých srdcí, tedy aby Marie, když ve své veliké bolesti zachovala víru, pohnula srdci apoštolů, aby zjevili a odhalili Kristovy svaté skutky. Tak se stalo, že z bolesti srdce panny Marie, bylo zjeveno smýšlení mnohých srdcí.

Dále v evangeliu čteme, že tu „žila prorokyně Anna“. Tato Anna byla za prvé čistá panna a setrvávala v panenském stavu bez muže. Za druhé žila s mužem v manželství po sedm let, a za třetí od smrti svého muže zůstala vdovou až do svého osmdesátého čtvrtého roku. Proto byla hodna toho, aby vydala svědectví o Pánu. A ne nadarmo svatý Lukáš tak pečlivě popsal její život a její původ, protože byla obrazem Marie, která před svým sňatkem s Josefem byla jako Anna, po svatbě byla věrná Josefova manželka, která nikdy ani nepomyslela na nevěru a po Josefově smrti byla vdova. A tato Anna je ve svatém Písmu toho jména třetí: První byla Anna (Chana), dobrá matka velikého proroka Samuela. Druhá Anna byla žena Tobiáše staršího a matka Tobiáše mladšího [pozn. red.: Hus zde odkazuje na deuterokanonické knihy] a třetí Anna je tato, o níž čteme v tomto evangeliu, která byla dcerou Fanuela, který pocházel z pokolení Ašerova, který byl jedním z dvanácti synů Jákoba.

Text dále říká, že „nevycházela z chrámu“, tedy zůstávala v něm, pokud byl čas v něm být. „Dnem i nocí sloužila Bohu posty i modlitbami“ – tak slouží Bohu každý, kdo usiluje o to, aby se vyvaroval hříchu a v čase, který mu Bůh propůjčil, se modlí. Neboť jak říká svatý Augustin a Řehoř, že ani spaní ani žádný skutek dobrého člověka nezůstává bez odměny. Proto Augustin říká: „Když jdeš orat a nemáš v úmyslu pohnout mezí a jsi bez smrtelného hříchu, chválíš Boha. Když jdeš na trh a nemáš v úmyslu tam podvádět, chválíš Boha. Když zasedneš k jídlu, aby ses nasytil, a nepřejedl se, chválíš Boha.“ A tak to platí i o jiných skutcích. A dále čteme, že Anna v tu hodinu, kdy byl Kristus přinesen do chrámu, chválila Pána Boha a vyprávěla o jeho velikosti i o panně Marii všem věrným, kteří čekali vykoupení izraelského lidu. Dále se píše: „Když Josef a Maria vše řádně vykonali podle zákona Páně“, tedy když jeho matka podle zákona obětovala v chrámu a vyplatila ho dvěma holubicemi nebo hrdličkami, jak říká Lukáš, „vrátili se Galileje do svého města Nazareta.“ „Dítě rostlo …“, chápejte, že tělesně, stejně jako rostou jiné děti, „v síle“, tedy znovu v tělesné síle, protože v tom byl jako my, že rostl, a když se stal mužem, byl tělesně silnější, než když byl dítětem, ačkoliv i tehdy, když byl dítětem, tak jako Bůh ve své ruce držel celý svět a spravoval ho. Proto, abychom se nedomnívali, že rostl a sílil na duši, Boží slovo dodává, že byl „plný moudrosti (KRAL)“. To dítě bylo tak plné moudrosti, jako je dnes, neboť člověk Kristus není o nic moudřejší dnes, než byl ihned po vtělení do lůna panny. A dále se píše: „milost Boží byla s ním“, neboť byl pravý milostivý Bůh, který se ze své veliké milosti stal pro nás dítětem. Jemu patří chvála navěky.