Dále mu Bůh řekl: „Já jsem Bůh všemohoucí. Ploď a množ se; vzejde z tebe národ a společenství pronárodů, i králové vzejdou z tvých beder. (Gn 35,11)
V Gn 28 Bůh oznamuje Jákobovi, který byl bez ženy, bez dětí, bez domova, že z něj bude velký národ, tak v Gn 35 Bůh Jákobovi, který má několik žen, má dvanáct dětí a zanedlouho se mu narodí třinácté – dvanáctý syn, Bůh Jákobovi přikazuje, že z něj má být národ. Dává mu stejný příkaz, jako dal Adamovi a Evě – ploďte se a množte se. Vidíme tady kontinuitu, vidíme tady jednotu Božího záměru, vidíme tady jasné směřování k jedinému cíli – ke Kristu. To je to Požehnání s velkým ‚P‘. Z Jákoba bude národ i společenství pronárodů, mezi jeho potomky budou králové. Ale všechno směřuje k tomu Jedinému, k tomu, který byl zaslíbený už Adamovi a Evě, k tomu, který se stal tělem, když se naplnil stanovený čas – k Pánu Ježíši Kristu.
Jistě všichni víte, moji milí přátelé, na koho myslel prorok Izajáš v tomto místě. Není to nikdo jiný než náš velký, drahý Pán Ježíš Kristus. Toto nebylo napsáno po jeho smrti na kříži ani krátce předtím, když se již mohlo předpokládat, co se s ním stane. Ne, to bylo napsáno přibližně 750 let před jeho příchodem na svět. To mějme obzvláště před očima.
 |
Březen 2021 | Ročník 2 | Číslo 5Pro církev reformovanou a stále se reformující.PDF * * * MOBI * * * EPUB * * * ekniha * * * HTML Můj milý je můj a já jsem jehoJestli je v Bibli nějaký šťastný verš, musí to být tento: „Můj milý je můj a já jsem jeho“ (Pís 2,16). Ta slova jsou natolik pokojná a plná jistoty, naplněná štěstím a spokojeností, že by mohla být právě tak napsaná stejnou rukou, která napsala žalm dvacátý třetí. Tyto verše se kochají tím, který hodinu před tím, než šel do Getsemane, řekl „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám“ (J 14,27) a „Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět“(J 16,33). Ať nám znovu zvoní ten stříbrný zvonek, jehož noty jsou tak lahodné: „Můj milý je můj a já jsem jeho.“ Charles Haddon Spurgeon |
On neušetřil svého vlastního Syna ... jak by nám spolu s ním nedaroval všechno? (Ř 8,32)
Drahý Pane, prsty víry se dnešního rána radostně dotýkají kláves této zvonkohry a jásavě rozeznívají sladké tóny k chvále tvého milostivého jména!
„On neušetřil…!”
„Jak by nám nedaroval!”
Ohledáváme-li knihy v měšťanských domácnostech chované co do rázu jich, pozorujeme, že za celé XVI. století nejčastěji vyskytují se v inventářích biblí. V tom se tedy podobá toto století předešlému. Jsou lidé chudičcí, svršků mají pramálo, ale Bibli u nich najdeš. Což chudý, několikařádkový je inventář pražského hrnčíře Kropáčka r. 1570 – ale Bibli velikou vázanou, hrnčíř měl! Vezmi do ruky nejstarší inventáře kouřimské z r. 1515, vezmi seznamy turnovské z doby bělohorské, z obou jde najevo, že za vši tu dobu mnoho bylo domácností, v nichž všecka librář byla jen Bible.
Toto je úvodní text série, ve které se chci zamyslet nad současným stavem společnosti a církve a nad tím, jak má být církev světlem a solí ve společnosti. Jistě všichni rozumíme tomu, že nemůže být solí, když splyne s okolní společností – to by byla nejspíš jako sůl, která ztratila svou slanost a nehodí se k ničemu, takže se vyhodí ven a lidé po ní budou šlapat (Mt 5,13).
Toto je druhý článek v sérii, která se zabývá současnou situací ohledně koronaviru a opatření, která jsou s tím spojená. V úvodním článku jsem psal o povinnosti křesťanů odhalovat skutky temnoty. V následujících článcích chci ukázat, že mnohá vládní opatření jsou právě takovými skutky temnoty a křesťané by měli pozvedat svůj hlas nejenom k Bohu, ale také k celé společnosti, ukazovat na tyto skutky a na základě Písma je pojmenovat.
