Rozsah milosti (Tt 2,11)
Dvě věci v samotném textu velmi jasně vymezují rozsah Boží milosti. Zjevení milosti a účinek milosti dobře ukazují, komu je milost dána. Všem, kterým je zjevena Boží milost, přináší tato milost spásu.
Ale Hospodin byl s ním, rozprostřel nad ním své milosrdenství a zjednal mu přízeň u velitele pevnosti. (Gn 39,21)
Bůh byl s Josefem. Bůh mu zjednal přízeň. Ale nemysleme si, že to bylo něco příjemného. „Sevřeli mu nohy do okovů, do želez se dostal, až do chvíle, kdy došlo na jeho slovo, když řeč Hospodinova ho protříbila. Poslal pro něj král a pout ho zbavil, vládce národů ho osvobodil“ (Ž 105,18–20). Ze správce domu ministra vnitra se dostal do želez, do jámy. Kolikrát asi pomyslel na to, jestli neměl raději vyhovět Potífarově ženě? Nevíme. V následující kapitole skutečně najdeme určité pochybnosti, zoufalství, hledání záchrany u člověka. Přesto nás Boží slovo ujišťuje, že i v takové chvíli byl Bůh s ním. Rozprostřel nad ním své milosrdenství. Natáhl ho k Josefovi. Bůh ho zaštítil. Josef se neměl jako v bavlnce, ale Bůh byl s ním.
Dvě věci v samotném textu velmi jasně vymezují rozsah Boží milosti. Zjevení milosti a účinek milosti dobře ukazují, komu je milost dána. Všem, kterým je zjevena Boží milost, přináší tato milost spásu.
Je obrovský rozdíl mezi tím, když člověk zná obsah verše svatého Písma a když chápe jeho smysl. Naše doba je poznamenaná pracovní nekázní a mentální leností. Lidé nedokážou práci vystát a zajímá je jen, jak rychle lze mít ten a ten úkol z krku, namísto toho, abychom se ptali, jak dobře ho lze vykonat.
Ptám se, zda se modlíš, protože modlitba je skutkem víry, z něhož plyne veliké povzbuzení.
Z Boží strany je všechno připraveno tak, aby modlitba byla co nejjednodušší, a stačí, aby se o ni lidé pokusili. Na jeho straně je všechno hotovo. Každé námitce předešel. O každou těžkost se postaral předem. Pokřivená místa narovnal a hrubá místa vyhladil. Člověk, který se nemodlí, nemá žádnou výmluvu.
Pohleď na epitaf všech těch požehnaných svatých, kteří zesnuli před příchodem našeho Pána. Nezáleží na tom, jak zemřeli, ale je na jediném, co mají společné, a co obsahuje ten nápis na jejich hrobu: „Ve víře zemřeli ti všichni“ (Žd 11,13). Ve víře žili. V ní nacházeli útěchu i radu, víra byla jejich motivací a podepírala je. V téže duchovní milosti zemřeli a završili svůj život lahodnou písní, kterou již dříve tak dlouho zpívali. Když umírali, nespoléhali na své tělo ani své vlastní úspěchy.
Náš text mluví o Kristově tělu, mluví o jednotě Kristova těla, o jednotě místní církve. Mluví o tom, že všechno, čím jsme, všechno, co máme, všechno, čím nás Kristus obdaroval a co z nás Kristus udělal – bez ohledu na to, čím jsme dříve byli – slouží a musí sloužit k budování a k růstu Kristova těla. Byli jsme spaseni jako jednotlivci, ale byli zachráněni pro společenství – společenství s Bohem i společenství s lidmi.
Náš věroučný základ uvádí: ‚Věříme, že Písmo svaté, jak bylo původně předáno, je inspirované Bohem a naprosto důvěryhodné, a jde o svrchovanou autoritu ve všech záležitostech víry i chování.‘ Toto vyjádření dnes již nestačí; musíme je rozvinout.