A farao o něm vydal svým lidem příkaz. Vyhostili jej i jeho ženu se vším, co měl. (Gn 12,20)
Abraham utekl před hladem mezi hříšníky, aby si mezi nimi nasytil břicho. Nyní je sice s plným žaludkem, ale také s kopcem ostudy vyhoštěn z Egypta. Zapřel svou ženu, aby nasytil sám sebe. Pán Ježíš nikdy nezapře svou nevěstu, církev. Vždycky se k ní přizná. Někdy to bude znamenat, že se přizná v tomto světě, jindy se přizná na věčnosti, když nechá svou církev ve světě trpět a snášet protivenství a pronásledování. Ale nikdy svou církev neprodá jinému, nikdy neustanoví nějakou jinou hlavu a s každým, kdo by si chtěl jeho církev přivlastnit, bude jednat jako žárlivě milující ženich. Ježíš miluje svou církev, vždycky se o ni postará, nikdy ji nepovede k polovičatosti, pokrytectví nebo lži.
Pokoj vám a milost, milí v Kristu. Bůh je dobrý a dává nám zakoušet mnohá dobrodiní ze své dobroty. Jedním z těchto dobrodiní je, že nám dal své Slovo, které je zjevením Jeho samotného, a ve kterém se zjevuje také Jeho dobrota. Jeho dobrotu můžeme vidět v tom, že Boží slovo je vhodné a schopné připravit nás ke každému dobrému činu. A dneska máme před sebou text, který je přesně takovým textem, který přímo připravuje k dobrým činům.
„Kdo by se nebál tebe, Pane, a nevzdal slávu tvému jménu, neboť ty jediný jsi Svatý“ (Zj 15,4). Jedině On je nezávisle, neomezeně, nezměnitelně svatý. V Písmu je často označován jako „Svatý“. Je takový, protože je v Něm souhrn všech morálních dokonalostí. Je dokonalou čistotou, neposkvrněný ani stínem hříchu. „Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy“ (1 J 1,5). Svatost je pravou dokonalostí Boží přirozenosti. Velký Bůh je „velkolepý ve svatosti“ (Ex 15,11).
Ale ty jsi stále týž a bez konce jsou tvoje léta. (Ž 102,28)
Jaký pramen jistoty a útěchy je k nalezení v boží neměnnosti! Žádná vlnka nedokáže narušit klid jeho nikdy neměnící se povahy. Pokud by tomu tak nebylo, nebyl by již více dokonalou bytostí, ztratil by tím své božství, přestal by být Bohem!
„Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí“ (Fp 2,13).
Znovu dnes otevřeme knihu Genesis a budeme pokračovat ve výkladu devatenácté kapitoly. Je to skutečně smutná kapitola, protože popisuje ohromnou tragédii lidského hříchu. Je dokonalou ilustrací známého textu z listu Římanům:
Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu. (Ř 6,23)
Obojí nalezneme v Gn 19. Minule jsme mluvili o tom, jak Sodomu navštívili andělé poslaní od Boha a zachránili spravedlivého Lota. Ačkoliv nám Boží slovo dosvědčuje, že Lot byl spravedlivý a byl:
