... aby měli zdravou víru (Tt 1,13-14)

Ukázali jsme si, jak máme jednat s křesťany (a s církvemi), kteří jsou zmatení a jsou ve vleku falešných učitelů – máme je přísně napomínat, vést je k pokání, tedy k nápravě. Tato náprava směřuje k jedinému cíli, a tím je zdravá víra.

Už jsme si nastínili, co to znamená zdravá víra – je to zralost, která odpovídá duchovnímu i fyzickému věku, je to porozumění učení i jednání a život, který je podobný životu Ježíše Krista. V našem textu je zdravá víra definovaná trochu jiným způsobem. Jsou zde tři věci, které jsou pro zdravou víru charakteristické a které chybějí falešným učitelům. Tou první je:

1. Poslušnost

Verš 10 začíná prohlášením, že je mnoho těch, kteří se nepodřizují – je tam řeč o falešných učitelích, ale následující verše nám dávají poznat, že se jedná také o všechny, kteří jsou jimi svedeni. Dokládá to také řada dalším míst z Božího slova – paralelní pasáž z 2. Timoteovi:

• Lidé budou sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví, budou se rouhat, nebudou poslouchat rodiče, budou nevděční, bezbožní, bez lásky, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, hrubí, lhostejní k dobrému, zrádní, bezhlaví, nadutí, budou mít raději rozkoš než Boha, budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat. Takových lidí se straň. (2Tm 3,2-5)

To jsou velmi tvrdá a vážná slova. Neposlušnost z nich přímo prýští. Křesťan je pravým opakem člověka, který je popsaný v těchto verších. Zdravý křesťan je ten, kdo následuje svého Pána, kdo se Mu podřizuje, kdo Ho poslouchá. Boží slovo je v tomhle jasné a nekompromisní:

• Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo… (J 14,23)

To je o poslušnosti. To není o pocitech, to není o okolnostech, to není o lidech okolo nás – to je o našem vlastním srdci. Podle toho se pozná, zda stavíme na Písmu, či nikoliv. Text, který dnes máme před sebou, je jednou z těch klíčových věcí. Měřítkem světa je dnes popularita, oblíbenost. Jedna sestra mi nedávno řekla: „Když půjdu tu ženu, ‚sestru‘, která přede mnou pomlouvala druhé, napomenout, bude to znamenat, že ji ztratím, že už se mnou nepromluví a možná dokonce přestane chodit do sboru.“ Moji milí, je-li to tak, bude mnohem lépe, aby taková žena do sboru vůbec nechodila! Pokud nechce činit pokání a změnit své jednání, potom není církev místem, kde by měla být. A to platí o každém. Proto musíme napomínat hříšníky. Proto musíme být přísní na ty, kteří nechtějí činit pokání. Možná odejdou, možná si dokonce najdou sbor, kde je nikdo napomínat nebude, možná si najdou kazatele, kteří vyhoví jejich přáním – ale bude to znamenat, že „zbožně“ sebeuspokojeni půjdou do pekla. Křesťan poslouchá napomínání a jedná podle něj:

• Spravedlivý ať mě třeba bije, pokládám to za milosrdenství, ať mě trestá, je to pro mou hlavu olej, má hlava to neodmítne, v jejich neštěstí se za ně ještě budu modlit. (Ž 141,5)

• Vždyť příkaz je světlem a vyučování osvěcuje, domluvy a kárání jsou cesty k životu. (Př 6,23)

To je vyznání křesťanského srdce. To je vyznání zdravé víry. Zdravá víra poslouchá, podřizuje se a jedná. Všimněte si v našem textu, že tady jsou příkazy falešných učitelů. To je jejich styl, to je způsob jejich jednání – budou přikazovat lidem, co mají nebo nemají dělat. Snaží se různou manipulací donutit lidi, aby je poslouchali. Jak jedná Bůh? Jak jednají pastýři ustanovení od Boha? Ano Bůh také přikazuje, ale nemanipuluje. A Bůh především dává svému lidu nové srdce a svého Ducha – a poslouchejte, co ještě dělá:

• … učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich. (Ez 36,37)

Bůh to učiní. Když Bůh dá nové srdce, tedy nové narození z Ducha svatého, je tady poslušnost. Poslušnost patří k novému životu. Neposlušnost ke starému. Kromě toho je Bůh dobrý pastýř, který zná své ovečky jménem, a ovce znají Jeho, znají Jeho hlas a jdou za Ním. Proto pastýři stáda – Bohem ustanovení pastýři! – berou Jeho slovo a volají Boží lid Božím slovem, ne slovem lidským, ne lidskými bájemi, nebo výmysly, ale tím Slovem, které ovce dobře znají a které touží poslechnout. Proto může Jan napsat:

• … kdo zná Boha, slyší nás, kdo není z Boha, neslyší nás. Podle toho rozeznáváme ducha pravdy a ducha klamu. (1J 4,6)

To nás vede k další charakteristice zdravé víry:

2. Pravda

• … nedrželi se židovských bájí a příkazů lidí, kteří se odvracejí od pravdy.(Tt 1,14)

Musíme si položit otázku, jak je to možné, že křesťané na Krétě následovali lidi, kteří se odvraceli od pravdy? Musíme si tutéž otázku klást i dneska – jak je možné, že tolik křesťanů následuje lidi, kteří se odvracejí od pravdy?

Je to prosté a odpověď má dvě části. První část se týká samotných křesťanů. Písmo tady říká, že mají mít zdravou víru. Když jí nemají, jsou podle Ef 4,14 zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení. To je nezdravá víra. Tady slyší něco a hned tam letí, tamhle si něco přečtou a hned jsou pro to nadšení, tady jim někdo něco řekne a už za ním běží. Všímáte si, jak souvisí nezralost a nezdravá víra s neposlušností? Křesťané se často nedrží zdravého učení jenom proto, že jsou neposlušní a mnohdy jsou svedeni jenom proto, že nejsou zralí ve víře a nenechají se vést zbožnými staršími. Skutečně se nemůžeme divit tomu, že to tak bylo na Krétě – církve neměly žádné starší a každý si učil, co se mu zachtělo. Nemůžeme se ani divit, že podobná situace je v naší zemi – církve sice mají starší, ale většina z nich nejsou skutečnými staršími, jsou spíše sborovými úředníky, kteří byli vybráni z těch, kdo byli ochotní aspoň něco dělat. Jestliže u starších a kazatelů chybí kvalifikace podle Písma, potom církev bude vypadat jako církev na Krétě – neporoste v pravdě a nebude se podobat svému Spasiteli, Kristu.

Druhá část odpovědi se týká falešných učitelů. Žádný falešný učitel nikdy nepřijde a neřekne vám: „Já jsem falešný učitel, pojďte mě následovat, já vás odvedu od pravdy.“ Tak to prostě není. Žádný podvodník nikdy nepřijde a neřekne, že je podvodník, který vás přišel okrást. Vždycky to vypadá celkem seriózně. Někdy dokonce velmi seriózně. Zajděte si někdy do nějakého křesťanského knihkupectví, nebo se na nějaké podívejte na internetu. Najdete tam knihy, kde se jejich autoři ohánějí biblickými verši (v tom lepším případě), nebo různými nadpřirozenými zjeveními a zázraky v tom případě horším. Když vezmete většinu takových knih a postavíte je do jasného světla Písma, podíváte se na to, co učí o Bohu, co učí o spasení, co učí o církvi, co učí o Písmu, musíte takové knihy odložit, protože nemají s biblickým křesťanstvím nic společného. Často představují Boha, který je nemohoucí, protože není schopen zachránit člověka, ale musí čekat, až se člověk rozhodne pro Něj, představují evangelium jako možnost spasení, nikoliv Boží moc ke spasení, mluví o tom, že je potřeba k Písmu přidat nadpřirozená zjevení a výklad, atd. To všechno je obvykle zabaleno do nějakých biblických veršů a tváří se to velmi zbožně. Když to potom křesťané přijímají, jsou odváděni od pravdy.

Kde myslíte, že dochází k největšímu svodu křesťanů? V církvi! To není mimo církev, to není v nějakém jiném náboženství, je to v církvi. Lidé, kteří stojí na kazatelnách, jsou příliš často lidmi, kteří se odvracejí od pravdy. Jak? Tím nejčastějším způsobem je, že nevykládají Boží slovo, ale předkládají lidem své vlastní výmysly. Boží slovo je použité jako odrazový můstek, ze kterého se kazatel odrazí a pak už létá ve výšinách psychologie, filozofie, lidských přání a tužeb, všeho, co se tak dobře poslouchá. Ale může to být i tak, že kazatel bude vykládat Boží slovo a přesto se bude odvracet od pravdy. Ano, jsou i takoví. Jsou lidé, kteří na kazatelně kážou to, co říká Písmo, ale – ve svém životě to nedělají a lidi ve sboru nevedou k tomu, aby podle toho jednali. Každý má svou pravdu – ty věříš tomu, já zase domu, ale hlavně, že se v neděli sejdeme a máme lásku… Potom dochází k tomu, co nazývám hrou na náboženství: Ty nám budeš kázat to, čemu vlastně ve skutečnosti nevěříš (a my víme, že tomu doopravdy nevěříš!), a my budeme dělat, že tě posloucháme. A pak se pěkně rozejdeme a budeme si dál – my i ty – žít, jako jsme žili. V naší zemi jsou desítky kazatelů, kteří neděli co neděli s lidmi hrají tuto náboženskou hru! To nás vede k poslední věci, kterou se projevuje zdravá víra:

3. Oddělení se

• … a nedrželi se židovských bájí a příkazů lidí, kteří se odvracejí od pravdy. (Tt 1,14)

Je tady slovo, které nám ukazuje negativní aspekt zdravé víry. Zdravá víra na jedné straně něco přijímá – to je o poslušnosti a o pravdě, a na druhé straně se něčeho vzdává, něco odmítá, od něčeho se odděluje. Sloveso, které tady je, má celkem širokou škálu možností překladů: nedbali (ČSP), nezabývali se (B21), nešetřili (KRAL), nevšímali si (Žilka), nepřikládali mysl (Pavlík), nedrželi se (E). Skutečně je to slovo možné přeložit mnoha způsoby, a zmíněná škála nám ukazuje na významovou hloubku tohoto slovesa. Je odvozené od slovesa mít, vlastnit, držet. V pozitivním významu je toto slovo použité v případě Lydie, které Pán otevřel srdce, aby přijala, co Pavel zvěstoval (Sk 16,14). Nebo jinde:

• Než přijdu, ujmi se předčítání, kázání, vyučování. (1Tm 4,13)

Znamená to přijmout za vlastní, ztotožnit se, oddat se něčemu. A v našem textu je toto slovo v negativním významu. Je tam ve tvaru, který ukazuje na to, že se jedná o součást zdravé víry. Sloveso ve třináctém verši je „být zdráv“ a je v aktivním tvaru, který mluví o trvalém ději – aby pořád měli zdravou víru, aby to nebylo jednou nahoře a jednou dole, jednou nadšení a zapálení a za pár týdnu na hranici nevěry, zmítáni pochybnostmi. Slovo ve 14. verši – nedržet se – je v přechodníku, který ukazuje na současný děj.

Mít zdravou víru tedy znamená aktivně opustit nezdravé věci, oddělit se od nich, nevracet se k nim, oddělit od nich svou mysl a přilnout ke zdravým věcem, k pravdě, kterou je Boží slovo, k pravdě, kterou je Kristus sám. Pavel říká, aby pustili ze své mysli názory lidí, židovské báje, lidské výmysly, příkazy těchto lidí, jejich učení – mají se od takových věcí aktivně oddělit a už se k nim nevracet. Kristus je od nich očistil.

Ale Písmo jde v těchto věcech ještě dál a říká, že se máme oddělit i od lidí, kteří takto svádějí druhé. Takových lidí se straň (2Tm 3,5)! Nepřijímejte je do domu, ani je nevítejte – kdo je přijímá, má podíl na jejich zlých skutcích (2J 10-11). Ať se vám oškliví i jejich plášť, poskvrněný hříchem (Ju 23).

• Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími! Co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké spolužití světla s temnotou? (2K 6,14)

Křesťané, Boží slovo nás volá k tomu, abychom se oddělili od těch, kteří se sice nazývají bratry, ale ve skutečnosti jimi nejsou. Jejich skutky je prozrazují. Nemáme mít s nimi nic společného.

Názory takových lidí, jejich učení, jejich příkazy – to všechno uvedlo křesťany na Krétě do chaosu, proto mají nyní poslechnout Tita a jím ustanovené starší, podřídit se jim, a přijímat zdravé vyučování. To je totiž cesta, jak je Bůh oslaven – když rosteme ve víře a ve zralosti, když se naše víra upevňuje, když je zdravá.

Milovaní, nemusíme čekat, až budeme svedeni, až se náš život ocitne v chaosu, ale můžeme se už nyní aktivně oddělovat od všeho falešného a sytit se tím nejlepším z Božího slova.