Boží vědění

Bůh je vševědoucí. Zná všechno, všechno možné, všechno uskutečněné. Veškeré dění, všechno stvoření, ví o minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Je dokonale obeznámen s veškerými detaily života každé bytosti v nebi, na zemi i v pekle. „… poznává to, co je ve tmě…“ (Dn 2,22) Nic neunikne Jeho pozornosti, nic před Ním nemůže být skryto, na nic nezapomíná. Můžeme spolu s žalmistou prohlásit: „Nad mé chápání jsou tyto divy, jsou nedostupné, nestačím na to“ (Ž 139,6). Jeho vědění je dokonalé. Nikdy se nemýlí, nikdy se nemění, nikdy nic nepřehlédne. „Není tvora, který by se před ním mohl skrýt. Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme ze všeho odpovídat“ (Žd 4,13). Takový je Bůh, se kterým „máme co do činění“!

„Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat. Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy. Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno“ (Ž 139,2-4). Jak úžasnou Osobou je Bůh Písma! Každá z Jeho slavných vlastností by měla naši úctu k Němu prohlubovat. Měli bychom se před Ním plni obdivu klanět v bázni před Jeho vševědoucností. Jak málo však přemýšlíme nad touto Boží dokonalostí! Je to proto, že nás pouhá myšlenka na ni naplňuje neklidem?

Jak vážná je tato skutečnost: Nic nemůže být před Bohem ukryto! „… já vím, co vstoupilo do vašeho ducha“ (Ez 11,5). On je pro nás neviditelným, ne tak my pro Něj. Ani temnota noci, ani pečlivě zatažené závěsy, dokonce ani nejhlubší kobka neukryjí hříšníka před očima Vševědoucího. Stromy v zahradě nemohly ukrýt naše prarodiče. Žádné lidské oko nespatřilo, jak Kain zabil svého bratra. Svědkem tohoto zločinu byl ale jeho Stvořitel. Sára se mohla posměšně smát v ústraní svého stanu, přesto ji Hospodin slyšel. Akán ukradl zlato a pečlivě ho ukryl do země, ale Bůh to vynesl na světlo. Davida stálo mnoho bolesti, aby zakryl spáchanou špatnost, ale Bůh, jenž vše vidí, poslal jednoho ze svých služebníků, aby mu řekl: „Ty jsi ten muž!“ Pisateli i čtenáři je řečeno: „Vězte, že se vám váš hřích vymstí“ (Nu 32,23).

Kdyby mohli, zbavili by lidé Boha Jeho vševědoucnosti – to je důkazem toho, že „myšlení těla je v nepřátelství vůči Bohu“ (Ř 8,7 ČSP). Hříšníci přirozeně nenávidí tuto Boží dokonalost, stejně jako jsou přirozeně nuceni ji uznat. Přejí si, aby neexistoval žádný Svědek jejich hříchů, žádný Zkoumatel jejich srdcí, žádný Soudce jejich skutků. Takového Boha se snaží ze svých myšlenek zapudit: „Ani jim nepřijde na mysl, že na všechny jejich zlořády pamatuji“ (Oz 7,2). Jak závažný je 8. verš v Žalmu 90. Každý, kdo odmítá Krista, má dobrý důvod k tomu se třást. „Před sebe si kladeš naše nepravosti, do světla své tváře naše tajné hříchy.“

Ale pro věřícího je skutečnost Boží vševědoucnosti pravdou plnou velké útěchy. V časech zmatků říká spolu s Jóbem: „Zato on zná moji cestu“ (Jb 23,10). To pro mě může být nesmírnou záhadou a pro moje přátele zcela nepochopitelné, ale „on zná“! V časech únavy a slabosti se věřící ujišťují: „On ví, že jsme jen stvoření, pamatuje, že jsme prach“ (Ž 103,14). V dobách pochyb a nedůvěry se upínají na tuto Jeho vlastnost a říkají: „Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď!“ (Ž 139,23-24). V časech smutného selhání, kdy naše skutky zradily naše srdce a naše činy popřely naši věrnost, nás stíhají zkoumavé otázky: „Miluješ mě?“. Odpovídáme stejně jako Petr: „Pane, ty víš všechno…“ (J 21,17).

Zde předkládám povzbuzení k modlitbě. Není žádný důvod se bát, že by prosby spravedlivých nebyly vyslyšeny nebo že by jejich slzy unikly Boží pozornosti, protože On zná myšlenky a záměry srdce. Neexistuje nebezpečí, že by jednotlivec-svatý mohl být přehlédnut v zástupu prosebníků, kteří co hodinu předkládají své prosby. Neomezená Mysl je totiž schopná věnovat tu samou míru pozornosti milionům, stejně jako jediné duši hledající Jeho pozornost. Zrovna tak ani neschopnost volit vhodná slova a pojmenovat nejhlubší touhy duše neohrozí naše modlitby, protože „dříve než zavolají, já odpovím; budou ještě mluvit a já je už vyslyším“ (Iz 65,24).

Minulost a budoucnost

„Velký je náš Pán, je velmi mocný, jeho myšlení obsáhnout nelze“ (Ž 147,5). Bůh zná vše, co se odehrálo v minulosti v každé části Jeho obrovského panství, a je řádně obeznámen se vším, co se v této chvíli děje napříč celým vesmírem. Zná ale také dokonale každou událost, od té nejmenší až po tu největší, ke které dojde v průběhu budoucích věků. Boží znalost budoucnosti je stejně tak dokonalá jako Jeho znalost minulosti a přítomnosti, protože budoucnost závisí zcela na Něm. Pokud by bylo možné, aby k něčemu došlo mimo přímé působení Boha nebo bez Jeho svolení, potom by to „něco“ bylo na Něm nezávislé a On by najednou přestal být Nejvyšším.

Boží znalost budoucnosti však není pouhým abstraktním pojmem, ale je neoddělitelně spojená s Jeho záměrem a jde s ním ruku v ruce. Bůh naplánoval úplně všechno, co existuje, a to, co naplánoval, musí být uskutečněno. Jak Jeho slovo dosvědčuje: „Podle své vůle nakládá s nebeským vojskem i s obyvateli země. Není, kdo by mohl zabraňovat jeho ruce…“ (Da 4,32). A opět: „Člověk má v srdci mnoho plánů, ale úradek Hospodinův obstojí“ (Př 19,21). Protože je Boží moudrost i moc neomezená, je dosažení všeho, co měl v úmyslu, zcela zaručeno. Je zhola nemožné, aby Boží úradky ve svém naplnění selhaly, zrovna jako je nemožné, aby přesvatý Bůh lhal.

Co se týče naplňování Božích úmyslů – nic, co je spojené s budoucností, není nejisté. Žádný z Jeho výnosů není podmíněn stvořením ani druhotnými příčinami. Neexistuje budoucí událost, která by byla jen pouhou možností, což znamená, že by mohlo nebo nemuselo dojít k jejímu uskutečnění. „To praví Pán, který to oznámil už před věky“ (Sk 15,18). Cokoliv Bůh určil, je nezměnitelně jisté, protože On se nemění, není u Něho „proměny ani střídání světla a stínu“ (Jk 1,17). Proto je nám řečeno hned na počátku knihy, která nám odhaluje tolik z budoucnosti, „co se má brzy stát“ (Zj 1,1).

Boží dokonalá obeznámenost je nám ukázána a ilustrována v každém proroctví, jež je zaznamenáno v Jeho slovu. Ve Starém zákoně se nespočet předpovědí ohledně dějin Izraele vyplnil do nejmenšího detailu několik století po jejich oznámení. Spousty proroctví předpovídaly pozemské působení Krista a byly splněny doslova a dokonale. Taková proroctví mohla být získána jen od Někoho, kdo znal konec od počátku, jehož znalost se opírala o nepodmíněnou jistotu, že se uskuteční všechno, co bylo předpověděno. Starý i Nový zákon obsahuje také množství dalších oznámení týkajících se budoucnosti. I ona „se musí naplnit“ (Lk 24,44), protože byla předpovězena Tím, kdo o nich rozhodl.

Měli bychom však zdůraznit, že ani Boží vědění, ani Jeho poznání budoucnosti nejsou samy o sobě příčinou. Nikdy se nic nestalo nebo nestane jen proto, že to Bůh věděl. Příčinou všech věcí je Boží vůle. Člověk, který opravdu věří Písmu, ví už nyní, že roční období budou pokračovat a následovat jedno po druhém bez přerušení jejich pravidelnosti až do konce trvání země (Gn 8,22). Tato vědomost však není příčinou jejich střídání. Boží vědění tedy nepramení z věcí, protože jsou nebo budou, ale protože On o jejich existenci rozhodl. Bůh věděl o ukřižování Svého Syna a předpověděl ho mnoho staletí předtím, než se narodil v těle. A tak byl z Božího rozhodnutí od založení světa Beránkem určeným k zabití. Čteme o Něm: „…vydaného podle ustanoveného úradku a předzvědění Božího…“ (Sk 2,23 ČSP).

Krátké slovo pro praktické použití. Neomezené vědění Boha by nás mělo naplňovat údivem. Jak nedostižně převyšuje Pán nejmoudřejšího člověka! Nikdo z nás neví, co přinese den, veškeré budoucno je však otevřené Jeho vševědoucímu pohledu. Neomezené vědění Boha by nás mělo naplňovat svatou bázní. Nic z toho, co děláme, říkáme, nebo dokonce o čem přemýšlíme, neuteče vědění Toho, před nímž se budeme zodpovídat: „Oči Hospodinovy jsou na každém místě, pozorně sledují zlé i dobré“ (Př 15,3). Kdybychom se nad tím častěji zamýšleli, byla by to pro nás výborná brzda. Místo abychom jednali nezodpovědně, řekněme spolu s Hagar: „Ty jsi Bůh vidění“ (Gn 16,13). Pochopení Božího nekonečného vědění by mělo křesťana naplňovat obdivem. Sledoval celý můj život od začátku. Předzvěděl každý můj pád, každý můj hřích, každé mé selhání. Přesto se ke mně upnul svým srdcem. Ach, jak by mě měla tato skutečnost přimět se před Ním klanět v úžasu a uctívání!

Kapitola 3 z knihy Střípky poznání Boha. Publikováno se svolením vydavatele.