Biblické uspořádání a správa církve

Minule jsme si ukázali tři tradiční způsoby uspořádání církve a správy, tedy způsoby, jak je církev vedená, spravovaná. Tato tradiční uspořádání jsou vždy hierarchická bez ohledu na to, že se křesťané hlásí k takzvanému všeobecnému kněžství věřících. Jsou-li všichni křesťané kněžími Krále, královským kněžstvem (1Pt 2,9, Zj 1,6), neexistuje nic takového jako duchovní a laici, nebo ordinovaní a neordinovaní služebníci, protože všichni jsou služebníky, všichni jsou kněžími, všichni mají přístup k Bohu. Jediný rozdíl, o němž můžeme mluvit, je rozdíl ve zralosti. Jan v této souvislosti zmiňuje děti, mládence a otce (1J 2,12–14). Takto Boží slovo přistupuje také k vedení církve. 

Písmo nás v otázce uspořádání a vedení církve nenechává na pochybách, není nijak nejasné ani nejednoznačné. Lidská hříšnost v kontextu dvou tisíc let historie církve sice mnoho věcí v oblasti vedení a uspořádání místního společenství křesťanů zamlžila a zkomplikovala, ale Písmo je světlem, které osvěcuje naši stezku a může snadno narovnat, co lidská tradice pokřivila. V Bibli nenacházíme žádnou církevní hierarchii, žádné ordinované služebníky, faráře, kazatele, pastory, pastory pastorů, oblastní seniory, reverendy apod. Církev, tedy konkrétní společenství věřících (a v Bibli nenajdeme nic takového jako je denominace nebo jakákoliv nadsborová struktura), je v Novém zákoně vždycky vedená staršími, skupinou starších, kteří jsou si rovni, jimž byla svěřena péče o Boží lid, a Duch svatý je ustanovil za strážce, kteří mají pást Boží lid. 

Když Pavel s Barnabášem kázali evangelium v Ikoniu, Lystře, Derbe a na dalších místech v Malé Asii, „ustanovili v každé církvi starší (v množném čísle)“ (Sk 14,23). Když do církve v Antiochii přinesli někteří lidé z Jeruzaléma falešné učení, Pavel s Barnabášem (ustanovení vedoucí církve v Antiochii – viz Sk 13,1) se šli setkat s vedoucími církve v Jeruzalémě, „s apoštoly a staršími církve“ (Sk 15,2). Pavel zanechal Tita na Krétě (Tt 1,5), aby v každém městě, tzn. v každé církvi, protože bylo obvyklé, že v každém městě byla jedna církev, ustanovil starší (opět v množném čísle). Pavel se chtěl setkat se staršími z Efezu, ale nechtěl se zdržovat cestou do Efezu, takže požádal starší, aby za ním přišli do Milétu (Sk 20,17). Když o něco později píše Timoteovi do Efezu, říká mu, že starší, kteří konají svou službu dobře, jsou hodni dvojí odměny, zvláště ti, kteří se namáhají Slovem (1Tm 5,17), což opět mluví o více starších ve sboru a také o to, že ne všichni starší musí v církvi vyučovat, ačkoliv toho musí být schopni (1Tm 3,2; Tt 1,9). Je-li někdo nemocen, má zavolat starší církve, aby se za něj modlili (Jk 5,14), z čehož mimo jiné vyplývá, že křesťan má mít svůj domácí sbor, který je spravován ustanovenými staršími.  

Boží slovo používá ještě některá další slova k popisu vedoucích církve. Jedním z nich je slovo dohlížitel nebo strážce, řec. episkopos, které je do češtiny tradičně převáděno (nikoliv překládáno) slovem biskup. Z míst, jako je Tt 1,5.7 je zjevné, že obě slova (starší a dohlížitel, řecky presbyteros a episkopos) popisují tutéž osobu. Podobně to je ve Skutcích 20, kde Pavel zavolal starší církve (Sk 20,17) a říká jim, že je Duch svatý ustanovil za strážce (zde slovo episkopos výjimečně nebylo přeloženo slovem biskup), aby byli pastýři Božího lidu (Sk 20,28). Zde se objevuje další slovo, pastýř, které popisuje službu vedoucích v církvi. Také Petr používá slovo pastýř v souvislosti se službou starších (1Pt 5,1–4). 

Pavel napsal dopis církvi ve Filipech a v úvodním verši oslovuje celou církev a potom dvě skupiny ustanovených služebníků, starší a diákony (v Ekumenickém překladu biskupy a jáhny – v řečtině jsou tam slova episkopos a diakonos) – a opět v množném čísle. 

Našli bychom ještě pár dalších slov, např. v Žd 13,17 nebo 1Te 5,12–13 a pokaždé se mluví o více vedoucích, tedy minimálně dvou a více. 

Z těchto dokladů jasně vyplývá, že biblickou normou vedení místního sboru je skupina dvou a více starších, kteří jsou si rovni a od ostatních věřících je odlišuje větší míra zralosti a s ní spojená zodpovědnost. Tam, kde to tak není, je pořád církev církví, ale slovy Pavla, „ještě něco zbývá dát do pořádku“ (Tt 1,5). Jedná se tedy o kolektivní, sdílené vedení skupinou kvalifikovaných mužů. 

Úřady v církvi?

Mnoho křesťanů dnes mluví o „úřadu“ starších, příp. také biskupů a diákonů. Podobně mluví lidé o „úřadech“ apoštola, proroka, evangelisty, pastýře a učitele (Ef 4,11). Slovo úřad najdeme v Písmu v souvislosti s králem nebo s kněžími – jak král, tak kněz byli uváděni do svého úřadu pomazáním. Jednalo se o formální oficiální pozici, která byla určená vybranému jedinci. Jedná se o hierarchickou strukturu, kde úřad jako takový je v podstatě důležitější než osoba, která ho zastává. Úřad oddává této osobě vše, co k němu patří, autoritu, moc, vládu v případě krále, možnost přinášet oběti nebo vstupovat do svatyně svatých v případě velekněze. Proto můžeme v Písmu vidět celou řadu bezbožných králů i bezbožné velekněze (Kaifáš). Byli ve svém úřadu, byli autoritou, byli pomazáni k tomu, aby vykonávali svůj úkol, ale jejich charakter byl převrácený.

Nový zákon ovšem tyto starozákonní úřady (krále, kněze a spolu s nimi ještě proroka) vztahuje na Pána Ježíše Krista. Jsou stínem, který ukazuje na Pána Ježíše a vede k němu, a v něm samotném jsou tyto úřady naplněné. A odvozeně od Pána Ježíše Krista se tyto úřady naplňují také v Božím lidu. V Božím lidu nové smlouvy není žádná hierarchie a tedy ani žádný úřad v tom starozákonním slova smyslu, ale všichni křesťané jsou kněžími krále (Zj 1,6), všichni budou s Kristem kralovat navěky (Zj 22,5) a všichni o něm vydávají svědectví, tedy mají ducha proroctví (Zj 19,10).

Novozákonní dary a ustanovení

Když Nový zákon mluví o apoštolech, prorocích, evangelistech, pastýřích a učitelích, nemluví o úřadech, ale o darech, o duchovních darech, které Bůh dal své církvi. A ještě lépe bychom mohli říci, že těmito dary jsou konkrétní lidé, které Bůh obdaroval a daroval je církvi. A kdy­by­chom chtěli být důslední, mluvili bychom jenom o čtyřech skupinách, protože ty poslední dva dary, pastýři a učitelé, jsou v originále spojené takovým způsobem, že je lepší mluvit o pastýřích-učitelích – tedy spíše o jedné skupině lidí, kteří jsou obdarovaní k tomu, aby pásli a učili Boží lid. Nikde v této souvislosti není řeč o něčem, co bychom mohli nazvat úřadem neboli nějakou pozicí. Jedná se o dary, které Bůh dal některým lidem, jimiž mají sloužit tělu Kristovu v místní církvi (tedy kromě daru apoštolů a proroků, které byly dány ke službě církvi v její celosti).

V případě starších a diákonů ale nemůžeme mluvit ani o darech. Bible nemluví o žádném daru staršovství. Ale mluví o povolání. Bůh některé muže povolal k tomu, aby byli staršími v církvi a dohlíželi na ni, starali se o Boží lid jako pastýři o stádo, chránili ho a vedli ho. Bůh některé ze svých oveček povolal k tomuto specifickému úkolu a pověřil je správou, dohledem, péčí a ochranou. Jedná se o velmi omezenou skupinu lidí – mají to být 1. muži, kteří 2. mají touhu takto sloužit Kristově církvi, kteří 3. musí mít zjevnou míru charakterových vlastností a 4. musí být schopní učit, což znamená, že musí být schopní používat Boží slovo k povzbuzování ve zdravém učení a k napomínání odpůrců (Tt 1,9). V tomto ohledu mají rozpoznáni církví a usta­no­veni jako starší.

Kdo nemá být ustanoven

V církvi vždy budou z Boží milosti muži – nevíme sice přesně, jaký je Boží plán v otázce vyvolení a jaký je definitivní poměr mužů a žen mezi vyvolenými, ale vzhledem k tomu, že Bůh přikázal, aby církev v tomto světě byla vedená muži, máme předpokládat, že v církvi budou vždy nějací muži. Ale to, že je někdo muž, ještě neznamená, že má být starším. V církvi budou nepochybně také muži, kteří budou mít touhu vést Boží lid – pokud však nenaplňují ve zjevné míře morální kritéria pro starší (Tt 1,6–9; 1Tm 3,1–7; 1Pt 5,1–4), nemají být ustanoveni jako starší, stejně tak nemají-li schopnost učit. A právě tak budou v církvi muži, kteří budou obdarovaní učit Boží slovo, což nepochybně znamená, že mají tímto darem sloužit a rozvíjet ho, nikoliv ho zakopat – pokud však nemají touhu spravovat Boží lid, nemají být ustanoveni jako starší, stejně tak pokud sice touhu mají, ale nejsou charakterově vyzrálí.

Časové omezení služby starších

Služba starších je časově omezená v podobném slova smyslu jako jsou omezené duchovní dary – až přijde plnost, všechny dary pominou, a právě tak pomine služba starších. Tak jako na věčnosti nebudeme potřebovat duchovní dary k tomu, abychom si jimi sloužili k hlubšímu poznání Pána Ježíše Krista, protože ho budeme poznávat tváří v tvář, nebudeme potřebovat ani službu starších, protože všichni budeme doplněni k dokonalosti, už nebude třeba chránit Boží lid, protože bude na bezpečném místě, pečovat o něj, protože Bůh sám nám setře každou slzu z očí, sytit Boží lid, protože Pán sám nás bude sytit svou přítomností.

V ideálním světě a v ideálním případě by starší dovedli Kristovo tělo ke zralosti, tedy k plnému poznání Pána Ježíše Krista, k dokonalé funkčnosti všech darů a údů Kristova těla a potom by už dál jejich služba nebyla potřeba. Ale to by byl ideální svět a ideální případ, k němuž v tomto světě nikdy nedospějeme a jehož nemůžeme dosáhnout, protože žijeme v hříšném těle, v hříšném světě a hříšníci se stále obracejí k Pánu Ježíši Kristu, takže musejí stále růst, je třeba dohlížet na Boží lid, chránit ho, sytit ho a pečovat o něj.

Žádné jiné časové omezení služby starších v Písmu nenajdeme. Je-li někdo povolán ke službě pastýře Božího stáda, slouží potud, a dokud je kvalifikován. Přestat sloužit má tehdy, když ztratí svou kvalifikaci, tedy nejsou-li na jeho životě zjevně vidět výše zmíněné charakterové vlastnosti. Žádné jiné omezení v Božím slově není. Dnes tak rozšířené volení starších na určité časové úseky není nic jiného, než přinášení světa a světských řádů do Kristova těla.